Představujeme závěrečnou kapitolu jedenáctiměsíční cesty Kateřiny Mandulové po Asii.
Attari-Waghah je v současnosti jediný otevřený hraniční přechod mezi Indií a Pákistánem. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou dosti napjaté a na obou stranách se pěstují mezi lidmi silné předsudky. Když celníci zjistí, že nevezu žádný alkohol, bez problémů mě vpustí do země čistých.Na hranici je nezvykle rušno, neboť v Lahore právě probíhá kriketový zápas Indie versus Pákistán. Několik vyvolených Indů získalo vízum do pasu a mohou jet fandit. Jedinou věcí, kterou tady totiž kdo bere vážně, je kriket. Trochu se obávám rozvášněných emocí, a tak v zájmu vlastní bezpečnosti fandím Pákistáncům.
Lahore, kde proběhlo setkání s Janou, je město súfistů, fakírů a cigánských doupat. Hemží se to tu prapodivnými postavičkami. O zábavu není nouze. V mešitě Beheští se k nám přihrne Pákistánec, co má slabost pro Čechy a spustí: Ahoj jak se máš, jmenuji se Asif, jsem student gymnázia a učím se česky. Kolečko absurdit se točí dál. U brány mešity je malé muzeum, kde vystavují zlatou nití vyšívaný korán, jakož i chlupy proroka Mohameda, zuby súfiho Uwais Qarniho, Muhammadovy spodky a jiné relikvie, které ve mně vyvolávají záchvaty smíchu, ale snažím se ovládnout. Baví nás pozorovat chlapy v kiosku, jak ucucávají brčkem mléčné šejky. Kdybychom nebyli v Pákistánu, pili by nejspíš pivo.
Ujal se nás nový kamarád, který se prohlásil za cigánského krále a bez obalu nám sdělil, že Pákistán není žádná svatá země, že se tu kouří, pije a smilní a na důkaz toho nás provedl vykřičenou čtvrtí Lahore. Představil nám nejtlustšího člověka, co jsem kdy viděla, mlíkaře Čotu a zavedl nás ke svému učiteli, súfimu Laladží, který má v hlavě prý 40 tisíc perských veršů.
Súfisti byli reformátoři, znalci mystiky, kteří učí muslimy čestnosti. Každý čtvrtek se scházejí na hřbitově na noční seance. Bubeníci buší do napnuté kůže bubnů a přivádějí tančící súfi do transu. Pravděpodobně jsou všichni sjetí hašišem Třepou hlavami v náboženské extázi nebo se točí dokolečka. Třepe se i lilipután, kterého občas někdo chytne pod paží a motá se i s ním. Lezou mi oči z důlku při té podívané. Z obrovského kotle u hrobu slavného súfiho Madhulala Hussaina šlehají plameny a valí se oblaka černého dýmu. Na hrobech posedávají charismatičtí súfi s prsteny na každém prstě, kouří hašiš a bubnují. Najde se mezi nimi muž spoutaný v řetězech, fakír co polyká cigarety, o kousek dál zas ženomuž předvádí zběsilé kreace. Dokonalý sabat. Tudy vede cesta k poznání boha?
Pětkrát denně muezíni svolávají své věrné k modlitbě. Všechno klape podle slunečních hodin. I při přejezdech v autobuse je třeba ctít korán a udělat pauzu na modlení, když uhodí ten pravý čas. Jsme v islámské zemi a tak je třeba ctít místní mravy. Zahalíme se od hlavy až k patě, abychom neprovokovaly mulláhy a religiózní obyvatelstvo. Je to slušnost, navíc si s šátkem na hlavě připadáme bezpečněji. Chtě nechtě porušujeme purdah, což je zákaz promenádovat se venku bez doprovodu manžela nebo bratra. Naštěstí mají místní lidé celkem pochopení. Jako dvě mladé Evropanky máme o doprovod většinou postaráno.
Peshawar na severu země je pakistánské město se vším všudy. V autobusech městské hromadné dopravy ověšenými cingrlátky se vozíme v dámské sekci. V restauracích jsou místo židlí proutěné lehátka zvané čárpoje, ne kterých se dá proležet celý život, v kotlích se vaří promaštěná rýže s hrozinkami a vzduch voní skopovým šašlikem. Společnost, převážně paštůnská, je mnohem více tradicionalistická, se vším dobrým a zlým, co k tomu patří. Příliš se nám nezamlouvá, že nás chtějí v restauraci usadit za plentu, prý pro naše pohodlí, aby nás nikdo neokukoval. Pátrání po baru v této baště Islámu skončilo neúspěšně. Nezbývá než se vrátit na bazar a dát si mléčný koktejl nebo zelený čaj s kardamonem.
Z Peshawaru míříme do údolí Swatt. Tento zapadlý kus světa pamatuje krále Kanishku, syna Ašoky, který sem do bájného království Uddyjana šířil buddhismus. Na mnohých místech se zachovaly sochy Buddhy vytesané ve skalách. Pobořené buddhistické kláštery připomínají největší rozkvět umění Ghandara. Navštívily jsme kultovní městečko Madyan. Od časů, kdy sem vypravovali hippiesáci magický autobus, se tu hodně změnilo. Většina lidí dnes poslouchá mullahy, kteří přísně dbají na morálku. Caravan hotel dnes zeje prázdnotou. Jeho majitel létající Fido sype z rukávu historky o starých dobrých hipiesáckých časech, kdy se holky v řece mohly koupat v bikinách. Kdyby jste tam měli cestu, přivezte mu čokoládu, má na ni totiž strašnou chuť.
