Po stopách svatého Ivana: Nenáročné putování kolem Rychnova nad Kněžnou

Rychnov nad Kněžnou, nám. – Rychnov nad Kněžnou, u zvonice 1 km – Včelný, nad koupalištěm 3 km – Studánka 4,5 km – Čihadlo 6,5 km – Javornice 7,5 km – Bělá 10,5 km – Liberk, rozc. 13,5 km – Jaroslav 15,5 km – Ivanské jezero 17 km – Včelný, nad koupalištěm 18,5 km – Rychnov nad Kněžnou, u zvonice 20,5 km – Rychnov nad Kněžnou, nám. 21,5 km

Rychnov nad Kněžnou**, „hlavní město“ Orlických hor, leží v pěkné poloze nad údolím říčky Kněžné, převážně na jejím levém břehu. Původní městečko, připomínané již v r. 1258 jako „Richenave“, založil společně s malým dřevěným hradem zřejmě Heřman z Drnholce na staré obchodní stezce a přivedl do něj řemeslníky, mj. i ze sousedního Německa. Městská práva získal Rychnov oficiálně asi za vlády Vladislava Jagellonského, který mu také v r. 1488 potvrdil (již dříve užívaný) městský znak – ležícího jelena, na kterém sedí panna v modrém šatě a podává mu dva leknínové listy. Erbovní pověst vypráví, že v dávných dobách žil na hradě Rychmberku pán, který měl jedinou dceru. Ta si ochočila jelena a jezdila na něm jako na koni. Jednou pořádal její otec štvanici, jejíž hluk jelena vyplašil. Zděšené zvíře s dívkou na hřbetě se rozběhlo jako šílené cestou necestou. Doběhlo až na okraj strmého srázu na okraji Rychnova, kde se ho naštěstí několika uhlířům podařilo zklidnit a zastavit. Vděčný otec děvčete pak z radosti nad jeho zachráněním povýšil Rychnov na město a dal mu do znaku pannu na jelenu.

Mezi řemeslníky převažovali soukeníci, proto se po jistou dobu město nazývalo i Rychnov Soukenický. Listina z r. 1378, potvrzující jejich artikule, patří k nejstarším dochovaným česky psaným listinám u nás. Rod pánů z Drnholce držel panství do r. 1497, pak se stalo majetkem Viléma z Pernštejna, od r. 1577 bavorského knížete Arnošta a po jeho smrti krále. Poslední předbělohorský majitel Kryštof Betengel z Neynperku se zúčastnil protihabsburského odboje a o své statky přišel. Od r. 1640 až do r. 1945 patřilo panství Libštejnským z Kolovrat, kteří po r. 1990 získali majetek v restituci zpět.

Město silně utrpělo během událostí třicetileté války, v r. 1652 je zpustošil rozsáhlý požár. Vrcholem rozvoje soukenické produkce bylo 16. stol., ale ještě v r. 1836 tu pracovalo více než 400 soukenických mistrů. Domáckou výrobu postupně vytlačila výroba průmyslová, posílená stavbou železniční trati z Častolovic přes Rychnov nad Kněžnou do Solnice v r. 1893. Na konci 16. stol. vznikla ve městě silná židovská obec, v r. 1588 byl založen dodnes zachovaný židovský hřbitov, jehož nejstarší náhrobky pocházejí z konce 17. stol. Dnešní název města se používá od r. 1848. O původu jména Rychnov panují různé verze, pravděpodobně však vzniklo počeštěním německého pojmenování Reichenaue (reiche Aue) = bohatá niva.

Původní středověký hrad (či spíše tvrz), obydlený ještě v r. 1560, zanikl beze stop. Stával buď na místě dnešního zámeckého kostela, v prostoru terasy před hlavním průčelím zámku nebo hasičského útvaru a zvláštní školy. Burjan Trčka z Lípy, který získal rychnovské panství v r. 1577, dal vystavět nové panské sídlo – trojkřídlý renesanční zámek – v údolí Kněžné směrem na Habrovou. Objekt později několikrát vyhořel, v r. 1639 jej zpustošili Švédové. Po dalších požárech byl po r. 1784 přestavěn na pivovar, později několikrát upravovaný. Dochovala se jen barokní brána* z počátku 18. stol. s kolovratským znakem.

