Postup na ledovci

Jištění na ledovci

Při pohybu na ledovci je nutno se jistit, protože výrazně hrozí propadnutí se do ledovcové trhliny ukryté pod návějí sněhu. Nepodceňovat! Ledovcových sólo-chodců na světě už pár bylo, a nikdy tu nebyli moc dlouho.

K jištění na ledovci se používá jednoduché horolezecké lano dlouhé minimálně 50 m, optimální je 60 m. Je ještě v mezích únosnosti použít jeden pramen polovičního lana, neboť na ledovci jednak nehrozí zatížení lana přes ostrou skalní hranu, a za další nevznikají tvrdé pády s velkou rázovou silou.

Jsou-li podmínky na ledovci velmi zlé, samé trhliny a sněhové mosty, či napadl-li nový sníh a zakryl množství trhlin, je nutno se jistit z bezpečných štandů. Jistič pevně ukotví cepíny v prověřeném, pevném místě, a odtud jistí prvního, jenž dál ve vytyčené směru pochodu zbuduje další bezpečný štand, a dobere sem druholezce.

Na lehčích úsecích ledovce se jistí při současném pochodu. Dva lezci se spojí lanem tak, že mezi nimi je cca 12 m středního úseku lana, koncové zbylé části lana dlouhé cca 19 m (při použití lana o minimální délce 50 m) má každý z lezců smotané a připevněné nejlépe na batohu. Tyto koncové části lana jsou důležité pro případnou záchranu a vytažení spadlého lezce z ledovcové trhliny. Uvedené délky částí lan jsou důležité, to proto, aby lano na záchranu stačilo svou délkou.

Nu, a 50 – 12 = 38, a 38 / 2 = 19, a za předpokladu, že jistič zachytil pád ještě před projitím půlky úseku lana mezi nimi přes okraj trhliny (tedy spadlý lezec visí nanejvýš 6 m pod okrajem trhliny), tak mu bude oněch 19 m přeložených napůl (tedy 19 / 2 = 8,5 m) na vytažení spadlého lezce stačit. Pokud jistič pád zastavil až po projití půlky lanového úseku mezi nimi přes okraj trhliny (což znamená, že jistič je poblíž nebo na samém okraji trhliny), tak mu můžeme pogratulovat, ale jeho situace je prekérní, a bude muset použít jinou, méně pohodlnou metodu vytahování z trhliny. Pokud mu budou ve vytažení bránit brzdící uzlíky na laně (o nich níže v textu), může zachránce použít tu část lana, kterou má smotanou v batohu.

Při jištění za současného pochodu je naprostou nutností, aby lano spojující lezce musí být mírně napnuté! Lidé v lanovém družstvu musí vzájemně koordinovat svůj postup, ti zadní nesmí příliš spěchat, aby se lano neprověsilo. Je to důležité proto, aby při propadnutí některého z lezců lano pokud možno ihned působilo. Když by totiž lano bylo na zemi moc prověšené (vyloženě ležící a vláčené v obloucích po zemi za kráčejícím člověkem), tak by po propadnutí dotčený lezec nejdříve padal volným pádem, čímž by nabral rychlost, a pak působil větším rázem.

Jaký použít úvaz ?

Jaký použít při současném pochodu navázaných lidí na ledovci horolezecký úvaz, toť otázka… Pokud vezmeme situaci, že po ledovci se pohybuje dvoučlenné družstvo spojené lanem praktikující současný pochod, a jeden z nich se proboří do ledovcové trhliny a druhý jej bude jistit, tak by bylo ideální, kdyby do trhliny spadlý člověk měl kombinovaný úvaz, a jistič nahoře měl jen sedací úvaz. Vyplývá to z toho, jak je místo navázání lana na úvaz umístěno vzhledem k těžišti lidského těla. U kombinovaného úvazu je bod navázání nad těžištěm těla, tedy člověk je udržován během volného visu v trhlině ve vzpřímené poloze. Naopak jistič nahoře na ledovci je v neobvyklé situaci, zatížené lano jej táhne šikmo dolů k povrchu ledovce. Samotný sedací úvaz je kuriózně výhodou, neboť bod navázání je pod těžištěm těla a při tahu šikmo dolů je to lepší. Jistič lépe udržuje rovnováhu a vzpírá se tahu lana. A to i poté, je-li povalen a vláčen po ledovci. Samovolně se stočí nohama napřed ve směru tahu lana, a v této pozici daleko lépe může nalehnout na cepín a zastavit stržení.

