Peruánské skorovrcholy

V roce 2004 jsem vyrazili do Peru. Plán byl jasný, bez zbytečných logistických komplikací si zalézt větší kopce. To se nám více či méně podařilo. Hlavně ta logistická část fungovala perfektně. Doprava od letiště do hor, ubytování i doprava do BC byla vždy bez problémů. S tím lezením to ale bylo horší. Počasí nám vyloženě nepřálo. Prý bylo i na místní podmínky extrémně špatné. V horách nám vlastně skoro každý druhý den sněžilo. Ale i tak jsem zkusili hodně kopců, dokonce jsme na jeden i vylezli. Ale hlavně jsme se všichni vrátili v pořádku domů, i když to tak někdy nevypadalo.

Z Česka až do hor Jižní Ameriky

20. června vyrážíme vlakem do Vídně. Někde u Brna z vlaku vystupuje Vindy, protože si doma zapomněl naši jedinou platební kartu na cestu. Vše dobře dopadne, Vláďa na letiště dorazí autem i s kartou. Pak letíme přes Madrid do Limy. Lima je snad nejošklivější město, co znám. Přesto, že leží hned u moře, je celá v poušti, suchá, prašná a špinavá. V Limě bydlíme v hostelu Espaňa, je to první hostel, na který jsme narazili v Lonely Planet. Celkem příjemné ubytování.

Z Limy jedeme autobusem do městečka Huaráz, to je místní horské středisko v Cordilllera Blanca. Silnice vede přes sedlo vysoké 4000 m.n.m. a ta výška je pořádně znát. Samotný Huaráz je také celkem vysoko; kolem 3000 m.n.m. Bydlíme v hostelu El Tambo. Tam nám nic nechybělo (teplá voda, čisté WC, snídaně v ceně, někdy funkční internet).

Jako první aklimatizační výlet jdeme k Laguna Churup 4450 m.n.m. Tam sebou jen tak flákneme na zem a věnujeme se našemu oblíbenému sportu – horoležení.

Po návratu do Huarázu mě sklátí střevní potíže. Ostatní ještě podnikají další aklimatizační výlet do Cordillera Negra do zlatého dolu. Já jsem rád, že udržím něco v žaludku, tak tento výlet vynechávám. Pak kupujeme spoustu jídla, benzínu a vyrážíme do údolí Ishinka. BC je v tomto údolí cca 4500 m.n.m. vysoko, tak si radši z hostelu půjčujeme papiňák, aby ty brambory, zelenina a těstoviny šly vůbec uvařit.

První výstupy

V BC nám nejdříve pěkně nasněžilo. Pak ještě jdeme do vyššího tábora pod Ishinku (5000 m.n.m.). Odtud zdoláváme náš první a taky poslední vrchol Ishinka 5530 m.n.m. Celkem lehký kopec bez lezeckých obtíží. Mezitím Vláďa s Hankou radši sestupují do Huarázu. Důvodem jsou zdravotní komplikace a možný otok plic. Tenis, Bubák a já zůstáváme ve vyšším táboře a plánujeme výstup severní stěnou na Ranrapalcu (klasifikace D+). To byl můj asi největší výkon a zároveň největší průšvih v horách.

Vyrážíme v deset večer, ani jsem neusnul. Jdeme do stěny radši v noci. Je to přeci jenom severní stěna a to na jižní polokouli znamená, že tam bude svítit slunce celý den. Nejdříve dvě hodiny sutí. Pak začíná samotná stěna. Je to vlastně firnové lezení s třemi lezeckými úseky. Někde v polovině úplně vytuhnu. Nevím, jestli to je špatnou aklimatizací nebo ještě nedoléčenou střevní komplikací. Ale každopádně asi v polovině jsem už úplně koženej. Jediné, co mě žene nahoru, je to, že co jsem zatím vylezl nahoru, rozhodně nechci lézt dolů. Dolů máme jít normálkou a ta snad bude v pohodě. Jsem absolutně soustředěný, hlavně neudělat žádnou chybu. Je tu závěrečný skalní traverz se zadkem zatraceně vysoko nad údolím, a pak už jen hluboký sníh na vrcholovém platu.

