Po stopách pohraničního opevnění z Bartošovic k pevnosti Hanička

Bartošovice v Orlických horách – Vrchní Orlice 2 km – Hadinec 5 km – U Černodolské rezervace 6 km – Hanička, silnice 7 km – Pod Zadním vrchem 10 km – Žamberské lesy 14 km – Bartošovice v Orlických horách 16 km

Jedním z center letní i zimní rekreace v jihovýchodní části oblasti jsou Bartošovice v Orlických horách**, jejich dolní část při ústí Bartošovického potoka do Divoké Orlice se přímo dotýká česko-polské hranice. Prvotní osada vznikla zřejmě koncem 13. stol. jako slovanská, během pozdější kolonizace však získalo převahu německy mluvící obyvatelstvo. Ves zřejmě koncem 15. stol. zpustla, jako nově osídlená se připomíná v r. 1557. Při přepadu zdejšího finančního úřadu henleinovci v r. 1938 byl zastřelen člen finanční stráže J. Navrátil, jehož památku připomíná pomníček v blízké Vrchní Orlici. Dramatické chvíle se tu odehrály i 9. května 1945, kdy v blízkém okolí došlo k rozsáhlejším bojům s ustupujícími německými jednotkami. Dnes je charakter obce výrazně rekreační. V létě je odtud možné podnikat zajímavé pěší i cyklistické výlety, milovníkům zimních sportů slouží dva lyžařské vleky a sjezdovky, ideální terény tu najdou i běžkaři. Lyžování tu má ostatně dlouhou tradici. Zdejší kolář vyráběl lyže již před 1. světovou válkou, později zde kromě sjezdovek vybudovali i skokanský můstek. Na výšině nad potokem ve středu obce stojí barokní kostel sv. Maří Magdaleny z let 1731–46, který nahradil původní dřevěnou svatyni z r. 1673. Oltářní obraz patronky, sochy sv. Víta a Jeronýma, boční oltáře, kazatelna a další zařízení pocházejí z doby kolem r. 1740. Při kostele je pozdně barokní kamenná Kalvárie z r. 1793, zajímavou památkou je i hřbitovní brána z r. 1740, hranolovitá stavba s bání pokrytou šindelem. (Ubytování, stravování: hotel Zemská brána, penzion Pod jasanem, horská chalupa U nás.)

Od turistické orientace na křižovatce pod kostelem půjdeme po žluté značce vzhůru. Mineme nákupní středisko a zvolna stoupáme po silnici východním svahem vrchu Polom (755 m), otevřenou krajinou převážně mezi pastvinami. Vpravo pod námi je údolí Divoké Orlice, která v tomto úseku tvoří státní hranici s Polskem, za ní pak horské hřbety ležící již na polském území. Po necelých dvou kilometrech dojdeme do Vrchní Orlice*, malé horské vsi či spíše rekreační osady, prvně připomínané v r. 1567, jejíž chalupy jsou jakoby rozházené po stráních nad údolím potoka Hadince, který tu ústí do Divoké Orlice. Vpravo pod silnicí, a přece na výrazné dominující výšině nad potokem, stojí kostel sv. Jana Nepomuckého, barokní svatyně z let 1708–12, s o něco mladší věží z r. 1770. V interiéru je převážně barokní vybavení, doplněné o obrazy J. Umlaufa. Před kostelem je Kalvárie z r. 1774. Vypráví se, že kdysi hrál jeden muzikant na svatbě a pozdě v noci se vracel domů. V hustém lese poblíž Vrchní Orlice narazil na medvěda a vylezl před ním na strom. Huňáč se chystal vylézt za ním, vtom muž dostal spásný nápad. Popadl housle a začal hrát. Medvěd nechal lezení, zaposlouchal se a pak se pustil do tancování. Muzikant hrál a hrál, potom mu však začaly praskat struny. Když už mu zbyla jen jedna, objevil se naštěstí myslivec, přilákaný neobvyklými nočními zvuky, a dravé zvíře zastřelil.

