Orlické hory jsou oblastí, kde najdeme největší množství vojenských pevností, budovaných jako obrana proti očekávanému německému vpádu ve 2. polovině 30. let 20. století. Patří k nim i mohutné opevnění na kopci Adam nad Mladkovem, jedna z několika dělostřeleckých tvrzí v této oblasti, doplněná o další pevnostní objekty. Kromě Adamu poznáme samozřejmě i další zajímavá místa, především atraktivní Studenské skály, z hřebenových cest si vychutnáme i daleké výhledy. Trasa není příliš dlouhá, je však náročná na převýšení. Místy půjdeme obtížnějším terénem, proto doporučujeme kvalitní obuv.
Mladkov, žel. zast. – Mladkov, nám. 1 km – Petrovičky, chalupa Pod Adamem 2 km – Petrovičky, hran. přechod 3,5 km – Adam, rozc. 4 km – Vlčkovice 8 km – Studenské skály 9,5 km – Studenský horní les 11 km – Studené 11,5 km – Těchonín, žel. zast. 13 km
Na cestu se vydáme od žel. zastávky v Mladkově, která leží na trati 021 z Týniště nad Orlicí a Letohradu do Hanušovic. Povede nás červená značka. Jdeme po ní mírně dolů asfaltovou silničkou do obce. Cestou si všimneme několika hezkých roubených chalup, např. čp. 71 s pavlačí. Za ní se napojíme na hlavní silnici a dáme se vpravo na náměstí.
Mladkov*, ležící v blízkosti státní hranice v poměrně hlubokém údolí Tiché Orlice, se poprvé připomíná v r. 1350, v 16. stol. byl povýšen na městečko.Ve stejné době zde působila sklářská huť. Původně se označoval německým názvem Wichtstadtl. Bývalo tu i panské sídlo – tvrz zvaná Bílý zámek, vystavěná na ostrohu mezi řekou a menším potokem sv. od náměstí. Dal ji vystavět majitel panství Jan Žampach z Potštejna v r. 1513; měla podobu dřevěného srubu obehnaného hradbami a příkopy. Zachovalo se z ní jen tvrziště s nevýraznými stopami příkopů. Městečko vlastnili po pánech z Potštejna Valdštejnové, za třicetileté války maršál Pappenheim, který tu prováděl násilnou rekatolizaci. Po jeho smrti zdědili majetek Althanové a vlastnili jej až do 20. stol. Při velkém požáru v r. 1875 shořelo 31 domů a stodoly. Místní dominantou je kostel sv. Jana Křtitele, v jádru raně barokní z r. 1697, do dnešní podoby přestavěný v letech 1735–44. Je to jednolodní stavba s polygonálním presbytářem a průčelní hranolovou věží. Zařízení je vesměs barokní ze 40. let 18. stol. U kostela stojí kamenné sochy z 18. a 19. stol. Na náměstí a v blízkosti svatyně se dochovalo několik pozdně barokních a klasicistních domů z doby kolem r. 1800 a začátku 19. stol. Některé z nich (např. čp. 116 a 129) nesou prvky jak městské, tak i venkovské architektury. Zajímavou plastikou je barokní mariánský sloup z 1. čtvrtiny 18. stol. na náměstí, výrazně gotizující, s reliéfní výzdobou na podstavci. V jeho blízkosti stojí kašna. (Stravování: hospoda U Bohouše.)
Od turistické orientace ve středu obce pokračujeme dál po červené značce. Vede nás mírně vlevo po silnici, záhy však odbočí doprava na můstek přes potok a pak stoupá pěšinou kolem oplocené zahrady k mohutné zatáčce vedlejší silnice. Po ní jdeme vpravo, na rozcestí pokračujeme rovně. Mírně stoupáme zalesněným údolím nad potokem, asi po půl kilometru se dostaneme k rozcestí na dolním okraji dnes převážně rekreační osady Petrovičky*. Na kameni poblíž turistické orientace je plastika orla s rozepjatými křídly (ubytování, stravování: penzion a restaurace Chalupa pod Adamem). Silnice tu zahýbá ostře vpravo a serpentinou zdolává poměrně prudký svah.
