Na západ od Telče leží půvabná krajina, postupně se zvedající až k vrcholu nejvyšší hory Českomoravské vrchoviny Javořice. Je to oblast rozlehlých lesů, velkých rybníků, žulových balvanů i vzácných kulturních památek. Některá z nejhezčích míst spojuje i tato trasa. Je na ní několik stoupání, jako obtížnější můžeme označit jen výstup ke hradu Štamberku. Většinou půjdeme po dobře schůdných cestách a pěšinách, v samotném závěru po silnici. O naše žaludky se postará několik příjemných hospůdek, takže se zásobami v batohu to nemusíme přehánět.
Telč, nám. – V lipkách 2 km – Hostětice 3,5 km – Lhotka 6,5 km – Štamberk 7,5 km – Horní Mrzatec 9 km – Dolní Mrzatec 10 km – Mrákotín 11,5 km – Sv. Jáchym 13 km – Dobrá Voda 13,5 km – Krahulčí 16,5 km – Sv. Jan 18 km – Telč, nám. 19,5 km
Z náměstí Zachariáše z Hradce v Telči nás povede zelená a červená turistická značka. Kolem zámku zahneme vpravo do ulice Na baště, projdeme branou, mineme cíp Štěpnického rybníka a na křižovatce se dáme vlevo. Za parkovištěm pokračujeme kolem ohradní zdi zámeckého parku Slavatovskou ulicí. Vzápětí však (před objektem zahradnictví) zahneme vpravo do ulice Lipky. Jméno má podle překrásné lipové aleje*, více než kilometr dlouhé, místa častých vycházek a výletů, s lavičkami a stolky. Ve stromořadí je 390 stromů různého stáří a velikosti, z toho 386 lip a 4 duby.
Alej končí u chatového tábora V lipkách, kde je i rozcestí turistických cest. Červená pokračuje přímo ke kapli sv. Karla a Velkému pařezitému rybníku, zelená, po které půjdeme my, se stáčí vlevo k myslivně a dál lesem, později při jeho okraji k silnici. Po ní zatočíme vpravo do Hostětic, malé vsi, kterou v minulosti tvořilo jen několik chalup. Ještě v polovině minulého století tu bylo pouze 16 domů. Na návsi zahýbá zelená značka vpravo, mírně stoupáme úvozovou cestou k rozcestí u vodojemu, odkud pokračujeme vlevo. Pěkným členitým terénem mezi poli a loukami obcházíme osadu Částkovice (vlevo), mineme boží muka a pod nimi v mírném svahu nevelký rybník a dojdeme k rozcestí u kříže. Tady se stočíme vpravo na širokou polní cestu, která sestupuje do údolí Částkovického potoka. Přejdeme po hrázi pěkného, lesem obklopeného Částkovického rybníka s několika chatami (koupání) a vystoupáme k silnici. Přejdeme ji a jdeme v přímém směru vzhůru po místní komunikaci do pěkné vesničky Lhotka, jejíž domky jsou rozloženy ve svahu pod Štamberkem. Ves je ideálním východiskem cest nejen na blízký Štamberk, ale i k Velkému pařezitému rybníku, Michově skále a Javořici. Lhotka se poprvé připomíná v r. 1385 a její původní název byl Lhota pod hradem. Bývala součástí panství hradu Štamberka, později rozsáhlého telčského majetku. (Stravování: hostinec Pod Štamberkem, červen–září denně 11–22 h, jinak 15–22 h.)
U hostince v horní části vsi odbočíme spolu se zelenou značkou vpravo a stoupáme loukou, později lesem. Úsek je náročný na orientaci, protože část značení byla zničena při těžbě polomového dřeva. Cesta vede téměř přímo do svahu, v závěru se stáčí vlevo k příkopu a skalnímu bradlu u hradu Štamberku (Šternberku)**, jehož zříceniny vystupují z vrcholu divokého, skalami posetého ostrohu. Projdeme dolní částí hradu a od turistické orientace, kde zelená značka končí, budeme pokračovat po modré značce vlevo. Sestupujeme serpentýnami prudkým svahem mezi množstvím větších i menších žulových balvanů, které postupně přecházejí v kamenné moře, vlevo se zvedají strmé žulové věže se zbytky zdí hradu. V místech, kde se klesání zmírní, opustíme širší cestu a jdeme vpravo málo výraznou pěšinou mezi kameny k silničce. Po ní pokračujeme mírně vpravo mezi poli k lesu.
