Ostaš, stolová hora ozdobená skalními útvary, je jednou z výrazných dominant kraje. Je zdaleka viditelná a s žádným jiným vrchem nezaměnitelná, při pohledu z různých světových stran vždy jiná a pokaždé krásná. My se k ní vydáme pohodlnou cestou od Žďáru, projdeme bludištěm při jejím vrcholu i tzv. Dolním labyrintem. Poznáme řadu zajímavých skalních útvarů, rozhlédneme se po kraji z několika vyhlídek, nové síly načerpáme v příjemné výletní restauraci.
Žďár – pod Ostašem 3 km – začátek Bludiště 3,5 km – Krtičkova vyhlídka 4,5 km – Frýdlantská skála 5 km – pod Ostašem 6,5 km – Sluj českých bratří 7,5 km – Kočičí hrad 8,5 km – Klučanka 10,5 km – Dědov, žel. zast. 12,5 km
Od železniční zastávky Žďár nad Metují (trať Choceň – Meziměstí) půjdeme po modré značce silnicí do vsi. Žďár se poprvé připomíná v r. 1406, je však určitě starší, jak dokládá jeho jméno, odvozené od „žďáření“, to je vymýcení lesním požárem. Až na krátké období husitských válek patřil vždy polickému klášteru. V r. 1901 tu místní obyvatelé pozorovali silné zemětřesení. Do dějin obce se smutně zapsal 12. květen 1915, kdy vyhořelo 22 domů a na sto lidí se rázem stalo žebráky. Oheň vznikl v čp. 29 a založila ho služebná Anna Součková. Pověst tvrdí, že kdysi žil ve Žďáru sedlák, který měl plivníka – pekelnou bytost v podobě černého ohyzdného kuřete, plivající obilí. Sedlák to samozřejmě držel v tajnosti a sousedé se marně dohadovali, jak to, že i v dobách neúrody jsou jeho sýpky stále plné, dokonce tak, že značné přebytky obilí mohl pravidelně prodávat na trhu. Záhadu odhalil až krajánek v bukovickém mlýně, který poznal plivníkovu práci podle připálených špiček zrní. Ve mlýně se o celé věci dozvěděl sedlákův čeledín a protože byl zvědavý, začal plivníka hledat. Objevil ho ve stodole, ve zvláštní posadě vysoko pod střechou. Plivník ho vylekal tak, že spadl ze žebříku na mlat a zůstal nadosmrti mrzákem. Ošklivé černé kuře zmizelo a vzalo s sebou i hamižného sedláka. Za několik dní ho našli ve světnici mrtvého, se zčernalým obličejem. Uplynulo totiž sedm let, po které se plivník zavázal hospodáři sloužit. A tak si jeho duši odnesli čerti do pekla.
Ve středu vsi odbočuje modrá značka vlevo a vede nás úzkou asfaltovou silničkou ven z obce a pak mezi poli a lukami, později okrajem lesa vzhůru k osadě Ostaš*. Pod osadou na konci lesa odbočuje vlevo cesta, provázená významovou značkou. Vede k mocnému prameni vody na jižním svahu Ostaše pod skalnatým hřebenem. Nad studánkou v pískovcové skále je pěkně tesaný reliéf; zobrazuje ženu u studně, podávající sedícímu Kristu vodu z okovu. Je to lidová práce z poloviny minulého století, zvaná Samaritánka* (700 m a zpět). Osadu tvoří několik roztroušených chalup a hájovna, především však chatový tábor s výletní restaurací (ubytování, stravování). Jméno Ostaš, který osada převzala podle hory, pochází od křestního jména Eustachius neboli Eustach, staročesky Ostach či Ostaš. Svatý Eustach byl patronem lovců a patrně míval v těchto končinách kapličku či obrázek. První zprávu o Ostaši najdeme ve Starých letopisech českých; zní takto: „Léta páně 1421 v úterý po Božím těle Slezáci vtrhše do Čech, město Polici vypálili, a potom po dvou nedělích město Úpici též vypálili; jak staří předkové o tom rozprávěli, že mnohé lidi v Polici zamordovali, jazyky jim vyřezávali, a mnozí, kteří mohli, do Vostaše utekli, a tam jsauce vyzrazeni byli, a dolů se skal házeni; panny a ženy za vlasy věšeny na dříví (stromy), dolů házeny a mordovány.“ Dodejme jen, že se jednalo o husitské obyvatelstvo a že Slezané bojovali na straně císaře Zikmunda. Poličtí muži se prý udatně bránili, v boji proti přesile však podlehli do jednoho. Pověst praví, že zrádcem byl mlynář Holinka z nedalekého Hlavňova, známý lakomec. Slezané jej pak jako „odměnu“ za zradu uvázali ke stromu a sťali.
