Panenskou sedmitisícovku Muchu Chhish Češi nedobyli

Jak dlouho už máš tuhle horu „vyhlídnutou“?

Na svém seznamu zájmových kopečků, které jsou vesměs všechny doposavad nevylezené, mám Muchu Chhish již delší dobu. Řekněme asi tři roky. Těch krásných hor, na nichž nespočinula lidská noha, je samozřejmě velká řada.

Původně jsem cílil na Karjiang II na hranicích Tibetu a Bhútanu. Tam se mi ale bohužel nedaří již od roku 2017, kdy jsme byli v sečuánském Himálaji na Minya Konka, navázat komunikaci s místní autoritou přidělující permity do této oblasti. Zkoušeli jsme ale připravit také například nezdolaný vrcholek Sasser Kangri III a Apsarasas Kangri v Kašmírské části Himálaje. V tomto případě zase vše ztroskotalo na relativně špatné politické situaci v oblasti Jamnu a Kashmir, bohužel zde dochází k častým konfliktům mezi indickou a pákistánskou a v poslední době i čínskou armádou. Získání povolení k horolezecké činnosti od indických autorit je značně komplikované, ne-li nemožné.

Po průtazích kvůli koronavirovým opatřením jste na expedici odletěli se zpožděním, a navíc ve značně zredukované sestavě. Jak velkou to představovalo komplikaci?

Původně plánovaný termín odletu v půlce července jsme kvůli tomuto bacilu museli odsunout až na půlku srpna, což je prakticky úplný závěr karákóramské lezecké sezóny. Ze statistického hlediska, tedy z pohledu úspěšných výstupů na kopce v této oblasti, to je špatně. Nicméně, osobně jsem toho názoru, že klimatická situace doznala v posledních letech i v těchto oblastech značných změn a konec sezóny se spíše posouvá ke konci srpna až k půlce září. Například minulý rok jsme v této oblasti měli v rámci září prakticky tři týdny zcela stabilního počasí.

Snížení počtu účastníku v důsledku koronavirové situace bylo ve výsledku spíše ku prospěchu – doufám že mi kluci odpustí :-). Až během pohybu na svahu Muchu Chhish jsme zjistili, že práce většího týmu lezců v jeden okamžik by byla velmi problematická z důvodů bezpečnosti.

Jak náročná byla logistika expedice?

Zvýšena náročnost během příprav byla dána zejména oním bacilem, kterému nemůžu přijít na jméno. Víza, permity, letenky, všechno obdržet, pořídit bylo složitější a taky samozřejmě dražší. Jen pro představu permity na kopce tohoto typu se běžně v Pákistánu vydávají jak na běžícím páse. Jen minulý rok jich Alpine Club of Pakistan vydal 60 kusů (zejména K2, Gashebrum I, Gashebrum II a Broad Peak). Letos vydali dva. Jeden my a druhý borci, co zkoušejí Muchu Chhish teď.

Co obnášelo dostat se do BC v obtížně přístupném údolí?

Jinak co se týče přístupu do BC a jeho zásobování, tak oproti ostatním expedicím pod komerčně obsluhované kopce je vyšší náročnost dána zejména nutností několikanásobného přechodu ledovcového splazu v údolí Hassanabad/Muchulchar. My jsme to tušili dopředu, a proto jsme již před rokem oblast navštívili, abychom si vytipovali nejlepší přístupové varianty pod kopec a vlastně i na něj. Závratně rychlý pohyb splazu, zejména v jeho spodních partiích má za důsledek jeho hluboké narušení na povrchu, což způsobuje velmi rizikový pohyb a orientaci.

Vzhledem k tomu, že v této oblasti není business s horolezeckými expedicemi rozvinutý, tak zde ani není dostatek zkušených nosičů. Většina námi najatých nosičů byli kluci z místních kaváren, což v kontextu s pohybem v tomto složitém terénu občas způsobovalo těžkosti. Nicméně všichni to zvládli bez újmy na zdraví i na vybavení, za což jsme jim velmi vděční.

Jak probíhala aklimatizace?

Aklimatizace byla původně plánována ze severní strany hřebene Batura Muztagh na vrcholek Darmyani (cca 6000 m). Vzhledem k pozdnímu odjezdu a snížení počtu účastníku jsme tuto variantu zavrhli a zkusili se aklimatizovat v rámci údolí Attabad. To se bohužel ukázalo jako chybná a nedostačující varianta pro aklimatizaci.

