Vodní nádrž Bedřichov na horním toku Černé Nisy bývá po zásluze přirovnávána ke kanadským jezerům. Vysoko v horách, daleko od lidských obydlí, obklopena smrkovými lesy, probouzela poutníkovu fantazii a plnila duši romantickými zážitky. Podobně jako na jiných vrcholových partiích Jizerských hor nezůstala část lesů ušetřena nepříznivých vlivů a tak se lidský zrak může zatoulat i ke vzdálenějším obzorům. Ve své době nejvýše položená přehrada na kontinentu láká stejně jako dřív. Nádherný tu je letní slunečný den stejně jako nostalgické okamžiky, kdy se nad hladinou převalují páry, mraky jsou nízko a hrozí spustit vytrvalý déšť. Pak se stačí jen trochu víc zachumlat do nepromokavé větrovky a vykročit podél jezera, stanout na místech dávných i novějších dramatických příběhů. Odměnou pak bude zastavení na Nové Louce – bývalý lovecký zámeček se stal „kultovním místem“, kde se zastaví pěšák i „biker“ či v zimě běžkař. Každý z nich ocení příjemnou a pohotovou obsluhu, stejně jako to, že si tu můžeme smlsnout na „zdravé výživě“ či mít do deseti minut před sebou voňavou propečenou kachničku…
Liberec-Lidové sady – Mlynářův kříž 3 km – Rudolfov, elektrárna 4 km – rozcestí u Závor 7,5 km – Bedřichov, vodní nádrž 8 km – Za přehradou, rozc. 9,5 km – Gregorův kříž 10,5 km – Nová Louka 11 km – Bedřichov, vodní nádrž 12,5 km – Bedřichovské sedlo 16 km – Rudolfov-Česká chalupa 17,5 km – Strážní buk 19 km – Liberecká výšina 19,5 km – Liberec-Lidové sady 20,5 km
V první části nás čeká „výživný“ kopec. Zprvu to je místy dosti strmé stoupání, od Rudolfova to je výrazně pohodlnější – stále po silničce. Ta je také jednoznačně nejvýhodnějším způsobem „úniku“ běžkařů či cyklistů z této části „Jizerek“. Při návratu můžeme využít městskou dopravu – z Rudolfova od České chalupy jezdí autobus do Liberce. Ušetříme tím 3 km, ale přijdeme o hezké partie s bukovými lesy a žulovými skalními útvary. Pustíme-li se na trasu na kole, pak doporučujeme některé „kosmetické“ úpravy. Výhodnější je opačný směr – do Bedřichovského sedla je lepší jet po silnici. Po zelené značce pak pokračujeme do blízkosti přehrady – na vidlicovém rozcestí silniček se lze dát pohodlněji beze značky rovně (ne vlevo) po tzv. Vládní cestě. Je to pohodlnější, jinak od přehrady následuje kus terénem. Z Nové Louky pak pojedeme k Závorám, k rozcestí u Závor a stále po silničce do Rudolfova – je to nádherný sjezd. Nutná je ovšem opatrnost. Z Rudolfova lze dojet po silnici do Kateřinek. Obrácený směr doporučujeme i na běžkách – jinak trasu měnit nemusíme
Výlet začínáme v Liberci-Lidových sadech*** u turistické orientace na konečné tramvaje – ve smyčce kolejí je i poměrně prostorné parkoviště. Zprvu stoupáme po silničce (zákaz vjezdu), provázeni kompletní sestavou čtyř turistických značek. Vlevo míjíme Dětský koutek se spoustou drobných atrakcí. Nejprve se oddělí červená a žlutá značka, posléze opustíme i zelenou a jdeme již jen podél modrého turistického značení. Opouštíme silničku a sledujeme takřka parkovou lesní cestu. Nabíráme výšku, pak na rozcestí prudce uhneme vpravo a posléze stoupáme po spádnici až na širokou cestu, kde se k nám zprava připojí žlutá značka. Zatočíme vlevo a pohodlně dospějeme k Mlynářovu kříži*, kde vedle informací o staré poutní cestě (z Liberce se tudy chodívalo až do Hejnic) najdeme i lavičku. Alespoň si máme kde odpočinout před následujícím úsekem – čeká nás krátký strmý úsek do kopce po modré značce. Cesta se ale brzy narovná (vpravo poblíž další lavičky odbočuje neznačená cesta k České chalupě) a zhoupne se ke kraji lesa – před sebou dobře vidíme dolní část Rudolfova v údolí Černé Nisy. Scházíme z kopce, u první chalupy zatočíme vlevo podél plotu, dostaneme se na pevnou komunikaci, po ní vpravo k silnici a vlevo podél malé vyrovnávací nádrže k turistické orientaci a rozcestí u penzionu (v době přípravy průvodce mimo provoz, v dosti zchátralém stavu).