Červená značka nás však vede rovně po asfaltové cestě vzhůru přes osadu. Vlevo ve stráni za penzionem je lyžařský vlek a sjezdovka. Míjíme četné roubené a bedněné rekreační chalupy, dost výrazně stoupáme kolem čtyřboké kapličky nad potokem. Za kamenným křížem skončí asfaltový povrch cesty, o kus dál vyústíme na silnici. Jdeme po ní však jen asi 20 metrů, pak znovu odbočíme na cestu. Vede nás stále vzhůru, asi po 400 metrech dojdeme opět k silnici a zatáčíme po ní vpravo. Stoupání pokračuje, silnice lemovaná alejí sleduje louku, velkým zákrutem se stočí téměř do protisměru k lesu, po 600 m mine vlevo odbočující silničku k vrcholu Adamu a po několika desítkách metrů nás přivede k turistickému hraničnímu přechodu Mladkov (Petrovičky) – Kamienczyk na česko-polské hranici. Je určen jen pro pěší a cyklisty, v provozu je celoročně, v letní sezóně od 8 do 20 h, mimo sezónu od 8 do 18 h.
Značka pak pokračuje dál po asfaltce, pěšinou přes loučku zkracuje další zatáčku. V nejvyšším místě stoupání je vlevo pomníček, který připomíná, že na tomto místě výbuchem granátu zahynul 4. 12. 1946 při výkonu strážní služby respicient finanční stráže dvaatřicetiletý František Kabrhel. O kus dál dojdeme k rozcestí Adam, kde se červená značka dělí do dvou směrů. My budeme pokračovat po úzké silničce vlevo vzhůru. Dojdeme k okraji lesa, kde vozovka zahýbá vlevo a míří ke Kašparově chatě*, vzdálené asi 200 metrů. Původně se tu stavěl český hostinec; nedokončenou stavbu koupil v r. 1935 královéhradecký odbor KČT a za přispění Orlické župy a Národní jednoty severočeské ji přestavěl na turistickou chatu, slavnostně otevřenou 21. 6. 1936. Byla pojmenována po Karlu Slavomíru Kašparovi, předsedovi Orlické župy KČT, který se zasloužil o rozvoj české turistiky v Orlických horách. Ve 2. polovině 20. stol. sloužil objekt jako rekreační středisko Mladé fronty, nyní je opět přístupný veřejnosti (ubytování, stravování – otevřeno v sezóně, jinak jen o víkendech).
Značka však až k chatě nevede, ale v záhybu silničky pokračuje rovně na cestu do lesa. Projdeme jeho okrajem, pak přes louku k silničce, vedoucí k areálu vojenských pevností na Adamu (765 m). Dělostřelecká tvrz zaujímá vrcholové partie tohoto kopce, na ně navazují další mohutná opevnění, zejména na západním a jižním svahu. Větší část slouží dodnes armádě ČR a vstup do tohoto prostoru je zakázán. Musíme se tedy spokojit alespoň s dalekým výhledem*, který se nám z tohoto místa otevírá. Cesta provázená červenou značkou silničku protne a pokračuje šikmo vpravo přes horskou louku ke kraji lesa. Na rozcestí zahýbáme vlevo a sestupujeme svahem kopce. Před námi se zvedá zalesněný hřbet Suchého vrchu. Dojdeme k mohutnému pevnostnímu srubu* s vytrhanými pancéřovými věžemi, který si zahrál v českém historickém filmu Neporažení.
Pokračujeme ještě chvíli cestou dolů k rozcestí, kde se stáčíme vpravo do lesa. Pod námi v louce je další betonový srub. Asi po 600 m odbočíme ze široké cesty mírně vlevo ven z lesa. Napojíme se na úzkou asfaltovou silničku, která nás vede otevřeným terénem kolem lesíka. Jdeme téměř po rovině nebo jen velmi nepatrně vzhůru. Za lesíkem se před námi otevře nádherný výhled*** daleko do orlického podhůří. O několik set metrů dál se výhledové panorama dále rozšíří, vlevo vidíme Suchý vrch, přímo pod námi ves Vlčkovice a nad ní výrazný vrch Studený. Silnička se stočí vlevo a poměrně výrazně klesá, na okraji Vlčkovic* na vidlicovitém rozcestí zahýbáme vpravo. Mezi domky dojdeme ke kostelíku P. Marie z r. 1836, tady se dáme doleva k turistické orientaci při hlavní silnici. Ves se poprvé připomíná v r. 1543, dnes slouží část chalup rodinné rekreaci.