Tady ze mě všechno spadlo a úplně jsem se vypnul. To vrcholové plato se sněhem po kolena mi dalo pořádně zabrat. Složím se Tenisovi k nohám, chci si trochu odpočinout a trochu se najíst a napít. Tenis se mě strašně lekl, myslí si, že tam chci začít spát. Dává mi snad jen minutu a žene mě dál. Vzhledem k mé situaci vrcholovou pyramidu vynecháváme. Sestup nakonec dopadl dobře, i když jsem byl klasický případ toho, že nejvíce úrazů se stane při sestupu. Mockrát jsem při tom usnul a navíc všichni tři jsme postupně popadali do odtrhovky.

Docházíme do vyššího kempu a jdeme rovnou spát. Ráno se těším do BC a zjistím, že jsem někde včera ztratil mačky. Takže se spoustou nadávek jdu zpátky tou šílenou sutí. Nakonec mačky najdu přesně na tom místě, kde jsem naposledy usnul. Z BC se kvůli špatnému počasí vracíme zpátky do Huarázu. Mezitím kluci (Bočan, Pavel K., Pavel H.) dali Urus Este. Pak se Vláďa vrátil a s Pavlem K. dali traverz Ishinky a také zkusili Toclaraju. Tu bohužel museli také pro nepřízeň počasí pár metrů pod vrcholem vzdát.

Huascarán Norte

V Huarázu, v naší oblíbené hospodě Na Rohu, u našeho oblíbeného peruánského piva Pilsen se dohodneme, že zbývající půlku vandru strávíme na Huascaránu, konkrétně severní vrchol. Takže se přesouváme do vesnice Musho. Opět najímáme osly a jdeme do BC. Pak následuje nadvakrát vynáška do morénového kempu. Pak jdeme do C1 a motáme se mezi séraky obrovskými jako paneláky do C2 (skoro 6000 m.n.m).

Noc v C2 nebyla nic moc. Ráno v C2 zůstává Tenis s Vláďou. My ostatní jdeme nahoru. Vyrážíme ve čtyři ráno. Je celkem kosa a už se těšíme na sluníčko.

Počasí nám ale opět nepřeje, od Amazonie stoupá mohutná oblačnost. Naše dohoda je jasná, nechceme tady běhat v mlze, takže jestli nás ty mraky doběhnou, tak to točíme a běžíme zpátky. Bohužel, mraky se nezastavily a my se opět několik metrů pod vrcholem otáčíme a běžíme dolů. V C2 vyzvedneme kluky a chceme seběhnout ještě do morénového kempu. V mlze trochu bloudíme mezi séraky, ale nakonec cestu najdeme.

Pavel H. má evidentně otok plic, strašně funí. Ještě, že jsme šli dolu tak rychle. Pavlovi sestup prospěl, přes noc se dal úplně do kupy.

To už je konec našeho lezení. Stihneme se ještě podívat k památníku českých horolezců z roku 1970, kdy tuto oblast zasáhlo zemětřesení. A také navštívíme památník v městečku Yungay.

Praktické body na závěr

• Všechny výstupy jsme plánovali podle knihy „Classic Climbs of the Cordillera Blanca„. Informace jsou perfektní včetně fotografických topo cest.
• Mraky užitečných informací o naší cestě Peru seženete na stránkách Vládi Vindušky.
• Doprava v horách funguje perfektně. Není problém se večer v hospodě rozhodnout pro určitý kopec a druhý den být již pod ním v BC.
• Před každým odjezdem do hor z Huarázu doporučuji navštívit místní horské vůdce v Casa de quias. Nám poskytovali užitečné informace: počasí, kdo a co již letos vylezl, kde je to nebezpečné.
• Bohužel, od roku 2006 je potřeba si ke každému výstupu najmout místního horského vůdce.

Převzato ze stránek horolezeckého oddílu Tigi-Shu Praha.