Pokus o výstup na tádžickou sedmitisícovku

Cesta do hor

Expedice na Štít Korženěvské se v našich hlavách zrodila (Martin, Jiří a já – Honza) už před rokem (2010). Měli jsme tedy rok na to, abychom tuto myšlenku přetavili ve skutečnost. Bylo 23.7. a my  jsme ve dvě ráno nasedli do vlaku směr Warszawa. Cesta vedla po ose  OstravaàWarszawa àRigaàDushanbe  (Tadžikistán) àJirgatol ( z Warszawy do Dushanbe jsme letěli ). Ve vesničce Jirgatol jsme museli zařídit pár záležitostí – jako převoz přebytečného materiálu vrtulníkem do BC*, sehnat průvodce, kteří nám pomohou dostat se do BC údolím řeky Muksu a následně na ledovec Fortamberk. 95 % lidí volí cestu do BC pomocí vrtulníku, my jsme se rozhodli jít po svých,  a to hned ze dvou důvodů. Chtěli jsme udělat naši expedici zajímavou, aby to nebyl jen další z běžných sezónních výstupů. Tím druhým důvodem byly finance. Vrtulník stojí na osobu 350 euro (jedna cesta), což je pro študáky dost peněz. Na další den byl domluvený odvoz do vesnice Kandov, kde by měl být k dispozici průvodce jménem Jusuf. Na místě jsme byli ještě před obědem, neobešlo se to však bez menších komplikací s pohraničníky, které bylo potřeba  podmáznout 100 somoni (asi 350 korun).Jusuf byl postarší chlapík, který si v sezóně vydělával jako průvodce. O jeho serióznosti se tady nebudu rozepisovat, jen bych řekl, že jeho služby jsou dost drahé. Mnohem svéráznější názor na něj budou mít kluci z Čech (později se o nich ještě zmíním), kteří mu v souvislosti s „průvodcováním“ nemohou přijít na jméno. Po rozhovoru s Jusufem jsme museli změnit plány, protože nám řekl, že cesta do BC údolím řeky Muksu je téměř nemožná.  Vede suťoviskem, které kopíruje koryto řeky a na některých místech je svah sesunutý (to jsme si na vlastní oči ověřili). Dalším rizikem byly dva lanové mosty, jejichž lana byla údajně ve špatném stavu. Po tomto zjištění jsme se domluvili, že cestu do BC uskutečníme přes sedla. Je  to sice delší, ale méně nebezpečné. Jusuf přislíbil, že s námi půjde až do sedla Irgut(3900 m), z kterého nám ukáže cestu. Zbytek dne jsme v Kandově strávili odpočinkem v zátiší topolů, které nám poskytovaly úkryt před ostrým horským sluncem.

Trek začíná (1. den)

Kolem osmé hodiny ráno už naše nohy pochodovaly směr Belkandov, což byla malá osada v sedle nad Kandovem ve výšce 3200 metrů. Tady jsme se najedli a sestoupili k jednomu z prudkých přítoků řeky Muksu (2350 m). Řeku bylo možno přejít přes dřevěný můstek a pro změnu jsme pokračovali do protějšího svahu. Čekalo nás stoupání asi 150 výškových metrů, než bylo možno postavit stan. Jusuf šel do nedaleké salaše, ve které byli vojáci. Jiřímu se mezitím udělalo dost špatně. Měl průjem a teplotu.

2. den

Tyto problémy se ho držely až do rána. Nedalo se nic dělat, Jiří se musel kousnout a jít, protože v plánu bylo dojít do sedla Irgut, které bylo 1200 metrů nad námi. Já, Martin a Jusuf jsme si rozebrali Jiřího batoh, abychom mu aspoň trochu ulehčili. Vypadal opravdu bídně, ale bojoval a probojoval se až do výšky 3900 metrů (sedlo Irgut). Tady jsme se s Jusufem rozloučili a šli si po svých. On musel ještě v ten den dojít zpět do Kandova a my museli sestoupit 1500 metrů,  OPĚT k řece Muksu. Ještě bych se zmínil, že v tomto momentě byl už Jiřího stav natolik dobrý, že někdy prohodil i nějaký vtípek, třeba to, že už s námi nikdy nikam nejde. Terén byl opravdu na hovno. Scházet 1500 metrů suťoviskem s více než třiceti kily na zádech je pěkná otrava. Když ta hrůza skončila, uvelebili jsme se na zelené plošině, kterou svíraly okolní kopce.

