Posledních 500 metrů Marka Holečka

Už před cestou jsme v článku O alpském stylu… psali o tom, že prvovýstup není dnes na osmitisícovkách nic jednoduchého a tak byla expedice Klattermusen New Decision sledována s velkým zájmem. Nakonec se z výstupu stalo velké dobrodružství, jehož výsledek je těžko definovat. Ačkoliv se prvovýstup nezdařil, expedice byla úspěšná. Oba lezci v přímém ohrožení náhlými zdravotními problémy Zdeňka Hrubého dokázali, že jsou extratřída, sestoupili z výšky 7500 těžkým lezeckým terénem a vrátili se domů v pořádku. Klobouk dolů, přijde mi, že k včasnému ústupu musí být daleko větší morál, než k pokračování ve výstupu.

Počátkem letošního roku jsme s Markem připravovali rozhovor pro seriál Zkušenosti zkušených. Přečtěte si výmluvnou výpověď o Márových názorech na vybavení, která je na závěr doplněna několika čerstvými dojmy a informacemi z Gasherbrumu.

Tak to je ona… Gasherbrum I – 2100 m vysoká jihozápadní stěna

Musíš dávat bacha…

Marek Holeček o sobě tvrdí, že je flákač, lezec, horolezec, cestovatel a požitkář. Proto vymyslel a realizoval 18 výprav mimo rodnou Evropu do tak rozdílných pohoří, jako třeba do Karákoramu, nepálského Himálaje, Patagonie, Hindúkuše, indického Himálaje, Pamíro-Alaye nebo prosluněných kalifornských Yosemit. Za skalkařením odletěl například na Kubu, do Laosu, Malajsie či Thajska. Za rok 2008 dostal v pořadí už šestou nálepku s označením „Výstup roku“ od Českého horolezeckého svazu, a to za expedici Devold TripleNorthWalls.

Gasherbrum. Lezení v drobivé skále pocukrované sněhem. Padesát metrů pod sedlem v 7400 metrech

Prozraď nám, co považuješ za svůj největší zážitek.
Pokaždé je to stejná a neohratelná radost z návratu domů na Vinohrady do zaprdlaných Čech. Nedokážu najednou vybrat nejsilnější, nejpoutavější nejnej zážitek. Radši se koukám dopředu. Tam se jasně rýsuje představa dopíjeného ranního  pivka na terase v Adršpachu těsně před tím, než vyběhnu za lezením do létem provoněného skalního království.

Co tě na lezení přitahuje?
Rozmanitost pohybu, místa, lidi a pocit volnosti.

Máš své oblíbené končiny?
Každé místo má své kouzlo, pokud si uděláme prostor pro chuť se dívat a dobrovolně si nezúžíme pohled jak kůň s klapkami na očích. Rád objevuju nová místa a baví mě ten dráždivý pocit nejistoty z neznáma, jestli obstojím a jak se s tím poperu. Nicméně jednotící prvek je v tom, že cestuju vždycky s lidmi, které znám a mám je rád.

Indie – Mont Meru

Adršpach

Jak předcházíš krizovým situacím?
Těm se dá předejít? Nicméně jako ventil používám řev, bouchnutí do něčeho, případně s něčím. Uklidňující je široká škála nadávek.

