Peggy Marvanová: Ujela jsem 4 418 kilometrů na měkkých gumách

Na rozhovor v útulné kavárně v centru Prahy přijela Peggy, jak jinak, než na kole.

Objednáváme si vychlazenou domácí malinovku, načež Peggy projeví úžas.
„Jé, malinovku jsem už hodně dlouho neměla! Je to příjemná změna po měsíci na kole.“
„Sednout si konečně v klidu do kavárny?“
(Smích) „Já myslela nápoj, Cola! V tom vedru se nedalo moc jíst, takže jsem vlastně všechnu energii přijímala z Coly.“

V podobném odlehčeném duchu probíhal celý rozhovor.

Kolik jsi měla na cestě vody s sebou?

Na začátku v horách v Kanadě, tam to bylo super, to jsem jela třeba s litrem, litrem a půl vody. Jsou tam všude potůčky, takže když došla voda, nabrala jsem si a dávala jsem tam čistící tablety. Navíc všechny potoky v mapách skutečně existovaly, vše šlo tedy plánovat. Na jihu pak byly všechny potoky a řeky vyschlé, anebo strašně špinavé. O vodu tam byla nouze. Navíc na prvním pouštním 170km úseku z Atlantic City byla mírná změna trasy. Já tu změnu měla vytištěnou na malém papírku, který mi ale první den v Kanadě zmoknul a z mapy se stal jeden velký flek.

Festival OBZORY nastartuje vaši outdoorovou aktivitu 7. – 8. 11. 2015 v Praze Čerstvé expedice, známé osobnosti, důkladné know-how a praktické rady pro milovníky všelijakých aktivit v přírodě, inspirace, exotické jídlo, večerní koncert, skvělá atmosféra, místo, kde se potkávají fajn lidi, předvánoční market užitečných dárků… vše na jednom místě v Praze (Filozofická fakulta UK), o víkendu 7. – 8. 11. 2015. www.FestivalObzory.cz

Do pouště jsem si tedy vzala 5,5 litru vody a vyrazila už během noci, abych jela co nejméně během parného dne. Když jsem dojela k místu, co se původní trasa měnila, bylo teprve ráno. Nová cesta vedla delší dobu přes poušť i přesto jsem si dobrala málo vody. I když jsem se snažila vodní příděly dávkovat po částech, na posledních 30 mil pouště mi už nezbyla.

Věci nepomáhal ani fakt, že jsem tento úsek jela s Mikem, který vodu měl a také mi ji i nabízel. Bylo by to ale proti pravidlům a tak si mi zbylý úsek jazyk nepříjemně lepil na patro.

Jak jsi řešila jídlo?

To jsem také podcenila. Dvakrát mi na den nezbylo vůbec nic. Jednou to bylo kvůli obchodu v malé vesnici, kde bylo v neděli zavřeno. Bylo na mě rozhodnutí jet 40 km zpátky anebo 300 km dopředu. Na takové dlouhé trati mi bylo za těžko najet navíc 80 km. No a pak jsem měla hlad, hodně velkej. Byl tak velkej, že pendrek, který se vprostřed cesty válel po některém z předchozích závodníků skončil v mém žaludku. Nejdříve jen ta zabalená „čistá“ část, pak úplně celý.

Podruhé mi zbyly mi pouhé tři müsli tyčinky a obchod, který byl vyznačený v mapě nejenom že nestál, ale i celá vesnice byla zchátralá a opuštěná. Jediným obyvatelem byl napůl ochrnutý pes, který neovládal zádní nohy a tak je za sebou pouze vláčel. Tak strašná vesnice to byla. V další vesnici jsem pak vykoupila uplně celý obchod a ještě nechala prodavači 5 dolarů dýško.

Nejsem zvyklá mít pevnou ruku v jídle, postupné příděly jídla jsem tak zvládala jen těžko.

Dostali jste na startu mapy a instrukce ohledně možnosti nákupu jídla a další důležité informace o trati?

Dostala jsem 14 papírových map, ale vyznačená cesta je jen čára a nejde tam rozpoznat odbočky. Jen textově bylo vysvětleno, kde a kam zatočit. Mapy obsahovaly i výškový profil a označená města se servisem, který nabízejí. To, že někde celé vesnice neexistují anebo, že je v neděli i v pondělí zavřeno už tam napsáno nebylo.

Kolik stála registrace do závodu?

Kromě GPS trackeru (zařízení, které posílalo každých 15 minut online polohu závodníka) který jsem musela mít buď koupený anebo půjčený a zaregistrovaný to nestálo vůbec nic.

Jak probíhal start závodu?

Start byl díky přibližně 150 účastníkům velmi pompézní a vládla příjemná atmosféra. Organizátoři zřejmě opakovali pravidla závodu. Moje angličtina však není zrovna nejlepší a té americké jsem příliš nerozuměla. Pravidla jsem naštěstí znala a tak jsem se rozhodla poodjet stranou a ještě si dohustit kola.