3. den

Ráno nás čekal brod přes menší říčku a opět jsme směřovali vzhůru do dalšího nepojmenovaného sedla ve výšce 3100.  Asi po hodině se u mě projevila daň za nové boty. Rozedřely mi paty do masa. Zkusil jsem gelové náplasti na puchýře. To pomohlo asi na hodinu, než se štiplavá bolest opět ozvala. Martin se nabídl, že mi půjčí svoje boty, nejdříve jsem dělal drahoty, ale nakonec jsem jeho nabídku rád přijal. Bolest sice úplně nezmizela, ale bylo to o 50 % lepší a s tím už se dalo pokračovat.  Kolem jedné hodiny odpoledne jsme byli v sedle a hádejte co se dělo dál. Opět byl na plánu sestup o 450 metrů, tentokrát už ne k řece Muksu, ale na ledovec. Ten jsme přešli na druhou stranu, už nám docházela voda, a proto bylo naší novu prioritou ji doplnit. Aby se nám to povedlo, bylo třeba se vymanit z ledovcového koryta. V tomto okamžiku začínalo pršet, takže bylo třeba si s tím nabíráním vody a vůbec vším trochu pohnout. Naštěstí šlo jen o přeháňku, ale domluvili jsme se na tom, že jakmile uvidíme nějaké dobré místo k přespání, tak dnešní pochod ukončíme. Toto zoufalé hledání místa se ještě trochu protáhlo, protože Jiří se nám asi na hodinu ztratil. Dodnes nevím jak se mu to povedlo, ale v duchu se tomu pořád usmívám.  Zdálo by se, že najít místo k přespání je snadné, ale zkuste si to na ledovci. Stan jsme postavili na malé plošince v sílícím dešti, dalo by se říct „za pět minut dvanáct“.

4. den

Je ráno a my plánujeme další kilometry touto tadžickou divočinou. Jelikož jsme minulý den neušli to, co bylo v plánu, projevilo se to v našem dnešním pochodu. Další sedlo, které bylo na programu dne, se nacházelo ve výšce 4650 metrů a jmenovalo se Kurashapak . Komplikací bylo to, že ho pokrýval sníh, který v sobě držel kameny, a proto se musí přecházet výhradně v  ranních hodinách, dříve, než sluníčko kameny propustí z jejich ledového vězení. Dnes bylo v plánu ujít jen 700 výškových metrů. Pojali jsme to jako odpočinkový den. Už kolem dvanácté hodiny jsme byli na místě, kde bylo v plánu přečkat noc. Nacházelo se ve výšce 3700 metrů. S Martinem jsme se rozhodli, že na lehko vystoupíme nad hranici 4000 metrů, jen si tak protáhnout nohy.

