V Himálaji je stále spousta vrcholů, kde zatím nestanula lidská noha. Ale většinou jsou ve velmi odlehlých oblastech, jsou pro horolezce nepřístupné nebo jsou to jen vedlejší vrcholy větších hor. Najít nějaký, který neodpovídá ani jediné z těchto tezí je už docela náročné. Ale najít kopec, který je navíc dominantou velkého himálajského údolí, je takřka nemožné. Ale přesto: Kang Nachugo!
Údolím Rolwaling kolem Kang Nachugo každý rok projdou stovky trekařů a horolezců, jeho výrazná špice je vidět z vrcholu šesti osmitisícovek a z každého výraznějšího vrcholu v údolích Khumbu a Rolwaling a tyčí se přes 2700 metrů nad dnem údolí. Lze jen těžko uvěřit, že takováto hora byla dosud neslezená.
Přístup pod horu
Američané Joe Puryear a David Gottlieb odjeli z Káthmándú do hor už 16. září a vydali se na pětidenní pochod relativně málo navštěvovaným údolím Rolwaling, hlavně ve srovnání s jinými oblastmi v Nepálu. Základní tábor si udělali ve 4180 metrech s úchvatným výhledem na vrchol „jejich“ hory.
Kang Nachugo (6735 m) se tyčí přímo na hranici s Tibetem, jde o pěknou pyramidu – tři stěny, tři strmé hřebeny. Dvě ze stěn na nepálské straně. A výrazná jižní stěna vystavená přímo do údolí.
Joe s Davidem kvůli aklimatizaci vylezli na několik pětitisícovek v okolí, ale příliš jim nepřálo počasí – často pršelo i několik dní po sobě a i pokud bylo hezky, tak se v průběhu dne opět pokazilo a začalo pršet nebo sněžit.
Pro výstup na Kang Nachugo připadali v úvahu dvě varianty. Buď přímý výstup jižní stěnou nebo delší výstup po západním žebru přes předvrchol Chekigo. Obě varianty byly velmi lákavé, ale nakonec se rozhodli pro výstup stěnou.
Pokus jižní stěnou
Oba horolezci vyšli z BC ke stěně, první tábor postavili přímo pod stěnou ve 4800 metrech a začali lézt velmi brzy ráno. Měli možnost lézt buď převážně po ledu, relativně v bezpečí před lavinkami, ale výstup by často znepříjemňovaly strmé skalní výšvihy, nebo zvolit cestu po žebrech hlubším sněhem bez skalního lezení, ale zase s občasnými převějemi. Druhou variantu vybrali, protože předpokládali, že bude rychlejší. Sice se navzájem jistili, ale šlo spíš o psychickou pomoc, než že by občasný šroub nebo cepín ve sněhu měly šanci zvrátit případný pád.
Po 14 hodinách náročného lezení a o 1100 metrů výše hledali místo k postavení stanu, což ale ve strmém svahu nebylo vůbec jednoduché, nakonec se jim ovšem podařilo najít místo, kde mohli vykopat prostor alespoň trochu dostatečně velký pro stan. Ráno jim počasí relativně přálo a tak se rozhodli, že zvládnou zbylých 800 metrů na vrchol i zpět a stan nechali na místě. Bohužel zasněžená část brzy skončila a dále následovalo mixové lezení, které postup výrazně zpomalilo. V 13 hodin, zhruba 350 metrů pod vrcholem, se Joe s Davidem rozhodli pro návrat, protože celá vrchní část hory byla v mracích a začal padat sníh. Ještě stejný den se jim podařilo sestoupit až do tábora pod stěnou a poté se vrátili do BC.
Západní hřeben
Pro druhý pokus se rozhodli pro cestu po hřebeni, která by měla být průchodnější i za horšího počasí.
Prvním problémem bylo už dostat se na samotný hřeben, což bylo možné jen v jeho nejnižší části. To ale znamenalo přístup přes rozpraskaný ledovec a po vylezení strmou stěnou i dlouhou cestu po hřebeni. Z předsunutého tábora během noci prošli ledovcem, aby ještě před východem slunce vylezli co největší část stěny. Výstup byl ale velmi náročný, sklaní pasáže velmi nestabilní a celkem jim to trvalo plných 16 hodin a tak hned na hřebeni začali připravovat místo pro bivak. Stačila chvíle kopání, aby připravili dostatečně velkou rovinu a jedno další kopnutí, aby v místě, kde měl stát stan vzniklo okno dolů do Číny a vzápětí se celá převěj jen kousek od nich odtrhla a zřítila stovky metrů. Takže místo pro tábor našli až o pár set metrů dále.
Další den bylo sice jasno, ale zima a větrno. Lezci pokračovali po ostrém hřebeni a dávali pozor na převěje. Postup byl relativně rychlý až do místa, které Joe popsal jako „celkem zajímavé“ a čekal je krátký sestup velmi prudkou stěnou, níže i převislou. Oba ice slezli, ale zároveň jim bylo jasné, že tudy zpět nahoru na hřeben nevylezou a tedy sestoupit budou muset každopádně jižní stěnou.
Vrcholový den
17. října pokračovali ve výstupu po hřebeni. Počasí bylo stejné jako předchozí den, jen ještě více mrzlo a tak měli všechno oblečení, které měli sebou, na sobě. Ovšem bylo též zřejmé, že počasí se brzy změní a oni měli sebou jídlo a palivo již jen na jeden den, takže pokud chtěli uspět museli se dnes dostat na vrchol a začít sestupovat.
Již kousek před vrcholem se k hlavnímu hřebenu připojil hřeben ze severu a oddělovalo je jen velké koryto a nebylo jasné, který z hřebenů bude ve výsledku vyšší. Pravděpodobně nadmořská výška ovlivnila jejich vnímání a měli pocit, že to bude právě ten druhý. Přelezli tedy koryto a po výstupu na druhý hřebínek viděli, že se zmýlili, a tak se opět vraceli zpět, aby ve 13:30 vystoupili na vrchol Kang Nachugo.
Sestup
Sestoupili zpět do místa, kde zanechali stan a chtěli strávit další noc. Večer ale přišla bouře, která trvala dalších 24 hodin. Jenže Joe a David se potřebovali akutně dostat z hřebene, protože jim docházeli zásoby. Problémem bylo, že museli sestoupit jižní stěnou a nevěděli přesně kudy do ní nastoupit, tak se snažili zjistit, kde jsou, podle fotografií na displeji fotoaparátu. Rozhodli se, že musí vylézt několik set metrů po hřebeni nahoru a pak teprve začít sestupovat. V hrozné bouři a velké zimě to bylo velmi náročné, oběma při tom omrzly nohy; v místě, kde chtěli sestoupit váhali jestli postavit stan a zahřát se, nebo utéct z hřebene, co nejrychleji.
Rozhodli se pro urychlený sestup a v podstatě se spíše spouštěli než slézali po skále a ledu níže, až se dostali do místa, které znali z prvního pokusu. Další sestup již nebyl tolik náročný a tak ještě pozdě odpoledne stanuli pod stěnou a večer se vrátili už trochu ohřátí do základního tábora. Po dni odpočinku šli přes sedlo Tesi Lapcha do údolí Khumbu, do Lukly a zpět do Káthmándú.
Zdroj: Joe Puryear www.climbnepal.blogspot.com
