„Příběh Erlebachovy boudy, poslední pamětnice starých časů, je psán od roku 1784,“ píše se v úvodu knihy mapující historii jedné z krkonošských bud. Milovníci našich nejvyšších hor by ji neměli minout, neboť je „nadupaná“ fakty a zároveň je hezkou sbírkou historických fotografií.
Velká historie se skládá z malých příběhů. Kdyby Hitlera vzali na uměleckou školu ve Vídni, možná by se svět vyhnul 2. světové válce. Pohledy na drobné příběhy skládající velké dějiny jsou velmi často inspirující a dodávají malé kamínky do velké skládanky našich znalostí. Z historických osobností Krkonoš se všeobecné známosti těší hrabě Harrach, který nechal do Krkonoš přivézt první lyže, nebo Hanč s Vrbatou díky své, v podstatě nesmyslné, smrti a filmu Synové hor z roku 1956. Kdo ale zná nějakého Reinharda Erbena, jehož fotografie zdobí knihu a který 30. 1. 1915 zemřel na úplavici ve Wadowicích? Stejně neznámý je pro návštěvníky Krkonoš i František Kukačka (později Kukačka – Erlebach). Příběh Erlebachovy boudy podrobně mapuje příběhy lidí, kteří měli se stavením „co do činění“ a zároveň dává jejich osudy do širšího historického kontextu. Nejedná se však o žádný textově obsáhlý historický elaborát, těžiště knihy se nalézá v historických fotografiích.
Elegantní čtvercový formát knihy s obalem decentní bílé barvy a zimním snímkem, má šanci zaujmout. Po krátkém historickém úvodu, kdo vlastně byli budaři a jak se do Krkonoš dostali, respektive pod koho spadali, se čtenář ponoří do konkrétních příběhů majitelů stavení, jež později dostalo jméno Erlebachova bouda. Mírně vyretušované historické fotografie krásně ilustrují život na horách počátkem 20. století. Při jejich pečlivém prohlížení se dá najít hezká sbírka zajímavých detailů z tehdejšího života. Například snímek jezírka sloužícího k rozplavování hnoje na okolní louky. Lidově řečeno – z něčeho takového by dnešní ochranáře trefil šlak. Ke cti vydavatelově slouží i přiznání skenů z časopisů (např. strana 72) kdy je na fotografiích rozeznatelný tiskový rastr či tisk na druhé straně listu časopis.
Erlebachova bouda sbírka KMV
návštěvníci Erlebachovy boudy sbírka KMV
Návštěvníci Erlebachovy boudy1 sbírka KMV
Milovník drobných detailů bude bezesporu potěšen maličkostmi, jež se dají zasadit i do současného kontextu. „Při sčítání lidu roku 1921 tvořilo pouhých 77 osob z 1278 obyvatel českou menšinu a při dalším sčítání se k české národnosti přihlásilo jen 69 jedinců.“ V poválečné minulosti byli Němci vyháněni, později zejména ti západoněmeckými markami zvonící vítáni, a dnes je to víceméně jedno, byť osídlení jako takové je v naprosté většině české.
Velmi vtipné je i „neznárodnění“ boudy, kterou podnik Centrotex odmítl převzít do socialistického vlastnictví neboť správně odhadl, že by nezvládal hospodaření na okolních pozemcích. Raději si ji pouze pronajal. Nicméně komunistické krádeži nakonec Erlebachova bouda stejně neunikla. Občas autorům utekla drobná nelogičnost. „Erlebachovu boudu postavil podle dosud citovaných literárních pramenů Ignac Hollman roku 1874…“ Ovšem tehdy je jednalo o bezejmenné stavení budaře Hollmana od kterého stavení koupil Josef Erlebach v lednu roku 1885. Tento fakt ale sám o sobě ještě automaticky neznamenal pojmenování chalupy. K tomu zřejmě došlo někdy kolem 20. let 20. století, kdy už byla zapojena do služeb v rámci rozvíjejícího se turistického ruchu. Dnes je „terminus technicus“ boudař zcela posunut a za budaře (boudaře) je považován provozní restaurací a hotelů, jimž se ze setrvačnosti říká horské boudy.
Jak moc se stavba změnila lze krásně poznat porovnáním fotografií. Původní stavba (foto na str. 64) o rozměrech cca 230 m čtverečních v sobě zahrnovala síň, obytnou místnost a chlév, to vše pod šindelovou střechou. Dnes jde o několikapodlažní ubytovací a stravovací zařízení z vlastním parkovištěm (foto na str.130), které má s původní stavbou společný jen název. V nadsázce řečeno má nový hotel s Erlebachovou boudou společného asi tolik, co vozy Mercedes s dcerou Emila Jellineka. Tedy jen jméno. Kniha má ambice na příběhu jedné chalupy (ve skutečnosti několika budov „dědící“ stejné jméno) představit zlomek krkonošské historie. Nutno říct, že se jí to jak obrazově, tak textově daří. Vzhledem k příznivému ohlasu tuto „pilotní“ knížku považuje Správa KRNAP za dobrý základ nového trendu (edice?) v níž chce nadále pokračovat. Spekuluje se o další knize, tentokrát věnované jedné z nejzajímavějších krkonošských bud – Wiesenbaude/Luční boudu.
Bartoš M.: Příběh Erlebachovy boudy, vydala Správa KRNAP, Vrchlabí 2011, ISBN78-80-86418-81-0