5. den

Abychom se vyhnuli padajícím kamenům, byl budík nastaven na tři ráno a zhruba za 50 minut už jsme uháněli do sedla. Došlo i na adrenalinové chvíle, a to v momentě, když jsme byli asi 150 metrů pod sedlem. Sotva jsme si s Jiřím sedli, kvůli načerpání sil, křičel na nás Martin, že padá kámen. V poklidu jsem sledoval jeho trajektorii a říkám Jiřímu, že je to v pohodě. Sedíme od sebe asi tři metry. Kámen, který ze začátku vypadal neškodně, po dvou odrazech od svahu úplně změnil směr a proletěl přesně mezi námi. V tuto chvíli se veškerá únava z nohou vytratila a upalovali jsme nahoru za Martinem. Nahoře se ukázalo, že sedlo  Kurashapak je vedle, celých 150 metrů pod námi,  byla to malá zacházka. Poprvé jsme zahlédli Pik Komunisma a Štít Korženěvské. Hned v tu chvíli jsem si uvědomil, že stojím na jednom z nejhezčích míst v mém životě. Byl krásný slunečný den a my si to v tom sedýlku opravdu užívali, ale čas nás tlačil dál. Naivně jsme si mysleli, že ještě ten den budeme v BC. Ze sedla jsme doslova seběhli do výšky 3150 metrů, ale tady nám plány překazil jeden z přítoků řeky Muksu. Ze začátku se v Martinově hlavě urodil nápad, že bychom tu řeku snad mohli přebrodit. Nám s Jiřím bylo jasné, že by to byla sebevražda i kdybychom byli navázáni na laně. Strhlo by nás to jako nic. Nezbylo nám nic jiného, než se vrátit  nahoru o nějakých 450 výškových metrů. Byli jsme opravdu unavení, hladoví a demoralizovaní. Pro mě to byla asi nejhorší chvíle za celý pobyt v Tádžikistánu. Večer jsme si udělali těstoviny, zahráli si karty a šli spát s tím, že ráno se pokusíme řeku přebrodit o něco výše, dokud ještě nebude proměněna vodou z roztávajícího ledovce na to vodní peklo, které bylo ten den k vidění.

6. den

V korytě řeky jsme byli asi kolem sedmé hodiny ráno. Řeka sice neměla takovou sílu, ale přesto bylo třeba se jistit. První se přes ni dostal Jiří, který následně po částech pochytal naši výbavu. Když jsme byli všichni i s věcmi na druhé straně, řeka začínala opět nabírat na síle a v osm už bylo místo našeho přechodu zcela pod vodou. Trek trval už pátý den. Opět jsme věřili, že dnes už si budeme válet šunky na travičce ve výšce 4350 metrů. Opak byl pravdou. Cesta byla strašná. Potom, co jsme z koryta řeky vystoupili na ledovec Šafan, scházíme z něj na další ledovec, kterým bylo obrovské ledové monstrum s názvem Fortamberk. Jusuf nám doporučoval, že máme jít po jeho pravé straně. Jeho rada se ukázala jako pravdivá. Pochod nám stěžovala hlína, která se sesouvala ze svahů. Ve spojení s tající vodou z ledovce vytvářela bahno, kterým jsme se v některých chvílích museli brodit až po kotníky. Asi ve dvou třetinách naší cesty přes ledovec, už byl terén opravdu obtížný, tak jsme zkusili  jít na ledovec a zbytek cesty absolvovat v jeho středu. Této varianty jsme se opravdu báli, ale nakonec se ukázalo, že cesta ledovcem je snesitelnější, než jít po jeho okraji. Šli jsme celý den a opravdu nemůžu říct, že bychom se flákali, přesto se odpočinek v BC nekonal. Jedinou útěchou toho dne byla jistota, že jdeme dobře, protože v místě přechodu na ledovec Valter jsme objevili místo, kde byly stopy po stanech (3600 m). Ten večer už byla na večeři jen suchá rýže, protože nebylo v plánu jít trek týden!

Trek končí (7. den)

Při snídani jsme doufali, že dnes je to opravdu poslední den naší cesty do BC. Jedinou kaňkou toho dne byl Martinův zdravotní stav. Začalo mu být špatně a měl podobné příznaky jako  Jiří první den. Asi po sto výškových metrech jsme Martinovi ulehčili batoh.  Noc v BC se sice konala, ale cesta nás zavedla přímo do nitra ledovce Valter, ve kterém se dalo orientovat  jen pomocí GPS. Ta nás zavedla na místo, kde bylo potřeba využít lano a slanit. V BC jsme byli kolem 15. hodiny. Je zvláštní, že jsme se hned nerozběhli k civilizaci. Sedli jsme si a chvíli jen tak koukali na tábor. Bylo to zvláštní vidět po týdnu zase civilizaci. Po seznámení se s Íránci a vedoucím tábora, bylo na programu dne si najít místo na stan. Martin dostal teplotu a zbytek dne už jen proležel zachumlaný ve spacáku. S Jiřím jsme se šli večer podívat do něčeho, jako společenská místnost. Pohostili nás tam teplou polévkou na způsob boršče a teplým čajem. Byli jsme jako v sedmém nebi. Po týdnu normální jídlo!