Směr tahu lana vůči těžišti člověka při postupu na ledovci. – Vlevo: Při použití kombinovaného úvazu je bod navázání nad těžištěm těla a hrozí stržení z rovnováhy. – Vpravo: Při použití samotného sedacího úvazu je bod navázání pod těžištěm těla a člověk se takto tahu lana lépe vzpírá nohama.

Co je však neřešitelný problém, je určit, kdo z těch dvou do trhliny spadne. Propadnout se do ledovcové trhliny může kdykoliv kterýkoliv člen lanového družstva. Tak jako tak se vždy při úvahách na toto téma dostaneme do neřešitelné situace zvažování různých pro a proti. V horolezecké veřejnosti je část lidí, která zastává názor, že sedací úvaz je rozhodně lepším řešením i v situaci, kdy máme těžký batoh. Ovšem nezanedbatelné jsou i argumenty proti samotnému sedacímu úvazu – při samotném sedacím úvazu se může poranit bederní páteř, a při otočce hlavou dolů lebka nárazem na ledovou stěnu trhliny. Následně člověk v bezvědomí zůstane viset hlavou dolů. Navíc při visu hlavou dolů hrozí sklouznutí batohu dolů a zachycení bederního popruhu batohu okolo krku hlavy. Pokud máme cepín připnutý k ruce poutkem, může se padající batoh ramenním popruhem zamotat s cepínem a jeho poutkem, takže dojde k zranění zápěstí ruky. Použití kombinovaného úvazu je doporučeno v publikaci „Alpin – Lehrplan band 5, Sicherheit am Berg“, autoři Pit Schubert, Pepi Stückl, str.130 a 143, naproti tomu samotný sedací úvaz doporučuje například firma Petzl ve svých metodických materiálech. Tato problematika není jednoznačně stanovená a je věcí osobního rozhodnutí, kdo bude jaký úvaz preferovat.

Můžeme to tedy alespoň uzavřít tímto doporučením:

• sedací úvaz – pokud nemáme batoh nebo jen lehký, a z povahy ledovce je zřejmé, že nebudou větší pády, a při skialpinismu, kdy máme na nohách lyže, a jsme s to brzdit jen hraněním lyží
• kombinovaný úvaz – pokud máme těžký batoh, nebo i bez batohu, když je zřejmé, že pád bude větší, doporučuje se vylepšit tlumičem pádů Jolly (viz. dále v textu)

Variabilní konstrukce navázání na lano

Praktickým způsobem navázání na ledovci je tzv. variabilní způsob navázání. Jedná se o sestrojení, které nám umožňuje podle potřeby být navázán buď jen k sedáku, anebo ke kombinovanému úvazu, a tyto dva způsoby pohotově střídat. Na laně navážeme dvě vůdcovské smyčky, cca 40 cm za sebou. V závislosti na právě prováděné akci se můžeme rozhodnout, že nyní chceme být jen na sedáku, připneme tedy lano karabinou ve vůdcovské smyčce jen k sedáku. Pokud po chvíli chceme být v kombinovaném úvazu (například přecházíme evidentně nejistý ledovcový most), tak druhou smyčku připneme ke kombinovanému úvazu, a teprve pak původní karabinu vycvakneme ze sedáku pryč. Tak jsem byli v momentě změny navázání stále jištěni k lanu.

Tzv. variabilní navázání. Pokud chceme být jističem, vypneme lano z kombinovaného úvazu a zapneme jej pouze do sedacího úvazu, a pokud chceme být jištěni při pádu, vypneme lano ze sedacího úvazu a zapneme jej do kombinovaného úvazu

Síly působící při pádu do trhliny

Úvaha vychází z výsledků měření provedeným Německým alpským spolkem – DAV, viz. publikace „Alpin – Lehrplan band 5, Sicherheit am Berg“, str.131.