Pokračujeme horským údolím dál do hor Kohistánu. Místní obyvatelé mají strašlivou pověst trápičů turistů, k nám se zachovali mile. Celá vesnice věnuje veškerou pozornost nám. Pohostinní lidé se přetahují, kdo nám nabídne čaj a nějakou laskominu. Zkoumají, co jsme zač, stejně tak my zvědavě nakukujeme do jejich domácností. Působí útulně, všechno pěkně vyšívané, čisté. Na hřebíčku se vždy houpe puška, nezbytná výbava každé domácnosti. Škoda, dalo by se přejít pěšky třeba až do Chitralu, ale všichni nás od toho zrazují. V horách kolem není příliš bezpečno, navíc sněhy v Hindúkuši ještě neroztály.
Po Karakoram highway projíždíme údolím Indu, lví řeky, která se prorvala mezi skalami, směrem do Skardu v pákistánské části Kašmíru. Krajina jakoby patřila elfům a skřítkům. Baltistán je přezdívaný též malý Tibet. V osmém století byla tato oblast součástí tibetského království a jazyk balti není nic jiného než klasická tibetština. Dnes zde žijí převážně šíitští muslimové. Ostnatým drátem obehnaný Bodhisatwa Manthal, vytesaný ve skále, pamatuje jistě lepší časy. Jaro ťuká na dveře a v údolích kvetou meruňkové stromy a jablůňky. Tou dobou sem přijíždí spousta japonských turistů, kteří jsou na to zatížení. O kus výš se rozprostírají Deosajské pláně obklopené hřebenem Himálaje a Karakoramu. Deset měsíců v roce zde leží sníh, jen v létě na nich krátce vykvetou čarovné byliny. Louky pak slouží místním jako lékárna.
V Hunze okusíme „Hunza water“, kterou pálí místní hunzukuti z moruší a zasteskne se nám po domově. Je pomalu čas popojet zas trochu na západ. Nasedneme na vlak Quetta express, který spojuje hlavní město Islamabád s Balúčistánem. Dočetly jsme se, že studenti mají slevu na ISIC. Udělaly jsme maximum pro to, abychom ji získaly. Již v osm ráno, sotva úředníci pakistánských drah zasedli do svých křesel, vypili první čaj a vykouřili cigárko, už jim klepeme na dveře a chceme po nich, aby pracovali. Přiměly jsme je, aby ze stohu papírů vyhrabali tu správnou složku nadepsanou krasopisně „student concession“ a roztočili byrokratické kolečko. Neuvěřitelné! Již za hodinu a půl držíme v ruce cancour, na základě kterého nám v jiné kanceláři v jiné budově dají 50 % slevu. Dobrá týmová práce! Páni oficíři si mohou v klidu dát nohy na stůl, neboť je velmi málo pravděpodobné, že po nich někdo bude dneska více chtít.
Návrat domů
Nejraději bych si udělala pohodlí na peršanu, vykouřila vodní dýmku za bílého dne a pak se na tom koberci vznesla a odletěla domů. Jenže nic se nesmí uspěchat. Cestování po zemi přináší senzaci z postupné proměny kultury. Ponechává dostatek času proto, abyste mohli postřehnout drobné kulturní odlišnosti, vychutnat pozvolný přerod a postupně se přizpůsobit. Při mé první cestě po zemi na východ jsem si kdysi prožila tento zážitek, tentokrát jsem měla to štěstí prožít to samé opačně. Zažívám fascinaci z návratu do západní kultury. Od chvíle, kdy jsem překročila hranice do Iránu, měla jsem nezadržitelný pocit, že už jsem blízko domova.
Naráz kolem na silnicích začalo jezdit spoustu aut, muži odložili pyžama a oblékli kalhoty a kostkované košile. Přes striktní zákon hejab, dle kterého musí ženy chodit zahalené v čádoru, vládne v Iránu francouzská elegance šedesátých let. Začínám si připadat trochu nesvá ve svých ujgurských těhotenských šatech. Lidé se nestačí divit mým prošoupaným gumovým kristuskám a narvanému plátěnému žochu na hřbetě. Holky v Isfahánu s make-upem a s šátečkem uvázaným pod bradou mi dokonce spolkly, že jsem afgánská uprchlice. Začínám se učit žít v civilizaci. Znovu začínám používat vidličky a nože, smrkám zase do kapesníku, odhazuji odpadky od odpadkového koše a používám toaletní papír. Na Tureckých hranicích pak s radostí odhazuji šátek z hlavy a raduji se z toho, že po roce jsem se stala opět gramotnou. Konečně žádné klikyháky, ale normální latinka. Nerozumím sice ani slovo turecky, ale všechny nápisy přímo hltám. Chvíli mi potrvá, než se odnaučím smlouvat. V Istanbulu jsem se přeplavila přes Bospor a vkročila jsme se téměř po roce zpátky do Evropy. Pak už jen uháním stopem po balkánských dálnicích a nezadržitelně se blížím domů.
