PREMIÉRA LEZENÍ NA LETNÍCH OLYMPIJSKÝCH HRÁCH: Pojďme fandit!

Z přítmí haly vběhne na osvětlené pódium závodník a postaví se ke stěně plné barevných výčnělků. Nečeká tu na něj soupeř, jen ta několik metrů vysoká zeď, po které se musí dostat co nejvýš. Publikum propukne v nadšení pokaždé, když borec předvede elegantní skok nebo přeleze silně převislý úsek po výčnělcích (kterým znalci říkají chyty a stupy) tak malých, že skoro nejsou vidět. Laik nechápe, jak se tam někdo vůbec dokáže udržet (má snad přísavky?!) a ani nedutá, zkušení lezci povzbuzují a uznale tleskají. 

Vítejte ve světě sportovního lezení. Disciplíny, ve které se letos bude závodit i na olympiádě v Tokiu. Poprvé v historii letních olympijských her.

SPORTOVNÍ LEZENÍ – JAK TO ZAČALO

Začátky sportovního lezení se tak trochu ztrácejí v mlhách. Ne, že by tento sport měl tak dávnou historii – spíš naopak, vysvětluje Petr Resch, místopředseda Českého horolezeckého svazu: „Obecně lze říci, že na sportovní úroveň výstupu, tedy styl, jakým se dostane lezec na vrchol skály, začali jako první dbát lezci v Sasku na tamních pískovcových věžích někdy na přelomu 19. a 20. století. Ti však stále měli na paměti i psychický (mezi lezci ‚morálový‘) rozměr výstupu a lezecké cesty prostupovali s velmi špatným zajištěním a tedy s rizikem velkých pádů často s fatálními následky. Tento směr se s postupem doby však stále zdokonaloval, a v 70. letech minulého století přišel Němec Kurt Albert s myšlenkou ‚volného lezení‘, tedy lezení, kdy skála není jen tréninkovým terénem pro lezení v horách, ale je samostatnou sportovní disciplínou, při níž se spoléhá lezec jen na svou sílu a skoby a další technické pomůcky používá pouze k zajištění, nikoli k postupu.“

Pak začaly vznikat i první soutěže, nejdřív na skalách, koncem 80. let už na umělých stěnách, kde se výkony jednotlivých lezců daly lépe porovnávat. První závodní stěna byla postavena v italském Arcu, u jezera Lago di Garda. Časem umělé stěny začaly vznikat i v Česku.

„Možnosti tréninku hledali samozřejmě zejména tehdejší špičkoví lezci a lezkyně, kteří u nás vyrůstali zejména v pískovcových oblastech,“ popisuje začátky sportovního lezení v ČR Petr Resch. „Právě v oblastech pískovcových skal tedy vznikly i první menší lezecké umělé stěny, ať již v Českém ráji nebo v Českém Švýcarsku. Za přelomovou lze však označit stěnu v pražské Ruzyni, která měla parametry opravdové světové stěny (na tehdejší dobu). První Mistrovství ČR se zde konalo v roce 1993.“

Ve stejném roce se narodil Adam Ondra…

Přečti si rozhovor s Adamem Ondrou: „Kvůli olympiádě trénuji nejvíce v životě.“

NAŠE REPREZENTACE NA LOH 2021

Nejen český, ale v tuto chvíli nejlepší světový lezec, několikanásobný mistr světa, který na skalách přelézá ty nejtěžší cesty, se už loni jako jediný z ČR kvalifikoval na LOH. Ty se ovšem kvůli COVID-u posunuly, a tak Adam využil další rok na přípravu.

„Připravoval jsem se s novým koučem Petrem Klofáčem. Hodně jsem investoval do rychlostního lezení a do boulderingu. To asi vnímám jako největší výhodu, že jsem opravdu měl čas se na bouldering a plus trénink na rychlost zaměřit. To se do jisté míry vlastně navzájem doplňuje, zejména pokud jde o nějaké dynamické a koordinační kroky, se kterými na boulderu nejsem až takový kamarád,“ vysvětluje náš reprezentant.