Na lesním rozcestí se dáme vlevo a brzy se před námi objeví hladina půvabného rybníku Horní Mrzatec*. Projdeme turistickým tábořištěm a pěšinou podél náhonu se dostaneme k hrázi. Přejdeme ji a zamíříme vlevo. Místy zarůstající pěšina sleduje údolí potoka a vede nás drobnými lesíky a křovinatým porostem k rybníku Dolní Mrzatec* (11 ha), obklopenému rekreačními chatami. Pohodlnou polní cestou dojdeme k silničce a po ní sestoupíme do velké obce Mrákotín**. Kolem kostela, před nímž stojí socha sv. Jana Nepomuckého z r. 1762 v tradičním stylu, jdeme dolů na náměstí. (Bližší popis Mrákotína je na str. 38–39.) Modrá značka nás vede mírně vpravo, na rozcestí vlevo jižním směrem na hráz velkého rybníka Žibřid*. Má plochu 23 ha a napájejí jej vody potoka Myslůvky. Je rybochovný, využívá se i k závlahám. Nabízí dobré podmínky ke koupání, zejména při severním břehu. Nad jihozápadním břehem je přírodní zajímavost zv. Kaskáda mezí – systém 20 mezí s různorodými porosty stromů a keřů. Žibřid, jeden z nejhezčích rybníků na Telčsku, dotváří půvabný kolorit městečka Mrákotína i okolní kopcovité krajiny.
Po levé straně nad silnicí, mezi Žibřidem a Hamerským rybníkem, se zvedá částečně zalesněný vrcholek zvaný Hora či Babí hora (593 m). Podle místní pověsti žila kdysi na svahu kopce chudá stařenka, pečující o skromné políčko a jediné blízké tvory, které měla – dva velké psy. Závistiví sousedé se dohadovali, že stařenka si nashromáždila velký poklad a že psi jí ho pomáhají hlídat. Vidina pokladu nedala spát zejména jedné lakotné selce. Ta nejprve přemluvila svého muže, aby na stařenku udeřil a poklad přinesl. Vyděšený muž však na poslední chvíli od zlého činu upustil. Rozzlobená selka se tedy za stařenkou vydala sama. Její psy otrávila a nebožačku zabila. Pak prohledala chaloupku i celé okolí, ale poklad, který ve skutečnosti neexistoval, nenašla. Chaloupku nakonec ve zlosti zapálila. Dnes z ní zbyly jen stopy zahrádky zvané Na krchůvku a název kopce – Babí hora.
Za hrází Žibřidu vystoupáme k rozcestí silnic, kde stojí kamenná sloupková boží muka z r. 1681. Kdybychom se pustili vpravo, došli bychom po 800 metrech ke křížovému kameni*. Připomíná tragédii mladého vojáka, který v těch místech zemřel vysílením. My se však dáme spolu s modrou značkou vlevo. Po 250 metrech však značku opustíme a zahneme vlevo na cestu, která nás po krátkém výstupu dovede na vrcholek kopce ke starobylému kostelíku sv. Jáchyma**nad Dobrou Vodou. Kostelík byl vystavěn v raně barokním stylu r. 1682. Původně sloužil horníkům, kteří v okolí již od 16. století těžili zlato a stříbro. Největšího rozkvětu dosáhly zdejší doly za pana Zachariáše z Hradce. Koncem 17. století však důlní práce ustaly a ani pozdější pokusy o jejich obnovení v letech 1713–16, 1882 a 1910 nebyly úspěšné. Kostelík je jednolodní stavba se stanovou střechou krytou šindelem a s hřebenovou vížkou, má polokruhový závěr a dvě polokruhové boční kaple. Dobře