Rudolfov* založil hrabě A. P. Rudolf Gallas v r. 1657. Obec po něm také získala jméno. Obyvatelstvo sem bylo usazeno násilím ze sousedních Kateřinek. Od r. 1928 zde stojí elektrárna, využívající vodu z nádrže Bedřichov. Vodu sem přivádí mohutné potrubí, zakopané do země nad levým břehem Černé Nisy.
Z rozcestí pokračujeme po modré turistické značce, která sleduje silničku, stoupající podél Černé Nisy. Vlevo od nás se zdvihá zalesněná Panenská stráň*. Podle pověsti se právě po těchto místech procházela dcera hamrštejnského pána, zajatá Černým Jírou a vězněná na nedalekém hrádku Jezdci. Cesta stoupá kolem pramene, u lavičky se sklon zmírňuje, z vysokého lesa přecházíme mezi mladší smrkový porost. Je to příjemný úsek, jdeme už prakticky po rovině opět mezi vzrostlejší stromy k záp. rozcestí u Bedřichovské přehrady. Přímo pokračuje žlutá značka, my stále po modré zatočíme vpravo a mírně scházíme k hrázi přehrady.
Právě tady lesy už prořídly. V říjnu 1863 to ale vypadalo úplně jinak, když si sem pro smrt přišel nejslavnější pytlák Jizerských hor Augustin Zenkner, nazývaný Stammel. Dobrosrdečný a oblíbený muž pocházel ze staré sklářské rodiny, o jeho střeleckém kumštu se vyprávěly legendy. Není divu, že ho obdivovali i majitelé panství a dokonce mu nabídli místo hajného. Přijmout takový post ale pytlácká čest Stammelovi nedovolila. Oženil se, začal hospodařit, ale nebylo to moc platné, lovecká vášeň mu nedopřála dlouho klidu. Střílet dokonce učil i své dva malé synky. Nakonec našel jediné řešení. Prodal hospodářství, koupil lístky na loď a chystal se s rodinou vycestovat do Ameriky. S přáteli se chtěl ale důstojně rozloučit. Pozval je na velkou hostinu – a vyrazil do lesů ulovit posledního jelena. Pěkného paroháče opravdu skolil, ale přistihli ho dva lesníci. V přestřelce byl Stammel těžce zraněn a nedaleko naší cesty také zemřel. Paroží posledního Stammelova jelena pak dlouho viselo v myslivně na Nové Louce.
Vodní dílo Bedřichov*** vznikalo v letech 1902–06, účelem bylo v této době výhradně zadržení vody při povodních. Černá Nisa dokázala při déletrvajících srážkách napáchat na svém dolním toku v průmyslových oblastech napáchat velké škody, a tak v r. 1889 vzniklo v Kateřinkách první vodní družstvo s cílem vybudovat přehradu. Chyběly ale peníze, a tak se vše odkládalo. Až velká povodeň v červenci 1897 pohnula s celým dílem. V r. 1901 na shromáždění v libereckém muzeu profesor dr. ing. Otto Intze představil svůj projekt na výstavbu šesti přehrad v povodí Lužické Nisy, přičemž součástí plánu byla i přehrada Bedřichov. Stovky dělníků z nejrůznějších koutů Evropy tady vybudovaly 340 m dlouhou a 23,5 m vysokou tížní zděnou hráz. Hráz zadržuje 2,103 miliónu m³ vody, maximální zátopová plocha 41,5 ha, maximální hloubka 14,5 m. V r. 1910 přehradu navštívil zástupce kanadské vlády a řekl o tomto díle, že mu připomíná „Kanadské jezero v Čechách“.