Na LOH v Tokiu se totiž bude soutěžit v tzv. trojkombinaci, což je lezení na obtížnost, rychlostní lezení a bouldering.

Lezení na obtížnost

V lezení na obtížnost jde o to na jeden pokus dolézt v 15metrové cestě a v časovém limitu šesti minut co nejvýše. Cesta je pokaždé jiná, závodníci mají před začátkem závodu šest minut na to, aby se s ní během společné prohlídky seznámili. Během závodu jsou pak v tzv. izolaci, to znamená, že nemohou pozorovat své soupeře při lezení.

„Každý chyt v obtížnostní cestě má své bodové ohodnocení, které je hodnoceno celou bodovou hodnotou v případě, že závodník daný chyt drží, anebo hodnotou +, které označuje, že závodník z posledního drženého chytu udělal další krok, ale nedosáhl dalšího bodovaného chytu,“ přibližuje princip hodnocení závodníků Jiří Žák, rozhodčí lezeckých závodů.

Bouldering

Je krátké, intenzivní a velice technicky i silově náročné lezení bez jištění v malé výšce
(4–5 m), s dopadem na matraci a možností opakovaně nastoupit do cesty. Limit je čtyři (v kvalifikaci) nebo pět (ve finále) minut na jednotlivý boulder a v každém kole se soutěží na více po sobě jdoucích boulderech. Výsledek určuje součet dosažených topů (poslední chyt) a zón (chyt přibližně v půlce boulderu). Na umístění může mít vliv také počet pokusů.

„Díky možnosti opakovaného nástupu v závodním boulderingu je možné připravovat záludné a zajímavé kroky jak pro lezce, tak i pro diváky,“ vysvětluje stavěč závodních lezeckých cest Jan Šolc. „Proto na stěně často můžeme vidět opravdu atraktivní pohyby – různé mohutné skoky v převisech, balanční triky v lehce položené stěně, různé přeběhy v kolmé stěně nebo dechberoucí silové záležitosti, kdy je těžké uvěřit, že lidské tělo něco takového vůbec zvládne.“

Lezení na rychlost

Cílem této disciplíny je co nejrychlejší překonání 15 metrů vysoké lezecké cesty. 

„Cesta pro speed zůstává už roky stejná a díky tomu můžeme porovnávat sportovce, podobně jako u sprintu na 110 m překážek, pouze výsledným časem,“ říká stavěč Jan Šolc. „Přesný popis, jak postavit závodní cestu na rychlost, je v pravidlech mezinárodní lezecké asociace IFSC a vše musí být naprosto stejné – délka a převislost stěny, vzdálenost i pootočení speciálních chytů, po nichž se ‚běhá‘, dokonce i samonavíjecí jištění nebo časomíra. Nejlepší rychlostní lezci dokáží 15 metrů dlouhou závodní cestu vyběhnout pod šest vteřin. Světový rekord z roku 2017 drží s časem 5,48 vteřiny Íránec Reza Alipour.“

„Na LOH o umístění závodníků rozhodne kombinace všech tří disciplín, kde se celkové pořadí určuje dle nejnižšího průměru,“ vysvětluje princip hodnocení výkonů lezců na olympiádě Jiří Žák, rozhodčí a člen Komise soutěžního lezení ČHS. „To znamená: pořadí v rychlosti X pořadí v boulderigu X pořadí v obtížnosti, a to celé vydělit třemi. Závodník s nejnižším bodovým průměrem se stává vítězem.“

Jenže jak je patrné i z této krátké charakteristiky, jedná se o disciplíny tak odlišné, že většina závodníků je z tohoto řešení, mírně řečeno, na rozpacích.