Předpokládejme vodorovný terén a svislou trhlinu, váhu spadlého člověka cca 80 kg, členy lanového družstva pojmenujme „spadlý“, „druhý“, „třetí“, „čtvrtý“. Nemají na laně brzdící uzlíky ani tlumiče pádů.

Pokud se člověk propadne do trhliny, spadne přibližně 3 – 5 m pod okraj trhliny. Je to v důsledku určité nenapnutosti lana (čemuž nelez trvale bránit, i při snaze o správný postup lano mezi lezci chvilkově kolísá ze stavu napnutí do stavu určité povolenosti), a dále je to v důsledku protažení pružného lana. Síla kterou spadlý lezec pádem vyvine na „druhého“ je 1,5 – 2,0 kN (to odpovídá přibližně 150 – 200 kg). Takovou sílu nemůže druhý lezec-jistič na laně udržet ve vzpřímeném postoji. Bude povalen. Poté bude síla stržení bržděna třením těla „druhého“ o povrch ledovce (deformace sněhového povrchu, nelehnutí na cepín a zabodávání zobáku cepínu do povrchu ledovce, vzpírání se nohama, apod.). Následně se síla od spadlého lezce zredukuje na cca 0,5 kN (to odpovídá přibližně 50 kg), protože „druhému“ trochu pomáhá tření lana na hraně trhliny.

Dále se pokusme o úvahu: Předpokládejme, že „druhý“ má problémy pád zastavit a je vláčen po zemi. Táhne jej síla 0,5 kN (cca 50 kg). „Druhý“ však tělem drhne (tření) o povrch. Výrazně se napne lano ke „třetímu“. Jaká síla bude působit na třetího? Přeci 0,5 kN mínus to tření „druhého“. Řekněme že ve výsledku zhruba 0,3 – 0,2 kN (cca 30 – 20 kg). A takto můžeme pokračovat dále. Podstatné je, že každý další člen lanového družstva už zachycuje menší sílu. A co víc, vzdálenější členové mají více času na to, se zapřít, nebo zalehnout k zemi a zaseknout cepín. Když pak dojde k zastavení pádu, tak poté se tři členové nahoře rovnoměrně podělí o tah od spadlého (tj. 0,5 kN, cca 50 kg), čili každý z nich bude držet sílu 0,16 kN (cca 16 kg). Z uvedených hodnot vyplývá, že dostatečně početné družstvo má reálnou šanci zachytit pád i v kombinovaných úvazcích.

Aby bylo uvedených hodnot zatížení dosaženo, je nezbytné, aby druhý člen družstva nebyl vtažen do trhliny za spadlým. To nejlépe zaručí dostatečně velké rozestupy mezi členy lanového družstva. Plyne z toho nutnost mít pro celé družstvo dlouhé lano – opět nutno připomenout – 50 m minimálně, lepší je 60 m. A ještě jedna podmínka – opět opakování výše již řečeného – nemít průvěsy lana mezi jednotlivými členy družstva.

Navázání na lano

Při současném pochodu se člověk nemůže navázat na lano přímo koncem lana (protože koncovou část lana má smotanou v batohu pro případ záchrany). Musí se tak navázat s vložením mezičlánku, a to karabiny. Na laně se naváže vůdcovská smyčka („krejčík“), která se spojí s kombinovaným úvazem nejlépe dvěma karabinami, které musí mít pojistku zámku. Dvě karabiny paralelně vedle sebe se používají z důvodu zálohy.

Připojení lana ke kombinovanému úvazu je z bezpečnostních důvodů dobré zálohovat, a to použitím dvou karabin s pojistkami zámků

Záchranný prusík v navázání

Může se stát, že po propadnutí do ledovcové trhliny nás jistič sice zdárně zachytí a udrží, ale nebude schopen nás vytáhnout z trhliny ven. V takovém případě budeme nuceni se z trhliny zachránit sami výstupovou prusíkovací technikou po laně. Pro ten účel je vyloženě výhodné mít na laně připravenou prusíkovací smyčku, navázanou a uzpůsobenou pro konkrétní výstupovou metodu. Vlastní smyčka pro prusíkování se nejlépe hodí o průměru 7 mm, prusíkovací uzel se doporučuje dvojitý prusík. Délka celé smyčky musí být taková, aby při natažení prusíkovací smyčky jsme na prusíkovací uzel dosáhli rukou (nutno si individuálně odměřit). Důležité je na prusíkovací smyčce ve vzdálenosti cca 10 cm od prusíkovacího uzlu navázaný vůdcovský uzel, který tak vytvoří druhé oko na smyčce. Takto je tam vytvořené v předstihu, jeho funkci uplatníme až při záchranném výstupu z trhliny.