Silnici přejdeme a pokračujeme po úzké asfaltové cestě kolem kravína ven z obce, vpravo mineme dvě mohutné lípy. Pak vystoupáme pod sedélko, kde červená značka odbočuje ze silničky vpravo a vede nás volně bez cesty vzhůru loukou k zarůstající pasece. Naším vodítkem bude osamělý strom při kraji paseky, u kterého se objeví nepříliš výrazná pěšina. Ta nás vede do lesa a stáčí se doprava podél jeho okraje. V terénu není příliš patrná, proto pozorně sledujeme značení. Po chvíli nás dovede k široké cestě, po které půjdeme vlevo, zdoláme prudké, naštěstí poměrně krátké stoupání a na rozcestí zahneme vpravo. Následující odpočinkový úsek využijeme k vydýchání, protože cesta pokračuje napříč svahem prakticky po vrstevnici. To však netrvá dlouho – zhruba po 250 m na malé pasece odbočíme ostře doleva a znovu výrazně stoupáme. Cesta je tentokrát plná kamení a napadaných větví, proto některá místa raději obcházíme pěšinou. Po dalších 250 metrech se stáčíme doprava, stoupání je stále velmi citelné. Nakonec se dostaneme až pod vrchol kopce Studený (721 m).
Tady odbočíme z cesty na pěšinu vlevo a již po rovině brzy dojdeme k hornímu okraji Studenských (také Studeneckých) skal**, které prudce spadají do údolí směrem k jihovýchodu. Tyto rulové skály jsou krásnou ukázkou tzv. mrazových srubů – skalních výchozů, které vznikly mrazovým zvětráváním především v ledových dobách starších čtvrtohor. Srážková voda stékala do nitra rozpukané horniny a ve štěrbinách zmrzla, led pak působil na stěny puklin velkým tlakem. Tak docházelo k postupnému trhání a tříštění skal, jejichž uvolněné bloky padaly dolů a hromadily se při úpatí stěn. Stěny a s nimi postupně i celý svah ustupovaly několik desítek metrů do nitra kopce a na jejich místě zůstala několik desítek metrů široká mírně nakloněná plošina. Studenské skály vystupují z nitra masivu v délce přes půl kilometru a ve střední části jsou přes 20 metrů vysoké. Nejvyšší je skála se dvěma stupni o celkové výšce 27 m; horní tvoří výrazná asi 3 m vysoká hlavice, na kterou je možné při troše opatrnosti vystoupit. Je z ní pěkný pohled na Suchý vrch, Bukovou horu a nejvýchodnější výběžky Orlických hor. Skály často vyhledávají horolezci, protože jsou vhodným cvičným terénem.
Od turistické orientace a informační tabulky sestoupí pěšina o několik metrů níž k plošince s lavičkou a ohništěm, pak pokračuje opět vpravo nad horním okrajem skal. (Jdeme opatrně a dáváme pozor, abychom neuklouzli; přímo pod námi jsou strmé skalní srázy.) Na konci skalního defilé uhýbá značka vpravo a vede nás vzhůru k široké lesní cestě, po které se dáme vlevo. Stoupání již definitivně skončilo – široká převážně travnatá cesta sestupuje lesem, nejprve mírně, pak prudčeji až ke zpevněné lesní vozovce. Po ní pokračujeme vlevo stále dolů až k příjemné loučce při rozcestí několika cest. Je tu lavička, lákající k posezení, a také turistické orientační místo Studenský Horní les.
Červená značka míří vpravo do Nekoře, my se dáme naopak vlevo po modré, která tu začíná. Pokračujeme v klesání – nejprve lesem, pak loukou ke vsi Studené*. U prvních domků dostane cesta asfaltový povrch a brzy sestoupí k silnici. Horská vesnice Studené se poprvé připomíná v r. 1677. Vpravo na hřbitově vidíme velkou mešní kapli sv. Anny s průčelní věží z let 1820–22, na hřbitovní zdi jsou čtyři lidové kamenné sochy světců ze začátku 19. stol.
Modrá značka zahýbá vlevo na silnici, po chvíli nás vyvede ze vsi a asi 200 m za tabulí, označující konec obce, odbočí doprava na pěšinu podél lesa při kraji louky. Později se dáme po širší cestě vpravo a po chvíli vlevo pěšinou do lesa. Dost prudce klesáme k okraji lesního porostu, pak sestoupíme loučkou přes širší travnatou cestu až téměř na dno bočního údolí s malým potokem a podél něj vpravo k silnici na kraji Těchonína. Přejdeme po mostě přes Tichou Orlici a za ním mírně vlevo vystoupíme k náspu a železniční zastávce Těchonín. Vlakem se můžeme vrátit do výchozího místa výletu – Mladkova.
(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené edice.)
