Konečně přistáváme. V Sana´a, hlavním městě Jemenu, je hluboká noc a přesto nás na letišti vítá milá skupina Jemenců. Je mezi nimi i náš řidič a průvodce, které máme domluveny přes e-maily už z Čech. Klaplo to.
Všichni jsme se uklidnili a už si nepřipouštíme, že by něco v Jemenu nevyšlo.
Po vřelém přivítání nás náš řidič Sálah odvezl do hotelu Golden Daar ve starém Sana´a. Tam proběhlo druhé kolo přivítání. Seznamujeme se s typickým Jemencem Sabankem, který nás už zdáli zdraví „dobrrrýýýý večééérrr“. Tento skvělý společník, ač anglicky moc neumí a česky jen pozdraví, se nás následující den ujímá a veze na kátování k Patrikovi, Čechojemenci, který pro nás zařizoval řidiče i průvodce.
Cestou ve starém Sana´a kupujeme každý plný pytlík zeleného listí, kátu. Ten tu po obědě žvýká většina chlapíků a část žen. U Patrika usedáme do kátovny, což je společenská místnost, něco jako náš obývák, kolem místnosti je spousta pohodlných polštářů, kde se všichni rozvalíme a začínáme kátovat. Dle rad zkušenějších listí hodně žvýkáme, zelenou hmotu syslíme do jedné tváře a ještě vše hodně zapíjíme sladkou limonádou, aby nám první hořký dojem zesládl. Po chvíli máme krásně vyboulené tváře a žvýkáme jak o život. Čtyři hodiny panuje v místnosti skvěle uvolněná nálada a my se alespoň dozvídáme základní informace o Jemenu, islámu, lidech a zvyklostech. Samozřejmě jsme pohoštěni výborným sladkým čajem ochuceným hřebíčkem. Ten den jsme okouzleni nejen architekturou starého Sana´a, ale hlavně místními lidmi, jejich otevřeností a pohostinností.
A to ještě netušíme, že skoro každý den se budeme potkávat s pozváním na oběd nebo alespoň na čaj.
Z hlavního města jsme se těšili do hor. Na vesnice vystavěné na úplném vrcholu hor, nad hlubokými srázy. Co asi lidi dohnalo k tomu, aby svá obydlí stavěli na tak nedostupných místech a strmé srázy obdělávali na terasovitých políčkách? Nikde na světě není život v horách jednoduchý, ale tady dvojnásob platí, že je opravdu těžký. Pokud si navíc uvědomíte, že políčka obdělávají především jemenské ženy, včetně nošení vody v 20 l barelech na hlavách, začnete místní lidi opravdu obdivovat a vážit si jejich práce. Měli jsme informace, že v Jemenu můžeme vždy smlouvat. Po poznání výše cen a všech těchto okolností jsme nakonec ani nesmlouvali a požadovanou částku vždy rádi zaplatili. Ceny jsou pro nás opravdu příznivé.
V horách nás často pozval majitel domu na čaj. Vedl si nás úzkými kamennými uličkami, otevřel staré těžké dřevěné dveře a přes hospodářskou část stavení odvedl většinou do prvního patra. Tam nás usadil na velké polštáře, přinesl výborný čaj a samozřejmě se hned chlubil svým kalašnikovem. Obvykle nám ho podával do ruky a nabízel, ať se vyfotíme. Raději odmítáme a fotíme si hrdého Jemence se samopalem v ruce.
Pak se vždy pochlubí svým domem. V horách jsou domy většinou staré 1000 let. Úžasný pocit sedět a pít čaj v tak starém domě, který stále slouží svému účelu. Postupně se v místnosti obvykle sejde celá rodina. Samozřejmě kromě žen, které zůstávají před mými zraky schované v jiné části domu. Šárka s Bárou jsou někdy pozvané do kuchyně a můžou tak obdivovat krásu jemenských žen. Prý jsou opravdu hezké. Muži se velice pyšně chlubí svými dětmi. V momentě kdy zjistí, že už jsme se Šárkou dva roky manželé a nemáme ještě děti, propuknou v upřímný smích a radí nám, abychom oba každý den kátovali, že pak budeme mít dětí jako smetí… Bára na tom není o nic lépe. Nejprve ji odhadují na 17 let, to by se jim líbilo, je to totiž záruka, že jim dá ještě hodně dětí. Když zjistí, že je o deset let starší a bez dětí, její hvězda rázem padá a se smíchem se dozvídá, že už je stará. Nasmáli jsme se, až slzy z očí tryskaly.