Záchranný prusík v navázání

Smyčka na batoh

Pokud se propadneme do ledovcové trhliny, je velmi nepříjemné viset s těžkým batohem na zádech. Velice se nám uleví a zlepší se provádění dalších činností, pokud si můžeme batoh zavěsit pod sebe. Zavěšení se provádí na hlavní (jistící) oko sedacího úvazu. Protože operace zavěšení batohu je poněkud krkolomná a hrozí, že by nám batoh mohl spadnout do hlubiny trhliny, je dobré mí předem připravenou zavěšovací smyčku, která hlavní (jistící) oko sedáku a batoh spojuje. Takto poté, co se po propadnutí ocitneme visící v trhlině, sundáme prostě batoh ze zad a svěsíme jej pod sebe, aniž bychom riskovali jeho ztrátu, pokud nám vypadne z rukou. Smyčka jej již jistí.

Smyčka na batoh

Použití a instalování této smyčky se vyloženě doporučuje, pokud volíme navázání na samotný sedací úvaz. Pokud se propadneme do ledovcové trhliny v samotném sedáku při současném nesení těžkého batohu, lze očekávat, že se ve visu přetočíme hlavou dolů (bod navázání je totiž pod těžištěm těla). Visíc hlavou dolů můžeme s jistotou očekávat, že nám batoh spadne. Jedině zajištění smyčkou zabrání jeho ztrátě.

Lanové družstvo

Nejlepší je na ledovci chodit při současném pochodu navázaných lidí v čtyřčlenném až pětičlenném družstvu. Jak už bylo řečeno, propadne-li se první, druhý je při jištění jeho pádu povalen, ale brzdí nalehnutím na cepín, takže třetí, čtvrtý, atd. již má dostatek času se účinně vzepřít. Není však dobré po ledovci chodit v mnohačlenném družstvu, neboť pak lidé o sobě nemají přehled, ti na čele skupiny nevědí o tom, co se děje na konci skupiny. Nanejvýš je dobré se na ledovci pohybovat při současném pochodu navázaných lidí v pětičlenném družstvu. Víc lidí má už i problém se prakticky vejít na i 60 m lano.

Při větším počtu (např. 5 lidí na laně) je možno zredukovat vzdálenost rozestupů mezi lezci, ale nesmí být menší než 10 m! Dále při větším počtu lidí je problém, jak uchovat zbytkové části lana, které jsou jinak připraveny pro záchranu. Pokud jde například 5 lidí, tak se už na zbytkové části lana rezignuje, první a poslední se navážou na úplné konce lana. Je to proto, že větší počet lidí snáze provádí záchranu. Zachránci zbudují pevný štand, kde budou průběžně dobírat lano, ale spadlého vytáhnou společnými silami jen prostým tahem nahoru.

Postup ve dvojici

Často horolezci vyrážejí na výstup v lezecké dvojici. Aby ne, pro skalní výstup je to nejpraktičtější. Ale je tu problém – co když ke skalní stěně vede cesta přes ledovec? Často je kladena otázka, jak se v takovém případě jistit, aby to bylo bezpečné. Bohužel, jedině od jistícího stanoviště k jistícímu stanovišti, a být navázaný na kombinovaný úvaz. Což je však velmi pomalá metoda, dochází k časovým ztrátám.

Současný pochod ve dvojici prostě nelze zařídit tak, aby byl za všech okolností bezpečný. Lidé jej provádějí na vlastní riziko.

