Pěšky pod Everest – nejhezčí túra světa

Teprve čtvrtý den pochodu přes himálajská sedla se přede mnou v dálce objevuje cíl cesty, Mount Everest. Za nejvyšší horou světa jsem se vydal na přelomu listopadu a prosince, kdy nastupující zima vyhnala většinu turistů z hor, políčka Šerpů jsou sklizena a vzduch je jiskřivý a průzračně čistý. Přípravy na cestu a balení byly tentokrát kupodivu velice jednoduché – představa, že vše si ponesu téměř tři týdny na zádech, fungovala jako nejlepší argument, jak oddělit zrna od plev a zredukovat zbytečnosti.

Do batohu tedy putoval jen spací pytel, rezervní oblečení, lékárnička, pas, letenka, pět set dolarů v hotovosti a pár dalších „drobností“. Kromě hlavního cíle, téměř 200 kilometrů dlouhé trasy pod nejvyšší horu Mt. Everest, mne zajímala nepálská kultura a také jsem si chtěl spolu s přáteli užít klidu, jaký lze najít snad jen v posledním hinduistickém království světa. Všeho se nám za měsíc pobytu pod zasněženými osmitisícovkami dostalo porcí více než vrchovatou. A tak „Namaste Nepal!“ neboli vítejte v Nepálu…

Ek say pachas

Z Frankfurtu odlétáme bangladéšskou společností Biman. Mezi konkurencí patří k nejlevnějším a také nám vyhovuje jejich letový řád, který, jak však vzápětí zjišťujeme, existuje jenom na papíře. Nezbývá, než se modlit, čehož se nám v letadle dostává porcí více než vrchovatou, neboť namísto rutinního bezpečnostního školení na obrazovce září mešita a z reproduktorů se line stokrát opakované „Alláh Agbar, Alláh Agbar,…“

Na letišti v Káthmándú přistáváme se soumrakem, za třicet dolarů (zhruba měsíční nepálský plat) kupujeme víza a vyzbrojeni jedinou nepálskou větou „ek say pachas,“ neboli „sto padesát“ smlouváme taxíka do hotelu. Jak se později ukázalo, částka sto padesát rupií patří skutečně k univerzálním a během pobytu v Nepálu se nám znalost těchto slovíček ještě mnohokrát vyplatila.

Konečně do hor!

Po dvoudenní aklimatizaci, věnované návštěvě nejzajímavějších památek Káthmándů, vstáváme před pátou hodinou a ještě za tmy se přesouváme taxíkem na autobusové nádraží. Odtud v půl šesté odjíždí „expres“ do Jiri. I když to tvrdí tištěný průvodce, člověku se nechce věřit, že těch sto osmdesát kilometrů autobusem by mohlo trvat celý den. Naše pochyby se však rozplývají poté, co z hlavní silnice kousek před tibetskými hranicemi odbočujeme do prudkého svahu a ručička tachometru klesá na průměrných 20 km za hodinu.

Motor stařičkého náklaďáku přestavěného na autobus sténá pod zátěží pasažérů, takže naštěstí přehlušuje i kvílivé melodie linoucí se z reproduktorů. Nízká rychlost má také tu výhodu, že cestující mohou přistupovat aniž by se řidič obtěžoval zastavováním, čehož využívají zejména místní děti obratně šplhající po karosérii na střechu autobusu.

Nahoru a dolů, nahoru a…

Hned první den na túře nám dává pořádně zabrat – do vesnice Bhandar jdeme přes dvě horská sedla osm hodin, celkové převýšení dosahuje téměř 2000 metrů! Když pak večer nad mapou porovnáváme absolvovanou vzdálenost s tím, co nás ještě čeká, zdá se, že jsme se téměř nepohnuli z místa a dostali jsme se o pouhých dvě stě metrů výš. V podobném duchu pokračujeme i v následujících dnech: nahoru a dolů, nahoru a dolů, ani kousek roviny. Těžce nastoupané metry okamžitě ztrácíme při sestupování a psychologicky nejhorší okamžik přichází pátý den, kdy se ocitáme v údolí řeky Koshi, v nadmořské výšce 1420 metrů, tedy o šest set metrů níž, než jsme začali.

Cesta vede většinou terasovitými políčky, na kterých pilní Nepálci sklízejí úrodu pohanky, občas se zanoří do lesa a zhruba dvakrát za den prochází vesnicí. Denně potkáváme desítky nosičů, kteří se pomalu sunou se stokilovými náklady, turisté by se naopak dali spočítat na prstech jedné ruky. Dny jsou slunečné a přes blížící se zimu panuje teplé počasí, takže můžeme jít v šortkách a tričku. Kdybychom druhý den nespatřili první zasněžený vrcholek téměř sedm kilometrů vysoké hory Numbur, tak by nám ani nepřišlo, že procházíme nejvyšším pohořím světa.

Nepálské pochoutky

Nejpříjemnější věc na cestě pro mne představují restaurace s ubytováním, honosně zde nazývané „lodge.“ Pokoje mají čisté, ceny příjemně nízké a skromná nabídka jídla nám k radosti stačí. K snídaní zasedáme kolem půl sedmé a většinou si objednáváme vajíčka s chapati (místní chléb ve tvaru amolety). Obědváme česnečku (je výborná jako prevence nachlazení i výškové nemoci) nebo tzv. „sherpa stew,“ což bych asi nejlépe přirovnal s husté bramboračce. Hlavní jídlo představuje večeře. Většinou se těšíme na nudlovou polévku a opékané brambory s jačím sýrem a když máme štěstí, vykouzlí kuchař i jablečný štrúdl! Vše zapíjíme horkým čajem nebo místní specialitou, horkým naředěným citrónovým džusem. O takovém komfortu se nám před odjezdem ani nesnilo!

