Podařilo se! Joe Puryear a David Gottlieb vystoupili na zatím nezdolaný vrchol Jobo Rinjang (6778 m) v masivu Lunag v málo navštěvované oblasti Nepálu.
Opustili jsme Namche Bazar 11. dubna a dostali jsme se do šerpské osady Tarnga (4050 m), kde ještě nejsou žádné turistické lodže, takže jsme si užili noc v místní rodině, která nás pozvala k sobě domů. Další den jsme došli do našeho základního tábora v Lunagu (5050 m), což je opuštěná základna s několika zchátralými budovami. Bylo to jedno z prvních dobrých míst, kde mohli Tibeťané po přechodu Nangpa La naložit náklad na jaky. Po uzavření hranice je ale celé místo zpustošené a prázdné.
Naším prvním úkolem bylo obhlédnout celý masiv před námi a zjistit, co nám nabízí za možnosti. Několik dní jsme podnikali krátké výpravy kolem hory, ohromné ledovce, které ji obepínají, jsme přešli snad stokrát. Závěrem bylo zjištění, že před námi nestojí jeden kopec, jak jsme předpokládali, ale větší skupina vrcholů. Linie vrcholů vedla po nepálsko-tibetské hranici severojižním směrem, nejvyšší bod byl na jihu 6895 m, z něj vedl na východ přes 2 km dlouhý ostrý hřeben zakončený výraznou pyramidou vysokou 6778 m.
Jelikož jedním z hlavních cílů naší expedice bylo prozkoumání této oblasti, přidávám zde velké množství fotek dokumentujících oblast. Protože nám hora přišla příliš velká a složitá, aby měla jediné jméno a všechny ostatní vrcholy byly považovány za předvrcholy, po diskuzi s místními i s odborníky v Káthmándú jsme dali dohromady systém pojmenování vrcholů masivu.
Musím předeslat, že nepálské Ministerstvo turismu vydalo permit pouze pro vrchol Jobo Rinjang, což se ukázal být pouze již zmíněný 6778 metrů vysoký vrchol na východním kraji masivu.
Z důvodu, že v masivu není jednoznačný a výrazný nejvyšší bod a skutečný vrchol je vidět jen z několika málo míst, bude vhodné nazvat celý hlavní masiv Lunag a jednotlivým vrcholů přiřadit čísla (tak jak se zažilo například u Annapuren nebo Gasherbrumů). Nejvyšší vrchol bude Lunag I a každý další směrem k severu dostane číslo o jedna vyšší. Malý předvrchol (6492 m) na jih od hlavního vrcholu můžeme nazývat Little Lunag (Malý Lunag). A jediný vrchol mimo hlavní severojižní hřeben je Jobo Rinjang, což je zdaleka nejvýraznější bod masivu a rovněž i nejhezčí, vzhledem ke svému pravidelnému pyramidovitému tvaru. Přímo před ním se i stékají dva největší ledovce v oblasti – ledovec Nangpa La tekoucí ze severu ze stejnojmenného hraničního sedla a ledovec Lunag obtékající masiv z jihu.
Zde je přehled vrcholů v masivu
- Lunag I – 6895 m
- Lunag II – 6891 m
- Lunag III – 6795 m
- Lunag IV – 6781 m
- Lunag V – 6550 m
- Little Lunag – 6492 m
- Jobo Rinjang – 6778 m
Výstup na Jobo Rinjang
Jsem rád, že můžu oznámit, že jsme vystoupili na Jobo Rinjang (6778 m) a k několika předchozím prvovýstupům v Nepálu a Číně jsem přidal další. Cesta byla vedena jižní stěnou, vystoupili jsme za šest dní alpským stylem (20.-25. dubna) a na vrcholu jsme stáli 22.
Po týdenním průzkumu a další aklimatizaci jsme se s Davidem dohodli, že je jen jediná rozumně bezpečná linie, kterou můžeme v masivu Lunag vylézt alpským stylem. Byli jsme sami překvapeni neprostupností celé skupiny vrcholů. Celá jižní stěna je tvořená skálou, z které neustále „pršely“ velké kameny. Severní a východní stěny byly pokryty rozpukanými ledovci a ani při podrobném prohlížení jsme nenašli žádnou bezpečnou cestu k vrcholu. Jediná technicky možná trasa se tedy zdá být od západu z Tibetu, což ale je pro nás nedostupné.
Původně jsme chtěli vystoupit na Lunag I po hřebeni ze sedla mezi Little Lunag a Lunag I, které je vidět na následující fotce, ale naše mapa znázorňovala ledovec pozvolně stoupající až do sedla, takže buď je chybná nebo se situace od jejího vydání výrazně změnila.
