Ondra Beneš: „Hory mají ještě svůj čas“

V roce 2009 jsi dokončil alpskou trilogii, jak s odstupem času tento výkon hodnotíš?

Je to pro mě hodně příjemná vzpomínka, protože se mi povedlo uskutečnit jeden z cílů, který jsem si vytyčil. Z těch zážitků jsem i v budoucnu bral a pořád ve mně přežívají.

Chtěl by ses na některou z těch cest vrátit?

(smích) Určitě ne. Už jsem v tom byl a znova nemusím.

Jak je to obecně s návraty na dokončené bigwallové cesty?

Jelikož těch cest, které je potřeba vylézt je strašně moc, tak nemá smysl trávit čas opakováním něčeho, co už člověk vylezl.

Loni se alpská trilogie podařila dokončit první ženě, kterou byla Barbara Zangerl. Máš přehled, kolika lezcům se to celkově podařilo?

Moc nás není. První byl Stefan Glowacz, to vím jistě, ale celkově… Takhle z hlavy čtyři pět? Možná, že jich je víc, ale ti, co ji přelezli, to třeba nemedializují.

To byl takový návrat do minulosti. Čerstvější záležitostí je loňská cesta do Peru (červen 2013), která byla, co do programu, velmi pestrá. Můžeš zběžně říct, co vše jste v Peru viděli, zažili a jak dopadl pokus o prvovýstup na La Sfingu (5325 m)?

Hlavním cílem, jak jsi říkal, bylo udělat novou cestu na Sfingu. To se nám povedlo, když jsme vytvořili cestu „Los Checos Banditos“ za 7c. Měli jsme docela štěstí na počasí, když jsme chytli asi pěti denní okno.

Ale Peru nebylo jen o Sfinze. Byla tam partička lidí, kteří si tuhle cestu chtěli užít, a já osobně jsem rád, když člověk může dělat i něco jiného, než „jen“ pokoušet prvovýstup. Takže jsme si zajeli na Hatun Machay, což je nejvýše položená oblast se sportovními cestami na světě. Výška je kolem 4000 metrů.

Půjčili jsme si i, v uvozovkách, downhillová kola, která vypadala spíše jako koupená v obchoďáku. Na konci zájezdu jsme se pokoušeli trochu surfovat na vlnách v Pacifiku.

Jak ti ten surf šel? Já jsem si při cestě na Bali docela vylámal zuby. Nebyla to až taková pohoda, jak vidíš v propagačních videích. Vlnu navíc můžou jet jen dva nebo tři surfaři.

Pro mě to byla první zkušenost se surfováním. Měli jsme na to v podstatě jen tři dny. Cílem bylo se na prkno aspoň postavit. To se nám ve výsledku podařilo asi na pět vteřin (smích). Ani jsme nevěděli, kde na ty vlny nastupovat.

Ještě se vrátím k té Sfinze. V roce 2002 na ní byla expedice z Ostravy a okolí, na které bohužel zemřel Tomáš Šíp. Věděl jsi o tom?

Ano, protože jsem sháněl spoustu informací, kde to šlo. Konkrétně jsem kontaktoval Petra Piechowicze, který na Sfinze byl v roce 2002.

Nejzajímavější bylo, že v tu dobu, kdy jsme tam byli, se na jeden den objevila skupinka šesti Čechů a dělali tam pro něj pomníček. My jsme v tu dobu byli nahoře a vrtali.

Tak to byla asi jedna z jeho tří dcer, o které vím, že tam jela právě k příležitosti deseti let od tragédie.

Jak je Sfinga nebezpečná? Padá to tam hodně?

Asi záleží, v jaké části té stěny jsi. V roce 2002 byli kluci v levé části stěny, která je více rozbitá a věřím, že tam to může padat. My jsme byli více vpravo a stěna je v této části více kompaktní. Nenajdeš v ní tolik puklin a spár jako vlevo.

Díky svým výkonům, které jsou hodnotné i ve světovém měřítku, ses už určitě setkal s nějakou osobností světového lezení. Na koho v tomto ohledu rád vzpomínáš?

Tak samozřejmě Adam, to je osobnost nad osobnosti. Měl jsem tu čest s ním lézt a pobýt pár dní ve skalách. Co se týče zahraničí, tak rád vzpomínám na Nicolase Favresseho. Když jsme na El Capitanovi lezli cestu „Freerider“ (7c+ – pozn. autora), tak oni lezli „Salathé Wall“ a strávili jsme pohromadě tři noci ve stěně. Rád vzpomínám na atmosféru, kdy večer brnkal na svoji mandolínku a celkově to byla prostě pohoda.

Ty už toho máš lezecky procestováno poměrně hodně, ale nikde jsem nenašel nic o Asii, respektive lezení v tamních horách. Jak to je doopravdy?

Byl jsem akorát s Tomajdou (Tomáš Sobotka – pozn. autora) v Číně, kde jsme chtěli lézt v oblasti Sechuan. Najdeš tam východní výběžek Himaláje, ve kterém jsou pěti nebo šesti tisícovky a taky žulové stěny. Jenže nám nevyšlo počasí, a tak jsme se přesunuli do hodně oblíbené a známe skalkařské oblasti Yangshuo, kde jsme udělali novou cestu.