V údolí před mostem přes potok uhýbá žlutá značka ze silnice vlevo na cestu, která zvolna stoupá svahem nad pravým břehem Hadince. Vlevo pod lipou stojí socha P. Marie, o kus dál výklenková kaplička. Mineme několik chalup, rozsáhlé pastviny* vlevo nad námi, tu a tam proťaté řadami stromů i skupinami listnáčů, připomínají přírodní park. Na rozcestí u posledního domu přejde značka vpravo po mostě na druhý břeh potoka a pak stále velmi mírně stoupá proti jeho toku údolím. Dovede nás k malebné samotě*, sevřené lesem – u první usedlosti stojí pěkný kamenný kříž, na podstavci zdobený reliéfem Boha Otce, obklopený kamenným zábradlím se šiškami. Pak nás cesta převede znovu na pravý břeh potoka, vstoupí do lesa a po chvíli vyústí na rozcestí u osady Hadinec*. Horská osada byla založena v lesích pod Anenským vrchem někdy v 17. stol. při kolonizaci rokytnického panství. Ve svahu asi 300 m jz. od rozcestí stojí kaple sv. Anny, původně vystavěná na Anenském vrchu. Při stavbě pohraničních pevností v r. 1937 však byla rozebrána a znovu vybudována na současném místě. Hadinecké chalupy, položené při horním toku potoka u silničky nad rozcestím, dnes slouží téměř výhradně k rekreaci. Jsou mezi nimi i zajímavé ukázky lidové architektury. Osada je dosud bez elektřiny.

Na Hadinci žlutá značka končí, dál půjdeme vlevo po modré. Vede nás zpevněná lesní cesta, která vytrvale stoupá do svahu. Pod nejvyšším místem je vpravo další kamenný kříž*, zdobený plastikami Krista, P. Marie a reliéfem sv. Jana Nepomuckého, obklopený kamenným zábradlím. Byl vybudován v r. 1777 a říká se mu „červený kříž“, to proto, že lidé jej kdysi kvůli odpustkům zkrášlili červenou barvou. Nestojí tu náhodou: připomíná tragickou událost, která si vyžádala dva lidské životy. Jistý bohatý selský synek se zamiloval do dcery rychtáře, ta však dala své srdce chudému mládenci z podruží. Oba milenci se scházeli tajně. Jednou po muzice se vykradli do hadineckého lesa, kde si pod stromem vyznávali lásku. Mladý odmítaný sedlák je však sledoval, potichu se přiblížil až k nim a sekerou, kterou tu zapomněli lesní dělníci, oba ze žárlivosti zabil. Byl dopaden, usvědčen a odsouzen k mnohaletému trestu. Jako výraz pokání musel dál vystavět i tento kříž.

Cesta se po chvíli přehoupne přes výběžek kopce a pak zvolna klesá k rozcestí a turistické orientaci U černodolské rezervace. Zprava se k nám přidá červená značka, přicházející od pevnosti Hanička (1 km), která provází hřebenovou Jiráskovu cestu. Zpevněnou vozovkou pak pokračujeme v sestupu lesem, později loukami k horským samotám a hájovně Hanička, původně pastevecké a dřevorubecké osadě, poprvé uváděné r. 1790. Její chalupy dnes slouží hlavně k rekreaci (občerstvení: bufet). Od turistické orientace na křižovatce poblíž autobusové zastávky jde modrá značka vpravo po silnici do Rokytnice nad Jizerou, my se pustíme vlevo úzkou asfaltovou silničkou po červené. Vlevo stojí mohutný objekt těžkého opevnění – pěchotní srub R-S-74 „Na Holém“**. Byl vybudován v r. 1937 a jeho hlavním úkolem měla být protitanková obrana sedla a jím procházející silnice, zároveň sloužil i jako dělostřelecká pozorovatelna pro blízkou tvrz Hanička. Byl vystavěn ve III., největší odolnosti, strop je silný 250 cm, zeď obrácená k nepříteli 275 cm. Má dvě patra, nadzemní bojové a podzemní týlové, a dvě zvonové věže. Osádku tvořilo 37 vojáků. V době zářijové mobilizace v r. 1938 byl již plně dokončen, vybaven a vyzbrojen. V okolí se uchovaly protitankové a protipěchotní překážky. Během německé okupace byl objekt ušetřen veškerých zkoušek, později se mu vyhnulo i „rabování“ n. p. Kovošrot, takže na svém místě zůstaly i oba ocelové zvony. Od r. 1983 je srub v užívání Klubu vojenské historie, jehož členové jej částečně zrekonstruovali. Dnes je objekt přístupný na základě písemné objednávky (V. Kupka, Podjavorinské 1601, 149 00 Praha 4).