Plán výstupu (aklimatizace) byl takový: 1. Den- noc v C1** (5100 m)

2. Den – sestup do BC (4350 m)

3. Den -odpočinek v BC

4. Den – noc v C1 (5100 m)

5. Den – noc v C2 (5600 m)

6. Den – odpočinek v BC

7. Den – odpočinek v BC

8. Den – noc v C2 (5600 m)

9. Den – noc v C3 (6350 m)

10. Den -pokus o vrchol + noc v C3

11. Den – sestup do BC

Tento postup nám doporučil jeden z průvodců. V půlce našeho aklimatizačního procesu jsme potkali tři průvodce a ti nám řekli, že nejlepší je ještě sestoupit z C3 až do BC tam si 1-2 dny odpočinout a tábor po táboru se pokusit dojít až na vrchol, ale k tomu se ještě dostaneme.

Nový domov: base camp – 4350 m.n.m.

V prvních dnech se v BC spíše zabydlujeme, dokonce jsme potkali skupinku čtyř Čechů. „Ubytovali“ jsme se na malé vyvýšenině, odkud bylo možno pozorovat dění v celém táboře. Další důležitou věcí byla stavba přístřešku proti slunci, toho jsem se chopil já a Martin. Výsledkem byl prázdninový altánek i s lavičkami a stolem. To nebyla poslední stavba toho dne. Z kamenů jsme poskládali „spíšky“ na jídlo, které podle nás byly rovněž vrcholem architektury. Zbytek volného času trávíme pročítáním materiálů a hraním karet (hercky). Dokonce přišla řada i na očistu. Sprcha v BC stála dvě eura, a proto jsme zvolili lacinější variantu, kterou bylo koupání v horském jezírku.

Jde se na to (1. etapa)

Po třetí noci v BC začalo budování výškových táborů. Jak jsem už avizoval, ten první byl ve výšce 5100 metrů. Cesta k němu vedla přes suťovisko a skály, takže o nějakém bílém peklu ještě nemohla být řeč. I když cestou jsme míjeli čelo ledovce, které nám hlukem padajícího kamení a ledu oznamovalo, že sněhu a ledu je tady všude dost. Jiří doslova vyběhl nahoru. Bez těžkého batohu chodí skvěle i ve velkých výškách. Já osobně jsem se docela trápil, ale tak nějak jsem to zvládl a v C1 jsme všichni byli asi za šest hodin. Našli jsme si pěkné místečko na postavení stanu. Potom bylo na programu vaření, večeře ve formě těstovin, hraní karet a spánek.

Ráno nebylo proč spěchat. Martin si stěžoval, že se špatně vyspal, protože jeho část stanu byla z kopce. Cestou dolů jsme potkali skupinku Čechů z předešlého dne, jak se škrábou do C1 jako my včera, už to neměli daleko. Byli asi ve dvou třetinách cesty do C1. Vyměnili jsme si s nimi pár postřehů z cesty  a sestupovali dál. Došlo mi, že tu samou cestu půjdu ještě dvakrát, zvláštní pocit. Byla to naše první zkušenost s výstupem tohoto druhu a proto pro nás bylo hodně věcí úplně nových, jako už zmiňované budování táborů. Do BC jsme dorazili brzo odpoledne. Následující den byl na programu odpočinek a posilování vztahů při večerech v BC.

