Od Kalužného vrchu vybíhá směrem k severozápadu mohutná rozsocha, zakončená vrcholem Malé Prašivé nad Vyšními Lhotami. Je porostlá hlubokými, divokými lesy s řadou romantických míst a několika turistickými chatami. O toto pásmo se v minulosti vedl vleklý hraniční spor mezi majiteli frýdeckého a těšínského panství. Důvodem byl nedostatek dobrých pastvin v okolí Prašivé, pastýři z obou panství se vzájemně napadali a vybíjeli si ovce. Žádost o úřední vytýčení hranice řešil až císař, který se přiklonil k mínění majitele frýdeckého panství hraběte Oppersdorfa a rozhodl, že hranice povede po vrcholcích kopce Prašivé, Ropičky, Ropice a Slavíče a nikoli údolím Morávky, jak žádala těšínská kněžna Alžběta Lukrecie. – Trasa není dlouhá, při stoupání z Velkého Lipového na Ropičku se však pořádně zapotíme. Zbytek cesty je vcelku pohodlný, i když místy dost kamenitý. Na kole je trasa nesjízdná, lyžaři je naopak oblíbená, z Malé Prašivé sjedeme po žluté značce do Vyšních Lhot.
Morávka – údolí Velkého Lipového 0,5 km – Ropička 6 km – Kotař 8 km – Kotař, rozc. 8,5 km – Prašivá 12 km – Nad Vysutým 15 km – Morávka 18,5 km (– Pražmo 18 km)
Z Morávky** půjdeme po zelené značce. Od aut. zast. a turistické orientace ve středu obce se dáme k hotelu Morávka, pak vpravo přes řeku a za ní opět vpravo k chatě České srdce a orientačnímu místu při ústí údolí Velkého Lipového. Odtud pokračujeme spolu se zelenou značkou asfaltovou silničkou pěkným údolím* mezi vrchy Kyčera u Morávky a Ropička. Přímo před námi se zvedá vrchol Velkého Lipového (1003 m) a za ním Ropice (1082 m). Vlevo mineme odbočku silnice do osady Velký Lipový; ve zdejší hájence se natáčela část třináctidílného televizního seriálu pro děti „Přátelé Zeleného údolí“, zahrála si v něm i mnohá jiná místa v blízkém okolí.
Asi 700 m za odbočkou vpravo u cesty stojí skupina starých lip s mariánským obrázkem. Nepříliš prudce, ale vytrvale stoupající silnička nás místy vede i kolem pěkných venkovských stavení. Dojdeme až k lesu a v levotočivé zatáčce pokračujeme mírně vlevo (ne přímo nad potokem) po kamenité pěšině, zkracující silniční serpentiny. Opět vyústíme na vozovku, jdeme po ní vlevo do zatáčky a za ní vpravo vzhůru do lesa. Z cesty, stoupající okrajem paseky, jsou pěkné pohledy k Ropičce i dolů do údolí, kterým jsme přišli. Zdoláváme zalesněný svah, v závěru nás prudký výstup dovede k silničce, kterou přetneme a pokračujeme cestou lesem. Stoupání se postupně zmírní až ustane docela, poslední stovky metrů jdeme už po vrstevnici až k loučce na hřebeni, kde vidíme chatu Ropička*. Byla vystavěna v r. 1923 a nazvána Bezručova. Stojí v pěkném místě na okraji rozlehlých pastvin. Chata Ropička je v soukromém vlastnictví, a proto má omezený provoz – dle uvážení provozovatele. Na Ropičce je křižovatka turistických cest; tady opustíme zelenou a půjdeme dál po červené značce, která pokračuje při hřebeni rozsochy. Vpravo míjíme vlastní vrchol Ropičky (918 m) a pak zalesněným svahem míříme pod vrchol Lipí (901 m). Také ten zůstává po naší pravé ruce. Za ohybem cesty je upravený pramen štábního kapitána Rudolfa Blechy, člena odbojové skupiny Obrana národa. Byl zraněn fašisty v bojích na blízké Goduli a zemřel v dubnu 1945 v Mauthausenu.
Od pramene sestoupíme do sedélka, kde na loučce stojí chata Na Kotaři* s příjemným, stylově zařízeným interiérem a kvalitní kuchyní (ubytování, stravování). Od Kotaře půjdeme spolu s modrou značkou, která se k nám přidala zleva z Morávky. Po pohodlné široké cestě dorazíme po chvíli k rozcestí, kde modrá uhýbá vpravo na Komorní Lhotku. Naše červená vede stále po hřebínku, asi 300 m za rozcestím projde pasekou, z níž se vpravo otvírá pěkný pohled do údolí Odnohy. Stále lesem dojdeme až pod Čupel (892 m), k jehož zalesněnému vrcholu vede široká, ale málo používaná cesta. My jej obcházíme zprava kolem Žulové studánky, kterou v roce 1985 upravily děti z Havířova. Zvolna stoupáme až k rozcestí, kde se znovu napojíme na cestu přicházející od Čupelu, a pak téměř stále klesáme hlubokými lesy k Prašivé. Zprava se přidá žlutá značka, o 300 m dál dojdeme k silničce a parkovišti u chaty Na Prašivé.
