Sníh je značně proměnlivá hmota, a od toho se odvíjí postup po něm. Zcela jinak musíme stoupat v závějích měkkého prašanu, a úplně zcela něco jiného je postup po tvrdém firnu. Podoba sněhu má zásadní vliv na způsob našeho postupu a na výběr použité adekvátní výzbroje.
Výstup na sněhu
Sníh je značně proměnlivá hmota, a od toho se odvíjí postup po něm. Zcela jinak musíme stoupat v závějích měkkého prašanu, a úplně zcela něco jiného je postup po tvrdém firnu. Podoba sněhu má zásadní vliv na způsob našeho postupu a na výběr použité adekvátní výzbroje. Dalším důležitým faktorem, který ovlivňuje náš postup po sněhu, je sklon svahu. Na mírném svahu se postupuje relativně bez obav z pádu, proto většinou se ještě v této fázi výstupu nejistíme. Případný pád budeme brzdit cepínem.
Postup v měkkém sněhu
V měkkém sněhu jsme na svahu okamžitě konfrontováni s nepříjemnou skutečností, boříme se. Chůze se stává obtížnější, neboť pro krok dopředu musíme neobvykle vysoko zdvihat nohu k našlápnutí dalšího kroku. První dobrou radou je udržovat širší stopu zhruba v šíři našich ramen, abychom měli lepší stabilitu při chůzi. Dále je velmi žádoucí, aby během toho, co zdviháme jednu nohu, druhá pevně stála v momentě, kdy na ní přeneseme váhu. Je dobré tedy vždy po došlápnutí stup nohou udusat, sněhovou hmotu v místě šlápoty utemovat a zpevnit. Tak to bude držet poté, kdy na tento stup přeneseme váhu, abychom udělali druhou nohou další krok. Stupy děláme skloněné mírně ke svahu. Těžiště těla udržujeme svisle nad stupy, tedy se příliš nepředkláníme, ani nezakláníme.
Na mírném svahu postupujeme v serpentinách. Jakmile je už svah strmější, postupujeme ve spádnici, protože v serpentinách bychom mohli sněhovou vrstvu narušit, čímž by se nám sníh pod nohama odlamoval. V horším případě bychom i mohli způsobit uvolnění laviny.
Stopy by neměly být dělány příliš daleko od sebe, protože v nich může kráčet i někdo menšího vzrůstu, kdo neudělá tak dlouhý krok. Také je slušností jednou vyšlápnutou stopu neničit. Zvláště sestupujeme-li stejnou trasou, jako jsme vystupovali, jdeme tak metr vedle od stopy pro výstup, abychom ji nerozdupali.
Při postupu vzhůru strmým svahem v hlubokém sněhu si vypomáháme i holení a kolenem. Nejprve vykročenou nohou stlačíme sníh kolenem pokrčené nohy, a pak do takto snížené úrovně sněhu došlápneme již normálně nohou. Další výraznou pomocí je použití teleskopických hůlek. Hůlky nám pomáchají udržovat rovnováhu, zvláště v okamžicích, kdy se nečekaně jednou nohou proboříme víc, než jsme čekali (pokud však hrozí pád, dáme před hůlkami přednost cepínu).
Cepín se snažíme mít vždy po ruce. Dostaneme-li se již do chodeckého terénu, kdy však nelze vyloučit použití cepínu, sundaváme jej z poutek batohu. Dále jej neseme v ruce připravený k použití, nebo si jej zavěsíme na sedák, popřípadě je zasuneme do prostoru mezi záda a batoh.
Nošení cepínu v pohotovostní poloze pro rychlé tasení
V opravdu velmi hlubokém sněhu může být postup do svahu skoro nemožný, boříme se velmi hluboko, na náhorní straně až třeba k hlavě. Pokud se takový svah stává s postupem vzhůru stále strmější, je už pak postup možný pouze tím, že začneme dělat ve sněhu stupňovité plošiny. Je to delikátní činnost. Nejprve si v úrovni stehen rukama uplácáme plošinu, dbáme na to, aby sníh byl utemovaný a tím zpevněný. Opatrně se na plošinu vysuneme a klekneme si na ni. Rukama zabořenýma do sněhu před námi se snažíme nadlehčit se. Pomalu přeneseme většinu váhy na kolena na stupni, a rukama začneme odhrabovat sníh před sebou a budovat o půl metru výš další stupeň, když je hotový, opřeme se o něj rukama a pomalu se postavíme nohama na dolní stupeň. Rukama přehmátneme výš a opět je zaboříme do sněhu nad námi. Nyní zcela opustíme dolní stupeň a koleny jdeme opět pokleknout na vyšší stupeň. Takto jsme vykonali krok vzhůru, a celou činnost opakujeme, dokud úsek není překonán. Držení rukama si vylepšíme, máme-li cepíny, které do sněhu zabodáváme topůrky kolmo k povrchu sněhu. Což ve velmi prudkém svahu může i znamenat, že topůrka zabodáváme skoro vodorovně před sebe.