Přecházíme po hrázi na rozcestí, kde je i krytý přístřešek a velká informační tabule. Zatočíme po modré turistické značce vlevo podél vody. Pěšina je podmáčená, dřevěný chodníček se střídá s bažinatými úseky. Díváme se pozorně vlevo, kde můžeme objevit dva památníčky. Kříž Dagmar Spinové*připomíná smrt nešťastné ženy z Liberce. Nedokázala se vyrovnat se skonem manžela a těžkou chorobou své matky. Spáchala sebevraždu, její tělo, napůl zmrzlé ve vodě, bylo objeveno 29. prosince 1974. Místo tragédie připomíná prostý kovový kříž.
Johneho pomníček* upomíná na zcela zbytečnou smrt studenta učitelství Herberta Johneho. Na tesaném kameni je kovová tabulka – data 18. 8. 1912 a 24. 6. 1930 vymezují jeden krátký lidský život. Chlapec pocházel z Chotyně, studoval v Liberci, jeho strýc byl revírníkem na nedaleké Nové Louce. Znal hory, ale přecenil své síly. Nedbal varování a pokusil se přeplavat přehradní jezero. Ledová voda ho ale pohltila. Kamarád mu plaval okamžitě na pomoc, ale sám brzy ztratil síly…
Pěšina nás přivádí na širší cestu, po které přetneme bezejmenný levý přítok, čisťounký potůček, Černé Nisy, a odtud po pár krocích staneme na asfaltové silničce na rozcestí Za přehradou. Zatočíme vpravo stále po modré, společně se žlutou značkou, která se k nám připojila od Závor. Silnička mírně stoupá. Dáváme pozor, tato Uhlířská cesta je i velmi oblíbenou trasou cyklistů, speciální značení tu mají i vozíčkáři. Zdoláme horizont a pohodlněji pokračujeme ke Gregorovu kříži. Pověsti spojují toto místo s osudem nenaplněné lásky mezi chudou dívkou a šlechticem. Odtud zbývá jen krátký pohodlný úsek k Nové Louce. Nemusíme ani docházet až na rozcestí – ze silničky odbočuje vlevo neznačená komunikace přímo k zámečku, pár metrů tak ušetříme.
Nová Louka*** je jednou z nejhezčích a nejvyhledávanějších lokalit v Jizerských horách. V r. 1591 se ještě uvádí název Medvědí louka. V r. 1630 na pasece nad rašeliništěm vznikla samota poté, co Albrecht z Valdštejna nechal vykácet velký kus lesa, aby získal materiál na stavbu domů v Liberci a Jablonci. Nejprve zde byly vybudovány stáje pro pastvu dobytka, v r. 1756 tady J. J. Kittel nechal postavit sklářskou huť, kterou později získal známý sklář Riedel. Přibyly další budovy včetně honosného panského domu majitele sklárny. V září 1778 sem po obsazení Liberce přitáhli Prusové v domnění, že je zde uschována vojenská pokladna. Nebyla to pravda, nicméně Prusové tady zabili dva chorvatské ostrostřelce. Podezírali majitele sklárny, že vojáky tajně přivolal a chtěli huť zapálit – to se jim naštěstí nepodařilo. V r. 1817 byla huť uzavřena a později stržena. Zůstal stát jen panský dům, který v r. 1844 koupil majitel panství hrabě Clam-Gallas a nechal jej přestavět na lovecký zámeček. Po r. 1928 se zámeček stal „vládní chatou“. Z Bedřichova sem byla upravena cesta, dodnes nazývaná Vládní. Nová Louka byla v té době pojmenována Šámalova louka či Šámalov. Dnes alespoň pomník připomíná Přemysla Šámala, někdejšího vedoucího kanceláře prezidenta T. G. Masaryka, popraveného za odboj nacisty. Dr. Šámal byl vášnivým lovcem, ve 30. letech jezdil za zvěří na Novou Louku. V r. 1947 mu myslivci odhalili kamenný pomník s bronzovým reliéfem, který v létě 1960 pracovníci rochlického kamenolomu vytrhli autojeřábem a odvezli do lomu. Bronzové desky zachránil dr. Miloslav Nevrlý (autor knihy o Jizerských horách). V květnu 1968 chtěl pomník obnovit tehdejší ředitel Lesního závodu, ale po srpnové okupaci už na znovuodhalení pomníku nebylo pomyšlení. To se povedlo až 8. září 1990. Dnes je Nová Louka významnou křižovatkou turistických cest – v létě i zimě (ubytování, stravování).
