Po stopách Tenzinga Norgaye

Himalájské osmitisícovky jsem plánoval navštívit několik let. Zároveň jsem však chtěl poznat běžný život v Indii. Dlouho mi vrtalo v hlavě jak to všechno skloubit, až jsem náhodou narazil na možnost přihlásit se do výcviku pořádaného Himalájským horolezeckým institutem v Darjeeringu. Tak proč to nezkusit?

V 5h ráno – budíček, ranní čaj – špatný zvyk z Viktoriánské Anglie, v 6 hodin – rozcvička jak pro Indickou námořní pěchotu, v 7 hodin – vajíčka s čapátí, v 8 hodin – výcvik pak rýže s čočkou, pak výcvik, pak rýže s čočkou, instruktážní film, studium a konečně v 21:30 hodin večerka. Tak nějak takhle měla vypadat moje dovolená. Spolu s jedním Angličanem, 58 Indy – většinou posluchači vojenských škol a jedné Lary Croft ze severní Indie jsem strávil nezapomenutelný měsíc v Darjeeringu a základním táboře u 3. nejvyšší hory světa – Kanchenjungy.

Horolezecký institut v Darjeeringu

Horolezecký institut v Darjeelingu, založený v roce 1954, je jedno z výcvikových center pro budoucí indické horolezce. Místo bylo vybráno s ohledem na Tenzinga Norgaye, prvního úspěšného lezce na Mt. Everest, který se zde usadil a pomohl zde vybudovat kvalitní zázemí spolu s tréninkovým areálem u ledovce Rathong (stát Sikkim) v pohoří Kanchenjungy.

První den jsme dostali na rozdýchání. Ubytovali nás na pokoji spolu s mým novým kamarádem Petem z Anglie a s šesti místními chlapi z Darjeeringu. Byli jsme s Petem zdaleka nejstarší, ale to nám nezajistilo větší autoritu. Kluci byli moc fajn akorát měli minimální nároky na spánek, což nás začalo pátý den lehce štvát, až jsme museli 17ti letému Alokovi vysvětlit vynešením ve spacáku na chodbu, že si nemusí nastavovat budíka na 3:30 ráno když je budíček o hodinu a půl později.

Výcvik probíhal občas i v jazyce hindi

Po nafasování ucházejícího vybavení jsme se pomalu vnořovali do tajů lezení. Někdy nám sice dělal problém nedostatek znalosti jazyka hindi, do kterého plynule přecházeli instruktoři, kteří středně ovládali Angličtinu, ale z toho jsem si ale hlavu přestal dělat, když jsem zjistil, že někteří Indové ovládají hindi částečně a nebo vůbec. Při lekci o mapách jsme dokonce zjistili, že přednášející instruktor mluvil příliš starobylou formou hindi, takže ostatní rozuměli podobně jak my – pouze kresbě střelky kompasu a značce kostela na mapě.

Při výcviku jsme se seznámili s technikami lezení, první pomoci a dalších nezbytností pro indické horolezce. Šestý den jsme se vydali na první krátký trek na Tiger Hill s plnou polní. Cesta byla fajn, akorát že někteří z nás nebyli zvyklí nosit velkou zátěž, což se projevilo následujícího rána při rozcvičce. Ošetřovna se zlehka zaplnila, ale všichni vydrželi.

Cesta do základního tábora pod Kanchenjungou

Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Vyfasovali jsme svačinu a prášek proti nevolnosti a vyrazili ve vládním autobusu směr vesnice Yoksum ve Sikkimu, resp. základní tábor u Kanchenjungy. Prášky se ukázali nefunkční, protože od půlky cesty jsme museli co chvíli zastavovat, jediné co pomáhalo byl zpěv indických populárních písní. Můj spolucestující Ram mě dokonce donutil udělat pár snímků zrovna když to na něj přišlo.