Toto sápání se do svahu je poměrně náročné na psychiku, je nutno konat opatrně a soustředěně. Prudká síla zde nezmůže nic. Ve velmi strmém svahu je s nabírající výškou lezec vystaven i značnému strachu, nic pořádně nedrží, postupové jištění, je-li nějaké zbudováno, tak mnoho důvěry nebudí. A co hůř, charakter terénu téměř znemožňuje návrat.
Postup na firnu
Na tvrdém firnovém sněhu je běžné stoupat s mačkami na nohách. Nicméně je-li svah mírný a dole zakončený bezpečným dojezdem, a zároveň je úsek, který musíme překonat, krátký, vstupujeme na sníh často bez maček.
V létě je někdy firnový sníh přijatelně měkký a boří se po kotníky, a pokud sněhové pole není velké a má bezpečný dojezd, chůze je ještě možná bez maček a použití cepínů.
U měkčího firnového sněhu dokážeme ještě kopat stupy špičkami bot. Opět při tom udržovat stopu v šířce zhruba ramen, stupy kopat skloněné ke svahu, aby noha nevyklouzla dozadu.
Pokud již nejde kopat stupy špičkou bot, musíme přejít do postupu v serpentinách, kdy postupujeme mírně bokem ke svahu. Stupy si nyní vykopáváme hranou boty, děláme i několik kopů po sobě, dokud stup není dostatečně hluboký, aby umožňoval postavení celou plochou podrážky boty.
Postup s cepínem a mačkami
Jakmile si při postupu na sněhu nejsme jisti a cítíme obavy z pádu, nebo je zřejmé, že pád by byl nebezpečný, dlouhý a s dojezdem do špatného terénu, je nutné mít cepín. Alespoň pro brzdění na sněhu při pádu.
Cepín je ale možné též použít pro sekání stupů. Dnes je to již činnost poněkud archaická. Běžnější v dnešní době je mít sebou mačky. Přesto dostaneme-li se do situace, kdy kopat stupy budeme, je zde několik rad. Jednak opět stup musí být skloněný ke svahu, aby noha z něj nevyklouzla. Čím stup hlubší, tím lépe. Stup nedělat jako jeskyňku, výklenek, ale spíše jako díru odshora s rovnoběžnými svislými stěnami, tak aby se do stupu vešel nárt nohy, kotník, případně při sestupu i bérec nohy.
Záleží na strmosti svahu, ale při výstupu nahoru není nic neobvyklého, že právě sekaný stup nebude hned v příštím kroku použit. Čili na začátku si vykopeme dva stupy v úrovni kolen, pak aniž bychom postoupili, vykopeme další řadu dvou stupů v úrovni pasu. Teprve nyní postoupíme o jeden krok vzhůru, a dáme se do kopání třetí řady, přičemž druhá je zatím nevyužita. Řada nemusí znamenat, že dvojice stupů je ve stejné horizontální úrovni. Ve většině případů je dobré, když jeden stup je o něco výše od druhého. Vysekané stupy by měly napodobovat přirozeně vyšlapanou stopu. Umístění stupů si musíme promyslet, zvláště v místech, kde chceme měnit směr postupu je dobré si uvědomit, jak budeme klást nohy například při otočce.
Při postupu v mačkách je záhodno hned upozornit na velké nebezpečí, i když poněkud banálního původu. Pozor na zachycení hrotu maček o nohavice kalhot nebo návleky během kroku. Čert vem, že si roztrhneme oblečení, ale hlavně zakopneme sami o sebe, ztratíme rovnováhu a následuje pád. Je tedy dobré, aby nohavice kalhot nebyly příliš plandavé, rovněž tak i návleky. Podobně se můžou během chůze hroty jedné mačky zachytit o řemínek druhé mačky, nebo tkaničku boty na druhé noze. Každé takové zaháknutí mačky je velmi nebezpečné. Při chůzi s mačkami je nutno udržovat širší stopu, opět zhruba v šíři ramen. Kráčet v klidu a rozvážně, a při prudším došlapování, zakopávání nohou do sněhu dávat pozor, být soustředěný na správné provedení pohybu.