Na místě, kde byl Holinka zabit, byl o pár let později postaven kříž, který r. 1484 nahradila dřevěná kaple. Podle pověsti, která vznikla asi v 17. stol., se prý stal u kaple zázrak – slepá, horlivě se modlící dívka tu prý znovu nabyla zraku. V r. 1515 putoval polický občan Petr Bílek do Říma a vymohl tam udělení stodenního odpustku pro každého, kdo by o některém z pěti určených svátků do kaple přišel, vyzpovídal se a přispěl darem na její údržbu. Potvrzovala to zvláštní bula, vydaná dvanácti kardinály. Poličtí byli zřejmě velcí hříšníci, protože v 16. až 18. stol. sem pro odpustky chodívala velká procesí. Dřevěná kaple takovému zájmu nestačila, proto byla stržena a v letech 1711–20 nahrazena novým kamenným kostelem. V r. 1787 byl však kostel zrušen a zbořen. Ostaš však bez svatyně přece jen nezůstal. Postaral se o to majitel jedné zdejší chalupy Celestýn Velc, který za rakousko-italské války na bojišti u St. Lucie učinil slib, že vrátí-li se z boje zdráv, kapličku na Ostaši obnoví. To také splnil; dal ji vystavět ze zdiva zbořeného kostela r. 1859.
Od rozcestí za restaurací se vydáme na prohlídku ostašských skalních útvarů***. Povede nás okružní modrá značka. Vkročíme do lesa a mírně stoupáme až na okraj pískovcového labyrintu. V pravotočivé zatáčce míjíme vlevo skalní blok zvaný Trpasličí skála, provrtaný řadou drobných děr. Podle pověsti tu prý kdysi žili trpaslíci a v nitru skály ukrývali své poklady. O kus dál vstupujeme do tzv. Bludiště** neboli Horního labyrintu. Značka nás provádí úzkými průlezy, tmavými uličkami, po schodech nahoru a dolů, neustále mění směr a udržuje v neustálé permanenci naši pozornost. Za Bludištěm procházíme kolem bizarních skalních útvarů** pojmenovaných Trosky, Galerie, Jezevčí díra, Zbrojnoš, vystoupáme k vyhlídce na Medvědy a Raněného sokola. O kus dál míjíme nevysoký balvan, který má podobu lidské lebky. Jmenuje se Mohyla smrti a podle pověsti připomíná vraždění zajatých Polických v r. 1421. Mírně stoupáme kolem Čertova auta, Žáby, Zrádce a Cikánky s dítětem (všechny tyto útvary jsou výrazně označené, jejich umístění v terénu navíc určují šipky). Nakonec vyjdeme až na okraj strmé skalní stěny na půvabnou Krtičkovu vyhlídku*. Nese jméno polického knihkupce Antonína Krtičky, rodáka ze Žďáru, autora knihy „Báje a pověsti Jiráskova kraje“, autora turistických průvodců a vlastivědných článků a neúnavného propagátora turistiky ve zdejším kraji.