„Můj názor na lezecký trojboj je asi všeobecně známý,“ podotýká náš reprezentant Adam Ondra „Já si myslím, že to protlačení trojboje z hlediska mezinárodní lezecké federace nebylo úplně dobré rozhodnutí, nemá to vlastně nějakou historickou logiku – tyhle tři disciplíny se nikdy v historii nekombinovaly. Ale asi ten největší argument je, že to hlavně pro nelezeckou veřejnost není divácky atraktivní, jelikož to trvá velmi, velmi dlouho. Nedovedu si tak úplně představit normálního mainstreamového fanouška, který se vydrží koukat až pět hodin v kuse na přímý přenos.“

Jako optimální to nevidí ani elitní česká lezkyně Eliška Adamovská, které ke kvalifikaci na LOH chybělo jen jedno vítězství. „Lezení si bezpochyby zařazení na LOH zasloužilo, i když jeho aktuální formát, trojkombinace, není úplně šťastný. V mých očích je to stále, jako kdyby se v atletice spojil sprint, 400 m překážek a maraton.“

„Systém není ideální, ale berme to tak, že vše má nějaký vývoj a pro lezení bude olympiáda obrovskou reklamou,“ přidává svůj názor rozhodčí Jiří Žák. „Co vím, tak na dalších olympijských hrách, které proběhnou v roce 2024 v Paříži, je pro lezení počítáno se dvěma sadami medailí. Jedna sada pro lezení na rychlost a jedna pro kombinaci boulderingu a obtížnosti.“

JAK SE STAVÍ SOUTĚŽNÍ CESTY

Zatím je ale sada jen jedna, a bojovat o ni budou lezci a lezkyně z celého světa. Jak obtížný boj svedou, to bude záležet také na těch, kdo cesty pro olympioniky postaví. A ani mezi nimi nebude chybět zastoupení České republiky: ve skupině, která bude chystat lezení na obtížnost, je také stavěč Jan Zbranek: „Existuje několik úrovní stavěčských licencí. Čím větší závod, tím vyšší licenci člověk musí mít, aby ho mohl stavět. Závody jako světový pohár, mistrovství světa a olympijské hry mohou stavět pouze stavěči s tou nejvyšší licencí – hlavní stavěč IFSC. Tuto licenci má v současnosti 30 stavěčů a střídají se při stavění závodů, a to jak v bouldrech, tak na laně. Ve sportovním lezení je jako nejprestižnější závod považováno mistrovství světa. Já jsem měl příležitost stavět poslední tři mistrovství v Hachioji (2019), v Innsbrucku (2018) a Paříži (2016).“

Na přípravu cest před prestižními závody je vždy několik dní. Na LOH na to budou mít stavěči týden.

„S výjimkou rychlosti, kde je vše předem dané, jsou cesty a bouldery dílem stavěčů a jejich kreativity,“ vysvětluje principy stavění soutěžních cest Jan Šolc, hlavní stavěč Českého horolezeckého svazu. „Nejsou skripta stavěčských kroků, ze kterých vyčteme, jakým způsobem za sebou poskládat chyty tak, aby vznikla dokonalá cesta nebo boulder. Vše se staví na místě z chytů a struktur, které poskytne pořadatel, a na stěně, kterou připravil. Je nutné vše vyzkoušet a dle zkušenosti porovnat se závodníky, pro které je stavěno. Pak přimíchat určitou dávku štěstí, aby vše bylo pochopeno a lezeno tak, jak si stavěč představoval.“

Podle Jana Šolce budou stavěči na LOH pod větším tlakem než obvykle. „Olympiáda je největší akcí soutěžního lezení za celou historii sportu. Tím padá na stavěče obrovská tíha zodpovědnosti za celou budoucnost lezení a diváckou atraktivitu. Podle mého jsou dvě možnosti. Jít na jistotu – udělat zajímavé kroky, které mají stavěči vyzkoušené z jiných soutěží a vědí, jak se s nimi závodníci vypořádali. Anebo druhá možnost – přijít s něčím, jak se říká ‚co tu ještě nebylo‘! Ohromit něčím, co i znalého lezeckého fanouška nenechá sedět v klidu na židli. V obou případech půjde o atraktivní podívanou a skvělé sportovní výkony.“

