Ostrovy královny Charlotte, domov indiánů Haida

Přivítání totemů

Právě jsme s Ronem Monkmanem na kajacích přepádlovali otevřený kus Pacifiku, bičovaný silným jihovýchodním větrem. Směřovali jsme na západ od podbřeží ostrova Kunghit k malému ostrůvku Anthony Island (v řeči místních Indiánů Haida S’Gang Gwaay) na jižním konci souostroví Queen Charlotte Islands v Britské Columbii. Po více než hodinovém boji s velkými vlnami a silným větrem jsme se přiblížili ke skalnatému pobřeží ostrůvku a vjeli do dobře chráněné laguny. Na klidné hladině teď z našich kajaků s údivem pozorujeme řadu starých, částečně ztrouchnivělých totemů, stojících na kraji pláže s pozadím zdánlivě neproniknutelného deštného pralesa. Mechem obrostlé větve částečně zakrývají vrcholky totemových sloupů, vyřezaných Haidy před 150 lety. Z pohřebních sloupů, které měly původně na vrcholku umístěnou schránku s tělem mrtvého, na nás zírala vyřezávaná zobrazení mytologických zvířat. Zatímco schránka i tělo se už dávno rozpadly, kosatky, medvědi či orli na totemovém sloupu dál vyprávějí rodokmen dávno zemřelého náčelníka.

Déšť byl naším třetím členem

Naše výprava na ostrovy Queen Charlotte začala nočním trajektem z přístavu Prince Rupert do vesničky Skidegate na Graham Island, severnějším ze dvou hlavních ostrovů souostroví. Už na trajektu bylo moře neklidné. K naší malé radosti bylo ráno na ostrovech už skoro bouřlivé, se silným jihovýchodním větrem a lijákem. Toto počasí jako by nám ukázalo, co nás bude pro příští dva týdny čekat: vítr a déšť. Skutehjčně, během našich dvou týdnů jsme měli snad jen jeden či dva dny bez deště a mlhy. Protože skoro pořád prší, říká se zdejším lesům dteštný les. Stromy tu dorůstají obrovských rozměrů. Odpoledne jsme se nalodili na druhý maličký trajekt, který nás převezl na jižní ostrov Moresby Island. Po dvouhodinové jízdě dřevařskými stezkami jsme dorazili do mořské zátoky, kde býval dřevařský tábor Moresby Camp. Odtud jsme druhý den vypluli, jak jinak než za občasného deště, systémem průlivů a zálivů směrem na jih. Prvních několik dní nebyla plavba právě nejzajímavější, většinou jsme pádlovali skrz průlivy mezi zalesněnými ostrovy, často proti větru. Tábořiště nebyla zrovna nejlepší, jen občas se dalo na strmých zalesněných březích nalézt místečko na stan. Druhý doen jsme dorazili k první opuštěné vesnici Haidů, Tanu. Ta byla položena v chráněné zátoce se snadným přístupem na otevřené moře. Jediné, co z vesnice zbylo, byly trámy ze zřícených domů obrostlé mechem a několik padlých sloupů.

Tuleni, velryby a medvědi…

Po dalším deštivém dnu, zpestřeném setkáním se skupinou tuleňů odpočívajících na skalisku, jsme překřížili větrem vzdutý Juan Perez Sound a našli krásné tábořiště na pláži černého písku. Další deštivý a větrný den, zpestřený pouze honičkou s několika velrybami, skončil na pobřeží otevřeného moře. Další pádlování ve vlnách, které se rozbíjely o skalnaté útesy, už bylo zajímavější. Na břehu jsme spatřili několik černých medvědů. Vpluli jsme do Houston Steward Channel, který odděluje  nejjižnější ostrov souostroví Kunghit Island od Moresby Island. Zde nám trochu pomohl silný přílivový proud, který nás donesl ke štěrkové pláži poblíž hlubokého zálivu Rose Inlet. V noci se moře rozbouřilo a vlny stříkaly skoro až k naším kajakům, které jsme vytáhli vysoko na pláž k okraji lesa.