Z Nové Louky pokračujeme po zelené turistické značce. Jdeme po silničce (Vládní cestě) společně se žlutou turistickou značkou, na rozcestí uhneme vpravo na cestičku, stoupající k drobným žulovým skalním útvarům. Pak pěšina krátce a poměrně strmě klesá na nám již známé rozcestí u hráze Bedřichovské přehrady. Dál pokračujeme vlevo společně se zelenou turistickou značkou po pohodlné zpevněné komunikaci, takřka bez výškových rozdílů – jen v jednom místě zdoláváme menší stoupání.
Vlevo od cesty vidíme Melzerův pomníček*. Kamenný památník připomíná tragickou příhodu, která se tu odehrála 19. srpna 1905. V letech 1903–05 právě tudy vedla lesní úzkokolejná železnice z Bedřichova ke staveništi přehrady. Sedmadvacetiletý četník Robert Melzer doprovázel pokladníka s výplatou na staveniště. Když se vracel, použil přes zákaz právě tuto železnici. Ve stoupání se ovšem utrhl zadní vagón a četníka zranil tak těžce, že o čtyři dny později Melzer v liberecké nemocnici zemřel.
Společně se zelenou značkou se vracíme na Vládní cestu a pokračujeme k Lichteneckerovu kříži. To je místo, spojené s údajným působením nadpřirozených sil. Z hospody U trubače v Bedřichově se tudy vracel na Novou Louku polesný Lichtenecker. najednou jej ale začaly děsit víly a světýlky sváděla nočního poutníka z cesty. Polesný Lichtenecker ztratil vědomí – ráno se probral a když zjistil, že mu nic není, z vděčnosti nad zachráněním nechal vztyčit na místě kříž.
Zelená značka nás vede po pohodlné komunikaci kolem Klikvové louky*.
Vlevo se prostírá přírodní rezervace Klikvová louka. Rašeliniště o výměře 13,39 ha je chráněno od r. 1992. Na rašelinných loučkách roste borovice kleč, podmáčené smrčiny. V podrostu se vyskytuje hlavně klikva bahenní, dále masožravá rosnatka okrouhlolistá a borůvka bažinná. Žijí zde některé zajímavé druhy pavouků, vázané na rašelinné prostředí. V minulosti se zde těžila rašelina.
Ještě o něco dál je vpravo od cesty Klogertův kámen*, zřejmě vůbec nejstarší pomníček Jizerských hor. Letopočet 1675 připomíná rok, kdy tady dřevorubce Klogerta zabila padající jedle.
Pokračujeme stále po zelené, silnička se lomí a klesá k okraji Bedřichova. My uhneme vpravo, zdoláváme zalesněné návrší a scházíme k parkovišti v Bedřichovském sedle (občerstvení). Můžeme si odpočinout u stánku (lavičky, stolky), pak po červené značce zatočíme vpravo. Široká cesta, často přetínaná zpevněnými odvodňovacími stružkami, poměrně strmě klesá, posléze se vyhoupne na silnici. Ta nás vede kolem oblíbené České chalupy (ubytování, stravování) k zastávce městského autobusu. Prohlížíme si pěkné panorama Rudolfova. Opatrně přejdeme křižovatku a pokračujeme širokou lesní cestou, klesající po svazích Žulového vrchu. Provází nás vzrostlý bukový les s příměsí jehličnanů.