V kraji šerpů

Po týdnu cesty z Jiri signalizuje prudké stoupání od řeky Koshi, že se blížíme k Namche Bazaru. Zhluboka vdechujeme řídký vzduch a pomalu stoupáme borovým lesem k vesnici, ze které pochází většina legendárních Šerpů. Jak vzápětí zjišťujeme, Namche Bazar je jakousi oázou v poušti hor: Nejenom, že tady mají čerstvé maso, ale dokonce odtud můžeme poslat domů e-maily, dokoupit tužkové baterie a vybavit se do vyšších poloh teplými ponožkami z jačí vlny. Z důvodů aklimatizace a odpočinku po namáhavém týdnu tu plánujeme zůstat dvě noci, na což se při představě vynikající rýže s masem docela těšíme.

Odpočatí vyrážíme po dvou dnech z „Namche“ a postupujeme úbočím směrem ke klášteru Tengboche. Dnešní výškový profil se podobá odmocnině: nejdřív kus po rovině, potom prudké klesání k řece následované výstupem ke klášteru Tengboche. Kousek od řeky stojí řada vodních modlitebních mlýnků. Voda potoka tu roztáčí několik dřevených válců, které ve svých útrobách skrývají buddhistické modlitby, tzv. mantry. Vymyšlené je to geniálně – nemusíte nic dělat a vlastně se pořád modlíte.

S přibývající nadmořskou výškou rostou i ceny za jídlo a ubytování – pořád nám to ale vychází na méně než deset dolarů na osobu a den. Večer se ubytováváme ve vesnici Dingboche, která patří výškou 4400 metrů k nejvyšším trvalým osídlením v údolí. Z oken lodžie sledujeme přes čtyři kilometry vysokou stěnu Lhotse, která ve večerním slunci nádherně oranžově září.

Into the thin air

Deset poutníků se choulí u kamen, ve kterých doutnají jačí „koblihy,“ a se skelnýma očima mne závistivě pozorují, jak se láduji pečenými bramborami. Akutní horská nemoc je holt potvora a k jejím příznakům patří i ztráta chuti k jídlu. Bohužel se to týká i členů naší skupiny, takže upravujeme plán a po dalším aklimatizačním dni zpomalujeme náš postup na dvě stě výškových metrů denně. Pro některé lidi představuje další pochod boj s vůlí, vidina Everestu ale u většiny z nich vítězí nad zimou, bolením hlavy a celkovou únavou.

Následující tři dny postupujeme takříkajíc „od hospody k hospodě:“ Každý den jdeme asi tři hodiny k nejbližší lodžii, tam se v klidu ubytujeme, naobědváme a odpoledne vyrážíme nalehko na krátký výšlap. V životě jsem se tolik nenaspal jako tady.

Se západem slunce se rázem dramaticky ochlazuje a ačkoliv jačí trus je kupodivu poměrně výhřevný, chataři s ním docela šetří. Zbývá tedy zalézt do spacáku, což činíme nejpozději v osm hodin. Ale i doba spánku přináší zajímavé zážitky. Několikrát za noc se probouzím s pocitem, že se dusím, znovu usínám a jako mantru si opakuji: „nezapomeň dýchat, nezapomeň dýchat…“ Zbytečně. Za chvíli opět lapám po dechu a tak to jde pořád dokola. Naštěstí vím, že tzv. periodické dýchání je kvůli nadmořské výšce docela normální.

Pod nejvyšší horou

Přesně po dvou týdnech pochodu z Jiri se dostáváme k poslední lodžii, kterou je 5130 metrů vysoko položený Gorak Shep. Název místa v jazyce Šerpů znamená „pohřebiště havranů“ a skutečně tu pár černých ptáků posedává na střeše a vysoko ve vzduchu se jich prohání celé hejno. Ačkoliv jsme od Everestu už jen kousek, jeho vrchol dosud zakrývá zasněžená stěna hory Nuptse. Za výhledem se tedy musíme vyšplhat na nedaleký Kala Patthar, černající se přímo pod bílou špičkou další sedmitisícovky Pumori.

Po dvou hodinách stoupání máme za sebou poslední výškové metry a ve svitu zapadajícího sluníčka se nám naskýtá fantastický panoramatický pohled na zasněžené himálajské štíty, jimž dominuje nezaměnitelná černá pyramida nejvyšší hory světa, 8850 metrů vysoký Mount Everest.

Text a foto převzato z knihy „Nejhezčí túry světa“ (částečně zkráceno). Prostřednictvím této publikace navštívíte nejhezčí oblasti celého světa, které lze projít pěšky. Spolu s autorem budete prožívat dobrodružství v kraji plném medvědů, stoupat k nejvyšší hoře světa, putovat tropickými pralesy, či zdolávat aktivní vulkány. Na téměř čtyřech stovkách velkých profesionálních fotografií můžete obdivovat pestrost a krásu nejzapadlejších koutů naší planety, které civilizace dosud nestačila zničit. Kromě autentickýchzážitků se dozvíte spoustu informací o přírodě, historii a místních zajímavostech. Pro ty, kteří by se chtěli nechat inspirovat k podobným cestám, nechybí ani praktické rady, mapy, výškové profily, či stručné popisy jednotlivých túr. Knihu lze se slevou objednat přímo u autora zde.