Dobrodružství v zajetí vln

Nastávající den byl poněkud tvrdší než všechny předešlé. Když jsme totiž vyjeli z poměrného závětří průlivu na otevřený Pacifik, opřel se do nás silný jihovýchodní vítr. Museli jsme překonat několik kilometrů široký otevřený záliv a jak jsme pokračovali směrem na západ, vlny rychle rostly a brzy jsme bojovali s pravou mořskou bouří. Asi v polovině plavby k ostrovu Anthony Island jsme se na chvilku ukryli za velkým osamělým skaliskem, nabrali dech a pokračovali v ještě větších vlnách směrem k našemu cíli. Skaliska ostrova byla pokryta bílou tříští, obepluli jsme malý mys a vjeli do tiché laguny u našeho vytouženého cíle: dívali jsme se na opuštěnou vesnici S’Gang Gwaay s řadou totemových sloupů na kraji pralesa. I za největší bouře mohli obyvatelé vesnice bezpečně přistát na pláži před vesnicí, protože byla chráněna malým ostrůvkem. Nedaleko od vesnice bydlí několik strážců. Jsou to Haida a mají za úkol hlídat vesnici před vandaly. V doprovodu jednoho z nich jsme si prohlédli totemy a zbytky domů. Bylo obdivuhodné, jak důkladně stavěli Haidové své domy ze dřeva obrovských cedrů či smrků. Dnes, podobně jako v předchozí vesnici Tanu, se z domů zachovaly jen hromady mechem obrostlých trámů a prken. Ve vesnici stojí řada sloupů. Nejčastější jsou to pohřební sloupy, které původně držely rakve náčelníků. Některé další sloupy byly jen hladké, neozdobené; ty byly postaveny na paměť bojovníků, kteří zahynuli na moři a jejichž těla nebyla nikdy nalezena. Jiné byly opatřeny měděnými prstenci, které zaznamenávaly počet takzvaných „potlachů“, pořádaných náčelníkem pro hosty z dalekého okolí. Potlach byl v podstatě slavností, při které náčelník počastoval všechny hosty bohatými dary, aby si zvýšil svoji prestiž. Přitom se náčelník někdy třeba zcela ožebračil, když rozdal vše co měl, včetně svých otroků a žen.

Bouře řádila čím dál tím víc a bylo zřejmé, že ten den už nevyplujeme. Našli jsme tábořiště na západní straně ostrova, na břehu chráněné laguny, oddělené od rozbouřeného Tichého oceánu hradbou skalisek. Byli jsme jen několik set metrů vzdáleni od malých ostrůvků, obydlených lvouny. Jejich řev se celou noc mísil s hukotem příboje a nedal nám spolu se silným větrem příliš spát. Další den ráno dal už letmý pohled na moře za východní stranou ostrova za pravdu rádiové předpovědi počasí, že bouře bude pokračovat. Strávili jsme den chozením po několika pěšinkách, které křižovaly nitro ostrova skrz hustý prales s nádhernými obřími stromy. Jedna stezka nás vedla okolo západního pobřeží s výhledem na ostrůvky lvounů a pak do nitra pralesa k hluboké, zřejmě pohřební jeskyni, soudě podle několika kostí a lebky dítěte ve výklenku. Pozdě odpoledne jsme zašli do vesnice znovu si prohlédnout totemy. Pohled na sloupy se strašidelnými zobrazeními mořských příšer, obestřených závojem mlhy, byl kouzelný a dlouho na něj nezapomenu.

Po další bouřlivé noci se ráno zdálo, že se moře poněkud uklidnilo. Rozhodli jsme se, že obeplujeme náš totemový ostrov proti směru hodinových ručiček a pokusíme se vyfotografovat lvouny na skaliscích malých satelitních ostrůvků. Ale brzy se ukázalo, že jsme oceán přece jen trochu podcenili. Jakmile jsme vyjeli z laguny, doslali jsme se do velkého vlnobití a vzápětí do vln s bílými hřebínky, které kolabovaly na palubách našich kajaků. Snad dvě stě metrů od skalisek lvounů jsme projížděli poslední skalní bariérou, v soutěsce mezi balvany se kajaky divoce zmítaly v odražených, nepravidelných vlnách a o další plavbě nemohla být řeč. Pokusil jsem se ještě udělat několik obrázků rozbouřeného oceánu vodotěsným fotoaparátem, ale ty se stejně nepovedly – spíš než na focení jsem se soustředil na to, abych se nepřevrátil. Museli jsme se vrátit s nepořízenou, otočit a pádlovat lagunami na severní cíp ostrova a doufat, že se nám podaří přejet do Houston Steward Strait. A skutečně, protože vítr dul spíše od jihozápadu, byl přejezd poměrně snadný, vlny nepřesahovaly dva metry. V průlivu nám pomohl příliv a vítr, ale když jsme pak odpoledne vjeli do otevřeného moře na východním konci průlivu, museli jsme opět bojovat s bouří.

Vodní živly konečně ustoupily

Další den se moře uklidnilo a i když pršelo, pádlování bylo snadnější. Zmrzlí a promočení jsme našli nádherné, chráněné tábořiště pod letitými stromy. Velký oheň spolu se zbytkem moravské slivovice nám trochu zlepšil náladu. Druhý den nás čekala plavba skrz uzounký průliv Burnaby Strait. V nejužším místě, zvaném Dolomite Narrows, které jsme projížděli za odlivu, bylo dno doslova vydlážděno nejrůznějšími mořskými živočichy jako jsou ježci, okurky, hvězdice, nejrůznější škeble atd.