Po pravé ruce máme skupinu skal Ježíškovy kameny*. Prý tady při útěku do Egypta odpočívala Svatá rodina. V jednom ze skalních hrnců Panna Maria děťátko koupala, v nejmenším mu vařila kaši…
To další skála vlevo od cesty má dramatičtější historii. V neděli 3. prosince 1929 tady třemi ranami z revolveru, z úkrytu u cesty, usmrtil neznámý vrah dvaatřicetiletého úředníka Erwina Löwyho. Za tři minuty byli na místě náhodní svědci, ale zákeřník zmizel a nikdy nebyl dopaden. Löwy byl oloupen o fotoaparát, ale důvody vraždy byly zřejmě vážnější než pouhá loupež – mluvilo se o žárlivosti i o vyřizování účtů zednářské lóže. Nebyla to na tomto místě tragédie jediná. Pár metrů odtud byla 1. dubna 1966 nalezena ubodaná dívka Soňa Kučerová. Podle výpovědi svědků jí bylo osudné setkání s neznámým mladíkem. Po letech ukazovaly stopy na jistého muže, který se chtěl přes západní Evropu dostat do Afriky. Na francouzsko-španělské hranici byl zadržen, ztratil nervy a vhodil mezi policisty granát. Ti, co přežili, rozstříleli útočníka. Ten jako zázrakem nezemřel, těžce zmrzačen pak dožíval svůj život ve španělských věznicích. V dopise domů se pak doznal k řadě svých zlých skutků, údajně i k vraždě nešťastné dívky.
Scházíme ještě pár metrů ke Strážnímu buku*. Nádherný mohutný buk nese jméno podle vojenských hlídek, které zde při ostrých střelbách v nedaleké střelnici v Harcově dávaly pozor, aby náhodní chodci nezabloudili do ohroženého rpostoru. U Strážního buku se scházíme s dalšími značkami. Zatočíme vlevo po pohodlné komunikaci a po pár metrech odbočíme po žluté značce vlevo na pěšinu.
Ta nás protáhne lesem ke Kovářovu kameni, kam si podle pověsti lupič Černý Jíra chodíval pro čarodějné rady, a známé Kovadlině. Odtud je to jen pár kroků k silničce a po ní vpravo na vrchol Liberecké výšiny* (547 m). V r. 1901 tady textilní podnikatel Liebig nechal postavit výletní restauraci ve stylu rytířského hradu – vzorem byl původní rodový hrad Habsburků ve Švýcarsku Hohen Habsburg. Věž, vysoká 25 m, sloužila jako rozhledna. Při návratu z výletu tady přišlo vhod příjemné posezení, v minulých letech se tu konávaly i diskotéky. To všechno ovšem patří minulosti, stavba pustne a na slavnou minulost zůstávají jen vzpomínky.
„Vydýcháme“ tedy tu hrůzu a po žluté značce se pustíme z kopce. Nejprve se sejdeme s červenou značkou, na rozcestí přetneme širší cestu a pokračujeme z kopce nízkým mlázím a mezi keři, narazíme dále na zelenou a modrou značku a již známou trasu se vracíme do Liberce-Lidových sadů.
Další doporučené cíle:
Harcovská (Liberecká) přehrada* – první skutečná údolní přehrada v Čechách na vých. okraji Liberce, 1 km jižně od Lidových sadů, vybudovaná v letech 1903–04, s 19 m vysokou zděnou hrází. v koruně dlouhou 157 m. Její výstavbu, první v řadě přehrad, vyvolal deštivý rok 1897 a následné ničivé povodně – na české straně Nisy tehdy zahynulo 120 lidí.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