Zkrátka může se stát, že dvojice bude mít kombinované úvazy, ale dojde ke stržení jističe do trhliny. Ale naopak se taky může stát, že budou mít jen sedací úvazy, a pád zadrží brzdící uzel na laně, takže ani na jističe nebude kladena nějaká zvlášť velká síla, zato spadlý člen družstva si poraní páteř při dopadu s těžkým batohem do samotného sedáku. Bůh suď, koho potká jaký osud… Požadavky na bezpečnost jsou v tomto případě protichůdné. Současný pochod ve dvojici na ledovci prostě nese svá rizika.

Smutný osud partnerských dvojic

Úplně nejhorší variantou lanového družstva je dvojice těžkého a lehkého člověka. Nejčastějším případem je partnerská dvojice muž a žena, kdy muž je těžší a žena lehká. Navíc muž jako gentleman nosí větší a těžší batoh. A aby byla zkáza dokonalá, tak často chodí i jako první na laně a vybírá cestu, je tudíž víc ohrožen propadnutím. Představme si atletického hromotluka samotného vážícího 90 kg. Nasadí si batoh, ve kterém je všechno na čtrnáctidenní dovolenou pro něj a pro jeho drahou polovičku. Batoh vážící dobrých 20 kg. To už je dohromady 110 kg. Naproti tomu módně štíhlá dívčina, co snídá pomeranče, vážící i s bundou 50 kg. Šance, že žena pád zachytí je minimální. S určitou mírou cynismu pak lze říci, že se nadosmrti neopustili…

Jak tomu zabránit? Především váhu batohů upravit tak, aby členové lanového družstva vážili pokud možno stejně. Pak aby ten trochu lehčí člen šel jako první. Tudíž ovšem musí mít určité znalosti a zkušenosti, aby dokázal vybrat správnou cestu! A nejlepší rada – když to jde, nechodit ve dvojici. Vyrazit na dovolenou na ledovce ještě s dalšími lidmi, a chodit v například čtyřčlenném družstvu.

Brzdící uzly na laně

Proti stržení jističe do trhliny za spadlým lezcem je možno se bránit navázáním brzdících uzlů na laně. Jak a kde je uvázat na laně ukazuje obrázek dole. Nejlepší je vázat obyčejné vůdcovské smyčky („krejčíky“). Oka smyček nemusí být nijak velké, zde nehrají žádnou důležitou roli, podstatné jsou ty uzly.

Je to velmi účinná finta, rozhodně se vyplatí. Jsou známé případy, kdy pád zachytil právě jen uzlík na laně. Delší úseky lana bez uzlů poblíž navázaných osob jsou důležité (na obrázku jsou to ony 3 m úseky). Při zachycení pádu se lano zařízne do okraje trhliny a třením vytvoří takový tenký a relativně hluboký zářez. A právě tímto úzkým zářezem neprojde širší uzel navázaný na laně. Aby se však zářez třením stihl udělat, je třeba, aby lano mělo nejprve čas a prostor se zaříznout. A tento prostor mu poskytují ony minimálně 3 m volného lana ještě bez uzlů. Může se stát, že první uzel si prorazí cestu žlábkem, ale většinou druhý či třetí uzel pád zachytí. Jistič se však nesmí na uzly nekriticky spoléhat, stále musí nalehávat na cepín a brzdit.

Brzdících uzlů se dělá obvykle pět. Pozor, je třeba si uvědomit, že na navázání uzlu potřebujeme určitou část lana. Uzel tak ubírá délku lana. Jeden Vůdcovský uzel („Krejčík“) ubere cca 60 cm lana. Takže máme-li mít mezi lezci 12 m vzdálenost, musíme ve skutečnosti na to vyhradit víc lana, než jen prostých 12 m lana. Spíše takových cca 15 m lana. Tím se ale zkracují i zbytkové konce lana, které mají lezci smotané na batozích (připravené pro záchranu). Řešením je použít delší lano. Ztráta lana v uzlech je tím důvodem, proč je optimální délka lana na ledovec 60 m.

