Každý, kdo chce dnes lézt, tak nejdříve začíná na umělině, což ho společně s kolektivem, ve kterém se pohybuje, nejvíce formuje. Ke skalám se takový začínající lezec už někdy ani nedostane, anebo ano, ale do hor už nevyjede. Potom by se svaz neměl jmenovat horolezecký, ale jen lezecký.
Tohle má samozřejmě vliv i opačně, kdy těm, kteří lezou na závodech a berou lezení čistě jako sport, mluví do řemesla lidé, kteří o tom nic neví, anebo velmi málo, a podrývají jim jejich sportovní úspěchy. Důsledkem toho je, že se tyhle dvě skupiny ve svazu navzájem mydlí a vznikají konflikty.
Já jsem spíše zastáncem skupiny, která jezdí do hor. Tenhle typ lezení se snažím vždy spojovat s historickou hodnotou a lezením, které vzniklo na začátku minulého století. Chtěl bych, aby současná generace v duchu té historie pokračovala. Svaz jako celek z mého pohledu tuhle vizi nenásleduje a více se zabývá novými disciplínami a směry, které se zmiňovanou historií a myšlenkami nemají nic společného.
Měla by podle tebe vzniknout v rámci svazu složka, která by byla orientována čistě na lezení v horách, když je to v podstatě královská disciplína? A jak svaz vnímá důležitost lezení v horách?
Královská podle mě určitě je, jenže záleží i na ostatních. Já si myslím, že lezení v horách má obrovskou hodnotu, význam a důležitost sdělení. Ta nejvýraznější, řekněme až filozofická rovina, má největší význam právě v horském lezení. Možná i v boulderingu a sportovním lezení na skalách, ale rozhodně ne na překližce.
Svaz je na jednu stranu servisní organizací v tom smyslu, že se stará o stanovování pravidel, metodickou a lékařskou osvětu, prosazení lezení do škol, komunikaci s olympijským výborem apod. Ale také by měl srovnávat a hodnotit výkony, které se v horolezeckém sportu dějí. A k této činnosti přidat ještě návaznost na historii a budoucí vizi horolezeckého sportu. Toto má za úkol v rámci svazu dělat existující komise alpinismu. Otázka je, jakou má od vedení podporu a význam. Osobně si myslím, že docela velkou, ale rozpočet je tak malý, že neexistuje žádná profesionalizace. Takže myšlenky a nápady sice vznikají, ale k tomu, aby se zrealizovaly a byly podpořeny, nejsou potřebné prostředky ani prostor. Abych navázal na úvod, skupina, kterou svaz zastřešuje, nevnímá lezení v horách jako to hlavní.
Dnes je členy ČHS nějakých 12 000 lidí, lezení si za život zkusilo asi 50 000, ale lezení v horách vyznává jen velmi malé procento z nich. Můj odhad je tak do5000.
Kde je podle tebe zakopaný pes, co se týče nezájmu o lezení v horách z řad lezců?
Problém je, že se těch hor bojí a mají strach, že si v nich ublíží. Když se jezdí lézt na skály, tak tam je nebezpečí zranění ve srovnání s horami minimální. Dříve, když skalky ještě nebyly tak zajištěné, se hodně lezlo i ve sportovních oblastech „po vlastním“. No a potom už bylo jedno, jestli se bude lézt například tady v Krase nebo v Tatrách. A paradoxně se jezdilo spíše do Tater, protože jištění tam jde založit lépe než na skalách, kde je to kompaktní. Takže tatranské lezení bylo ve své podstatě bezpečnější.
Proto nebyl pro horolezce problém si Tatry zaměnit třeba za Kavkaz a vyjet si ven. Horolezci byli na horské prostředí prostě zvyklí. Dnes máš vše zajištěné, lezení ti připadá hodně bezpečné a takový komfort se pro většinu stal standardem. Nevzniká potřeba jezdit do hor a lézt v nich po vlastním. No a další extrém jsou umělé stěny, kdy tamní borci prostě neumí lézt na skále, protože jí nevěří a bojí se vyrvání chytu nebo uklouznutí.
Má na tenhle problém vliv i zřejmá generační propast?
Dnešní šedesátníci, kteří v horách ještě z velké části lezli, už dnes logicky do hor nejezdí. Tuhle zkušenost nepředali dále a dnešní čtyřicátníci už jsou spíše generací odkojenou na cvičných skalách. Mladí lezci by třeba do těch hor i jezdili, ale nemá je tam kdo vzít a zkušenost jim předat.
Já jsem tuhle problematiku řešil i se Stanem Glejdurou, což je jeden z autorů cesty „No Siesta“ na Grand Jorasses a má na celou věc podobný pohled. Je jedním ze správců skalní oblasti Kalamárka na Slovensku a má problém s požadavky na přejišťování cest. Stano rozděluje lezení na psychickou a fyzickou stránku. Podle něj obecně degradovala psychická stránka a dnes je to z velké části pouze o té fyzické složce.
Jenže jak z téhle slepé uličky ven?
Krásným příkladem je běh. Před nějakými deseti patnácti lety se běh dostal taky do slepé uličky. Běhalo se především na asfaltu, oválech a v parku. Nikdo moc nechtěl trpět a mít další den bolesti. A v poslední době se začal zvyšovat zájem o ultra traily, které opravdu bolí. Když běžíš v terénu do kopce, tak jsi z toho další den celý zničený, je to utrpení, ale lidi to přesto baví a získává si stále víc příznivců, protože z běhu v horách máš úplně jiný pocit. A proč tenhle enormní zájem vzrostl? Tím, že se začaly organizovat závody, vyzdvihovat hodnoty a přínos běhání v horách. Lidi jej začali zkoušet a došlo jim, že se jedná o úplně jiný zážitek než běhat na asfaltu nebo po ovále. Lezení je samozřejmě mnohem více komplikované, ale určitě se jedná o naznačení toho jakou cestou se vydat – především začít lidi motivovat a zaujmout je.