Silnička pokračuje dál k lesu, u jeho okraje odbočuje červená značka vlevo na pěšinu do lesního porostu a asi po 200 m nás dovede k dalšímu pěchotnímu srubu R–S–73 „Na okraji“. Je podobného typu jako předchozí, ale zhotovený ve II. třídě odolnosti (strop 200 cm, exponované stěny 225 cm), určený pro poněkud menší posádku (30 mužů). Dnes je částečně poškozený. – Pak se značka vrátí zpět k silničce, která zvolna sestupuje lesem. Postupně míjíme další pevnostní objekty*. Za zatáčkou je to objekt lehkého opevnění z r. 1937, vybudovaný v zesíleném provedení a určený pro sedmičlennou posádku, v r. 1938 rovněž plně dokončený a vyzbrojený. Během zkoušek německé armády v r. 1939 byl odstřelen a částečně poničen. V další zatáčce stojí pěchotní srub R–S–72 „Nízká“, dvoupodlažní, vystavěný ve II. třídě odolnosti, s posádkou 26 mužů, a o kus dál pěchotní srub R–S–71 „Vysoká“. (Na všech těchto objektech jsou informační texty s podrobným popisem. Vstup do pevností není dovolen, hrozí nebezpečí úrazu.) Asi 400 m za „Vysokou“ dojdeme ke křižovatce, v jejímž středu si můžeme prohlédnout kabelovou studnu, zajišťující vodu pro okolní objekty.

Od křižovatky nás asfaltová silnička s červenou značkou vede krátce mírně vzhůru, pak následuje opět klesání až k rozcestí Pod Zadním vrchem, kde naši trasu křižuje zelená značka. Silnička pak pokračuje stále rovně, střídá krátké úseky stoupání a klesání a nakonec nás dovede na rozcestí několika cest, kde se stáčí vpravo. Červená značka ji v těchto místech opouští a pokračuje v přímém směru po široké lesní cestě. Sestoupíme k potůčku a pak začneme stoupat k vrcholu Předního vrchu (669 m). Za ním pak půjdeme opět dolů, mineme další opevněné objekty, stočíme se vlevo a vyústíme na silnici. (Pokud jedeme na kole, dáme se po ní rovnou vlevo do Bartošovic v Orlických horách.) Tu přejdeme a pokračujeme dál po lesní asfaltové silničce, nejprve krátce dolů, pak vzhůru k rozcestí a turistickému orientačnímu místu Žamberské lesy. Tady vyměníme červenou značku za zelenou, přicházející zprava z Kunvaldu, a půjdeme po ní vlevo širokou cestou. Již jen nepatrně stoupáme, asi po 500 m vyjdeme z lesa a pak sledujeme jeho okraj, po dalších 500 m opustíme cestu a pustíme se vlevo pěšinkou po mezi, lemované stromořadím, přes rozsáhlé pastviny. Otvírá se nám nádherný výhled** do údolí Divoké Orlice, na Bartošovice a protilehlý Niemojow, již na polské straně řeky. Pěšina začne nejdřív zvolna, pak výrazněji klesat svažitou pastvinou až k širší travnaté cestě. Po ní se dáme vlevo k lyžařskému vleku a sjezdovce, podél ní pak sestoupíme do údolí a kolem několika chalup k silnici, po které se vlevo dostaneme do středu Bartošovic v Orlických horách.

(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené  edice.)