Pohodlná trasa s dlouhými táhlými výstupy, neobvyklými výhledy i romantickým údolím řeky Jizery. Až na krátké úseky vede většinou po kvalitních cestách, není fyzicky příliš náročná a je vhodná i pro rodiny s dětmi. Na kole doporučujeme některé drobné úpravy. Vynecháme výstup na Zámky, ze sedla pod Zámky pokračujeme po cyklotrase č. 3018 přímo na rozcestí na Jezdecké cestě, tady vpravo po cyklotrase č. 3020 na Promenádní cestu a po ní vpravo na Malou Jizerku. Dál stejně jako pěší trasa, jen si pod Bukovcem přidáme pohodlnější oblouk – s červenou značkou se opět potkáme. Putování lze zvládnout i na lyžích.
Kořenov, žel. st. – Nad Horním Polubným 2 km – odbočka na Zámky 3,5 km – sedlo pod Zámky 4,5 km – Malá Jizerka 6,5 km – Bukovec, odb. 7 km – údolí Jizery pod viaduktem 13,5 km – Kořenov, žel. st. 16 km (nebo Harrachov, žel. st. 17 km)
Od žel. stanice v Kořenově jdeme po žluté a zelené značce k západu, zprvu po silnici přes železniční přejezd, pak vlevo pěšinou mezi domky. Značka zkracuje zákrut silnice, brzy se na ni znovu napojí, opět uhne mezi domky a vystoupí na rozcestí na okraji Horního Polubného. Odtud jdeme vpravo širokou cestou mírně vzhůru mezi horskými chalupami, které dnes slouží většinou k rekreaci. Po 700 m se žlutě značená cesta stáčí vpravo a loukou nás dovede k silničce a po ní k silnici z Polubného na Jizerku. Důležitá komunikace byla postavena v letech 1911–13. Do té doby byla Jizerka prakticky odříznuta od světa a její obyvatelé i turisté se cestou od Kořenova museli spoléhat jen na vlastní nohy. Majitelé nájemních kočárů totiž většinou odmítali jízdu po cestách, na nichž hrozilo zranění koní i škody na povozech.
Naše žlutá značka odbočí brzy vlevo do lesa a vede nás kolem rozcestí pod samotou Václavíkova studánka po tzv. Knížecí cestě, kolem malé betonové pevnůstky z 30. let 20. stol., až na rozcestí. Odtud doporučujeme odbočku k vrcholu Zámky* (1002 m), odkud se otvírá téměř kruhový výhled. Vrátíme se zpět na Knížecí cestu a pohodlně pokračujeme přes pasekus pěkným výhledem (Ještěd, Bezděz) do sedla pod Zámky. Vlevo pod námi je Soušská přehrada, my zatočíme vpravo po modré značce (žlutá tu končí).
Přímo proti nám ční do výše z odlesněného vrcholu, který je součástí Vlašského hřebene, bizarní tvary Hruškových skal*, zajímavých z hlediska archeologického. Před 1. světovou válkou tu laický archeolog ing. Gebauer vykopal v zasutých skalních hrncích i ve výklenku pod jednou ze skal pazourky a tesané úlomky kamenných nástrojů. Nálezy pocházejí z pozdní doby kamenné – eneolitu, zhruba 2 000 let př. n. l. Nešlo ještě asi o památky na první obyvatele Jizerských hor, spíš o věci, které tu ponechali první hledači drahých kamenů. Němec Gebauer však pokládal skalní hrnce na temenech Hruškových skal za obětní mísy germánských obřadů a všechny okolní hory tak pojmenoval podle postav starogermánské mytologie. Naštěstí zůstalo jen u nejapného pokusu.
Od rozcestí pod Hruškovými skalami pokračujeme po modré značce. Jdeme pěšinou, kolem nás je vysazen mladý les. Na kopečku vidíme vysílač mobilního operátora. Po levé ruce vidíme Bílé kameny, vpravo vystupují vrcholky polské části Jizerských hor vysoko nad levým břehem Jizery. Mineme turistický přístřešek se stolkem, lavičkami a mapou, pak začínáme klesat k silici, která sestupuje k parkovišti na Malé Jizerce pod Bukovcem.
Tady silnici opustíme a vykročíme po červené značce širokou cestou přes louku ke kraji lesa na jižním úbočí Bukovce. Z rozcestí můžeme vykročit po trase naučné stezky ke starým lomům pod vrcholem kopce.
Bukovec*** (1005 m) na rozdíl od ostatních známých hor v oblasti netvoří žula, ale čedič. Jedná se o jednu z vůbec nejvýše položených čedičových kup v Evropě. Jeho horní partie jsou mimořádně cennou národní přírodní rezervací – proto je chůze mimo cesty zakázána. Na ploše téměř 30 ha se vyvinula široká paleta rostlinných druhů, z nichž mnohé se nikde jinde v Jizerských horách nevyskytují. Bohatý výhřevný podklad na balvanitých svazích, spadajících strmě na všechny světové strany, a vydatné srážky umožňují plný vývin jak teplomilných hajních druhů, tak i druhů vysloveně horských. Vynikající porosty chráněného lýkovce jedovatého, upolínu, prhy arniky a jestřábníku oranžového. Z květeny, kterou v celé oblasti najdeme jen tady, můžeme jmenovat např. kropenáč vytrvalý, vemeníček zelený, oměj různobarevný aj.