Moje pumpička však měla na šroubovacím ventilku stržený závit a tak jsem místo nahuštění, kola omylem vypustila. Hned jsem si nadávala, že budu muset výlít „mlíko“ (tekutý tmel v plášti kola, který v případě defektu díru ihned sám zalepí, aniž by došlo k rapidnímu úbytku tlaku, pozn. red.) a nasadit duše. Nakonec se mi v zápalu souboje s ventilky podařilo kola trochu nahustit a já odstartovala s 5 minutovým zpožděním. Hromadný start plný emocí jsem tak kompletně zmeškala.

Byla jsi tam sama Češka?

Ještě tam se mnou byli dva Češi, kteří mi na tom startu pomáhali. Jela jsem s nimi pouze 20 m a pak mi definitivně ujeli. S velkým překvapením jsem jednoho z nich potkala v půlce závodu, kdy mě předjel se slovy, že je rád, že mě konečně dojel, dalo mu to prý velkou práci.

Kontrolovala sis online ostatní závodníky, abys věděla průběžné pořadí?

Chtěla jsem, ale na mém starém telefonu i přes dobré připojení k internetu zobrazení aktuálních poloh nefungovalo.

Jela jsi tak, abys zvládla dojet do cíle anebo jsi spíše závodila?

Jela jsem celou dobu naplno. Chtěla jsem předjet co nejvíc chlapů. Kolik je přede mnou žen mi bylo jedno, protože jsem věděla, že jsou dobré. Jedna dojela o celé tři dny dřív, než já a se mnou se to nedá vůbec srovnávat. Ti zkušenější závodníci měli vychytaný systém odhazování nepotřebného vybavení. A tak s přibývajícími kilometry měli nižší hmotnost nákladu.

Jaké jsi tedy měla s sebou vybavení?

Měla jsem ho oproti jiným velmi málo. Například jsem neměla vůbec stan. Měla jsem jen žďárský vak, který jsem ani nepoužila. Určitě bych raději pevnou lehčí vidlici, kterou jsem ostatním záviděla. 3000 kilometrů vedlo po nepříjemné šotolině. To jsem celou dobu jela ze sedla, jinak by mi upadl zadek. A aby to se mnou neházelo, měla jsem vidlici po celou dobu zamčenou. Ani převody jsem nepoužívala. Ušetřila bych si tak téměř dvě kila.

Jaké oblečení jsi sebou měla? Muselo být těžké vybrat, co si vzít a co ne.

Mám vybavení od Rock Pointu. Bylo hodně složité vybrat, co všechno si vzít s sebou. Trasa vedla přes vysoké hory i pouště a každé kilo vybavení se počítá. Hodně jsem váhala u spodního vlněného prádla z merino vlny od Smartwool. Myslela jsem si, že ze začátku možná, ale později už to nevyužiji a povezu to zbytečně. Nakonec to bylo právě merino triko, které jsem na sobě měla úplně po celou dobu. Jen ke konci jsem si ustřihla rukávy. Merino vlna výborně posloužila i v ponožkách, které jsem za celou cestu prakticky nesundala.

Bundu jsem měla svoji oblíbenou membránovou od Hannahu. I když jsem si ji při nehodě před odjezdem roztrhla, rozhodla jsem se si ji přibalit. A první dny se to při deštivém a chladném počasí náramně hodila.

Původně jsem chtěla vzít dva spacáky, do hor a na poušť. Peřový spacák Sir Joseph a zkrácený spacák Hannah. Kvůli hmotnosti jsem těsně před startem sáhla pouze na ten péřový. Zimou jsem nikde netrpěla. Mimo hory už jsem spala jen tak.

A kolik jsi měla nářadí?

Strašně moc! Ale zapomněla jsem si vzít náhradní ocelové lanko. To jsem si uvědomila až poslední den, kdy mi odmítla fungovat přehazovačka. Po prozkoumání jsem nalezla převodové lanko viset jen na posledním vlásku. Zbývajících 140 kilometrů jsem to musela zvládnout na největší a největší pilu. Naštěstí to byla téměř rovina.

S počátečními machinacemi s nahuštěním to byly jediné problémy na kole?

Ano. Jen se mi na tom startu nepodařilo kola nahustit dostatečně a tak jsem celý závod jela na podhuštěných gumách. Ale pořád lepší podhuštěná s mlíkem, než s duší, kterou bych určitě často lepila. A to jsem projížděla kolem cykloservisů, zřejmě tak rychle, že jsem na dofouknutí vždy zapomněla.

Kolik hodin denně jsi spala?

Po setkání s medvědem jsem se bála jezdit přes noc. Proto jsem chodila spát už v deset hodin večer. Stačilo mi 5 anebo 6 hodin spánku a mohla jsem pokračovat.

A kde jsi spala, když jsi neměla stan?

