Pokus o K2 z roku 1902 přinesl 68 dnů ve výšce 4800 – 6420 metrů

O tom, jak se expedice rodila, jací byli členové týmu a co provázelo přístup do základního tábora, si můžete přečíst v nedávném článku.

Poté, co více než dvou set členná skupina nosičů, horolezců a stáda koz, ovcí a kuřat dorazila na začátku června do základního tábora K2, začala diskuze o tom, kudy nahoru.

Crowley ukázal na jihovýchodní hřeben, který se později stal normálkou

Aleister Crowley, řekněme zástupce vedoucího expedice, trval na výstupu jihovýchodním hřebenem. 9. června vyšel on a 20 nosičů k čelu ledovce Baltoro, které podle jeho slov mělo až 150 metrů. Za několik dní se expedice dostala na ledovec a nocovala na jeho morénách.

Až v osmém táboře (cca 5000 metrů) Crowley poprvé spatřil K2 v celé své kráse. O této chvíli napsal: „Konečně nastala chvíle, kdy jsme byli dost vysoko a mraky se roztrhaly tak, abychom K2 viděli v celé své kráse. Mou povinností bylo horu minimálně prozkoumat. Strávil jsem celý den a noc zkoumáním hory a tvorbou jejího náčrtku. Došel jsem k závěru, že průstup jižní stěnou je teoreticky možný, ale se špatnými možnostmi k postavení táborů. Lepší variantou by měl být jihovýchodní hřeben, který nás dovede pod závěrečnou skalní pyramidu.“

Tato cesta se později stala klasickou výstupovou trasou, kterou dnes známe pod názvem Abruzziho pilíř a byla to také cesta prvovýstupců, kterými byli v roce 1954 Italové Achille Compagnoni a Lino Lacedelli.

Crowley pokračoval dále po ledovci až do výšky kolem 5200 metrů, kde postavil další tábor s pořadovým číslem devět. Nad tímto místem začala hora nabírat na strmosti a nebezpečí. Crowley to rozpoznal a poslal nosiče zpět do nižších táborů, i když věděl, že někteří z nich by ho následovali.

Od teď už jen špatné zprávy…

Crowley vystoupal o dalších 400 výškových metrů, kde ve výšce 5600 metrů zbudoval desátý tábor, který měl sloužit jako ABC. Od této chvíle však byla expedice odsouzena k neúspěchu. Tým horolezců ve složení Aleister Crowley (UK), Guy Knowles (UK), lékař Jules Jacot-Guillarmod (SUI), horští vůdci Heinrich Pfannl (AUT) a Victor Wessely (AUT) byl opět kompletní až 20. června, když se všichni setkali v desátém táboře (chyběl akorát Oscar Eckenstein, který byl zdržen pobytem ve vězení (viz první část).

Po horských vůdcích z Rakouska dorazili také Knowles a Guillarmod, kteří s sebou přinesli špatné počasí v podobě sněhových bouří a silného větru.

Těchto podmínek se nemohli zbavit až do 27. června, kdy se k týmu připojil i Oscar Eckenstein, který přinesl čerstvé maso a chléb. Crowley opět zaznamenal: „Vítr, který jsem poznal na K2, byl ten nejsilnější, jaký jsem v životě zažil. Byl tak silný, že utrhl roh mého stanu. Jedinou možností, jak tento problém vyřešit, bylo spojit roztržené části tak, že jsem na nich seděl.“

Tahouni jsou mimo hru: nemoc Eckensteina a sněžná slepota Crowleyho

Eckenstein onemocněl, takže vstříc vrcholu se chtěli vydat pouze Crowley, Pfannl a Guillarmod. Druhý z Rakušanů (Victor Wessely) byl rozhněván tím, že nebyl vybrán do vrcholového družstva. Crowley jej nazval „nesnesitelnou částí v týmu“. Po tomto incidentu se oba Rakušané údajně stali tvrdohlavými bez ochoty spolupracovat.

Další nepříjemností bylo to, že Crowleyho postihla sněžná slepota. Poté, co se zotavil a expedice byla opět připravena dostat se výše, postihla horolezce druhá vlna špatného počasí, která trvala od 2. do 6. července. Tábor devět se tak stal velmi nepopulárním místem, které jako by bylo zakletým.

Tábor číslo 11

Ještě než bouře udeřila, postavili Rakušané další výškový tábor, ale na severovýchodním hřebeni, tedy na jiné cestě, než kterou vybral Crowley. V táboře přečkali nejhorší část druhé vlny špatného počasí a vrátili se zpět do desítky s tím, že severovýchodní hřeben je reálný.

7. července se i přes protesty zotavujícího se Crowleyho vydali do tábora jedenáct, ze kterého chtěli vést svůj další postup, který však skončil neúspěchem. Crowley oponoval především tím, že cesta k hřebeni je velmi nebezpečná kvůli lavinám. 8. července se sám Crowley vydal vzhůru a došel až do výšky 6420 metrů. Po návratu zpět do tábora deset trpěl horečkami, zimnicí a žaludečními problémy. Tedy klasickými příznaky výškovky.

Expediční tým se rozpadá, použita i zbraň

Zjistilo se, že Weselly tajně bral ze zásob expedice, včetně nouzových přídělů. Po tomto zjištění byl z tábora vyloučen a poslán z hory dolů. Knowles ztratil 15 kilogramů ze své „předexpediční“ váhy 84 kg. Eckenstein trpěl plicními problémy, Guillarmod měl neustále se vracející chřipku. Crowley se údajně pral s malarickým onemocněním, které si přivezl už z nížin.

V těchto vyhrocených chvílích mělo údajně dojít ke konfliktu mezi Knowlesem a Crowleyem, kdy druhý zmiňovaný namířil na Knowlese zbraň potom, co ho po jedné z hádek udeřil do rozkroku.

Neúspěch na K2 byl svým způsobem vítězství

Po většinu července se horolezci snažili zotavit ze svých problémů a stále doufali v to, že se pokusí o vrchol K2. Nemohlo přijít nic jiného než třetí vlna špatného počasí, která začala 27. července a trvala až do 3. srpna. Právě v poslední den bouře skupina horolezců sestoupila až do devátého tábora, kde několik dnů odpočívala, aby 8. srpna sestoupila až do tábora sedm.

Sestup do prvního tábora proběhl 14. srpna a trval deset hodin. Aleister Crowley tak na ledovci pod K2 strávil neuvěřitelných 68 dní. Údajně se jedná o nejdelší pobyt člověk v tak vysoké nadmořské výšce. Crowley později poznamenal, že za tu dobu měli jen osm slunečných dnů.

I když expedici provázelo mnoho neshod, překážek a neúspěch v souvislosti s vrcholem, zaslouží si obdiv. Dnes už víme, že expedice by pravděpodobně nezaznamenala úspěch, ani kdyby měla 68 dní slunečného počasí, protože vrcholové partie na K2 jsou technicky velmi náročné. Mačky, cepíny i další vybavení do ledu byly v porovnání s dnešní dobou ještě v plenkách. Výprava z roku 1902 však položila základy pro Abruzziho expedici z roku 1909, která se paradoxně na K2 nedostala výše než ta z roku 1902.