2. etapa

Na hodinkách se objevilo 8.8.2011, což byl den začátku druhé etapy výstupu. Opět nás čekala cesta do C1. Šli jsme nalehko, jen s jídlem na dva dny, takže se nám šlo opravdu dobře. Po noci v C1 bylo třeba vystoupat asi pět set výškových metrů do C2. V cestě nám stál ledovec s mnoha trhlinami. Naštěstí na něm bylo pár vlaječek, které nám jakž takž ukazovaly směr. Při cestě přes ten krásný, bílý kolos se na mě usmálo štěstí. Stojím oběma nohama na ledovci s tím, že váhu mám na zadní noze. Rozhodujeme se kudy půjdeme dál. Jsem pro to, abychom šli přímo, protože před námi je jen malá trhlinka, kterou nebude problém překročit. Martin je proti tomu, radši by šel ještě pár metrů doprava. Asi po 20 vteřinách dohadování přistoupím na Martinův plán cesty. Udělám krok stranou, ale nedá mi a párkrát píchnu hůlku do místa, kde jsme měl nohu, na které nebyla váha. A po druhém zaboření se hůlka propadla asi půl metru pod úroveň sněhu. Zmizelo také místo, kde jsem stál.  Byla tam trhlina, kterou zakrýval sníh. Kdyby bylo po mém, možná bych si udělal výlet do nitra ledovce. Takže touto formou „Díky Marťas“.

Jiří šel opět výborně a v C2 byl snad 20 minut před námi, po něm následoval Martin a asi za 10 minut já.  Po domluvě s druhou partou z Česka jsme přespali v jejich stanu, stejně jako oni přespali v C1 v našem. Kromě vyleženin pod námi, což znamenalo velmi nepohodlnou noc, se už nic zvláštního nestalo. Ráno jsme postavili náš stan, který byl ukotven pomocí šroubů do ledu. Stavění bylo opravdu ledové, protože foukal silný vítr a sluneční paprsky nás ještě nezahřály. Jediným světlým momentem toho rána byl výhled na Pik Moskva, což je mohutná, nedostupně vyhlížející hora, která se škrábe do výšky 6785 metrů. Když jsme C2 opouštěli, stály tam už tři stany. Náš, českých kamarádů a stan průvodců. Sestup přes ledovec byl z mé strany mnohem méně adrenalinový, než včerejší výstup. Cestou z C1 jsme potkali Kazacha, Martin se s ním zapovídal a zjistili jsme, že se včera vrátil z úspěšného výstupu na protější Pik Komunismu (7495 m) a dnes měl volný den, tak Íráncům vynesl nějaká kila do C2. Za kilogram si účtoval 8 euro. Kroutili jsme hlavou nad jeho výkonem. Ve velehorách to nebyl žádný nováček jako my. Obě tádžické sedmitisícovky už měl vylezeny. Když jsme přišli do BC, čekaly nás dva dny volna a závěrečný útok na vrchol.

Martin se rozhodl, že si udělá výstup mimo naše plány na nedaleký Pik Vorobiev. Mezitím jsme se s Jiřím rozhodli, že odpočinek zkrátíme ze dvou dnů na jeden, abychom šli na vrchol ve větší skupině společně s Íránci a Čechy. Naštěstí se Martinovi nic nestalo a další den vyrazil s námi směrem k vrcholu.

Útok na vrchol (3. etapa)

Ráno před odchodem jsme byli vedoucím tábora Alisherem obdarováni vejci a mlékem.  Byl to opravdu skvělý chlapík, jeden z nejhodnějších lidí, které jsem v životě potkal. Celou dobu našeho pobytu měl o nás velkou starost. Dodnes si nejsme jisti čím jsme si to zasloužili, jestli to bylo tím, že jsme mladíci nebo způsobem jakým jsme se dostali do BC. Ono je to vlastně jedno, byl to zkrátka skvělý chlap. Na programu dne byl výstup až do C2, ale brzy jsme věděli, že to nebude možné. Zavinil to můj zdravotní stav. Asi po sto výškových metrech po startu z BC jsem věděl, že jsem „na sračky“. Cesta do C1 trvala snad věčnost, kluci mi odlehčili z batohu a asi 150 metrů pod C1 mi Martin vzal celý batoh. I když jsme šli na lehko, každé kilo pro mě bylo jako desetinásobek. Nakonec jsem se dotrápil do C1 (za 4 hodiny). Náš stan byl až v C2 a proto jsme se museli uchýlit do stanu průvodců. Za chvíli padlo definitivní rozhodnutí, které znělo: „Spíme tady“. Kluci mi vařili čaj a dopovali mě prášky. Večer jsem naměřil teplotu 37,5, což nebylo dobré znamení. Každý si tím peklem prošel. Jiřího to chytlo hned na začátku treku, Martina na konci treku a mě v tu nejhorší možnou chvíli, při útoku na vrchol. Když jsem usínal, modlil jsem se ani nevím k čemu, ať je mi ráno dobře.