Další nebezpečnou nepříjemností, která nás může při postupu v mačkách na sněhu potkat, je nabalování sněhu na rám maček. Lepení a nabalování sněhu na mačky dokáže v mokrém sněhu být velmi intenzivní, a tím i velice nepříjemné a nebezpečné. Nabalená vrstva sněhu převýší délku hrotů maček, a tím se hroty maček přestanou zabodávat do sněhu. Snadno pak uklouzneme. Nabalování sněhu výrazně omezí použití tzv. antibot, gumových podešví. Jedná se o hladkou plastovou nebo gumovou externí podešev, která se upíná na mačky zespodu do prostoru mezi hroty. V rámu maček natažená „antibota“ jednak izoluje kovový rám maček od sněhu, a pak také svým pružením během postupu sníh oklepává.
Vlevo: sníh nabalený na mačkách – vpravo: antibota brání sněhu se přilepit
Na rovině nebo velmi mírném svahu v mačkách kráčíme jako při normální chůzi, tedy váhu přenášíme z paty na špičku. V již poněkud strmějším svahu je však lepší klást mačky na povrch tvrdého sněhu na plocho všemi hroty (postavení nohou je již podobné francozskému stylu lezení v ledu. Máme tak lepší stabilitu, a tím i méně namáháme svaly nohou. Je chybou stavět se na postranní hranu mačky, neboť tak hrozí podvrtnutí nohy. Na velmi prudkém svahu pak už můžeme postupovat jen za pomoci předních hrotů maček, které zakopáváme do sněhu špičkou boty.
Sestup na sněhu
Na mírných až středně strmých sněhových svazích sestupujeme zády ke svahu. Jakmile je svah již tak prudký, že si nejsme postupem jisti, otočíme se, a sestupujeme čelem ke svahu.
Zády ke svahu: Víc než při výstupu zde hraje roli udržovat rovnováhu. To znamená, kráčet širší stopou, a udržovat těžiště nad stupy. Při kroku dolů současně s došlapující nohu i mírně předklonit trup. Špičky bot jsou během došlápnutí zvednuty, nohu zapichujeme patou. V měkkém sněhu je scházení dolů svahem příjemné, sníh tlumí došlapování, je to jeden z mála nenáročných fyzických výkonů v horolezectví.
Čelem ke svahu: Nohama vykopáváme stupy, jedna noha je pokrčená a nese váhu, druhou natáhneme dolů a kopnutím vedeným z kolene uděláme níž další stup. Pak se úloha nohou vymění a postup se opakuje. Bývalé stupy nám mohou následně posloužit jako chyty.
S mačkami: V měkkém sněhu je sestup prakticky stejný, jako bez maček. Jen nezapomenout, že hroty maček jsou kousavé a chytlavé, je nutno dávat pozor, aby nedošlo k zachycení nohavic kalhot, návleků, apod. Navíc při sestupu ze svahu zadní noha zůstává vzadu poměrně výše položená, než při běžné chůzi po rovině, a tak se hroty maček nebezpečně dostávají k blízkosti zadku, kde můžeme mít na sedacím úvazu v poutkách připevněny různé smyčky, expresky, a další výzbroj. Pokud se nám zde hroty maček zaháknou, okamžitě zakopneme a následuje mohutný kotrmelec dolů svahem! Při sestupu s mačkami tak zásadně odstraňujeme materiál z poutek sedacího úvazu.
Dalším nebezpečím je nabalování mokrého sněhu mezi hroty maček, které pak už neplní svou funkci a hrozí uklouznutí. V takovém případě oklepáváme pravidelně nabalený sníh boucháním rukojeti cepínu ze strany na botu. Problém výrazně pomáhá odstranit gumová vložka do maček (tzv. antibota), která brání lepení sněhu.
Na tvrdém sněhu při sestupu zády ke svahu klademe mačky na plocho a všemi hroty zabodáváme do sněhu. Když je svah již tak strmý, že se necítíme jistě, otáčíme se čelem ke svahu a zakopáváme špičkami bot přední hroty maček.
Sestup na sněhu mnozí horolezci s oblibou realizují sjížděním po zadku. V takovém případě je nutno vždy zvážit vhodnost terénu, a mít prostředky (cepín) pro brždění a zastavení sjezdu. Nutné je také zvážit zde je vhodné zutí maček, které se můžou během sjezdu nechtěně nezachytily o sníh, a způsobit tak pád v kotrmelcích.