Odpoledne nás čekal asi dvou hodinový přejezd širokého zálivu Juan Perez Sound. Za dobrého počasí a příznivého větru to byla víceméně příjemná záležitost, zpestřená krátkou zastávkou u malého skalnatého ostrůvku, přiléhavě pojmenovaného All Alone Rock. Ostrůvek byl maličký, opravdu osamělá skála uprostřed moře, ale hnízdilo na něm snad padesát mořských orlů. Několik tuleňů, kteří se vyhřívali na skalách, bylo hodně plachých a když jsme se přiblížili, sklouzli do vody. Tábor na břehu Ramsay Island byl jeden z nejhezčích z celé výpravy; večer nám zpestřil nádherný západ slunce.

Několik okamžiků v ráji…

Jen několik set metrů široký průliv nás dělil od Hot Springs Island a ostrov byl přesně to, co jeho název říkal. Po deseti dnech v kajaku našim rozlámaným tělům určitě prospělo ponoření do horkých pramenů. Zdálo se, že všechna únava z nás náhle opadla a klouby přestaly bolet. Ani se nám nechtělo z teplé vody ven, snad bychom tam v ní strávili celý den. Ale přinutili jsme se znovu vtěsnat do kajaků a vyrazit dál na sever podle pobřeží Lyell Island. Dalších šestnáct kilometrů po otevřeném moři nás přivedlo do zálivu Windy Bay, kde indiáni Haida zrekonstruovali původní obydlí zbudované z cedrových prken, zvané „Dlouhý dům“. Bylo nádherné spát uvnitř stavení se střechou nad hlavou vedle kamen s praskajícím ohněm, zatímco venku pro změnu lilo jako z konve. Ráno nás opět čekal vítr a vlny kolem exponovaných mysů. V pobřežních útesech byly mořské jeskyně, ale jen do některých jsme mohli vjet. Obepluli jsme mys Vertical Point na ostrově Louise Island, surfovali ve velikých vlnách, vjeli do naprosto klidného zálivu a pádlovali okolo Limestone Island. Jak jméno napovídá, ostrov je z vápence, narozdíl od všudypřítomné žuly, a v jeho útesech je mělká mořská jeskyně s velikým stalagmitem uprostřed. Za necelé dva dny jsme dorazili do další opuštěné vesnice Haidů se skvělými, dosud stojícími totemy. Vesnice Skedans byla vybudována na úzkém mysu vybíhajícím do moře, s chráněným přístavištěm pro kánoe na jižní straně. Po dalších dvou dnech nás kajaky přivezly k našemu východisku, Moresby Camp. Poslední úsek cesty skrz víceméně nudný Cumshewa Inlet se vyznačoval hlavně protivětrem a jednotvárnou scenérií strmých zalesněných strání. Tady už všude byly vidět známky řádění dřevorubců, zatímco dále na jihu zůstal ještě naštěstí zachován panenský prales. Jediným důvodem, proč je původní deštný prales s obřími stromy zachován v jižní části ostrovů, byl tlak ekologů a Haida, jenž vedl ke zřízení národního parku. Ten musí být zachován pro příští generace v původní podobě.

Kulturní tečka

Naše dvoutýdenní výprava je za námi. Škoda, že jsme neměli trochu víc času, jistě by stálo za to obeplout celý ostrov Moresby. Po rozloučení s Ronem jsem navštívil skvělé museum Haidů v osadě Skidegate. Měl jsem to štěstí vidět indiány budovat jejich obří kánoe a obdivovat několik skvělých totemů, zachráněných z opuštěných vesnic. Haidové i dnes vyřezávají totemy ve starém stylu, z těch původních se brzy moc nedochová a podlehnou zubu času. Jednou jsem v lese našel dokonce jednu nedokončenou kánoi, vytesanou z obrovského kmenu cedru. S potěšením jsem konstatoval, že i tato kánoe, určená k plavbě na moři, měla konkávní špici, právě tak jako některé moderní mořské kajaky. Všude tam, kde lodě musely proplouvat velkými mořskými vlnami a surfem, jejich konstruktéři dospěli nezávisle k stejnému závěru: musí mít konkávní špice. Ta dokáže vlnu proříznout, ale nezatopí se a jemně se vznese ve vlně. Při svých kajakových poutích světovými moři vždy studuju designy domorodých lodí. Ať to byly mořské kajaky Aleutů (bajdarky), rybářské lodě Irů (couraghs) či rybářské čluny Polynésanů na Velikonočním ostrově, všude ty špičky vypadaly stejně. A jsem rád, že můj kajak Nordkapp má také konkávní špičku, možná kvůli tomu přežívám další a další výpravy.