Nápadný Bukovec dobře vidíme od rozhledny Štěpánka (Hvězda). Je zajímavé, že právě tato dvě místa spojuje pověst. Na Hvězdě prý totiž původně stával dřevěný hrad, který obýval rytíř s dceruškou Izerínou. Byl vdovec, maminka děvčátka zemřela při porodu. Pán o dítě moc nepečoval, věnoval se jen lovu a zábavám. Když Izerína vyrostla do krásy, rytíř nedbal jejích skutečných citů a zaslíbil ji bohatému a bezohlednému sousedovi. Usoužená Izerína raději prchla do hlubokých lesů Jizerských hor, až unavená klesla u skály na vrcholu Bukovce. Ráno, překvapená, spatřila svého věrného sluhu Tomše, jak jí připravuje snídani na skromném ohni. Oddaný služebník vzal s sebou i poklad, šperky, které Izeríně zůstaly po její matce. Spolu žili v lesích, až do těchto končin zavítal na lov Izerínin otec. Dívka na útěku ukryla svůj poklad v jeskyni, ale proud kamení zasypal sluj i se šperky.
Krutý otec dceru nikdy nenašel. Vrátil se na Hvězdu, ale v divoké bouři blesk dřevěnou stavbu zapálil – v plamenech všichni zahynuli. Izerína se setkala se svým milým a odešla za ním na hrad Nístějku. A poklad? Jeho část prý stále odpočívá ve skalách Bukovce. Jednou do roka, vždy na prvního máje, se skála na krátkou chvilku otevře a dá naději šťastnému nálezci. Větší část třpytivých drahokamů prý už ale dávno odnesla voda. Však tady také v potocích nacházeli lidé odedávna drahé kameny. Těm nejhojnějším, černým granátům, se říká izeríny…
Z Bukovce se vrátíme zpět na rozcestí a pokračujeme po červené značce dolů lesem. Asi po 250 m zahýbáme vpravo na pěšinu, která klesá okrajem mýtiny a v její dolní části se napojí na nově vybudovanou lesní asfaltovou silničku. Nabízejí se nám odtud pěkné pohledy na Bukovec. Asfaltová silnička nás bude provázet několik dalších kilometrů. Mírně klesáme do pěkného zalesněného údolí Jizery. (Krátce před tím, než nás silnička dovede bezprostředně k pravému břehu řeky, odbočuje ostře vlevo lesní cesta proti proudu Jizery. Po 1,5 km by nás přivedla k soutoku Jizery a Jizerky, k půvabnému místu, jakoby nedotčenému lidskou civilizací. již od pradávna tudy však procházela stará obchodní cesta, spojující Čechy a Slezsko. Dosud stojí zbytky původního kamenného mostu přes Jizeru, které zejména v posledních desetiletích lákaly náhodné turisty k tomu, aby se šli podívat na druhý břeh. Řeka tu ale tvoří státní hranici, a tak při setkání s polskými pohraničníky hrozily nepříjemnosti. Při soutoku si lze prohlédnout i starý hraniční kámen, oddělující české a slezské panství.)
Silnička sleduje břeh řeky, místy se trochu vzdaluje, aby nabídla hezké pohledy na kamenité řečiště. Voda v Jizeře je tmavě hnědá, její barva nezapře, že pochází z jizerských rašelinišť.
Po červené značce dojdeme až k železničnímu mostu, po kterém přechází přes údolí trať z Kořenova do Harrachova. Most, který je zajímavou technickou památkou, odděluje dvě pohoří – pravý břeh řeky patří Jizerským horám, levý už náleží Krkonoším. Konkrétně se jedná o území zvané podle nedaleké osady Mýtiny. Tato oblast patřila po dlouhou dobu k těm, o něž se vedly vleklé spory mezi Čechami a Slezskem. V r. 1710 byla od Čech úředně odtržena a přidělena slezskému Prusku. Teprve v r. 1959 se podařilo Mýtiny vyměnit s Polskem za území kolem Mrtvého vrchu v západních Krkonoších. To umožnilo uvést znovu do provozu tento úsek železnice a napojit na železniční síť nádraží v Harrachově.
Na rozcestí u mostu opustíme červenou značku a půjdeme vpravo po žluté (jinak lze jít dál po červené na harrachovské nádraží) k okraji Kořenova (ubytování, stravování: Restaurace-penzion U krbu, restaurace Jizerský Dvůr, hotel Márt aj.),a po silnici k nádraží.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