V pohoří Bura moc turisty neznají. Po příjezdu v odpoledních hodinách jsme si jen tak nalehko vyběhli o 300 m výše po strmé místní cestě do kamenné vesnice. Hned na začátku nás přivítal houf dětí. Byli z nás úplně uneseni. Dvě holčičky vzaly za ruce Šárku a Báru a dva kluci vyhráli souboj s ostatními a mohli vzít za ruce mě. Provedli nás celou vesnicí až na vyhlídku do údolí. Tam jsem musel všechny kluky po jednom vyfotit a fotku ukázat. Je vidět, že mají ze školy vojenský dril. Při focení se vždy postavili do pozoru a hrozně vážně se mračili. Při odchodu jsme až za poslední serpentinu slyšeli dětský křik „bye-bye, I love you“. Krásný zážitek.
Na druhý den jsme s naším průvodcem vyrazili na celodenní trek po hlavním hřebenu pohoří Bura. Asi v půlce cesty se stezka stočila na boční hřebínek a začala padat prudce dolů. Průvodce toho měl evidentně dost, navíc trpí závratěmi. Zato my rychle sestupovali dolů. Ještě za námi stihl zavolat, že dál nejde a vrací se. Protože jsme cíl naší cesty neustále viděli před sebou, oddělený pouze hlubokým údolím, nijak nám to nevadilo a pokračovali jsme sami. V ten moment se k nám navíc přidaly místní děti a nabídly nám doprovod do jejich vesnice. Ještě že tak, stezka chvílemi úplně zmizela. Oni však šli najisto. Ve vesnici před krámkem hned všem vyprávěli, jak s námi šel ten čtvrtý, a že uměl arabsky a že nás tam zřejmě nechal. Hned se nás ujímá jeden muž, podává nám ruce a zve k sobě domů. Doma nás opět usadí do pohodlných polštářů a přináší čaj.
Anglicky nikdo nemluví, tak se dorozumíváme posunky. Ukazujeme, kam se musíme dostat. Pochopil nás a naznačuje, že cesta bude trvat tak 3 hodiny. Za chvíli budeme muset vyrazit, abychom došli do setmění. Vypijeme čaj a zvedáme se. Muž však razantně pokyne, že máme zůstat sedět, bude ještě jídlo. Pozvání rádi přijímáme. Hostitel přináší vodu a my se musíme venku omýt. Navíc nás postříká nějakým parfémem. Po týdnu v horách už asi moc nevoníme… Jídlo se podává na zemi. Rýže, vařené kuře, dva druhy skvělých placek, vývar. Výborné. Jíme jen my, hostitel a zřejmě jeho bratr. Zbytek rodiny se na nás dívá. Po jídle se opět povinně myjeme a muž nám ruce postříká podle zvyku voňavkou. Muži po jídle začínají kátovat, nám také nabízejí, ale při představě cesty do kempu pod vlivem kátu raději odmítáme. Po chvíli se zvedáme. Velice srdečně se loučíme s hostitelem a jeho rodinou. Naznačuji, že bychom mu rádi něco dali. Razantně odmítá. Byli jsme jeho hosty. Na cestu s námi ještě posílá jednoho staršího kluka. Ten nás mlčky odvede asi 2 hodiny za vesnici, až k silnici, po které již najisto dojdeme až do kempu u poutníka Abduláha. Děkujeme a myslíme na to, že tohle by se nám doma stát nemohlo.
My jsme po Jemenu cestovali 14 dní, převážně po horách. Naprosto jsme ocenili místního průvodce, navíc Samír je Čechojemenec, umí perfektně česky a skvěle vypráví o historii Jemenu. Pro individuální turistiku je Jemen poněkud obtížnější země a to hlavně v jazykové bariéře. Anglicky naprostá většina Jemenců nemluví. Kdo neumí arabsky, je tak trochu v koncích. Spoustu času potom místo poznávání krás Jemenu stráví čekáním na místní dopravu, marným hledáním ubytování a podobně. Za celou dobu jsme se nesetkali s nějakým negativním zážitkem, pokud pominu všudypřítomné igelitové pytlíky, a to, že v některých oblastech má každý muž u sebe kalašnikov. Naopak nás všude, a to kupodivu i ve velkých městech, překvapovali Jemenci svojí pohostinností a srdečností. Bude se nám stýskat. Ma salama Yemen!
