Ománský outdoor

Trvalo poměrně dlouho, než tento skvost arabského světa objevili turisté. Přitom nás vítá bezpečná země s překvapivě divokou přírodou. Omán je přezdíván perlou Arabského poloostrova, kde vládne pro návštěvníky přátelská atmosféra ovoněná kouřem legendárního kadidla. Proto vyrážím ochutnat tento cizokrajný koktejl v rozmezí posledních deseti let již potřetí. Nikoliv však s vypůjčeným autem, ale opět stopem s lehkým kempovacím vybavením v batohu na zádech. Princip autostopu zde nechápou, ale přesto funguje skvěle a většinou nás často sveze hned první auto. V bohatém světě Arabského poloostrova se v klimatizovaném autě stráví až depresivně mnoho času a pro místní je tak náš styl cestování těžko pochopitelný.

Treking v pohoří Hajar

Z hladkého asfaltu vyrážíme na konečnou prašné horské cesty vedoucí vádím Mistal až do vesničky Wakan. Rozsáhlou část Ománu, zemi o velikosti Německa, tvoří písečná poušť Rub al-Chálí neboli „pustý kout“. Zde na severu Ománu ale vystupuje pohoří Al Hajar až do výšky kolem 3 000 metrů. Vápencová náhorní plošina zlomově padá směrem na sever k moři s převýšením přes tisíc metrů. A tento dramatický útes se tyčí přímo před námi a někde v tom neschůdném terénu vede naše stezka. Nyní v prosinci začíná „ománská zima“, tedy studenější období roku, kdy se ochlazuje na teploty podobající se našemu mírnějšímu létu, a přichází tak nejvhodnější čas pro cestování po Ománu. Za turistikou je sem vhodné vyrazit právě v období od prosince cca do konce února. S prvními kroky zde ve výšce kolem 1 500 metrů nad mořem v polovině prosince nevěříce koukáme na podzimní barvy několika listnatých keřů. 

Ve vesnici nabíráme plné zásoby vody, tedy každý kolem 5 litrů, a batohy nepříjemně ztěžknou. Po kamenných schodech i vzdušných římsách ukrajujeme prudké stovky výškových metrů. Společnost nám dělají obří turistické značky v podobě žlutého, bílého a červeného pruhu. V horách zde bylo vyznačeno několik zajímavých turistických tras kopírujících staré stezky mezi vesnicemi. Z vlastní praxe mohu doporučit obdobný dvoudenní přechod hor z fotogenické vesnice Bilad Sayt s rozsáhlým palmovým hájem až do starodávné oázy Misfat al Abriyyin. Nyní se splavení potem škrábeme nahoru. Výhledy směrem zpět jsou fascinující, dramatické tvary pouštních hor i krčící se malé vesnice v údolích hluboko pod námi. Pěší turistiku v horách zde komplikuje hlavně absence pitné nebo alespoň jakékoli vody. Při dvoudenním přechodu se ukazuje čtyři až pět litrů na osobu jako dostačující minimum. 

Do Ománu určitě potřebujete filtr na vodu, abyste mohli každý zdroj vody využít k doplnění zásob. Utáboříme se na hraně náhorní plošiny s výhledem. Vápence zde mají velmi ostré hrany a většina vegetace je pichlavá, proto jsme pro jistotu zvolili pod naše nafukovací karimatky mimo povinné plachty z tyveku ještě lehounké alumatky. Plahočit se po rozpálených vápencových planinách, přestože leží ve výškách nad 2 000 metrů nad mořem, nepředstavuje již takovou hitparádu. Mávneme tedy u cesty na první auto a za chvíli již sedíme v oáze místní indické restaurace. Servíruje se smažené kuře „chicken biryani“, které se pro nás stalo symbolem cestování po Ománu. 