„Obecně platí, že v kvalifikaci jsou cesty o trochu lehčí než v semifinále a finále a není chybou, když až do topu vyleze více než jeden lezec.“ vysvětluje Jan Zbranek, který se už na stavění olympijských cest těší. „U semifinále a finále je dobré mít obtížnost cesty nastavenou tak, aby ten nejlepší lezec, když udělá při lezení minimální chyby a vydá ze sebe maximum, mohl dosáhnout topu. Je to něco jako světový rekord v ostatních sportech. Ne vždy se to ale povede…“

Stavěči jsou zpravidla i vynikající lezci, většina z nich ale závodní cesty v kuse nevyleze. „Zkoušíme cesty krokovat, kousek po kousku, a vyladit jejich obtížnost, abychom snížili riziko, že více lezců spadne na stejném místě.“ doplňuje Jan Zbranek.

TOKIO 2021 – COVID-OVÁ OLYMPIÁDA

Olympiáda v Tokiu začne 23. července a potrvá do 8. srpna. Jaká bude? Určitě jiná než ty předchozí.

Organizátoři se ve snaze bránit šíření nemoci COVID-19 budou opírat o minimalizaci fyzického kontaktu a dodržování odstupů, testování, trasování, izolaci nemocných, nošení roušek, pečlivou hygienu nebo pohyb účastníků her pouze na předem vymezených místech. Žádné gratulace mezi sportovci, žádné skandování z publika. 

„Do jedné speciální mobilní aplikace bude třeba zadávat údaje o zdravotním stavu, druhá bude sloužit pro trasování,“ popsal Martin Doktor, šéf české olympijské výpravy.

Adam Ondra, české „želízko v ohni“, pokud jde o lezení, se stejně jako ostatní sportovci chce do Tokia vypravit s předstihem: „Nějaké tři týdny před samotným začátkem olympiády už bych rád strávil v Tokiu, abych se opravdu přizpůsobil nejen tomu časovému posunu, ale abych si zvykl i na to velmi nepříjemné teplo, které tam panuje. Zatím je ještě velká neznámá, kolik lidí tam se mnou vůbec bude mít možnost letět. Ale určitě to bude můj trenér Petr Klofáč a fyzioterapeut a terapeut čínské medicíny Pavel Vích.“

Už je jasné, že na olympiádě nebudou zahraniční diváci, ale zatím se neví, kolik tam bude moct být domácích diváků. „Určitě ty koronavirové podmínky pobytu budou dost zvláštní,“ předpokládá Adam Ondra. „Nebudeme se moct pohybovat jen tak po městě, na tréninky budeme moct chodit v pevně stanovených časech, kdy ty komerční stěny v Tokiu budou pro veřejnost zavřené. Bude to určitě zvláštní olympiáda, ale tím, že bude moje první, tak si myslím, že i tak to bude velký zážitek.“

SPORTOVNÍ LEZENÍ – UŽ NE POPELKA, ALE KRÁLOVNA?

Zařazení lezeckých disciplín na olympiádu bude také rozhodně velkou vzpruhou pro tento sport u nás, ať už na výkonnostní, nebo amatérské úrovni.