Z vyhlídky je pěkný pohled na Broumovské stěny, Javoří hory, vrch Na kostele, Hřebenáč, na obce Vernéřovice, Hony a Pěkov, přímo pod námi pak na skály Dolního labyrintu. Okrajem skalní terasy přijdeme zanedlouho na nejvyšší bod celého Ostaše, zvaný Frýdlantská skála** (700 m). Z pískovcové plošiny je daleký výhled na Jestřebí hory, Teplicko-adršpašské skály s nejvyšším vrcholem Čáp, na Křížový vrch, Broumovské stěny, Javoří hory, za dobré viditelnosti i na Krkonoše. Z vyhlídky si můžeme dobře prohlédnout i vlastní skalní plošinu, která je asi 550 m dlouhá a 100 m široká, strmé skalní stěny dosahují výšky až 40 m. Skalnatý vrcholek stolové hory na ploše 29,5 ha je národní přírodní rezervací. Západní část plošiny a okrajových skal, která začíná právě za Frýdlantskou skálou, je veřejnosti nepřístupná, protože se tu buduje tzv. Geolaboratoř Ostaš.
Od vyhlídky sestupujeme lesem k jihu, u Výří brány okruh zakončíme a vrátíme se zpět k restauraci. Tady vyměníme modrou značku za zelenou a půjdeme po ní – spolu s červenou značkou – mírně vzhůru směrem k severu. Zelená zanedlouho opustí širokou cestu a zahýbá vpravo do skal. Dovede nás k rozcestí, kde půjdeme nejprve znovu vpravo po tvarové značce ke Sluji českých bratří**. Sestoupíme strmým zalesněným svahem až do míst, kde se pěšina ztrácí v úzké, temné, asi 30 m dlouhé puklině. Její kolmé stěny se místy vlní a vytvářejí přirozený skalní úkryt. Asi uprostřed této prostory, zhruba 2,5 m vysoko po pravé straně je vyrytý letopočet 1627 – doklad toho, že se tu asi scházeli tajní čeští bratři k náboženským úkonům nebo že ho tu zanechali lidé, nucení pro víru opustit v pobělohorských dobách rodnou zem. Letopočet objevil roku 1921 již zmíněný polický knihkupec A. Krtička a skalní prostoru nazval Slují českých bratří.
Po významové značce se stejnou cestou vrátíme na kmenovou zelenou a jdeme po ní krajem lesa. Pak se cesta stočí vpravo a vede nás do nitra Kočičích skal** neboli Dolního labyrintu. Toto pozoruhodné skalní město, které je chráněnou přírodní památkou na ploše 6,08 ha, tvoří 750 m dlouhá soustava skalních hřbetů, pilířů a věží, tvořená křídovými pískovci a porostlá zbytkem původního borového lesa. Pěšina nás vede skutečným labyrintem, často mění směr, střídavě klesá a stoupá, přelézá přes skalní balvany, v jednom místě nás dokonce donutí prolézt téměř po kolenou úzkou kamennou brankou. Nakonec nás dovede k závěrečné partii zvané Kočičí hrad**, kterou tvoří shluk mohutných skal, rozdělených úzkými puklinami, s mnohými romantickými zákoutími.
Od Kočičího hradu se musíme opět vracet stejnou cestou zpět. Nepůjdeme však až k odbočce k Sluji českých bratří, ale za skalním městem na kraji lesa, v místech, kde značka uhýbá vlevo, budeme pokračovat v přímém směru neznačenou pěšinou asi 50 m přes paseku, porostlou nízkými stromky. Narazíme na širokou cestu, provázenou červenou značkou, a půjdeme po ní vpravo. Sestupujeme mezi skalami, po lávkách z kuláčů překročíme nevelké rašeliniště a dojdeme až na kraj lesa k turistickému rozcestí (zprava se přidá žlutá značka). Odtud pokračujeme vlevo údolím Klučanka k železniční zastávce Dědov.
Další doporučené cíle:
Česká Metuje* – 1,5 km jižně od Dědova, obec založená kolem r. 1220 na levém břehu Metuje, u čp. 21 roste památná lípa srdčitá, zv. Berkova, má kmen o obvodu 580 cm.
(Doporučujeme průvodce Teplicko-Adršpašské skály a Broumovsko ze Zelené edice)