Nestalo se tak a já jsem se trápil celý další den. Ve výšce 5350 metrů začínal náš starý známý přítel ledovec. Doteď to ještě nějak šlo, ale tady pro mě začalo peklo. Martin nám utekl někde do neznáma a Jiří šel se mnou vzadu. Asi v půlce strmého výstupu v ledovci jsem si poprvé sedl a uvědomil si, že to asi nepůjde. Jiřímu jsem nic neříkal, zvedl jsem se a šel jsem dál. Nevydržel jsem to dlouho a už za 5 minut jsem znovu seděl s hlavou v dlaních a říkal si, že dobrodružství pro mě skončilo. Začal jsem Jiřímu sdělovat svoje úmysly. Navrhl, že bych mohl sestoupit dolů a přespat v C1. Nebudu doslova popisovat, co se stalo, protože to bylo z mé stránky dost emočně vyhrocené, ale řekl jsem si, že to prostě nevzdám, když už jsem si prošel tím trekovým očistcem. Do C2 jsem se toho dne dostal a bylo mi opravdu zle. Teploměr večer ukazoval 38,6 a do toho se přidal i průjem. S klukama jsme se dohodli, že oni další den půjdou do C3. Já si dám den odpočinku a počkám na třetí skupinu Čechů, se kterou se pokusím o vrchol (tito Češi přijeli zhruba v polovině našeho pobytu v BC a dodnes jsme s nimi v kontaktu). Martin s Jiřím si vzali stan a já jsem se přesunul do stanu průvodců. Ten byl dobře zásobený jídlem, které měli jiní, navíc při sestupu. Takže jsem si to po gastronomické stránce užíval. Asi kolem 15. hodiny dorazila parta Čechů bez jednoho člena, který byl můj jmenovec (Honza). Ten dorazil až při setmění něco kolem 19. hodiny,  byl úplně zmrzlý, tak jsem ho přijal k sobě do stanu, kde dostal teplý čaj. Takto vyčerpaného člověka jsem ještě neviděl. Třepal se ještě hodinu po příchodu. Později se přestěhoval do stanu ke zbytku svojí party.

Ráno jsme vyšli kolem sedmé ráno. V naší skupině chyběl Honza, který se po včerejšku rozhodl, že půjde dolů. Ve výšce 5800 metrů jsme potkali dva Čechy (patřili do party, kterou jsme potkali den po první noci v C1). Úspěšně stanuli na vrcholu a byli na sestupu dolů. Čekal nás dlouhý traverz po fixech. Šlo to celkem pomalu, protože na laně mohl být vždy jen jeden člověk. Na konci traverzu se od nás oddělil další člen skupiny Láďa, protože se mu ozvaly staré zdravotní problémy a nechtěl pokračovat, aby to nedošlo do situace, ve které bychom ho museli doprovázet dolů. Zbyli jsme teda tři ( Petr, Jirka a já). V této sestavě jsme došli až do výšky 6160 metrů. Odtud bylo třeba se vysílačkou spojit s BC, protože právě byla smluvená hodina, ve kterou se všechny týmy hlásily do BC. Chtěli jsme zjistit, jak jsou na tom Martin a Jiří. Podle zpráv z BC na vrcholu nebyli, ale proč? To jsme nevěděli. V této výšce se oddělil další člen naší tříčlenné skupiny. Byl to Jirka, který nesl stan. Před Petrem (poslední člen jejich skupiny) stálo rozhodnutí, jestli jít se mnou dál až do C3 (6330 m) a zkusit si tam v předsíňce nějak vybudovat místo na spaní, anebo tady zůstat s Jirkou a další den se pokusit o vrchol už z této výšky. Rozhodl se, že půjde se mnou a riskne to. Stoupali jsme spolu po ostrém hřebeni, který byl místy „o hubu“. Asi za hodinku jsem se dostal do C3, kde se na mě smál stan a v něm unavení kamarádi. Tady jsem konečně zjistil, co se stalo. Martin s Jiřím se předešlý den rozhodli pro noc ve výšce 6160 metrů (v místě kde teď nocuje Jirka) , protože oběma nebylo psychicky moc dobře. Martin spadl do trhliny, ale naštěstí se sekl o batoh, takže se neproletěl a Jiří taky neměl chuť vystoupat až do 6330metrů. Měli nový plán, že přečkají noc, a o vrchol se pokusí už z mety 6160metrů. Večer si chtěli udělat jídlo, ale „skvělý“ vařič od MSR se opět ucpal, takže ho museli cca 2 hodiny čistit. Oba se nadýchali výparů z benzínu a celý další den jim bylo blbě až doteď, takže vrcholový pokus padl a pouze došli do 6360metrů. Asi za 15 minut dorazil Petr. Když viděl jak se věci mají a noc v předsíňce je nemožná záležitost, rozhodl se pro návrat do výšky 6160 metrů. Noc byla dost nepříjemná, ale v porovnání s předešlými to šlo (můj názor).