„Popularita lezení neustále stoupá, určitě za to může i fakt, že náš Adam Ondra je nejlepší lezec na světě,“ konstatuje za Český horolezecký svaz Michaela Košatková. „O tom, jak se rozrůstá obliba lezení, svědčí rozhodně to, jakým tempem přibývají umělé stěny a jak jsou neustále (hlavně přes zimu) narvané k prasknutí. Dětské lezecké kroužky jsou také docela žhavé zboží a naplnění jejich kapacit je vždy trysková záležitost. Jako ČHS se stále více zaměřujeme na přípravu mladých talentovaných lezců v rámci SpS (Sportovní střediska mládeže) a VSCM (vrcholové sportovní centrum mládeže).“

„Nejsme lezeckou velmocí, nemáme takové zázemí pro přípravu sportovních lezců, jako mají lezci v Německu, Francii, Rakousku, kde má sportovní lezení ještě delší tradici a je i mezi veřejností velmi populární,“ vysvětluje trenérka mládežnické reprezentace našich sportovních lezců Alexandra Gendová. „Tomu odpovídají také výkony naší reprezentace, ale velké úsilí věnujeme zlepšení přípravy, budování tréninkových center, zaměřujeme se více na práci s talentovanou mládeží, takže se snad blýská na lepší časy.“

Adam Ondra patří mezi světovými lezci k jedněm z nejlepších. Dlouhá léta to byl pouze on, kdo zaznamenával úspěchy v dospělé kategorii, ale pomalu se objevují také jména dalších výborných lezců, jako třeba Eliška Adamovská – úřadující vicemistryně Evropy v disciplíně lezení na obtížnost, dále Martin Stráník – finalista mnohých závodů světového poháru, z mladších kategorií pak Markéta Janošová – čerstvá mistryně Evropy v lezení na obtížnost v kategorii U18, a také Barbora Bernardová – opět čerstvá mistryně Evropy v kategorii U16. Výborných výsledků v lezení na rychlost dosahuje Jan Kříž – vicemistr světa z roku 2019.

Popularitu sportovního lezení jako rekreačního amatérského sportu si trenéři reprezentace pochvalují, protože se jim tak rozšiřují možnosti výběru talentovaných mladých sportovců. Že by všichni nadšenci hromadně vyrazili do skal, ale podle trenérky mládežnické reprezentace ČR spíš nehrozí: „Amatérští lezci teď většinou začínají na umělých stěnách, které poslední dobou rostou jako houby po dešti. Pravda, ne všechny mají parametry vhodné pro pořádání mezinárodních závodů, ale pro radost z vertikálního pohybu je to naprosto dostačující. A i skal, na které se dá lézt, máme u nás dostatek.“

Podle Michaely Košatkové z ČHS, jsme dokonce „velmoc“ vzhledem k velikosti země a počtu obyvatel na skalní lezení. „Máme v ČR desítky oblastí, v rámci kterých evidujeme přes tisíc lezeckých sektorů, a to je přes 100 000 cest! Navíc tu máme oblasti pískovcových věží se specifickými pravidly lezení, což je opravdu světový unikát.“

Jestli lezení bylo dosud spíš Popelkou mezi sportovními disciplínami, teď, mj. díky LOH, má šanci se proměnit v královnu. Tím spíš, že krále už tak nějak máme… 

„Pokud si mám vybrat, tak to lezení na skalách má ještě daleko víc faktorů, které prostě miluju,” má ve svých prioritách jasno Adam Ondra. „Ať už je to pobyt v přírodě, cestování. Na závodech je to o té výzvě. Soutěžní lezení je prostě sport, na který mám velkou motivaci trénovat a je to hra, která mě baví: připravit se na závod, na přesný den, v přesně stanovenou hodinu, a ten moment prostě uplatnit to nejlepší, co jsem natrénoval.“

Pro Adama Ondru ten zatím nejdůležitější moment bude začátkem srpna v Tokiu: 3. 8. proběhne kvalifikace mužů ve sportovním lezení, 5. 8. pak finále. Tak mu držme palce, ať to vyjde!

TEXT RENÁTA BILANOVÁ VE SPOLUPRÁCI S ČHS, FOTO ARCHIV ADAM ONDRA A ČESKÝ HOROLEZECKÝ SVAZ