Ty jsi takový lezecký obojživelník. Baví tě bouldering, bigwally i sportovky. Chtěl by ses někdy více zabývat lezením mixů či ledů v horách. Něco jako dělá Mára?

Nějaká sportovka v ledu asi jo. Drytool  vůbec. Mixové lezení v horách asi v budoucnu ano, ale zatím s tím nemám velké zkušenosti. Všechno má svůj čas.

Dočetl jsem se o tobě, že rád hraješ na saxofon. Držíš se toho pořád?

Nejvíce jsem hrál ve druháku nebo třeťáku na střední. To jsem byl i v kapele a ještě dost hrál s dědou, který mě učil. Tak to trvalo až do maturity a potom už jsem byl hlavně na skalách, takže hraní šlo stranou. Ale i dnes si rád zahraju. Nejvíce hraju, když jedu do zahraničí. Doma to nejde kvůli sousedům (smích). Nedávno jsme se s kluky sešli a zahráli si jen tak u ohně. Určitě bych rád hrál více.

Může vůbec existovat spojení lezec-hudebník? Někdy mám po lezení problém se podepsat, natož držet struny.

Tak struna je oproti jiným nástrojům určitě velký rozdíl, protože potřebuješ, aby ti po ní prsty klouzaly. Třeba u dechových nástrojů se mačkají jenom klapky. Musel bych mít zánět šlach, abych nemohl hrát.

Před dvěma lety jste s Editou Vopatovou založili horoškolu Easy climbing. Jak dlouho trvalo přetavit nápad ve skutečnost?

Řekněme rok a půl? Po roce jsme začali opravdu nějak nápad realizovat.

Jak těžké je se v této sféře uživit? Je hodně velká konkurence v oblasti teambuildingových akcí a kurzů tohoto druhu?

Každopádně to není takový výdělek, že bych se živil jen kurzy. Co se týče té konkurence, tak máme obrovskou výhodu v tom, že v podstatě bydlíme přímo v oblasti (Ústí nad Labem – pozn. autora). Nemusíme dělat kurzy 100 kilometrů od domova, ale jsme na místě za 20 minut jízdy autem. Navíc tady známe v podstatě každý kout a můžeme klientovi poskytnout, cokoliv si přeje ve smyslu obtížnosti či charakteru lezení. Máme vazbu i na Německo, takže naši klienti pocházejí i odtud a je s nimi dobrá spolupráce.

Ve vaší nabídce mě zaujalo jeskyňářství. Mezi instruktory jsem nenašel nikoho jiného kromě tebe a Edity. Takže vykládám si správně, že průvodcuješ i v jeskyních?

Ano. Nabídku se snažíme neustále inovovat a právě o jeskyně se zajímalo několik klientů, takže se jim snažíme vyhovět.

Je něco dalšího, co byste chtěli do nabídky přidat?

Poslední novinkou jsou dětské tábory a lezecké víkendy pro děti, o které je docela velký zájem. V podstatě jde o to, že s sebou máme menší skupiny dětí, které vezmeme do skal a spíme pod převisem. Učíme je nejenom lezení, ale také pobytu a přenocování v přírodě. Co se týče budoucnosti, tak v hlavě něco je, ale zatím si to nechám pro sebe

Jak začala spolupráce s tvým dlouhodobým sponzorem – Rock Empire?

V podstatě vznikla, když jsme byli s Tomajdou na civilní službě. To bylo v roce 2002 v Labáku. Celé to tehdy zaštiťoval Hudy sport, který je provázaný s Rock Empire.

Co od Rock Empire při svých výstupech používáš? Máš nějaký oblíbený kousek výbavy?

V podstatě od nich používám všechno, co potřebuju k lezení. Hodně jsem si oblíbil sedák Arkas a bouldermatku. Dále třeba kyblíky, které používáme i při kurzech.

Podílíš se přímo i na vývoji výbavy?

Částečně ano. Konkrétně jsme spolupracovali při vývoji zmiňované bouldermatky, což je cca dva nebo tři roky nazpět. Spočívalo to v tom, že mi ji dali k dispozici a já jsem se po čase vyjádřil, co by tam měli doplnit a co by naopak měli změnit.

Přichází léto. Máš připraven nějaký expediční projekt?

Jelikož v létě pracujeme, tak na lezení moc času nezbývá. Volno máme spíše v zimě, takže nějaké akce plánujeme v tomto termínu. V listopadu bychom chtěli někam odletět, ale destinace se pořád řeší. Ve hře je Omán, Argentina a Mexiko. Ta zima tě bohužel hodně omezuje v tom, kam můžeš jet.

Jakým směrem bude tato cesta orientována?

Kromě Argentiny se jedná spíše o skalky než o hory. Pokud děláš nějakou cestu, tak to trvá zhruba 14 dní. Zbylý čas bychom chtěli strávit cestováním, boulderováním, lezením sportovek, podobně jako to bylo v Peru. Na hory čas ještě určitě přijde.

A kde tě čtenáři mohou vidět naživo?

Jednu z přednášek o loňské expedici do Peru budu mít třeba na podzim na festivale Obzory v Praze. Přijďte se podívat.

Díky za rozhovor.