Jde se na vrchol

Když jsme vyrazili, bylo docela dobré počasí, ale na obzoru se rýsovaly mohutné mraky. Takže jsme šli s obavami. K našemu postupu. Nebylo to nic moc, aspoň co se týče mě a Martina. Jiří nám šlapal stopu a šlo se mu dobře. Ve výšce 6600 metrů se začalo kazit počasí. Nevím, jestli bychom to vyšli a už to nikdy nezjistím. Pravda je taková, že jsem byl dost zničený. Nevím, jak Martin v tomto ohledu, nemůžu za něj mluvit. Takže mu dám prostor pro vyjádření v této závorce (Nebylo mi nejlépe, ale komu by taky bylo v této výšce. Každý krok vyžadoval velikou námahu, a přemlouvání. V hlavě se mi hnaly různé myšlenky ve smyslu: „Chce se mi ještě další čtyři hodiny takhle dřít, abych se dostal na vrchol?“ Odpověď zněla jasně: „Chce“. Nemůžu říct, zda by se nám vrchol za pěkného počasí podařil, ale bohužel jsme neměli ani možnost to zjistit, protože nám počasí „zatarasilo“ cestu). Jak už jsem výše psal, nejlépe na tom byl Jiří, takže teoreticky počasí zkazilo výstup nejvíce jemu. Asi za 15 minut, co jsme se rozhodli to otočit, přišla jasná zpráva, „udělali jste dobře“, naznačilo nám počasí. V průběhu pár minut, nás obklopily husté mraky a s vydatným sněžením. Sníh doslova rostl pod nohama. Pokračovat v tuto chvíli směrem nahoru, by bylo šílenství. Ten den nás čekala už jen noc v C3.

No co, budou další

Bohužel už jsme neměli další pokus. Byl konec sezóny a průvodci další den stahovali fixní lana (my jsme to své nechali v C2). Bylo potřeba jít dolů. Dodnes mě mrzí, že jsme neměli ještě ten den navíc, abychom to aspoň zkusili. Možná byl celý problém v tom, že kvůli zpátečního vrtulníku (Alisher nám ho zařídil jen za 80 euro/osoba), jsme nestihli sestoupit z 6300 metrů zpět do BC a až potom na vrchol (špatná aklimatizace), možná nám vzal moc sil trek.  Nevím co by, kdyby, ale věřím, že v budoucnu se na takové vrcholy ještě podíváme. Bylo nám teprve 21 respektive 22 let, těch dobrodružství je před námi ještě hodně.

Závěrem bychom chtěli poděkovat sponzorům Warmpeace, generálnímu partnerovi Klimatex a společnosti Humi, respektive expedičnímu fondu, který provozuje webový portál hedvabnastezka.cz , že nám pomohli expedici uskutečnit.

*BC – base camp (základní tábor)

** C1 – camp 1