Původně plánovaná aklimatizační výška se zdaleka nepodařila dosáhnout. V rámci tohoto údolí prostě není možné se do této výšky s dostatečnou mírou lehkosti dostat. Hřeben Ultar Saru je v těchto místech velmi rozbitý a stoupat po něm výše by nás stálo mnoho energie, čemuž se chcete z logických důvodů v rámci aklimatizace spíše vyhnout. Výsledkem toho bylo, že jsme strávili ve výšce 4500 m jednu noc. Což nelze považovat za kvalitní aklimatizační přípravu. 

Se špičkami českého horolezectví se můžeš potkat na Festivalu Obzory 7. a 8. 11. v Praze. Už tradičně na festival zavítají také cestovatelé a dobrodruzi z celé republiky. Těšit se můžeš na nadupaný program s horskou tematikou, horoškolu s horskými vůdci a mnoho dalšího.

Co samotný výstup na Muchu? Jak probíhal, jak náročné bylo lezení a terén? 

Do C1, resp. 4800 m nepříjemné stoupání v balvanitém moři ukončeném výstupem na čelo ledovce a krátkou ledovcovou túrou. C1 jsme situovali na docela pěkném místě na kamenitém hřebeni. To však bylo poslední místo klidného odpočinku.

Do C2 ve výšce 5300 m je nástup zprvu přes ledovec místy s docela nepříjemně rozevřenými a hlubokými trhlinami, a pak se nastupuje do mixového terénu se sklonem cca 60-70°. Pracovně jsme si tuto pasáž nazvali dle typické morfologie žlabu „Levá Y“. Nad výlezem jsme našli prakticky jediné místo, kde šlo uvažovat o postavení stanu – úzký ledový hřebínek, který se nám podařilo po dvou hodinách usilovného sekání upravit pro rozměr našeho stanu. Největším úskalím tohoto místa byl hrozivý svah celého JZ hřebene hned nad naším stanem. Řekněme, že toto místo nesplňovalo zásady bezpečného bivaku z pohledu rizika pádu laviny. Noc byla neklidná.

Z tohoto místa jsme vyrazili vstříc hřebenu, který vede na hlavní hřeben Muchu Chhish. Zhruba 100 m pod hřebenem jsme začali traverzovat a traverzovali a traverzovali celých 12 hodin. Sklon svahu se pohyboval od 55 do 70°, finální pasáž cca 30 m před výstupem na hřeben byla blízko 80°. Materiál byl docela proměnlivý, ze 60 % vodní led, 20 % firn a 20 % prašan. V noci nasněžilo, takže jsme byli obdařeni několika prachovými lavinami. Nejnáročnější na celé té dvanáctihodinové procházce byla nemožnost odpočinku. Za celou dobu nebylo možné sundat bágl, v klidu vydechnout, případně se občerstvit, prostě furt ve zbrani – zaseklé cepíny, zaseklé mačky.

Místo pro C3 (cca 6 400 m) byla skutečná tragédie. Vzniklo skosením vrcholové převěje. Náš stan pro 3 lidi se zde bohužel nevešel. Pavel Bém si vytáhl nejkratší sirku, a tak části svého zuboženého tělíčka spal dvě noci kousek od opravdu hrozivé díry, kterou jsme měli v apsidě stanu. Z důvodů bezpečnosti jsme za celou dobu, tedy téměř 40 hodin neopustili stan. Příval sněhu (50 cm) a výhled na dalších 50-100 cm nás z tohoto pekelného místa po dvou nocích přinutil zdrhnout. Jak to tak bývá, tak cesta dolů byla náročnější než nahoru.

Proč jste se v C3 otočili?

Důvody ukončení výstupu bych viděl dva. Zejména nedostatečná aklimatizace vedoucí k pomalému postupu a výše zmíněné zhoršené počasí.

Rozhodnutí druhý pokus vzdát přišlo po sestupu do BC. Co k němu vedlo?

Před odjezdem jsme si dali jasný termín nejpozdějšího návratu 15. září. Vzhledem k tomu, že jsme potřebovali minimálně tři dny odpočinku v BC, a zejména že další okno potencionálně pěkného počasí bylo hlášené až na 9. září, jsme se s těžkým srdcem rozhodli akci ukončit.

V čem spočívaly největší obtíže výstupu? Nastali nějaké momenty, kdy už jste si říkali, že nebezpečí překročilo únosnou mez?

