Přejet z Číny do Pákistánu po Karakoram Highway chce hodně odvahy. Ne, nekonají se tam ozbrojená přepadení – to jenom kvalita silnic, starých autobusů a razantnost řidičů je tak nepříjemná, že cestovatel musí mít nervy z oceli.
Po Karakoram Highway do Pákistánu …
Budík na hodinkách opět zvoní o hodinu dříve. Než si uvědomíme, kde to zas jsme, 2 baťohy stojí sbalené v koutě a jdeme se podívat před hotel, odkud má podle dostupných informací jet bus do Pákistánu.
Čínské městečko Tashgurgan, odkud tento bus vyjíždí, je poslední zastávka před čínsko-pákistánskou hranicí. Poslední místo kde si můžete nakoupit jídlo, připravit se a nabrat další síly na celodenní strastiplnou cestu po Karakoram Highway (KKH) do Pákistánu.
Samotné městečko nás zaujalo nejenom místními obyvateli Tádžiky s malovanými kloboučky, restauracemi kde plivají lidé kosti přímo pod stůl, ale především náměstíčkem, kde se hrál na několika stolech kulečník. Určitě bych ještě neměl zapomenout na více jak 600 let starou pevnost na okraji města, z které je nádherný výhled na okolní pastviny a především na úchvatnou scenérii sedmitisícové hory Muztaghaty.
Před hotelem je pěkný zmatek, je tu sice autobus, ale je zavřený a řidič nikde. Okolo hotelu se štosují davy Pákistánců, nejenom studentů studujících v Číně, spousta překupníků s objemnými taškami a kufry, ale i mladý švýcarský pár na kolech a my spolu ještě s dalšími třemi Evropany.
Číňani jim to zatrhli …
Chvilku se bavíme se Švýcarama, kteří chtěli jet celou KKH z Kashgaru až do pákistánského Gilgitu na kolech, ale Číňani jim to zatrhli. Prý je to nařízení z vyšších míst: „Z Tashgurganu do Pákistánu jet na kole je naprosto vyloučené.“
Asi po hodině přijíždí další autobus. Hurá, je to ten pravý. Řidič nás pobízí, ať si dáme baťohy na střechu. Pákistánci též strkají své megazavazadla nahoru, ale i dozadní části autobusu.
V tom všem zmatku se k nám dostala zajímavá informace, prý hned za městem je čínská celnice a tam zas budeme muset všechno znova sundat a projít celní prohlídkou.
Tato informace byla bohužel pravdivá.
Když jsme se asi po hodině dokázali narvat všichni a všechno do i na střechu autobusu a s radostí, že jsme se už pohnuli vyrazili od hotelu, asi za 10 minut, hned za městem, vjíždíme do dvora čínské pohraniční stanice.
Vše začíná nanovo, vylézt na střechu autobusu, odvázat baťohy a poslat dolů. A když už jsem na té střeše, tak proč bych ještě dalších 30 minut nepomohl vše sundat naším pákistánským spolucestovatelům.
Zcela zpocený slézám ze střechy, bereme s Aničkou baťohy a jdeme se podrobit celní prohlídce. Vše se odehrává uvnitř velké budovy, nejdříve musíme vyplnit zas nějaké papíry, pak si s baťohy stoupnout do fronty a čekat až na nás dojde řada. Hala je opět plná Pákistánců, jejich megabalíků, kufrů a pytlů.
Naše pasy prošly rukama asi deseti pohraničníků …
Asi po hodině stání na nás konečně přišla řada. Nejdříve nás poprosili o ukázku věcí v baťohu, oproti Pákistáncům, kteří museli vše dopodrobna otvírat, vysypat a zas zabalit jim stačilo jen nakouknout. Tím pro nás ale vše dobré skončilo. Na řadu přišla kontrola pasů. To že máme každý dva pasy, se jim moc nepozdávalo. Ale to, že v jednom máme čínská víza a v druhém pákistánská, z toho jim stávali vlasy na hlavě. Neustále se nás vyptávali, jak je to jen možné. A my jen, že u nás je to běžné. Naše pasy prošly rukama asi deseti pohraničníků, šarže postupem času stoupali a Pákistánci začali být dost nervózní.
Slovensko? What is it?
Trvalo to věčnost, ale když už byli skoro všichni zkontrolováni, tak se k našemu problému opět vrátili. To že já jsem z Čech, to je nijak nevzrušilo, ale Anička musela krkolomně vysvětlovat, odkud to vlastně pochází. Slovensko: “Where is it? What is it?“ To už nám bylo fakt dost špatně. To že nám nakonec nedali výstupní razítka do pasu, byla jen formalita a na naše požádání tam byly hned.
Konečně vše skončilo, baťohy jsou opět na střeše a my se ocitáme totálně psychicky unaveni opět na KKH.