si prohlédněte vstupní dveře; hrají totiž významnou roli v příběhu, o kterém si vyprávějí lidé z okolí. Kdysi prý dala chudá vdova z Dobré Vody svému synkovi za úkol vzít na pastvu kozu a dobře ji hlídat, protože v okolí se ještě vyskytovali vlci. Chlapci však byla dlouhá chvíle a tak kozu uvázal ke dveřím kostelíka a šel si hrát s kamarády. Zprvu kozu alespoň z povzdálí sledoval, pak se však s ostatními vzdálil a na zvíře zapomněl. A právě v té chvíli napadl kozu vlk. Nebožačka, uvázaná na krátkém provazu, neměla proti šelmě moc šancí. Ve strachu vrazila kopyty do dveří, ty se otevřely a ona vběhla dovnitř. Vlk se však vydal za ní; zděšená koza opět vyběhla ven, škubla provazem a dveře se za ní zabouchly. Nakonec se z provazu utrhla a utekla. Kozu se rozzlobené vdově podařilo večer najít, jaké však bylo překvapení lidí, kteří později objevili v kostele vlka! Jiná pověst vypráví, že bohatá výzdoba kostela přilákala kdysi partu zlodějů. Vloupali se dovnitř, ale sv. Jáchym se okrást nenechal. Jednomu z nenechavců, který chtěl sebrat stříbrné, drahokamy vykládané srdce, zčernala a upadla ruka. Zloději utekli, zůstala jen ruka, kterou horníci pro výstrahu vystavili na dobře viditelném místě a později ji nahradili rukou dřevěnou. Od kostelíka je krásný výhled do širokého okolí.
Od Sv. Jáchyma sestupujeme cestou jihovýchodním směrem. Na kraji lesíka odbočíme vlevo a pěšinou, místy po schodech, dojdeme k turistické orientaci ve středu osady Dobrá Voda*. Jak napovídá název, bývaly tu malé lázně, založené počátkem 17. století při sirnato-železitém prameni. O jejich vznik se zasloužil Jáchym Slavata, podle něhož se jím původně říkalo Lázně Jáchymovy. Zpočátku se zdejší minerální voda používala jen ke studeným koupelím, od r. 1645 však byly v provozu lázně s ohřívanou vodou. Později lázně zanikly a osada se změnila na letovisko, cíl turistických výletů obyvatel z okolí. Ani dnes nepostrádá půvabné místo při jihozápadním cípu Hamerského rybníka (17 ha, koupání) značnou atraktivnost. (Ubytování, stravování: Letovisko, v době přípravy průvodce mimo provoz.)
Od turistické orientace půjdeme dál po žluté značce. Vede nás pěšinou přes louku k silnici, po ní krátce vlevo ven z osady, pak vpravo na širokou polní cestu, která mírně stoupá do severního svahu Zdeňkova (671 m). Projdeme lesíkem, výrazným levotočivým zákrutem obcházíme horní okraj bočního údolíčka a v místě, kde se cesta začíná stáčet vpravo, odbočíme na zarostlou, málo používanou cestu vlevo do lesa. Pokračujeme po úbočí Březové hory (593 m), cesta vede zprvu téměř po vrstevnici, pak vystoupá na horní okraj rozlehlé louky, obklopené lesem. Z nejvyššího místa jdeme mírně vpravo (ne vlevo dolů), spíše podél louky než po cestě, která v tomto úseku silně zarůstá. Okrajem dalšího lesíka se dostaneme k rozcestí, dáme se vlevo přes louku a v závěru dost prudce klesneme k velkému areálu Masozávodu při jihozápadním okraji Krahulčí**.