V tom všem chaosu se nám zdála jižní stěna Jobo Rinjang nejlepší volbou. Pás ledu vede přímo celou 1700 metrů vysokou stěnou, proplétá se mezi dvěma velkými ledovými útesy a pásem skály. To tedy měla být naše linie. Záleželo kudy odtéká odtávající voda z obou ledových útesů. Zdálo se, že by to mělo být mimo naši cestu. Co nás naopak nakonec velmi a nepříjemně překvapilo, bylo padající kamení z několika skalnatých pásů křížících trasu.
Zbalili jsme tedy pár základních věcí a lezecký materiál a opustili náš BC v Lunagu 20. dubna. První část spočívala v přejítí velkého soutoku ledovců k úpatí stěny. Celkově to byly 4 km velmi náročné (a asi i nebezpečné) cesty po suti, balvanech, ledu a skalním bludištěm. Po několika vtipných situacích včetně „jízdy“ na kamenu velikosti většího stanu jsme dorazili pod stěnu, přesto jsme byli jen asi o 50 metrů výše než v BC. Často je mezi ledovcem a skálou odtrhová trhlina, kterou není snadné překročit, naštěstí zde nebyl problém dostat se z ledovce k hoře.
Naše první dilema nastalo, když se ukázalo, že zde není žádné vhodné místo pro bivak – případná lavina z o 1500 metrů výše položených ledovců by zaručeně skončila přímo v našem stanu. Zúročili jsme tedy naší výbornou aklimatizaci a rovnou vyrazili vzhůru. Nakonec z toho byl jeden z nejnáročnějších dnů v horách, jaký jsme oba zažili.
Vstali jsme v brzkých ranních hodinách a vyrazili dál směsí ledu, sněhu a skály, abychom se dostali k začátku vybrané přímé linie z vodního ledu, kterou jsme pak lezli oba zároveň, jistili jsme se průběžně.
Během pár hodin jsme celkem snadno překonali velké převýšení. Pak jsme zaslechli nebezpečný zvuk rychle padajícího kamení, množství větších i menších kamenů nás minulo a naše obavy z převislého ledovce výše se ještě znásobily. Po další část výstupu jsem měl hlavu neustále zakloněnou a oči přilepené na terénu nad námi. Několik dalších kamenů proletělo jen kousek vedle nás, ale naštěstí jsme zůstali ušetřeni.
Čím výše jsme, tím je postup pomalejší, především kvůli nadmořské výšce a únavě. Začali jsme pochybovat, jestli ten led vůbec někdy skončí. Později odpoledne se i začalo postupně kazit počasí, nás to však neodradilo. Některé strmější úseky jsme začali štandovat. Se šerem přišlo i sněžení, před bivakem jsme ještě zvládli dlouhý travers na vrchol převislého ledovce vpravo.
Po ránu se naštěstí vyjasnilo, nad naším bivakem se terén změnil na strmé sněhové žlaby, což máme s Davidem nejraději. V podstatě bez jištění jsme opatrně postupovali vzhůru.
A o několik lanových délek později jsme již stáli na vrcholu Jobo Rinjang.
Původně jsme počítali i s možným pokusem o některé další vrcholy v masivu, ale byli jsme více než dva kilometry od Lunag I a odděloval nás velice ostrý hřeben, podobný jakým jsme prošli při loňském výstupu na Kang Nachugo. Další noc jsme se rozhodli strávit přímo na vrcholu Jobo Rinjang, protože to bylo jediné skutečně rovné místo široko daleko a další den se pokusili a přechod po zmíněném hřebenu. Nechci zacházet do detailu víc, než jen konstatováním, že hřeben je v podstatě jen římsa pokrytá nestabilním sněhem. Sníh byl měkčí a přechod byl nebezpečnější i kvůli teplému počasí v průběhu dne. Celý den jsme zkoušeli, co se dalo, ale k ničemu to nevedlo, jen jsme se dostali do až nesmyslně obtížného terénu. Takže…neuspěli jsme a vrátili jsme se na vrchol Jobo Rinjang, kde jsme strávili další noc.
Další den jsme sestupovali, počasí nám opět přálo, až bylo dost teplo, což nás dost znervozňovalo kvůli dalším padajícím kamenům. Slezli jsme několik lanových délek, než jsme se dostali na pevný led, abychom mohli slaňovat. Lano jsme vždy protáhli přes Abalakovovy hodiny, takže jsme ve stěně nenechali žádný materiál a tedy ani žádné stopy našeho výstupu. Takto jsme překonali 20 lanových délek, zbytek byl jen sestup sutí a sněhem. Odpoledne jsme unaveni padli do stanů na ledovci a další den pokračovali spletí ledovců až do BC v Lunagu.
Pak jsme naložili jaky a vyrazili na trek zpět do Lukly, odkad nás čekal let domů.
Na základě climbnepal.blogspot.com přeložil Vojta Lejsek.