V pořadí třetím panským sídlem byl dnešní zámek*** na Poláčkově náměstí, který dal vystavět v letech 1676–90 hejtman markrabství moravského a jeden z nejvlivnějších šlechticů své doby Karel František z Kolovrat. Dnešní vzhled získal zámek před r. 1722, kdy byl zvýšen a rozšířen podle návrhu J. B. Santiniho. Poslední úpravy proběhly v r. 1936. Je to čtyřkřídlá budova kolem čtvercového nádvoří, patrová, nad střední částí všech křídel zvýšená o polopatro, s přízemními arkádami (částečně zazděnými) na všech čtyřech stranách, krytá mansardovou střechou. Hlavní průčelí je po obou stranách rozšířeno o krátká křídla, zakončená hranolovými věžemi. Na zámek navazuje protáhlý dvůr se správní budovou, zahrada se dvěma pavilony na terase, spojovací chodba k zámeckému kostelu a jízdárna. Zámek (majitel Jan Egon Kolowrat Krakowský-liebsteinský jej získal zpět v dubnu 1992) je dnes přístupný v sezóně a nabízí prohlídku historických interiérů s dobovým zařízením, hlavní atrakcí je především známá kolovratská rodová sbírka, patřící k největším a nejcennějším historickým galeriím u nás. Obsahuje mj. obrazy K. Škréty, H. von Aachena, A. Mánesa, J. A. Vocáska a dalších významných malířů.

Na zámku má své expozice i Okresní muzeum Orlických hor a Orlická galerie, pobočka Galerie moderního umění v Hradci Králové. Muzeum spravuje mj. Památník K. Poláčka a expozice judaismu Orlických hor. Nad zámkem v parku stojí umělecky cenný zámecký kostel Nejsv. Trojice**, původně pozdně gotický z let 1594–1602, s kulisovitým barokním průčelím od J. B. Santiniho z r. 1713, upravený po požáru r. 1798. Pozoruhodná novogotická loď byla nově postavena v letech 1838–43 podle plánu F. Pavíčka. V nedávno rekonstruovaném interiéru s novogotickými klenbami (přístupno na požádání) je převážně novogotické zařízení. Renesanční dřevěný epitaf byl po zrestaurování přemístěn do zámku.

Poblíž stojí hranolová zvonice* z r. 1604 se slavným renesančním zvonem Kryštofem, třetím největším v České republice, který váží 5900 kg. Na kostel navazovala barokní piaristická kolej rovněž od Santiniho, která v r. 1918 vyhořela a byla zbořena. Pod zámkem poblíž náměstí najdeme děkanský kostel sv. Havla** z 2. poloviny 13. stol., upravený pozdně goticky r. 1521 a v r. 1893 pseudogoticky restaurovaný, jednolodní stavba s vnějšími opěráky, gotickou klenbou presbytáře, hrotitými okny a portály. Pseudorománská zvonice pochází z let 1870–71. V průčelní zdi jsou zazděny renesanční a barokní náhrobníky, na opěráku presbyteria pamětní deska historika Bohuslava Balbína. V parku, vzniklém úpravou bývalého hřbitova, je hřbitovní kaple Proměnění Páně z let 1865–68 v novobyzantském slohu. Na náměstí* stojí klasicistní radnice z let 1802–04 se střední hranolovou věžičkou. Z historických měšťanských domů se dochoval např. renesanční dům čp. 114 v Palackého ulici ze 16. stol. a řada dřevěných objektů, roubených chalup a dvojdomků. Na řadě míst ve městě můžeme vidět barokní sochy, pocházející většinou se sochařské dílny Mělnických.

Na cestu se vydáme ze Starého náměstí, povede nás zelená značka. Projdeme ulicí kolem kostela sv. Havla, na křižovatce zahneme vpravo do Svatohavelské ulice. Po naší pravé ruce míjíme zajímavé roubené domy čp. 89 a 90, pozůstatek původní venkovské zástavby města. Držíme stále přímý směr, přetneme náměstí Karla Poláčka a kolem rozlehlého zámeckého areálu se dostaneme na rozcestí; po levé ruce máme zděnou hranolovou zvonici. Křižovatku přejdeme (u turistické orientace se k nám připojí červená značka) a pokračujeme stále rovně vzhůru ulicí Nad zvonicí kolem hezky upravených rodinných domků se zahrádkami. Vystoupáme až k vyvýšenému lipami obklopenému pahorku ukrývajícímu vodojem, za ním dojdeme na konec ulice a pak dál v přímém směru asfaltovým chodníkem k okraji strmé stráně nad údolím Kněžné. Chodník lemují lavičky, je odtud krásný pohled** přes řeku do místní části Habrová (vzpomínáte na Habrováky z Bylo nás pět?).