Prašivá**, správně Malá Prašivá (706 m), protože vrchol Prašivé (843 m) leží asi 600 m severozápadně od Čupelu a přešli jsme po něm po červeně značené cestě, je poslední výběžkem dlouhé rozsochy Kalužný vrch – Ropice – Ropička – Čupel a jedním z nejsevernějších vrcholů Moravskoslezských Beskyd vůbec. Na horské louce trůní turistická chata, vystavěná v r. 1921 úsilím Pobeskydské jednoty slezské ve Frýdku. Je to architektonicky zajímavý dřevěný objekt, projektovaný architektem Čermákem, při jehož budování ochotně a bez nároku na odměnu pomáhali i lidé z blízkých obcí. Součástí stylové dřevěné stavby je i rozhledna se zastřešeným ochozem. Rozhledna neslouží již k výhledům do kraje, protože tomu brání vzrostlý porost a je pouze pěkným architektonickým prvkem dřevěné turistické chaty. (Ubytování, stravování.)
Před chatou jsou lavičky a stolky, dětské houpačky a kolotoč. Nedaleko odtud na louce vidíme poutní dřevěný kostel sv. Antonína, lidově nazývaný „svatý Antoníček“. O jeho založení se vypráví zajímavý příběh. Majitel frýdeckého panství Jiří z Oppersdorfu tu prý kdysi při lovu postřelil statného jelena. Zraněný, bolestí zdivočelý paroháč pak sám v zuřivosti za útočil. Hraběte, opírajícího se v té chvíli o strom, napadl parohy tak prudce, že mu uvízly ve dřevě stromu, hrabě zůstal mezi nimi jako zázrakem nezraněn. Polomrtvého vysílením jej až za tři dny našli sluhové. Na paměť této strašlivé příhody a jako díkůvzdání za své vysvobození dal pak Oppersdorf na uvedeném místě postavit dnešní kostel, původně zasvěcený sv. Ignáci z Loyoly, později sv. Antonínu Paduánskému. Stavba pochází z r. 1640, má jednoduchou loď sroubenou z jedlových trámů, mírně odsazený presbytář a nad trojúhelným štítem malou věžičku. Celý kostel je na ochranu před povětrnostními vlivy pobit šindelem. Nescházelo mnoho a kostelík dnes na Prašivé nestál. Obyvatelé nedalekých Vyšních Lhot, kteří vlastní svatyni neměli, v r. 1836 požádali, aby byl kostel na Prašivé rozebrán, svezen na povozech a znovu vystavěn v jejich obci. Naštěstí k tomu nedošlo. Za 2. světové války se kostel ocitl v zakázaném hraničním pásmu mezi „Říší“ a „Protektorátem“ a nikdo se k němu nesměl přiblížit. V té době silně utrpěl, několikrát byl zasažen i dělostřeleckými granáty. V Beskydech se tvrdí, že kdo nezná „sv. Antoníčka“, určitě nepochází z Frýdecka či Těšínska. Starší badatelé usuzovali, že jméno Prašivá pochází ještě z pohanského období. Místní tradice tvrdí, že se do těchto míst dříve vyváželi na saních či vozech sebevrazi, lidé nemocní prašivinou anebo ti, kteří zemřeli na mor. O jejich další osud se pak postarala divoká zvěř.
Na rozcestí před chatou naposledy změníme značku a dáme se ostře vlevo po modré. Krátce sledujeme klesající silničku, po chvíli z ní odbočíme doleva na širokou lesní vozovku, vedoucí po vrstevnici úbočím Prašivé a Čupelu. Poněkud fádní cesta skončí po necelých 3 km, když na kraji rozlehlé mýtiny odbočíme z vozovky ostře vpravo, téměř do protisměru. Toto rozcestí, zvané Nad Vysutým, je vybaveno kovovým směrovníkem se směrovkami. Klesající cesta přetne cíp paseky a vstoupí do lesa, kterým sestupujeme, místy dost prudce, asi 1 km. Na rozcestí čtyř cest půjdeme vpravo, přejdeme potok, stočíme se vlevo a dostaneme se k rozcestí u můstku v osadě Vysutý. Tady se můžeme rozhodnout, kudy dál. Modrá značka pokračuje vpravo loukou k lávce přes Morávku a do Pražma. Pokud se chceme vrátit do výchozího místa trasy, dáme se silničkou vlevo (bez značení, v mapce čárkovaně) loukou nad pravým břehem řeky a kolem samot k okraji obce Morávka, kde opět vpravo po silnici dojdeme k mostu a za ním do středu vsi.
(Doporučujeme průvodce po Beskydech ze Zelené edice.)