A teď jsou dvě možné cesty. Buď tě v postupu bude formovat oddíl, anebo komunita kolem tebe. Dnes členské základny jednotlivých oddílů spíše upadají, takže se k lezení většina dostává skrz kámoše, z nichž většina leze na překližce. Takže už tady je chyba.
Osobně si myslím, že spousta lezců v sobě prostě neobjevila tu touhu lézt v horách, protože je k tomu nemá kdo přivést a zájem o hory v nich probudit. V horách bys měl začít lézt už v relativně mladém věku, protože v tom pozdějším se na nepohodu mnohem hůře zvyká. Takže organizovaná forma přes horoškoly v oddílech se mi zdá jako lepší cesta.
Ty sám působíš v brněnském horolezeckém oddílu. Jak se snažíte o to, abyste u mladých lezců zakořenili vztah k horskému lezení?
Náš oddíl Lokálka (Lokomotiva Brno – pozn. autora) má zhruba 150 členů a každý rok otvíráme horoškolu pro dvacet lidí. V rámci horoškoly se snažíme vštípit myšlenky na otevřených přednáškách, kam se může přijít podívat kdokoliv i mimo oddíl. Dále skrz výjezdy na skály a dvakrát za rok, jednou v zimním a jednou v letním období, jedeme do hor.
A tady navážu na otázku výše. Pokud by svaz podpořil tyto horoškoly tím, že je zaštítí a řekl něco ve smyslu: „Támhle v těch oddílech jsou horoškoly a když chcete vstoupit do ČHS, tak běžte právě přes tyto horoškoly“, tak by to mělo v rámci celé problematiky velký přínos.
| Pokud se vám povídání o horách a lezení všeobecně líbí, tak byste mohli plynule přejít na rozhovor s „pískařem“ Tomášem Sobotkou. |
Důležité je podpořit také přednáškovou osvětu týkající se lezení. V devadesátých letech a kolem roku 2000 se sice jezdilo ven, ale přednášky byly většinou cestovatelského rázu nebo o výstupech, které spadaly do kategorie „vysokohorská turistika“. O lezení v horách toho bylo strašně málo.
V poslední době jsi své mužské parťáky vyměnil za ty ženské. Jaké to má důvody?
Já si připadám jako jednooký mezi slepýma králem. Lezu nic moc a přitom jsou mé výstupy hodnocené. To si myslím, že je špatně. Dobří lezci, kteří by trénovali a jezdili do hor, by vylezli daleko těžší věci než já. Jenže takoví moc nejsou a generace alpských lezců téměř vymizela.
Myslel jsem si, že mladé těmito svými aktivitami k lezení přitáhnu, že si řeknou: „Když to zvládne někdo jako on, tak já taky“. Proto jsem taky začal lézt s ženskýma. Mám jich kolem sebe asi šest ve věku do 30 let a jsou jednoduše skvělé. Po dvou letech lezou v horách, umí si tahat cesty a vymýšlí i vlastní výstupy. Teď za mnou dokonce jedna přišla s naplánovaným prvovýstupem na Ušbu. Takže jsem si říkal, jak borcům ukážu, že i ženské to zvládají a vzbudím u nich takovou tu chlapskou ješitnost. A víš, jaká byla reakce? „No jo, ony jsou prostě drsný, takoví my nejsme“, (smích). Moji generaci tímto způsobem ještě vyhecuješ, ale tu mladší už očividně moc ne.
Letos jste byli zařazeni do širší nominace na Pioletsd’Or za prvovýstup „Dračí let“. Zjišťovali od vás organizátoři před zařazením na seznam nějaké podrobnosti a okolnosti výstupu?
Ani ne (smích). Nás nikdo nekontaktoval, takže si myslím, že se prostě podívali do knihy prvovýstupů v Chamonix, kde jsme se zapsali, a to bylo vše. Já jsem se o nominaci dozvěděl úplně náhodou, když mi někdo říkal, že na lezci byla zveřejněna a náš výstup v ní je.
Co to pro tebe znamenalo?
Nic, já to opět vnímám, jako že jsme byli jednoocí mezi slepýma. Ten rok třeba nikdo nic pořádného nevylezl, tak tam přidali i nás. Jinými slovy „Dračí let“ nevnímám jako nějaký mezník v horolezectví. V mém výčtu výstupů je to určitě důležitý milník, ale myslím si, že mám ještě na mnohem obtížnější cesty.
Loni jsem naše povídání zakončil otázkou, kdy pojedeš na nějaký velký kopec mimo Evropu? Ptám se tedy znova…
Chtěl jsem ho pokoušet zrovna touhle dobou, ale letos se mi sezóna moc nevyvedla, protože jsem byl nemocný. Když jsem se dal do kupy, tak mě zase dostal zápal plic, který jsem si uhnal při výstupu na Grand Pilier d’Angle, kde nás musela stáhnout helikoptéra. No a jet sijen tak zalézt do velkých hor, to nechci. Takže se na ten plánovaný výstup musím kvalitně připravit. V létě lézt hodně na skalách, na podzim dát Tatry plus stihnout třeba dvoje Alpy a až potom vyrazit.
Baču podporují Singing Rock a Tilak.