Stáčíme se vpravo na hranu při horním okraji údolí, po naší pravé ruce se objeví parkově upravený ovocný sad, vlevo les, kryjící prudký, místy skalnatý sráz. Nevšímáme si cest a pěšin, odbočujících vpravo či vlevo, stále sledujeme kraj svahu. Mineme ohrazenou vyhlídkovou plošinu s lavičkami a pak jdeme po příjemné vycházkové asfaltové pěšině na dohled městské zástavby, později krajem louky do lesa. Začínáme zvolna sestupovat, vlevo je pěkný polygonální vyhlídkový altán*, nabízející opět zajímavý pohled do údolí, tentokrát ovšem již Javornického potoka. Asfaltová cesta tu končí, dále mírně klesáme pěšinou, převážně lesem, až k turistickému orientačnímu místu Přírodní park Včelný – Nad koupalištěm.

Červená značka odbočuje vlevo dolů (budeme se po ní v závěru vracet), my půjdeme dál rovně po zelené. Příjemná cesta nás vede stále lesem při horní hraně údolí nad Javornickým potokem bez větších výškových rozdílů, v závěru vystoupáme k hotelu u výletního místa Studánka na louce uprostřed lesů. Studánka** bývalo kdysi známé a hojně navštěvované lázeňské a výletní místo. Sloužilo jako obecní lázně města Rychnova, vzniklo u studánky léčivé vody pravděpodobně v 1. polovině 18. stol., možná však již koncem století předcházejícího. V r. 1755 neslo název Hruškova Studánka, zřejmě po některém předešlém nájemci nebo držiteli. Již tehdy tu při prameni stála dřevěná kaplička a rovněž dřevěná lázeňská budova s hospodou. Na počátku 19. stol. se o objektech hovoří jako o zchátralých, takže lázeňské pokoje se nedaly používat. K důkladné přestavbě však došlo až v r. 1854.

Ve stejné době byla stržena i zpustlá kaplička a nahrazena novou, vystavěnou opět ze dřeva. Ta vydržela do r. 1902, kdy ji nahradila nová větší zděná svatyně, stojící dodnes. V 70. letech 19. stol. byla lázeňská budova upravena na vilu a restauraci, v r. 1888 vystavěna druhá vila; v obou byly pohodlné letní byty. Tehdy již význam Studánky jako lázní ustupoval do pozadí, o to větší oblibu si však získávala jako výletní místo. Obyvatelé z Rychnova i blízkého okolí sem houfně chodívali zejména v neděli a pořádali tu různé společenské akce a zábavy. Snad největší událostí byl sjezd rodáků a přátel Rychnova 3.–6. srpna 1907. Z výtěžku sjezdu a některých pozdějších akcí byla vystavěna krytá veranda před restaurací a opodál tenisové hřiště. Dnešní podoba Studánky je z r. 1930, kdy ji přestavěl ing. O. Hányš. (Ubytování, stravování: hotel Studánka.)

Od turistické orientace budeme pokračovat dál po zelené značce, po jistou dobu i společně se žlutou, která se k nám přidala zleva od Ivanského jezera. Znovu vstoupíme do lesa Včelný a po široké cestě dojdeme k samotám Blatiny. Vyústíme na silnici a jdeme po ní vlevo k několika domům, vlevo je rozlehlý zemědělský areál. Mineme turistickou orientaci, za kterou odbočuje žlutá značka vpravo, naše zelená se přidrží silnice. Stáčí se po ní vlevo a krajem lesa nad potokem, později volným terénem kolem lomu sestoupí ke kostelu do vsi Javornice**, jedné z nejrázovitějších v oblasti.

Obec leží v údolí stejnojmenného potoka a je dlouhá více než 4 km. První zmínka o ní je již z doby před r. 1358 a to v popisu Pražské diecéze. Za zakladatele je možné považovat příslušníka rodu Drslaviců Sukoslava z Potštejna, který si tu vybudoval i tvrz (dnes beze stop zaniklou). Javornici později drželi i členové dalších významných rodů – Vartemberkové, Jiří z Poděbrad, Pernštejnové a od r. 1640 libštejnská větev Kolovratů. Ves postihlo několik katastrof – v r. 1639 ji vypálili Švédové, v r. 1772 tu řádila epidemie cholery a v r. 1801 povodeň. Řada obyvatel, jako i v jiných vsích regionu, se živila pašeráctvím. Z původní zástavby se dochovalo několik rázovitých chalup – např. roubenka zv. U Jirsů čp. 194 či dům V koutě čp. 55 s povalovým stropem, kachlovými kamny a starým komínem. Místní dominantou je pozdně barokní kostel sv. Jiří z let 1785–87, stojící na místě starší, snad již raně gotické svatyně. Zajímavá je barokní fara z r. 1775 a řada soch z 18. a 19. stol.