Nacházíme se v oblasti „zelených“ rozeklaných hor Jebel Akhdar, jedné z nejchladnějších oblastí Ománu. Kratší turistická trasa vedoucí ve skalnatém svahu systémem terasovitých políček podél zavlažovacích kanálků spojuje staré vesničky a patří mezi panoramaticky nejhezčí v celém Ománu. Na okrajových částech planiny Saiq se daří zemědělství. Najít informace o možných pěších trasách mimo oněch několika oficiálních dobře značených tras se ukázalo jako dobrodružný oříšek. Nakonec zjišťujeme, že síť starých kamenitých pěšin je často značena bílou či zelenou tečkou. „Vy tady chcete chodit po horách pěšky? Alláh s vámi!“ Ze strany jinak přátelských Ománců zůstáváme zcela nepochopeni. Večer přicházíme do opuštěné vesnice Bani Habib. Prozkoumáváme rozsáhlé ruiny kamenných domů a na vhodné terase s výhledem se utáboříme. Kempování v Ománu je legální, bezpečné a naprosto bezproblémové, což představuje také jeden z hlavních důvodů, proč jsem si tuto zemi oblíbil. S přicházejícím večerním chládkem nám atmosféru opuštěné osady zromantizuje malý ohýnek. Závan tulácké svobody, kterou ománská příroda nabízí.

Do ztracené vesnice

Krásný, ale náročný výlet začíná nedaleko konečné silnice na horské planině Saiq. Klesáme do hlubin dramatického údolí Wadi al Hijri. Přívalové deště vyhloubily strmá údolí s prameny, která jsou nazývána vádí. Exponované stezky, schody a slézání vyschlých vodopádů nás přes velké jeskynní převisy přivedou až k jezírku, kde se s radostí vykoupeme. Pod námi se rozkládá „ztracená vesnice“, jak je túra do opuštěné osady pojmenována. Kontrast při vstupu z pouštní krajiny do zelené oázy palmové zahrady působí vždy jako fata morgána. Háje datlových palem vytvářejí životadárný stín a zemědělská produkce z oáz stále živí ománské zemědělce. Týdenní vandr po pohoří Jebel Akhdar ukončíme dvoudenním přechodem hřebenů, kde si u první silnice stopneme překvapené Ománce až k jeskyni Al Hoota. Jedná se o veřejnosti zpřístupněnou jeskyni s krápníkovou výzdobou.

Pohled do hlubin „arabského Grand kaňonu“ neboli vádí Ghul vyvolává závratě. Kempujeme přímo u hrany kaňonu, několik kroků před námi se otevírá tisícimetrová hlubina. V chladném ránu při východu slunce zírám na údolí kompletně zaplněné mlhou. Po horní hraně kaňonu vede i stezka na nejvyšší „sluneční“ horu Ománu, téměř třítisícový Jabal Shams (2 970 m n. m.). Túra prochází porostem přerostlých bonsají s dramatickými výhledy ze severní stěny pohoří Hajar. Tento výstup jsem absolvoval již před lety a nyní se ponoříme naopak hlouběji do údolí pod námi. Vzdušná stezka vedoucí ve stěnách kaňonu do opuštěné osady Al Saab je panoramaticky neuvěřitelná, tedy pokud netrpíte strachem z výšek. Zatímco se odpoledne party výletníků vrací z této populární půldenní túry, my naopak v protisměru vyrážíme do opuštěné vesnice. Staré terasy slouží jako ideální kout na stanování, velké ohniště je již připravené a suchých větví leží v okolí dostatek. Největší mystérium tohoto místa ale leží schované několik desítek metrů nad námi. Hluboké jezírko s malou jeskyňkou a mohutným stalagnátem. Ranní mlhy opět vykouzlily tajemnou atmosféru a než dorazí první turisti, my se se zaniklou osadou spokojeně rozloučíme.

Cesta na jih

Vracíme se do civilizace a využíváme řídké možnosti místní hromadné dopravy. Přejíždíme nočním autobusem do Salalahu, druhého největšího města země na jihu Ománu. Stopujeme po pobřežní panoramatické silnici směrem k hranicím s Jemenem. Provoz zřídnul a turisté zmizeli. S pastevci velbloudů sjíždíme prašné serpentýny na odlehlou pláž Fizayah. Otevírají se výhledy na fenomenální bílé písčité pláže krčící se pod 600 metrů vysokými vápencovými útesy. Místní rádi srovnávají zdejší ráz krajiny s 500 kilometrů vzdáleným jemenským ostrovem Sokotra. Velké balvany rozdělují jednotlivé pláže, rozhodujeme se zde utábořit rovnou na dvě noci. Přestože je leden, přes den je vedro a teplota vody je ideální ke koupání. Několik kilometrů pláží sdílíme pouze s několika tábory velbloudářů. Možná nejhezčí pláž, jakou jsem kdy v životě navštívil.