Tlumiče pádů

Velmi se doporučují!!! Aby při současném pochodu navázaných lidí na jističe, který zachycuje pád propadlého, nepůsobilo tak nečekané a silné trhnutí, je možno si k úvazu připnout tlumič pádu. Ten nečekanost a sílu trhnutí aspoň trochu omezí. Jedním z takových tlumičů je např. Jolly od firmy Kong. Dva různě široké otvory (buď pro širší lano, nebo pro užší lano), jedním se protáhne klk ohnutého lana, do vyčuhujícího oka lana a druhého otvoru se zároveň procvakne karabina s pojistkou, která se pak připne k úvazu. Mezi bodem navázání a tlumičem se ponechá 1 – 1,5 m volného lana, které bude při zachycení pádu vtaženo do tlumiče.

Tlumiče pádů nelze než vřele doporučit. Je třeba si uvědomit, že jištění při současném pochodu na ledovci má některé negativní vlastnosti. Jak bylo výše zmíněno – kombinovaný úvazek má bod navázání nad těžištěm těla, síla působící od spadlého lezce je v momentě zachycení pádu poměrně silná… To vše tlumič zmírňuje!

Schéma zapojení tlumičů Jolly v tříčlenném družstvu

Další výzbroj na ledovec

Na lehčích ledovcových túrách je nejvhodnější mít turistický cepín dlouhý tak, aby se šlo o něj pohodlně opírat. Pokud však trasa přes ledovec vede náročným terénem, kde se předpokládá lezení v ledu, jsou lepší krátké cepíny uzpůsobené právě pro lezení v ledu.

Obdobně na lehčích túrách po ledovci se lépe osvědčí kloubové mačky, neboť umožňují pohodlnější chůzi. Jakmile však v ledovci předpokládáme lezení v ledu, jsou vhodnější pevné rámové mačky.

Další doporučená výbava na ledovce:

• dvě prusíkovací smyčky o průměru 7 mm (dostatečně dlouhé i na uvázání Vánočkového prusíku; lze pak i využít pro sebejištění zachránce při vytahování z trhliny)
• tři smyčky s velkou nosností
• pět karabin s pojistkami, z toho alespoň jednu tvaru „O“
• kladku nebo alespoň rolku na karabinu
• slaňovací osmu a karabinu HMS
• dva ledové jistící šrouby, a to delší a tlustší
• doporučení hodné jsou dva blokanty Tibloc (ty je ale možno nahradit právě prusíky)
• čelovou svítilnu po ruce
• horolezecká přilba

Navržená výbava je koncipována i pro případ drobných komplikací při záchraně, obsahuje v sobě tedy jistou bezpečnostní rezervu množství výzbroje. Samozřejmostí jsou pak obvyklé věci potřebné pro bezpečný pobyt v horách, jako např. lékárnička, bivakovací výstroj, píšťalku (křičet o pomoc nevydržíte věčně…), teplé oblečení, kvalitní obuv, atd.

Další okolnosti

Při současném pochodu navázaných lidí na ledovci je nutno dávat pozor zvláště při postupu na svahu. Lanem stržený jistič, případně jističi se na sněhovém svahu, nacházejí-li se nahoře nad probořeným členem družstva, nemusí zastavit, a to ani budou-li brzdit cepínem. Na stržené jističe totiž bude kromě tahu lana působit v nevhodném směru i zemská gravitace. Budou po svahu sjíždět dolů k trhlině za spadlým lezcem. Řešením je jistit postup z pevných stanovišť (např. cepíny ukotvené ve sněhu).

Nebezpečné Jistící osoby jsou na svahu nad probořenou osobou

Pokud jsou jistící osoby na svahu pod probořenou osobou, je situace relativně bezpečnější

Je-li široká ledovcová trhlina překrytá sněhovým mostem, bývá tento most mírně vydutý nahoru, a zbarvení sněhu je šedivé jinak, než okolní sníh (samozřejmě v případě, že nenapadlo množství úplně nového sněhu).

Úzké trhliny jsou často v létě vyplněny firnovým sněhem (který tam zbyl ze zimy), který tam je jakoby špunt, připravený se probořit, jakmile na něj vstoupíme. Mnohdy takových firnových pásů člověk přejde tucet bez úhony, ale někde tam čeká i ten nešťastný třináctý. Je-li to možné, je lepší se těmto firnovým pásům vyhýbat, a rozhodně na nich nebudovat jistící stanoviště.