V lese jižně od Javornice vpravo od silnice do Slatiny nad Zdobnicí stojí kaple sv. Anny u upravené lesní studánky Buriánky. Na cestě vedoucí od kaple k Jahodové hoře (502 m) se již více než 20 let vždy na Nový rok scházejí turisté. V jižní části vsi v čp. 37 je památník malíře Vojtěcha Sedláčka a jeho manželky umělecké krajkářky Marie Sedláčkové-Serbouskové (Ubytování, občerstvení: turistická ubytovna a hostinec U Sokola, hostinec U Rufferů.)

Od kostela jdeme krátce po silnici vlevo, u barokní sochy P. Marie Cellské z r. 1767 zahýbáme vpravo na polní cestu, po které mírně stoupáme otevřeným terénem mezi poli a pastvinami. Vpravo leží rozlehlý Ochozský les. Pak se před námi objeví první rozptýlené chalupy vsi Bělé. Dojdeme na rozcestí, kde zahneme vlevo a podél dalších chalup míříme k silnici ve středu obce. Malá ves Bělá* při Bělském potoce se poprvé připomíná v r. 1406. Dochoval se tu zajímavý soubor památek: barokní kostel sv. Jana Nepomuckého z let 1734–36, rozšířený r. 1771, s ním současná hranolová dřevěná zvonice, kamenný krucifix z 19. stol. a především řada půvabných roubených i zděných domů, např. usedlosti 7, 71 aj. (Občerstvení: hostinec Bělanka.)

V Bělé značku opustíme a dáme se vlevo po silnici, která výrazným zákrutem přejde přes potok, mine prostou kapli sv. Anny a vyvede nás ze vsi. Za ní se stočí vpravo k Bělskému lesu, projde jím a pod vsí Hláskou míří k Liberku***. Přejdeme přes křižovatku a po chvíli dorazíme k jižnímu okraji obce.

Na křižovatce na okraji Liberka (vpravo v zahradě roste mohutný exemplář kaštanu jedlého) zahneme vlevo a pokračujeme po silnici otevřeným terénem dolů. Mineme rozcestí a ještě asi 800 metrů klesáme, pak půjdeme naopak mírně vzhůru do malé vsi Jaroslav*. Při jejím okraji stojí barokní socha Piety z r. 1764. Ves se poprvé uvádí poměrně pozdě, až v r. 1714. Zachovalo se tu několik roubených chalup, např. čp. 12. U turistické orientace za autobusovou zastávkou zahýbá červená značka na silničku vlevo. Ta nás provede okrajem vsi, pak se stáčí vpravo a vrací se na silnici. My ji však v tomto místě opustíme a pokračujeme v původním směru polní cestou kolem několika stavení. Za posledním z nich, tam, kde se cesta stáčí mírně vpravo, se dáme šikmo vlevo pěšinou, mířící přes louku k lesu (pozor, odbočení není vyznačeno!).

Chvíli sledujeme jeho okraj, u tabulky označující hranici Přírodního parku Les Včelný, se dáme vlevo do lesa. Pěšina nás vede dolů k širší cestě, po ní pokračujeme v klesání. Obloukem obejdeme ústí bočního údolíčka protékaného malým potokem a pokračujeme přes rozlehlou paseku. Cesta střídavě klesá a stoupá ještě poměrně vysoko nad údolím Javornického potoka, na rozcestí za hustou smrčinou zahneme vlevo na pěšinu, která klesá – v závěru dost prudce – ke břehu Ivanského jezera**, kde stojí prostorný krytý altán s lavičkami. Romantická vodní plocha s ostrovem, ze všech stran sevřená lesa, není skutečným jezerem, ale umělou vodní nádrží. Byla vybudována v letech 1905–10 na Javornickém potoce. Zděná kamenná hráz v koruně široká 2 metry, vysoká 7 a dlouhá 82 metry zadržuje asi 39 000 kubíků vody.