Přejdeme po hrázi rybníku Valcha a za ní se napojíme na silnici, která nás dovede do středu vsi k budově obecního úřadu a kapličce. Obec se poprvé připomíná v r. 1366 a původně se jmenovala Krahujčí podle krahujců, kterých žilo hojně v okolních lesích. Teprve v r. 1678 došlo, snad omylem písaře, k záměně písmen a z Krahujčí se stalo Krahulčí. Ves leží na okraji mělkého údolí potoka Myslůvky, který svým způsobem zasahoval do jeho historie, především do dějin místního průmyslu. Západně od obce, pod hrází Hamerského rybníka, roztáčela voda mlýnské kolo starého Panského mlýna. Nejpozději v 17. století tu vznikly hamry, zpracovávající železnou (i jinou) rudu, těženou v okolí. Ve 20. letech 18. století je vystřídala papírna, po ní opět mlýn. Přímo ve vsi při rybníčku Valše vznikla v 16. století soukenická valcha telčských soukeníků, později přeměněná na škrobárnu. Po první světové válce koupila rozpadávající se objekt pražská čokoládovna Rupa, která tu zpracovávala více než dva tisíce litrů mléka denně. Přímo pod vsí se již od 14. století točilo kolo mlýna. Zastavilo se až ve 20. letech 19. století, kdy na jeho místě vyrostla tkalcovna, přádelna a barvírna. O 40 let později se sem z Telče – kvůli nedostatku vody – přestěhovala textilka, která zažila největší konjunkturu za první světové války, kdy se tu zhotovovaly uniformy pro vojsko. Po válce textilka zanikla; opuštěné objekty však znovu ožily v r. 1927, kdy je koupil velkovýrobce uzenin ze Studené Jan Satrapa a zřídil tu pobočný závod. O rok později zahájila provoz továrna na plechové obaly na konzervy Ferenba, která však v polovině 30. let přestěhovala výrobu ke Strmilovu. Z někdejší Satrapovy továrny na uzeniny, známé pod jménem Jasa, vznikl dnešní Masozávod, specializující se na výrobu konzerv. – Uprostřed vsi při silnici stojí půvabná zvonička čtvercového půdorysu, krytá šindelem, asi z 19. století. Nedávno byla při rozšiřování komunikace rozebrána a znovu vystavěna o kus dál, aby nepřekážela provozu. Známá bývala zdejší formanská hospoda, v níž se již od 16. století zastavovali formani, projíždějící po obchodní silnici od Brna, Třebíče a Telče do jižních Čech a Horních Rakous. (Občerstvení: restaurace a bufet Krahulík, PO–PÁ 7.30–19.30, SO 7–14, NE 11.30–17 h; hospoda U Máců PO–ČT 13–21, PÁ 12–23, NE 16–21 h.)
Dojdeme až na křižovatku na horním konci vsi; žlutá značka zahýbá vlevo a míří do Hostětic, my se vydáme vpravo, již bez značení, po silnici na Telč. Po pravé straně mezi poli vidíme skupinu stromů, mezi nimi jsou i dva památné stromy – lípy širokolisté, staré asi 200 let. Brzy se před námi objeví silueta kostela sv. Jana Nepomuckého**na nevysokém, ale výrazném návrší nad silnicí. Zahneme k němu po cestě vpravo. Kostel, dominanta celého okolí, je slohově čistý barokní chrám na půdorysu kříže, dlouhý 25, široký 8 a vysoký 23 metrů. Neobvykle vysoká je nejen klenba lodi, ale i dvojice věží splývající s průčelím. Svatyni dal vystavět v letech 1726–28 hrabě František Antonín z Lichtenštejna a Kastelkornu, jehož erb spolu s erbem manželky Marie Anny z Hallweilu je nad hlavním vchodem. Jde o první kostel v českých zemích, zasvěcený sv. Janu Nepomuckému, který dokonce předstihl světcovo svatořečení v r. 1729. Roku 1830 a 1934 vyhořel, vždy po zásahu blesku, a byl nově upraven. Ke kostelu přiléhá objekt nedokončeného kláštera, který chtěl zbožný hrabě Lichtenštejn věnovat františkánům. Je to prostá patrová budova, nedávno obnovená. Z návrší od kostela je daleký výhled na Telčsko a Jihlavské vrchy.
Od Sv. Jana pokračujeme stále po silnici (pozor, nutná opatrnost, poměrně silný provoz) až k benzinové čerpací stanici na kraji Telče, kde se dáme vlevo a kolem zámeckého parku po již známé trase se dostaneme opět do historického centra města.
(Doporučujeme průvodce Telčsko a Dačicko ze Zelené edice.)