Postup po sněhovém hřebeni
Při postupu po sněhovém hřebeni musíme dávat pozor na výskyt sněhových převějí. Převislé sněhové převěje hrozí utržením pod tíhou člověka, hrozí zde zřícení do hlubiny. Zásadně nikdy na hřebeni s převějí nepostupujeme přímo po vrcholu hřebene. Rovněž musíme vzít v potaz, že utržení převěje může způsobit sesunutí celé sněhové vrstvy na svahu, což zvětší rozsah ohrožení vrcholové části hřebene. Postupová linie by tak měla vést ve svahu na opačné části, než kam se naklání převěj, a být tak hluboko pod vrcholem hřebene, aby pokud možno příliš nepřevyšovala terénní (kamenný) vrchol hřebene.
Vymezení relativně bezpečné zóny pro postup po sněhovém hřebeni s převějí
Sněhový hřeben nebývá nikdy pravidelně rovný, různě se stačí doprava a doleva, stoupá nahoru a klesá dolů, tu je sklon svahu strmější vlevo od hřebene, a za nějaký úsek je svah zase strmější vpravo, jsou v něm výšvihy, stupně a jednotlivé vrcholky. Postupujeme-li po hřebeni, musí být naše trasa proměnlivá, a využívat příhodných terénních tvarů tak, abychom si našli co nejpříhodnější cestu. Není nic neobvyklého, že v rámci jedné lanové délky vícekrát změníme postup mezi levým a pravým svahem.
V případě, že se nám do cesty postaví sněhová převěj, obcházíme ji zásadně na té straně kde je svah pozvolnější a držíme se v bezpečné zóně pod vrcholem hřebene.
Postup po sněhovém hřebeni se přizpůsobuje terénním tvarům hřebene. Sněhovou převěj je nutné obejít po pozvolnější straně hřebene v bezpečné zóně pod vrcholkem hřebene.
Stupně a výšvihy v hřebeni můžeme překonat buď čelním výstupem po ostří hřebene, anebo pokud se to jeví být obtížné, může být řešením stupeň obejít traverzem.
Tvar terénu má také zásadní vliv na zvolení místa pro jistící stanoviště. Platí zde podobné zásady, jak při zbudování jistícího stanoviště ve stěně, ale navíc přibývá několik hřebenových specifik.
Při budování jistícího stanoviště na hřebeni vzít v potaz tyto faktory:
- jistící stanoviště je lepší zbudovat v pevné skále, než ve sněhu
- není-li skála k dispozici, a buduje se stanoviště na sněhu, musí být v dostatečně mocné vrstvě sněhu
- pozor na vrcholky malých jehel a zubů, pokud jsou zasněžené, sněhový vrcholek může být značně labilní
- z jistícího stanoviště je dobré mít přijatelný výhled na předešlou (dobírání druholezce) i následující lanovou délku
- nehodí se, aby ihned za jistícím stanovištěm následoval prudký sestup (stupeň dolů), protože lano je pak při dalším postupu vedeno vzduchem (tahá to, zvláště nepříjemné je to ve větru); z toho vyplývá, že je-li hřeben příliš členitý, zubatý, lezou se často kratší lanové délky a nevyužívá se plné délky lana, pokud to jde, stanoviště se budují na horním a dolním konci výrazného výšvihu
- více než obvykle je nutné předvídat směr zatížení jistícího stanoviště, na různých místech hřebene je potřeba si představit, kam bude lezec padat a jak bude lano při zachycení pádu napínáno, zda v požadovaném směru jistící stanoviště bude s to sílu zadržet
Postup přes sněhové žleby
Sněhem vyplněné skalní žleby skýtají příjemné možnosti pro rychlý postup úbočím hory. Protínají jednotlivé skalní ostrohy a stupně, a představují takové koridory, díky kterým nejhorší obtíže stěny obejdeme.
Ovšem toto platí, jen když je sněhová pokrývka stabilní a pevná. Největší nepřízní, která se nám ve žlebech může postavit do cesty, je lavinové nebezpečí. Ať už se jedná o možnost utržení laviny ve vlastním žlebu pod naší tíhou, anebo o samovolné laviny padající z horních pasáží stěny.
Dalším potíží, která nás ve žlebech se sněhem může potkat, je padající kamení. Žleby jsou přirozenou sběrnicí a trasou padajících kamenů. Děje se tak především při vyšších teplotách (sluneční záření), kdy taje sníh a uvolňují se do té doby zamrzlé a zasněžené volně ležící kameny.
V takovém případě by byl postup žleby velmi nebezpečný, a naopak je nutné se jim vyhýbat. Žleby se pak traverzují v nejužších místech, pokud to jde, tak v horních pasážích (aby padající kameny nestihly ještě nabrat rychlost), jistící stanoviště se budují v zákrytech na skalách, k postupu se co nejvíce využívá chráněných míst na skále.
Postup přes žleby – a) v případě stabilního sněhu – b) v případě lavinového nebezpečí nebo padajícího kamení