V ústí údolí Wadi Darbat proudí vysokým dvoustupňovým vodopádem překvapivě voda. V pouštním Ománu scéna jako z jiného světa. Tyrkysové tůně lákají k osvěžení, bohužel je zde ale koupání zakázáno kvůli možnému výskytu parazitického onemocnění bilharziózy. Údolí Darbat je na místní poměry hustě zalesněné a protéká jím říčka, chvílemi scenérie připomíná naši krajinu, dejme tomu někde u Berounky nebo u Sázavy. Zároveň je vádí důležitým zimovištěm pastevců velbloudů, jejich stáda korzují kolem našeho stanu.

Rozhodujeme se projet stopem pobřežní cestu zpět na sever Ománu. Postupně ukrajujeme přes tisíc kilometrů dlouhou přehlídku pustých pláží. Pokud bych měl vyzvednout jedno místo, zcela jistě to musí být vádí Suneik. Laguna sladké vody lemovaná palmami zaříznutá do údolí prudkých skal, které je třeba po torzu pěšinky přelézt, až se ocitáme na snové mořské pláži. Ta zároveň tvoří hráz sladkovodní laguny. Takové místo je těžké si vůbec představit. Konečně se zde trefím do hejna ryb a ráno při východu slunce taháme z vody jednu za druhou. Jednu jsme si samozřejmě také upekli na ohni. Naplaveného dřeva by tady bylo na několik měsíců poustevničení.

Východní Hajar

Vádí s dostatkem vody jsou vhodná i ke koupání. Pohádkové vádí Bani Khalid s rozsáhlým jezírkem, které lemují vysoké palmy, představuje populární piknikovou destinaci. Tyrkysově modrou vodou je vidět až na dno hluboké soutěsky, kterou se dá proti proudu plavat a poté brodit jednotlivé tůně. Po ranním plavání vyrážíme vysoko do kopců s cílem přechodu východní nižší části pohoří Hajar. Zde turistu nepotkáte. Překvapuje nás nezvykle chladná noc, kdy ráno zdobí stan dokonce namrzlá vrstva jinovatky, ale zvládáme to i v lehounkých letních péřových spacácích. Cesta po náhorní planině se z nejistých informací nemile protahuje na dlouhé kilometry po prašné cestě, proto nakonec rádi využijeme nabídky odvozu džípem až do vesnice Tiwi při ústí údolí, do kterého jsme původně chtěli přijít ze shora. V sousedním vádí Al Shab se musíme nechat převést motorovou loďkou na druhý břeh laguny, kde začíná stezka za malým dobrodružstvím. Mimo koupání v jednotlivých tůních lze s dávkou adrenalinu proplavat úzkou skalní štěrbinou až do malé jeskyňky s vodopádem. Pomalu se soukáme temnou trhlinou ve skále. A skutečně, do jeskynního dómu se chrlí hučící proud vody. Neuvěřitelné, ale totálně klaustrofobní místo. Sladkovodní koupačky v kombinaci s lehkou turistikou zde představují top zážitky. Omán i napotřetí s nadhledem dokazuje, že se jedná o přátelský poklad Arábie jako vyobrazený z Pohádek tisíce a jedné noci, kde pro dobrodružství není nikdy daleko.

Praktické informace:

Doporučená doba návštěvy Ománu: chladnější měsíce, tedy prosinec až únor

Doporučené vybavení: Tenké kalhoty (vhodné jsou odepínací nohavice) a lehká rychleschnoucí košile. Klobouk, filtr na vodu, plynové kartuše se dají pořídit v supermarketu Lulu, ideálně rovnou v hlavním městě Muscatu. Trekové hole, čeká vás hodně prudkých stoupání i klesání.

Doporučené trekové trasy: 

• W8 + W9 – z vesnice Bilad Sayt do oázy Misfat al Abriyyin (dva dny)
• W25 – z vesnice Wakan do Manakhiru (ideálně na jednu noc)
• W18b – procházka po terasovitých polích na okraji planiny Saiq (max. půl dne)
• W6 – výlet do opuštěné vesnice Al Saab (půl dne, lze i přes noc)
• W4 – na vrchol hory Jabal Shams (extra dlouhý den, ideálně s přespáním)

Podrobný popis najdete na stránkách Trekking Oman + QR kód http://www.trekkingoman.com/