Ano takové momenty „na hraně“ samozřejmě nastaly. Ať už je to pád lavin či lezecký terén, který je na hraně vašich možností, či když ležíte ve stanu a neustále sype a sype, a vy víte, že s každým cm sněhu se ocitáte, případně budete ocitat při výstupu/sestupu ve zvýšeném riziku pádu něčeho velkého bílého a rychlého. Z těchto situací prostě nelze bezhlavě utéci. Paradoxně i v těchto velehorách platí klasické lezecké pravidlo „když nevíš, tak pokračuj – nahoru“.    

Jak těžké je si pod „vysněným“ kopcem říct, že to vzdávám?

Těžké to je vždycky. Zvláště když víte, co všechno za uspořádáním takové expedice je. Nicméně já to mám osobně nastavené jako výzvu do dalších let. Vím, že na tom kopci jsme nechali maximum. Nemyslím si, že za podmínek panujících na kopci bylo v našich fyzických možnostech udělat významnější postup k vrcholu. Navíc, já mám naštěstí s neúspěchem zkušenosti J V roce 2012 jsem opouštěl předčasně Nanga Parbat, v roce 2016 Minya Konku. Na oba kopce se mi nakonec podařilo vylézt. Třeba i na tento se to podaří.

Jaká panovala nálada v týmu? Sedli jste si lidsky?

Nešli jsme úplně do neznámého. S Jirkou jsme již byli na Minya Konka a Nanga Parbat. S Pavlem na Nanga Parbat. Nicméně nebudeme si nalhávat, že by to občas neskřípalo. Řekl bych, že to bylo takové zdravé skřípání. V situacích, kdy jste na jednom laně, jste nucen si ty věci mezi sebou spíše vykomunikovat, než to lano mezi sebou přefiknout… Přeci jenom jste na druhem konci 🙂

Po vás se na kopec vypravila další dvojice horolezců Phillipp Brugger a Jordi Tosas. Sledujete jejich postup?

Nesleduji, ale upřímně jim fandím. Hlavně, ať se v bezpečí vrátí. Když jsme je potkali, tak vypadali, že to dají s prstem v nose. Tak uvidíme.

Jak hodnotíš celou expedici?

Spíše jako neúspěšnou. Dali jsme si za cíl dosáhnout alespoň hlavní hřeben Batura Muztagh. To se nepodařilo, takže palec dolů. Na druhou stranu jsme se dostali do míst, kde se ještě nikdo nepohyboval, takže za to palec nahoru. A samozřejmě významný pozitivní aspekt je, že se expedice obešla bez významnější fyzické i duševní újmy jednotlivých členů. Takže dva palce nahoru a jeden dolů… Takže vlastně OK. 

Je v plánu další pokus někdy v budoucnu?

Záleží, zdali nebude vrchol v tomto roce zdolán. Pak bychom asi naši pozornost zaměřili jiným směrem.

Partnerem expedice je AKU, přední italský výrobce bot na malé i velké hory. Přímý dovozce: www.Alpitrek.cz

Muchu Chhish (čteme jako Muču Kiš či dokonce Muču Čiš) ležící v západní části hřebene Batura Muztagh (nejvyšší vrchol Batura I, 7795 m) je považován za nejvyšší dosud nezlezenou horu na světě, na kterou lze legálně vystoupit. O 50 metrů vyšší Gankham Puensam v Bhútánu je z náboženských důvodů horolezcům zapovězený. Horolezci vedli výstup alpským stylem z těžce dostupného konce údolí Muchuhar jižní stěnou masivu Batura Muztagh. Právě odlehlost, obtížná logistika a nedostatek informací činí z této karákóramské sedmitisícovky opravdový oříšek.

Všichni účastníci expedice mají předchozí zkušenosti z vysokých hor. Pavel Kořínek, vedoucí expedice, vystoupil mimo jiné na Pik Korženěvské (7105 m), Pik Lenina (7134 m), Miňa Konka (7556 m), Chan Tengri (6995 m) či Nanga Parbat (8125 m). Také horolezec a politik Pavel Bém má na kontě několik výstupů na nejvyšší hory světa – např. na osmitisícovky K2, Mt. Everest, Manaslu či Nanga Parbat. Třetím členem, a tak trochu benjaminem expedice je Jiří Janák, rodák z Šumavy, kterého loni v pokusu o Nanga Parbat zastavilo zranění.