Občas to bylo nadivoko jen na alumatce, ale většinu nocí jsem prospala na veřejných záchodcích. Buď v kempu anebo na turistických místech u jezer. Když jsem k takovému místu dojela akorát večer, byla to výhra. Záchodky byly takové velké bezbarierové čisté chaloupky ve kterých jsem usínala v teple a chráněná před medvědy.

A co hotely, motely či kempy?

Ty byly do jisté míry velikým usnadněním postupu. Kdo bydlel v hotelu, nemusel řešit jídlo, počasí, medvědy či hygienu. Byly však nad moje finanční možnosti, jedna noc přišla i na 5000 Kč.

Posílala jsi průběžně na facebook fotky a nějaká videa, jak jsi to vše stíhala a jak jsi nabíjela?

Měla jsem nabíječku na mobil na čtyři klasické tužkové baterky. Do něj jsem stahovala fotky a přes wifi posílala. Někdy to trvalo hodinu, někdy i čtyři. Výsledkem byly čtyři fotky na Facebooku. Nebýt to nutné kvůli sponzorům, nebrala bych si nic. Zbytečná zátěž navíc.

Možná ten GPS tracker byl dobrý ve stavu nouze. Byla tam dvě tlačítka, jedno na odeslání přednastavené zprávy, druhé na poslání záchranného vrtulníku.

Měla jsi tendenci se sdružovat s ostatními závodníky anebo se od nich spíše distancovat?

Většinou mě závodníci rychlým tempem předjeli a večer se divili, když jsem je předjížděla já. Jsem zvyklá na pomalejší tempo, ale mnohem delší jízdu, třeba kolem 18 hodin. Takhle jsme se míjeli i několik dní za sebou. Byla jsem pak známá jako noční můra všech chlapů, kteří si mysleli, že jsem už dávno za nimi, když mě náhle poněkolikáté předjížděli. Jediný, kdo se mnou občas držel tempo byl Mike, se kterým jsme si drželi odstup na dohled. Pouze v místě s možným výskytem medvědů jsem ho dojela trochu blíže.

Měla jsi někdy krizi?

Mnohokrát, ale Dája mě vždy podržela. Nebudu přeci fňukat, že nemůžu, když jsou jiní, kteří opravdu nemůžou. Výjimkou byli komáři, kterých bylo někde tak neuvěřitelně moc, že se člověk nemohl ani zastavit, jinak jich na sobě měl hned několik desítek. To jsem to chtěla místy opravdu vzdát. Repelent jsem neměla a myslím si, že by stejně nepomohl. Mě mají komáři rádi.

Kdybys nejela pro Dáju, co by tě hnalo?

Chtěla jsem to dojet, to byla moje laťka. Kdybych jela jen pro ni, vymyslím si něco jednoduššího.  Nejsem egoista, jako jiní, kteří to vzdali, protože se jim vzdálil jejich cíl dojet do určeného času. Já neměla cíl, měla jsem sen.

Jaký byl časový limit pro závod a jaká byla tvoje představa?

Limit byl 1,5× čas vítěze, rozděleno pro muže a ženy. Pro chlapy to vycházelo na 25 dní a pro ženy 29,5 dne. Vítěz to ujel za 14 dní a patnáct hodin, což je o den dříve než loni. Ale já jsem se svými 21 dny spokojená.

Zkusíš Tor Divide někdy znovu?

Jela bych tam jedině s přítelem, který by to jistě zvládl lépe.

Jsi člověk, co má rád výzvy. Co máš dál v plánu?

Chtěla bych přejít pěšky přes Grónsko z východu na západ. Začíná a končí se v civilizaci, jinak je to pusté místo. Teď se planeta otepluje a tam je to hodně znát. Vyskytují se tam velké praskliny a jak tam začnou padat lidi, tak je to špatné a velmi nebezpečné. Proto hledám někoho do týmu, abych tam nebyla sama. Přemýšlím už dlouho o tom, až dojedu Ameriku, tak chci na Matterhorn, na Mt. Kinley a závod na sněném kole v Laponsku na 900 km v únoru.

Takže tě hodně baví kolo, chození, co ještě dál?

Běh a cokoli se naskytne. Hodně teď asistuji vozíčkářům, jezdím s nimi na kurzy lyžování na vodu, na kurzy handbiku (kola pro postižené). Baví mě feraty a lezení. Nejezdím tedy jenom na kole, to mě ani nebaví.

Tebe nebaví kolo? (smích)

Kdybych jezdila jen na kole, tak by to bylo hrozně nudné.

Jak vidíš svouji budoucnost?

Chci mít srub v horách a chovat ovce. Život bez wifi a bez signálu. A budu dělat horského průvodce anebo se zkusím živit podobnými závody, jako byl Tour Divide.

Peggy, děkuji za rozhovor.

I já děkuji a těším se na OBZORY. Kde se jistě uvidíme.