A když průšvih nastane?
Pravidla je všeobecně důležité poslouchat pro jejich ustálenou  moudrost, nicméně  dodržovat vše podle výkladu litery je pro život dlouhodobě škodlivé.  Vztaženo na lezení platí pouze jedno pravidlo „Musíš dávat bacha, jelikož uděláš jeden krok blbě, a jsi celej život mrtvej!“ a podle tohoto kréda je třeba se snažit chovat. V mých představách visí takový strašák, jako například, že při výstupu, kdy jsem daleko od jakékoliv pomoci, přijdu třeba o součást oblečení. Mám na mysli botu, bundu, rukavice, vlastně v tomto případě jakoukoliv věc, jelikož se může jednat o fatální „veleprůser“. Přidám ale jednu veselou příhodu ze života, jež se mi udála tak před dvaceti lety: Pěkně jsem si nabalil batoh pro víkendový výpad do zimních Vysokých Tater. V sobotu v 5,30 ráno, po příjezdu do Popradu, odjíždíme autobusem okolo Tater zezadu do odlehlé Javorové doliny. Rychle šlapeme sněhem až na konec údolí pod severní stěnu Javorového štítu. Nastupujeme do ní a lezeme, než nás brzo přicházející tma pohltí. Po celou dobu jsem neskutečně pyšný na to, jak už mám vše vymakané a zaběhlé, jelikož můj batoh vykazuje poloviční rozměr než batoh mého spolulezce. Rozuzlení nenechalo na sebe dlouho čekat. Neskutečně dlouhá zimní patnáctihodinová noc bez spacáku se mi zaryla hluboko do paměti, že i dnes, když si vzpomenu, drkotám zuby.

Podle čeho si vybíráš svoje vybavení?
Záleží na několika aspektech, podle kterých se rozhoduju, co vzít na sebe. Jedná se vždy o vysokou alchymii jež spočívá ve složitosti namíchat správné složení odpovídající přesně tomu,  co chci dělat. Oblečení musí být zaprvé co nejlehčí, pak skladbou vrstev co nejvíce variabilní pro změny počasí, dostatečně odolné proti zničení a minimálně omezující v rozmanitosti pohybu. Jak říkám, průšvih.

Co hodnotíš jako největší pokrok ve vybavení v poslední době?
„Znovuobjevení Ameriky“ v podobě návratu k přírodním materiálům.

S čím jsi byl v poslední době spokojený?
Například při loňských výpravách jsem používal pro několikadenní výstupy stejné složení oblečení. Spodní vlněné prádlo plus mezivrstva Devold, péřový svetr a membránové strečové převleky včetně rukavic od Klättermusenu. Jedny boty jsem měl lehčí (La Sportiva Batura) a druhé výškové (Olympus Mons), nicméně oboje prodyšné.

Patagonie – Escudo

A naopak nespokojený?
Měl jsem v životě asi štěstí, jelikož jsem dostával vždy věci, které jsem si vybral a chtěl. Žádné velké zklamání oproti očekávání nenastalo. Vybírám si přesně to, co chci. Samozřejmě, pokud jedu do míst, kde všechno musí běžet jak na drátku a nové věci detailně neznám, tak si je otestuju předtím v místech, kde nehrozí neřešitelné problémy.

Před jakou svojí chybou v souvislosti s vybavením bys ostatní varoval?
Plastové boty. Pokud v nich v nich hodláte strávit několik dní za sebou bez možnosti dokonalého vysušení, tak si koledujete o pěkné omrzliny. Zlatá kvalitní kožená bota, která dýchá, dává daleko větší šanci přežít vše bez úhony.

Máš nějaký zážitek s vybavením, který tě i po čase dobře pobaví?
Při prvním dnu výstupu na Grandes Jorasess jsem ztratil čepici. Jediná možnost byla roztáhnout náhradní ponožku na velikost mojí kebule. Ještě dalších pět dní jsem takto vymóděný jak permoníček prolézal severkou.

Marek Holeček

Nejkurióznější zážitek s vybavením?
S vrhačskou 7,5kilovou koulí, a to nekecám. Odlétal jsem do Kirgyzstánu  a na letišti si mě bokem zavolali do zadních místností, kde mi ukazovali přes rentgen v mém obřím batohu na něco, o čem jsem neměl ani tušení, co může být. Rozumné vysvětlení jsem neměl, a tak vše muselo ven, včetně dotyčného předmětu. Letištní zaměstnanci zalezli za neprůstřelný štít a přes tlusté pancéřované sklo pozorovali, jak vše dopadne. Po chvíli jsem měl všechno vykrámované a v jedné ruce držel ocelovou kouli, na které se skvěl velkými písmeny nápis „MÍČ PROTI TRUDOMYSNOSTI“. Vtípek mé veselé přítelkyně, která mi při balení takto podšoupla už nejednu hovadinu.

