Zpočátku údolími řek a potoků, pak hlubokými lesy a v závěru převážně po silnici prochází trasa nad pravým břehem Jevišovky, která nabízí od všeho, co může turistu potěšit. Od Čertovy stěny po Kocandu půjdeme po neznačených lesních cestách, takže budeme muset dávat pozor, abychom nezabloudili. Čeká nás několik krátkých výstupů, při nichž se příliš nezapotíme, s výjimkou okolí hradu Lapikus není terén ani příliš náročný. Možnosti občerstvit se budeme mít až v závěru trasy, takže radíme nezapomenout přibalit jídlo a pití.
Jedno z nejpůvabnějších údolí v popisované oblasti vytváří Plenkovický potok, který se zejména na svém dolním toku hluboko zařezává do okolní pahorkatiny. Charakter údolí se promítl i do jména Hlubokých Mašůvek, ležících ve svahu nad pravým břehem potoka. Dávným předchůdce dnešní obce bylo významné neolitické sídliště (na jihozápadním okraji vsi), osídlené všemi neolitickými kulturami v letech 3500–3000 před naším letopočtem, zejména pak lidem s moravskou malovanou keramikou.
V opevněné pravěké osadě nalezl František Vildomec známou Mašůveckou Venuši, sošku ženy vysokou 353 mm se zdviženýma rukama. Hluboké Mašůvky se poprvé připomínají v r. 1319 jakou součást statku hradu Bukovina. Nejpozději začátkem 17. století připadly k Jevišovicím. – Obec je i známým poutním místem s pozoruhodným poutním areálem za kostelem.
Kostel Navštívení P. Marie nad roklinou potoka Svatoňovce ve středu vsi vyrostl v roce 1680 v místech starší dřevěné kaple. Jeho stavebníkem byl francouzský šlechtic Raduit de Souches, velitel a zachránce Brna před Švédy v r. 1645, který kostelu současně věnoval malou kopii dubové sošky Panny Marie de Foi. Protože původní nevelká svatyně zájmu poutníků nestačila, byla v r. 1949 rozšířena o loď s hranolovou věží podle projektu T. Krátkého.
Do nového průčelí byl vsazen raně barokní portál s rodovými znaky Souchesů a Ugartů, nad něj do niky umístěna moderní skulptura Krista. Na prostranství před kostelem jsou ¬moderní sochy českých patronů a světců sv. Václava, Ludmily, Cyrila, Metoděje, Prokopa, Anežky, Klementa Marii Hofbauera a Vojtěcha od J. T. Fi¬schera z let 1951–53, doplněné o barokní sochu sv. Jana Nepomuckého z poloviny 18. století.
Za prohlídku stojí i poutní areál. Cestou kolem kostela sejdeme k hluboké skalnaté průrvě; vlevo za můstkem je prostranství se skalní stěnou, v níž je napodobenina lurdské jeskyně se „svatou studnou“. Hlavní cesta stoupá zalesněným svahem, na stromech jsou rozvěšeny obrazy více než 50 mariánských poutních míst z ČR, Slovenska a Rakouska. Na konci cesty se dáme vpravo k loučce sevřené lesem, kterou lemují kapličky křížové cesty. Kolem nich můžeme vystoupit až k Božímu hrobu a Kalvárii.
Vrátíme se zpět ke kostelu. Poblíž něj u silnice začíná zelená turistická značka, po které pokračujeme vpravo dolů obcí (Ubytování, stravování, občerstvení: autokemp Country, hostinec atd.). Před mostem zahneme vpravo k Plenkovickému potoku, mineme několik domků a pak vstoupíme do hlubokého, většinou zalesněného údolí.
Cesta nás vede nad pravým břehem potoka, za bývalým Hlavatovým mlýnem (ojediněle zachovaný válcový mlýn ze 30. let 20. století) přejde krátce na břeh levý, aby se po chvíli vrátila na původní stranu. Před námi se objeví samota Bábovec; nedorazíme však až k ní, ale odbočíme vpravo a pěšinou dojdeme k široké stoupající cestě. Po té urazíme jen pár metrů, pak nás zelená značka vede vlevo na pěšinu, která traverzuje strmým zalesněným svahem kolem izolovaných skalních výběžků.
Vstoupíme na území, které je navrženo na chráněný přírodní výtvor: rostou tu lesní a lesostepní společenstva s bohatou teplomilnou vegetací, např. bramboříkem evropským, omějem jedhojem, vlčím morem i tařicí skalní, pěchavou vápna milnou aj.Dojdeme k úžlabině, vystoupíme jí až k hornímu okraji svahu a pokračujeme po něm vlevo nepřehledným terénem, střídavě lesem a zarostlými pasekami, jen po málo výrazné pěšině (pozor na značky).