Z Yoksumu jsme vyrazili další den. Ram se ukázal jako velký šprýmař a podařilo se mu spadnout při fotografování do rozvodněné řeky Teesta. Po vylovení a vyčinění od instruktorů jsme pokračovali pořád do kopce až do Bakhimu, kde se nám tajně podařilo ochutnat podomácku vyrobené pivo Thumba. Cesta byla i další den pořád do strmého kopce až jsme se konečně zastavili ve 4 000 m na aklimatizaci. Všichni byli vcelku zmordovaní a instruktoři slibovali lehký závěr cesty do základního tábora, ale sliby chyby. Nadmořská výška udělala svoje a někteří Indové od pobřeží toho měli opravdu dost, ale instruktoři v čele s Kushangem (5x Everest, 1x Mansalu) se nedali a i s pomocí ostrých bodců hůlek nás dostrkaly nahoru. A tam to stálo opravdu za to. Tábor v 4 380 m nad mraky vypadal jak ze snu. O vše se staral jeden 13ti letý chlapec s obrovským psem Bhalu.

Výcvik na ledovci Rathong

Den oddechu a pak znova začal trénink. Většinu času jsme trávili na ledovci Rathong, který bohužel pomalu mizí z důvodu globálního oteplování. Obklopeni okolními štíty jsme vychutnávali horskou nádheru. Sluníčko pražilo a my se učili používat cepín, mačky, pracovat s lanem, záchranu z crevassy, pády na svahu, Tyrolský travers a spoustu dalších zajímavých a užitečných věcí.

Bohužel, vzhledem k vzdálenosti od civilizace se jídelníček ještě zjednodušil a sestával se převážně rýže a nadýmajících luštěnin někdy obohacený zeleninou, zřídka masem. To ale v tu chvíli zas tak nevadilo.

Pro chvíle oddechu tu byl kriket

Po náročných dnech jsme mohli využít přistávací dráhy pro vrtulník, která byla proměněna na nejvýše položené kriketové hřiště na světě. Každá hra byl velký boj nejen se soupeřem ale i s vlastním tělem. V takové výšce nedělalo problém běžet mezi brankami jen Kushangovi a hrstce instruktorů. Dále se tu pro indické milovníky kultury každodenně odehrávaly zpěvácké večery zakončené Darjeeringským pogem.

Výstup na Renok Peak

V půlce pobytu jsme byli aklimatizovaní dost na to pokusit se vyškrábat na nějaký ten vrcholek. Instruktoři vybrali Renok Peak (5050 m). Další den se celá skupina až na jednoho adepta dostala nahoru což jsme zakončili báječnou večeří. Nálada v táboře byla vynikající i přes to že se zdravotní středisko velmi zaplnilo – příznaky výškové nemoci, nějaké škrábance a další zdravotní problémy. Léčba Strepsilsem sice nezabírala ale doktor byl opačného názoru a na výdej léků byl dost skoupý.

Následující den se konaly závody družstev v jumarování a záchraně z crevassy.

Večer se v dálce objevil lesní požár. Když se oheň začal nebezpečně přibližovat, muselo kuchařské komando zanechat vaření a vydat se jej zlikvidovat. To už se ale pomalu blížil konec našeho pobytu v táboře a my se vydali zpět dolů. Cesta ubíhala s vidinou masitého pokrmu a sprchy, resp. řeky velmi rychle. Otázka hygieny se naštěstí dala řešit kouzelnou indickou voňavkou, která si poradí se všemi nežádoucími pachy (prý stačí jedna kapka i po třech měsících nemytí). Nechtěl jsem věřit, ale kapka mě přesvědčila.

Následujícího dne jsme se dostali zpět do Darjeeringu, kde se odehrály závody v běhu a lezení na umělé stěně. Trénink jsme zakončili pěkným kulturním večerem – samozřejmě zpěvem. Pak už nic nebránilo, aby přijel místní vojenský papaláš a všechny nás dekoroval jako úspěšné účastníky 612. horolezeckého kurzu. A tím můj nezapomenutelný měsíc se spoustou nových přátel z Indie skončil. Už teď se těším na kurz pro pokročilé.