V autobuse jsou s námi i naši Švýcaři, kola mají též na střeše a jelikož venku je dost zima a občas i sněží (v červenci!), jen se smějí a jsou stejně jako my rádi, že jedou dál.
V tomto úseku bych charakterizoval KKH jako širokou prašnou dálnici bez asfaltu.
Občas míjíme několik skupinek čínských silničářů, kteří jsou od hlavy k patě zachumlaný do jakéhosi oblečení a ruce i obličeje mají černí jak kominíci.
Rána jako z děla …
Cesta plyne pomalu, na výškoměru sledujeme, jak pomalu stoupáme. Ze začátku jsme konverzovali přes uličku s našimi Švýcary, později se bavíme i s velmi příjemnými mladými Pákistánci. Z ničeho nic rána jak z děla. Autobus je rázem plný prachu, někde vzadu řve Pákistánec: „Bomba, bomba“ a svíjí se na podlaze. Přejel mi mráz po zádech, Anička se mi schoulila do klína. Ostatní na nic nečekají a vrhají se k předním dveřím. Když autobus pomalu zastavil, jiný Pákistánec křičí, že nejsme ještě v Pákistánu. Po této informaci se Pákistánci jako zázrakem uklidnili, pomalu se soukali z autobusu a když i my stáli venku a prohlíželi si náš autobus, bylo nám jasné, že žádná bomba to nebyla, ale pneumatika, která bouchla takovou silou, že prorazila část podlahy a zranila jednoho z Pákistánců.
Výměna pneumatiky byla pro čínského řidiče běžnou rutinou a tak asi po hodině opět stoupáme a před námi se už objevují zasněžené vrcholky Karakorámu.
Venku opět začalo sněžit, už jsme ve výšce okolo 4000 m.n.m. Čínských silničářů je nám čím dál tím víc líto. Co je to za lidi? Co je to za pracovní podmínky?
Cestou míjíme několik malých zelených vesniček a se zájmem v dálce pozorujeme pár velbloudů.
Celý den nás předjelo jen pár džípů, ale v tom jsme před námi spatřili 2 čínské bílé kamióny.
Opět máme strach …
Belhali se prostředkem té prašné KKH jak dva šneci. Náš řidič troubí a troubí, ale kamióni si jedou neustále prostředkem. Zpomalit se řidičovi nechce a tak se chystá předjet kamióny zprava. Když už míjíme první kamión stane něco nečekaného. Autobus se zničehonic začal docela rychle naklánět doprava. K tomu se přidali ještě podivné zvuky drhnoucí podlahy o zem. Utrhla se s námi krajnice – blesklo mi hlavou. Opět máme strach. V mžiku cestující z pravé části se hrnou na cestující v levé části a snaží se vyrovnat váhu autobusu, abychom se úplně nepřeklopili. Když jsme opatrně (a již značně nakloněni nad nebezpečným příkopem) vedle silnice zastavili, otevíráme okýnka a lezeme jimi ven. Z okénka je to na zem 3 metry, žádný žebřík, vůbec nic. A tak si navzájem pomáháme se vysoukat z toho hrozného autobusu.
Jediný řidič, jako hrdý kapitán zůstal v autobusu jako poslední.
Když se trochu vzpamatujeme, vytahujeme nejenom my, ale i Pákistánci fotoparáty a chceme si tento nevšední záběr na nakloněný autobus vyfotit. Málem bych ještě zapomněl, v autobusu s námi jeli ještě 2 pohraničníci. Dva mladí Číňani v zelených uniformách a s neskutečně chladným výrazem ve tváři. A právě tito dva Číňani se proti nám rozběhli, začali rozhazovat rukama a vyhrožovat, že nám fotoaparáty zabaví, když budeme tuto situaci fotit. Asi proto, aby se náhodou někdo v Evropě či Pákistánu nedozvěděl o tomto nevšedním incidentu v bezchybné Číně.
Nakonec všechno dobře dopadlo, kamión nám autobus vytáhl zpět na silnici, Číňany jsme vysadili kousek před hranicí na jejich základně a my o pár chvil se ocitli v sedle Khunjerab, které má kolem 4700 m.n.m. V sedle, které je hranicí mezi zcela odlišnými světy, mezi Čínou a Pákistánem.
Po zvednutí závory pákistánským pohraničníkem v černém baretu, který nám na pozdrav po americku zasalutoval, se rázem autobusem rozvířila radost a úsměvy ve tvářích.
Welcome in Pákistán
Pákistánci začali nadšeně tleskat, rozdávat jídlo po celém autobusu a nám vykuleným Evropanům při slovech Welcome in Pákistán tiskli v té celé radosti ruce.
Zaplať pán bůh, jsme v Pákistánu.