Nakonec dojdeme až k turistické orientaci v místech, kde bývalo předhradí hradu Lapikus . Na vlastní hradiště nás dovede významová značka přes hluboký, ve skále vylámaný příkop. Nad příkopem se dochovala část zdiva paláce, na konci skalnatého ostrohu, který strmě spadá do romantického údolí (výhled), pak zbytek hradební zdi a věže. Hrad byl založen asi koncem 14. století, první zmínka o něm je z r. 1411, kdy jej neprávem držel Jan Veitmilnar ze Žerotic.
Byl rozbořen zřejmě za česko-uherských válek ve druhé polovině 15. století, jako pustý se připomíná v r. 1508. – Od rozcestí nás zelená značka vede dál přes málo patrný vnější příkop cestou podél paseky, pak lesem, před jeho koncem vlevo dolů nad údolí Jevišovky. Projdeme křovím, lemujícím kraj lesa, a ocitneme se nad skalnatým, hustě zarostlým svahem, spadajícím k řece. Po cestě tu není ani stopy a tak musíme pokračovat špatně schůdnou mezí, případně okrajem pole. Asi po 300 m se naštěstí objeví lávka, překračující Jevišovku. Přejdeme po ní a vracíme se proti proudu řeky cestou na protějším břehu.
To už nás neprovází zelená značka, která pokračovala dál cestou necestou k Plavči. Brzy za ni však dostaneme náhradu, protože u bývalého mlýna Culpovec se k nám zprava přidá značka žlutá. Jdeme spolu s ní vlevo cestou podél Jevišovky, mineme jez, z něhož odbočuje náhon k bývalému mlýnu a pěkným, příjemným údolím, lesem i loukami, dojdeme k samotě Papírna.
Vlevo na ostrohu obtékaném řekou je hradiště Šance (39 ha) s valy a příkopy z pozdní doby bronzové a halštatské. O kus dál se dostaneme k dolní části vsi Rudlice. Jádro obce leží asi kilometr od nás vpravo; na návsi je památník z r. 1921, který připomíná velké selské povstání v r. 1821. My však míříme opačným směrem k pěkně položenému Šmídlovu mlýnu , rozlehlé pozdně barokní stavbě. Žlutá značka stále sleduje tok Jevišovky, u dalšího mlýna –Venclova – přejde po mostě na protější břeh a hned za ním zamíří na pěšinu v hustém porostu vpravo. Rozloučíme se s Jevišovkou a držíme se Hlubokého potoka, který se do ní nad mlýnem vlévá.
Krátce sledujeme jeho tok, pak jej přejdeme a vstoupíme do lesa. V těchto místech si můžeme vybrat, jak dál. Zapřísáhlí milovníci romantiky, kteří netrvají za každou cenu na chůzi po dobrých cestách, mohou pokračovat neznačenou pěšinou údolím Hlubokého potoka. To brzy získá podobu malebné, divoké rokliny , kterou především z jižní strany svírají strmé skalnaté srázy Čertovy stěny. Pěšina brzy skončí a je třeba pokračovat volným terénem střídavě po obou březích potoka, podle toho, jak je která strana schůdná; skalní stupně totiž místy spadají přímo do vody.
I když na dně rokliny leží kamenná suť, dá se tudy projít bez větších problémů, rovněž překonávání potoka po kamenech a kládách není obtížné. Asi po 800 metrech se vlevo (na pravém břehu) objeví cesta, která zprvu pokračuje proti proudu potoka, později zvolna stoupá a odklání se mírně vlevo, až nakonec vyústí na širokou vozovku. Po té bychom přišli, dáme-li přednost pohodlnější, ale o něco delší trase. Ta pokračuje z údolí Hlubokého potoka po žluté značce vzhůru lesem, po necelém kilometru protne širokou lesní vozovku. V těchto místech je třeba značku opustit a dát se vozovkou vlevo dolů.
Brzy sestoupíme opět k potoku, překonáme ho po mostě a zvolna stoupáme (zleva se připojí cesta z rokle). Vozovka se stočí vpravo a vede nás stále vzhůru hlubokým lesem. Nevšímáme si cest, odbočujících vlevo nebo vpravo, držíme se stále hlavního směru. Z nejvyššího místa pokračujeme rovně ještě asi 350 metrů, pak se naše cesta stočí vlevo a přivede nás na křižovatku lesních silnic.