Propadnutí lezce do sněhem zakryté trhliny nemusí vůbec způsobit nějaké velké sesuvy sněhu a tím výrazné obnažení trhliny. Po propadlém lezci často zůstane na povrchu ledovce jen díra ve sněhu a v ní temná černota.

Díra po propadlém člověku není nijak velká a nemusí být z dálky zřetelná

Slanění do ledovcové trhliny (např. za zraněným a nemohoucím lezcem) je zážitek spíše speleologický, nutno mít sebou baterku! Tedy i když jdeme jen na krátkou polední procházku na ledovec blízko u chaty, tak vždy s čelovou baterkou po ruce.

V hlubinách trhlin je tma, a při činnosti v nich je potřeba baterka

Jistící šrouby do ledu (”frézy”) v porézním ledu ledovce nedrží moc dobře, zvláště ty krátké ne. Pokud už do ledovce vrtat šrouby z nějakého důvodu chceme, tak široké a dlouhé. Rovněž je dobré před vrtáním odhrabat z povrchu ledovce sníh či rozbředlé vrstvy ledu, a šroub zavrtávat až do spodnějšího, tvrdšího ledu.

Pokud při cestě přes ledovec uvidíme lidské stopy vedoucí k podezřelé díře ve sněhu, tak dřív, než začneme plašit a volat horskou službu, je dobré se podívat, zda v stopě nejsou tytéž stopy vedoucí i nazpět. Platí totiž, že pouze stopy vedoucí jen a jen k jámě, znamenají, že se tam někdo zřítil.

Překonání ledopádu

Výraznou překážkou, která se nám může na ledovci postavit do cesty, je ledopád. Jedná se o úsek, na kterém ledovec překonává výrazný klesající terénní zlom. V takovém místě dojde ke značnému rozrušení ledovce, popraskají mocné vrstvy ledu, vzniknou obrovské séraky, které jsou chaoticky naskládány a zborceny jeden na druhý. Jedná se o velice neschůdný terén, navíc značně nestabilní a nebezpečný. Je tedy zcela na místě taktizovat a hledat co nejvýhodnější cestu skrz tuto zónu.

Vůbec není od věci uvažovat také o tom ledopád zcela obejít přes horská úbočí, které ledopád mezi sebou svírají. Tady ale musíme myslet na to, abychom se při snaze vyhnout se jednomu nebezpečí, nedostali se do druhého nebezpečí, a to ohrožení padajícím kamením a lavinami. Je tedy nezbytné posoudit situaci, pozorovat terén a vyhodnotit, které z úbočí se jeví být bezpečnějším. Ať už proto, že v něm nepozorujeme pády kamení ani jejich stopy, trasa jím poskytuje záchytné body, místa, která jsou v zákrytu před padajícími kameny, což nám umožní postupovat systematicky od jednoho bezpečného místa k druhému. Rovněž musíme vzít v potaz, které svahy byly v lavinové předpovědi uvedeny jako potencionálně nebezpečné (máme-li k dispozici lavinovou u předpověď), případně musíme míru lavinového nebezpečí odhadnout sami, nejlépe podle některého z lavinových testů.

Překonání ledopádu – a) průstup ledopádem – b) první alternativní cesta – c) druhá alternativní cesta

Pokud zvolíme trasu prostupující ledopádem, jedná se o orientačně náročnou akci. Dobrá viditelnost je nutnou podmínkou. Protože viditelnost a dobré počasí není na horách nikdy zaručené natrvalo, hodí se dělat si ve spletitém terénu značky, které nám v případě zhoršení počasí a vynuceném ústupu pomůžou se dostat zpět stejnou cestou. Velmi se hodí současné použití GPS přístroje, na kterém si zaznamenáme podrobný tracklog cesty. V případě velmi spletitého a nepřehledného terénu, kdy pro špatný výhled máme potíže určit správný globální směr, se hodí rozdělit skupinu lidí na dvě menší skupiny. První skupina zaujme někde v okolním terénu pozorovatelské stanoviště s lepším výhledem, a nejlépe pomocí vysílaček naviguje druhou postupující skupinu tak, aby její celkový postup směřoval správným směrem.

Tomáš Kublák, autor internetové učebnice Horolezecká metodika.