Součást vybavení, kterou stále používáš a nechceš odložit?
Nenahraditelný hliníkový ešus.

Co poradíš čtenářům Malého Průvodce?
Aby vybavení dlouho nesušili doma ve skříni, ale co nejčastěji používali při svých toulkách.

Máš nějaký sen?
Stát se rentiérem a do konce života už nesáhnout na práci.

Konkrétní plány pro nejbližší budoucnost?
Letos chci odletět do Pákistánu a pokusit štěstěnu na Gasherbrumu I. Jedná se o jednu z nejmenších osmitisícovek a mám na ni vymyšlený prvovýstup.Toť vše. Ostatní povím před  odletem…

Díky za rozhovor
(leden 2009)

Gasherbrum I – poslední kroky v 7500 metrech, vracíme se…

Tolik text z ročenky Malý Průvodce. Vraťme se k právě skončené cestě. Příčinou problémů Zdeňka Hrubého na Gasherbrumu se ukázaly žaludeční vředy. Zdeněk Hrubý nakonec po sestupu letěl helikoptérou do nemocnice a po intenzivním léčení by měl být v pořádku. Položil jsem oběma nezávisle stejnou otázku.

Co si člověk myslí, když se otáčí 500 m pod vrcholem?
Marek Holeček: To rozhodnutí bylo rychlé, protože nebyla volba. Jestli 500 m, já jsem vůbec nepřemýšlel jestli mi uniká nějaký vršek. Rozhodující bylo přešaltovat v hlavě na sestup, být použitelnej, zdravej, živej. To mě zaměstnávalo maximálně, protože situace nebyla úplně jednoduchá.

Zdeněk Hrubý

Zdeněk Hrubý: V té době jsem ještě nevěděl, že mám vážný průšvih, a člověku táhne hlavou, že je to strašná škoda. Všechno vypadalo, že to vylezeme a bylo mi to hrozně líto. Rozhodnutí nebylo jednoznačné, nevěděl jsem co se děje a vzhledem k tomu, co nás čekalo na sestupu, tak jsme zvažovali i variantu, že to ještě přes závit a úplně na doraz zkusíme dolézt a sestoupíme po mnohem jednodušší cestě podle původního plánu. Ale museli jsme to nějak rozseknout a nakonec se to ukázalo jako správné rozhodnutí.

Prvovýstup, k úspěchu chybělo 500 m

Z odpovědí lezců jednoznačně vyplývá, že sestup byl v danou chvíli mnohem obtížnější než výstup. Věřím, že rozhodování tohoto typu opravdu není vůbec jednoduché a znovu skládám oběma poklonu. Rozhodnutí o včasném sestupu podle lékařů pravděpodobně zachránilo Zdeňkovi Hrubému život. Zbývá dodat, že Mára Holeček nakonec po kratičkém odpočinku na Gasherbrum I vystoupil nejpoužívanější cestou japonským kuloárem, a že na vrcholu stanuli i další členové expedice. Velkým zážitkem pro všechny, včetně ostříleného himálajisty Zdeňka Hrubého, byl liduprázdný BC, protože ostatní expedice vzhledem ke končící sezóně odjely krátce po příjezdu našich horolezců. Popis celého dobrodružného výstupu stojí za to, najdete ho například na stránkách Marka Holečka.

Vrcholové foto

Výstup japonským kuloárem na vrchol Gasherbrum I

Gasherbrum byla ale jen první část dvoudílné expedice. Na přelomu roku se oba horolezci pokusí ještě o další pozoruhodný výstup na ostrově Smith Island v Antarktidě, kde chtějí zdolat nejvyšší horu ostrova Mount Foster (2105 m). Oba výstupy spojuje v jeden celek už zmíněná expedice Klattermusen New Decision. Pro druhou část expedice přejeme Zdeňkovi i Márovi lepší varianty výběru, než měli pod Gasherbrumem.

© Svět outdooru, září 2009, část textu převzata z MP09, připravil Jiří Červinka, foto archiv Marka Holečka