Tady se dáme doprava a po kilometru dojdeme k silnici v místě zvaném Venclův kopec . Silnici přetneme a stále v původním směru dojdeme na loučku, překročíme další silničku a zleva obcházíme areál chatového tábora. Před hlavním vchodem zahneme ze silničky vlevo na cestu, která nás brzy dovede k půvabnému lesnímu rybníku, jehož čistá voda a místy písčitý břeh lákají ke koupání. Za rybníkem se cesta zatočí vlevo, po levé ruce necháme rozlehlou paseku a na jejím konci dojdeme na rozcestí.
Odtud se pustíme vlevo vzhůru po méně výrazné cestě zalesněným svahem, vystoupáme k další pasece (vpravo), mineme pěkný dubový les a za ním oplocenou lesní školku. Za ní se dáme vpravo, a po 400 metrech, na křižovatce cest u krmelce, pro změnu vlevo. Široká cesta nás dovede k silničce; tam naposledy změníme směr a budeme pokračovat asfaltkou vpravo. Silnička, rovná „jako když střelí“, míří za stálého klesání k jihu, v závěru pak vystoupá k bývalému hospodářskému dvoru Kocanda . Dvůr, stojící v dominantní poloze na výšině, byl v r. 1823 upraven na výrobnu ozdobné a užitkové keramiky. V jeho sousedství stojí rozlehlý čtyřkřídlý panský dům.
Od Kocandy sestoupíme po silnici do Kravska, rozlehlé vsi v údolí Plenkovického potoka. Na křižovatce v dolní části obce zahneme vpravo, na dalším vlevo, přejdeme most a stoupáme k bráně do zámeckého parku. Vstoupíme dovnitř a cestou vpravo míříme k zámku; naši pozornost jistě upoutá mohutný exemplář sekvojovce obrovského, v našich podmínkách unikátního. Cenných dřevin je v parku víc, jsou vesměs opatřeny tabulkami s názvy. Zámek je pěkná ukázka klasicistní architektury, kterou dal koncem 18. století postavit majitel panství Jan Václav z Ugartu. Je to obdélná dvoupatrová budova, po stranách s patrovými přístavky; s jižním souvisí kaple, přistavěná v r. 1847.
V interiéru se dochovaly zbytky štukové výzdoby a nástěnných maleb. V poválečných letech sloužil zámek jako škola, později jej koupil Crystalex Nový Bor a po dlouhodobé a náročné adaptaci objekt upravil na školící a rekreační středisko (1984). V parku jsou mj. tenisové kurty, volejbalové hřiště, minigolf, stoly na stolní tenis aj. (Ubytování.)Obec Kravsko je velmi starého založení. Připomíná se již v r. 1092, kdy ji kníže Konrád I. Brněnský daroval ostrovskému klášteru v Čechách. Později se stala majetkem vladyckého rodu, který sídlil na zdejší tvrzi, vystavěné nejpozději ve 14. století.
Zpustla asi za česko-uherských válek ve 2. polovině 16. století. (Občerstvení: hostinec PO, ÚT 14–22, ST, ČT 11–22, PÁ 12–22, SO 10–22, NE 10–12.30 a 15–22 h; cukrárna PO 14–18, ÚT–SO 14–19, NE 14–18 h.)Od zámku se vrátíme pod kopec a na prvním rozcestí půjdeme silnicí vpravo. Za posledním domkem odbočíme doleva na cestu kolem hřbitova, přejdeme přes potok a dostaneme se k silnici. Po ní pokračujeme do středu Plenkovic. Stojí tu kostel sv. Vavřince, v jádru gotický, přestavěný barokně v 17. století. Také v Plenkovicích bývala tvrz z první poloviny 14. století. Za válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem sice zpustla, ale byla obnovena, v polovině 16. století se dostala do majetku Znojma a zanikla. (Občerstvení: hostinec U kostela PO–ČT 17–22, PÁ 17–23, SO 16–22, NE 10–12 a 16–21 h.)
Od kostela pokračujeme po silnici při břehu velkého Plenkovického rybníka (19 ha), za ním vystoupáme na konec obce. Před fotbalovým hřištěm silnici opustíme a půjdeme vlevo vzhůru na cestu, která vystoupá na plošinu a míří k cípu lesa. Před ním, u osamocené chaty, se stočí vpravo a vzápětí se dělí – levá větev míří do lesa, pravá zprvu sleduje jeho okraj, pak zvolna sestupuje mezi poli k hornímu konci Hlubokých Mašůvek. Tou se vydáme i my, v Mašůvkách na rozcestí zahneme vlevo a po silnici dojdeme ke kostelu.
(Doporučujeme průvodce Podýjím a Znojemskem ze Zelené edice.)