Zahneme vpravo a sledujeme břeh kolem dalších laviček až ke hrázi, poslední desítky metrů absolvujeme po umělém chodníku přímo nad vodou. Na hrázi se dáme vlevo, přejdeme ji a dorazíme k rozcestí s turistickou orientací. Začíná tu žlutá značka, vedoucí do Studánky a Litic nad Orlicí. Dáme se vpravo, sestoupíme pod hráz (žlutá míří vlevo do svahu), přejdeme přes potok a pokračujeme po asfaltové silničce údolím. Po chvíli dojdeme k mohutné skále, zvedající se vpravo nad potokem. Odbočíme ze silničky a po pěšině, doplněné zábradlím, vystoupáme na její vrcholovou plošinu, kde stojí vyhlídkový altán. Útvar se nazývá Ivanova skála či Skála sv. Ivana**; zmíněného světce tu můžeme spatřit v umělé jeskyňce – poustevně – ve skále přímo naproti altánu. Jde o figuru poustevníka v životní velikosti vyřezanou z lipového dřeva, oblečenou do stylového hábitu. Z altánu je výhled pouze dolů do údolí; je to však příjemné odpočinkové místo. Podle pověsti žil v poustevně na této skále poustevník sv. Ivan. Jednou si prý do těchto končin vyšel čert a pod skálou se chtěl vykoupat. Jakmile ho Ivan spatřil, svalil na něho velký balvan a poraněný ďábel se propadl dírou do země. Ivanská legenda má však reálný základ. V jeskyňce na skále skutečně v minulosti pobýval poustevník, kterého tu dokonce navštívil i hradecký biskup Jan Leopold z Haye. (Jeho ztotožnění se svatým Ivanem má také svoji logiku. V r. 1732 utvořili všichni poustevníci v Čechách z rozhodnutí pražské konzistoře společný řád sv. Ivana a nazývali se pak ivanité.)

Skále se také říkalo Kočičí Hrad. Údajně tu kdysi nějaký hrad stával, ještě v 18. stol. z něj prý byly patrné nějaké trosky. A proč Kočičí? Říká se, že jednou si do těchto míst vyšel na procházku jeden obyvatel z Rychnova, kterého na cestě provázely dvě kočky. Ty mu ale utekly na Ivanskou skálu, tam už zůstaly a pak se rozmnožily. Podle tradice zde také konali své pobožnosti čeští bratři před nuceným odchodem do vyhnanství v době pobělohorského temna. Připomíná je i nápis, dnes již špatně čitelný, ve skalní stěně nad cestou, jehož autorem je prof. J. Vycpálek: „V této samotě čeští bratři za krutých pronásledování nalezli útulek poslední. Slzami předků zroseno toto místo budiž každému věrnému Čechu posvátno.“

Od altánu se nemusíme vracet, ale pokračujeme dál po pěšině, která nás opět dovede k silničce na dně údolí. Po ní pak pokračujeme dál podél potoka. Jsme v srdci Přírodního parku Les Včelný, v Javornickém údolí, kterému se říká i Údolí sv. Ivana nebo Včelné. Les Včelný má rozlohu 222,6 ha. Bližší informaci o něm, ale i o Ivanském jezeře, Studánce a rychnovských rekreačních lesích si můžeme přečíst na panelu u cesty, kolem kterého procházíme. Silničku v tomto úseku lemuje javorová alej, k odpočinku lákají četné lavičky. Několikrát přejdeme z jednoho břehu na druhý, nakonec zůstaneme na břehu pravém. Údolí se postupně rozšiřuje, jeho dno pokrývají louky. Nakonec dojdeme k parkovišti u koupaliště**, které svou polohou patří k nejkrásnějším u nás. Tvoří jej tři neobvykle velké bazény, z nichž jeden je určen dětem. Areál doplňuje sezónní restaurace, tenisové kurty a další sportoviště, vše obklopují lesy.

U parkoviště před koupalištěm odbočuje červená značka ze silničky vlevo na pěšinu kolem oplocení ke skupině topolů, přejde přes potok a stoupá šikmo vpravo zalesněným svahem k turistickému orientačnímu místu Přírodní park Včelný – Nad koupalištěm. Zleva se k nám přidá zelená značka. Odtud se po již známé trase kolem vyhlídkového altánu nad hranou údolí Javornického potoka a Kněžné vrátíme do centra Rychnova nad Kněžnou.

(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené  edice.)