Pravá porce ledovcové turistiky na Jungfrau

Na rozdíl od prvovýstupců, kteří se pod kopec v roce 1811 probíjeli 6 dnů (Jungfrau je po výstupu na Mt. Blanc v roce 1786 druhou vylezenou čtyřtisícovkou Alp), se lze dnes k jeho úpatí dostat pohodlně za hodinu. Překážkou vám bude jen vysoká nadmořská výška a davy turistů, kterými se budete muset prodrat u konečné stanice patřící k oblíbeným výletním cílům návštěvníků z asijských končin.

Jak se na Jungfrau vyhnout davům

Pokud se ovšem chcete vyhnout davům, užít si tu pravou porci ledovcové turistiky a vyvarovat se tak i případným problémům spojenými s aklimatizací na vysokou nadmořskou výšku, zamiřte místo vlakové pokladny k jižnímu okraji ledovce Aletsch. A pokud si chcete celou akci zpestřit, nechte doma i klíčky od auta.

„Po čtrnácti dnech čekání na počasí vyrážím na další stopovací sólo výpravu. Výpravu, kde není jistý nejen výstup na vrchol, ale ani příjezd k jeho úpatí. Divokými serpentinami projíždím přes sedla Oberalppass a Furkapass a obdivuji se Alpským velikánům, kteří mě z dálky zdraví svými bělostnými vrcholy. Rád se nechávám svést jejich vábením. Mé kroky míří nejdříve do Goppensteinu, k jižnímu portálu tunelu vedoucího do Interlaken a poté dále horským údolím až do osady Fafleralp, Nechávám za sebou poslední zbytky vegetace a stoupáním do sedla Lötschenlücke vstupuji do království skal a ledu.

Pohled za sedla na východ odhaluje centrální část Bernských Alp, pusté a drsné krajiny rozlehlých ledovců. Potkávám jen dvě skupinky jdoucí opačným směrem, jinak je zde příjemně liduprázdno. Tak přicházím až ke Konkordiaplatz, obrovské křižovatce pěti ledovců. Vévodí jí samozřejmě ten největší, Aletschský. Pokračuji směrem k severozápadu, do sedla Jungfraujoch. Stanice zubačky, restaurace, obchody – nejspíše nejzastavěnější skála v celých Alpách. Z tunelu vedoucího na ledovec se hrnou davy lidí ověšené foťáky a kamerami. Veškerá romantika hor je náhle ta tam. Zavrhuji nocleh na chatě a rozbaluji tábor v její blízkosti, přímo pod skalnatým nástupem na Mnicha. Jasný podvečer nabízí nádherné výhledy na Jungfrau na západě a Aletschhorn na jihu a celkovou idylu tak kazí jen velmi silný vítr, který mocně lomcuje celým stanem. Duralové tyče se dokonce chvílemi prohýbají opačným směrem a mně nezbývá, než je podpírat svými zády. S notnými obavami o svůj chatrný přístřešek nakonec přeci jen usínám.

Nevšední zážitky cestou na největší alpský ledovec

Ranní výstup na Mnicha beru díky časnému vstávání jako rozcvičku a tak po návratu rychle balím stan a se všemi věcmi se přesouvám k nástupu na Jungfrau, zpět na ledovec Jungfraufirn. Je 8:30 a mám lehké pochyby, zda už není na výstup pozdě. Velký bágl proto zakopávám do sněhu, beru jen malý s pár nezbytnostmi a nasazuji závodní tempo. Po předchozím měsíci stráveném na jihoamerických šestitisícovkách to jde vcelku snadno. Po ledovci a přes pár trhlin se dostávám ke skalní pasáži. Je to zde orientačně složitější, v noci bych tu cestu hledat nechtěl. Poté už opět v mačkách, notně rozbředlým sněhem směrem k sedlu Rottal. Výlez do samotného sedla, který začíná i končí menší trhlinou, je poměrně náročný a vyžaduje jistotu práce s cepínem. Zde opravdu mnoho prostoru k chybám není. Je v velkým obdivem, jak se tímto místem probili odvážlivci, bratři Johann Rudolf a Hieronym Meyer, před bezmála 200 lety bez maček a cepínu!

Zbytek výstupu vede po rozlehlém, avšak strmém svahu. Ještě není ani poledne, když stojím na vrcholu ve výšce 4153 metrů a jsem vřele přivítán velmi silným větrem. Výhledy jsou nádherné, prohlížím ranní výstupovou linii na Mnicha a vedlejší skalnatou pyramidu Eigeru. Díky pokročilé době však není příliš času na otálení a tak vzhůru dolů! Sestup se ukáže být o dost nebezpečnější, mačky se začínají obalovat velkými sněhovými bambulemi a každý krok může snadno skončit v kotrmelcích.

Konečně jsem na relativní rovině Aletschgletcheru. Jungfraujoch se po zkušenosti z předchozího dne vyhýbám obloukem a mířím opět na jih, směrem ke Konkordiaplatz. Mačky putují do batohu, ve vyšlapané stopě se jde výrazně lépe bez nich. Časem sněhu na povrchu ledovce ubývá až nakonec mizí úplně, což opět absolutně znemožňuje najít správnou cestu. Nezbývá než jít podle vlastního uvážení. Ledovec zásadně mění svou strukturu, podobá se téměř živému organismu. Potůčky blankytně modré vody spojující se do mohutných řek mizících kdesi v hlubinách, široké středové morény, trhliny všech tvarů a velikostí a několikatunové kameny balancující na jejich okrajích. Chůze po největším alpském ledovci je opravdu nevšední zážitek. Po 15 kilometrech únavného pochodu ho opouštím směrem do bočního údolí Märjele a přístího dne časně ráno sestupuji do městečka Fiesch. Nejistý plán končí zážitkem na celý život.“

Text a foto: Jakub Cejpek

Šéfredaktor časopisu Everest, fotograf, horský průvodce, horolezec a dobrodruh tělem i duší.  Z nejrůznějších outdoorových aktivit dává přednost veškerému vertikálnímu pohybu – ať už jsou to prosluněné skály nebo zasněžené vrcholky šestitisícovek. Kromě nesčetných výprav do oblíbených Alp ho v uplynulých letech vítr zavál do všech koutů světa – od pustého Pamíru až po bolivijské Altiplano. Osobní blog: www.cejpek.com