Nejzápadnější část Jizerských hor, oddělená Oldřichovským sedlem od Hejnického hřebene, nedosahuje takových výšek jako centrální masív. Zachovala si však dosud téměř neporušené lesy chráněné jako národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, které ukrývají nádherné skalní scenérie; shluky skal tu místy tvoří malá skalní města a labyrinty. Uvidíme řadu pozoruhodných útvarů, zbytek strážního hrádku, stopy po dávném dolování a samozřejmě nás čekají i mnohé daleké výhledy. Na trase jsou dvě výraznější stoupání, výstup na Špičák místy zajišťuje technické pomůcky. Cestu zčásti absolvujeme po trase naučné stezky Oldřichovské háje a skály. Výlet je vhodný pouze pro pěší turisty, cyklistům ani běžkařům ho vzhledem k náročnému terénu nedoporučujeme.
Oldřichov v Hájích, žel. zastávka – Oldřichovské sedlo 1,5 km – Lysé skály 3 km – skalní bludiště 3,5 km – Skalní hrad 5 km – sedlo pod Špičákem (severovýchodní) 6 km – skalní hřib 7 km – Špičák 8 km – sedlo pod Špičákem (jihozápadní) 9 km – Skalní brána 10 km – sedlo pod Špičákem (severovýchodní) 11 km – Oldřichov, žel. zastávka 14 km
Od žel. zastávky Oldřichov v Hájích půjdeme vpravo po silnici spolu s modrou značkou. Obec se poprvé připomíná r. 1361, v 16. stol. zde uhlíři pálili v milířích dřevěné uhlí. V nejvyšší části, která se dnes jmenuje Filipka* a dříve Hemmrich, prý sídlili poustevníci. V obci najdeme několik pěkných ukázek lidové architektury a dvě pozdně barokní kaple. V minulosti řádili v jejím okolí loupežníci, z nichž nejznámější byl „loupežnický hejtman“ Filip Krause, vojenský dezertér. Když jej r. 1854 četníci přece jen dopadli, stačil polknout silnou dávku arzeniku a za několik hodin v prudkých bolestech zemřel.
Vystoupáme do Oldřichovského sedla ke stylové dřevěné restauraci Hausmanka (stravování). Sedlem procházela již ve středověku obchodní cesta z Čech do Saska. Silnice tu byla dokončena r. 1861 a železniční trať, která sedlo podchází dlouhým tunelem, až r. 1875. Oldřichovské sedlo a skalnaté srázy v jeho okolí byly dlouho považovány za „zakleté místo“. Právě tady straší duch frýdlantského hejtmana Platze z Ehrentalu, který až do své smrti r. 1722 krutě utlačoval poddané. Za trest pak musel jezdit mrtvý hejtman na ohnivém koni po zdejších lesích a za větrných nocí rozřezávat pilou všechny kameny a skály v okolí. Na dalších kilometrech sami posoudíte, jak sysifovská to musela být práce.
Na rozcestí turistických cest narazíme na úvodní informační tabuli naučné stezky Oldřichovské háje a skály a její zkrácené varianty věnované především dětem. Zároveň s ní půjdeme po zelené značce. Stoupáme, místy dost prudce, lesní cestou, později pěšinou; kolem nás se začínají objevovat skály.
To se již nacházíme na území bývalé přírodní rezervace Stržový vrch**, která je od r. 1999 součástí rozlehlejší národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny. V nejvyšším místě stoupání míjíme vpravo mohutné skalisko, které má podobu hlavy pohádkové nestvůry. Cestou potkáváme další informační tabule naučné stezky, věnované především přírodě zdejší oblasti. Pak pokračujeme po hřebeni skalním labyrintem, sestoupíme do mělkého sedla a znovu stoupáme k výrazné hradbě Lysých skal**. Spadají téměř strmými, 30 až 50 m vysokými stěnami do horní části divokého údolí zvaného Čertova jáma. Tvoří je seskupení skalních věží, oddělených úzkými průchody.
Dále pokračujeme po trase naučné stezky, až dojdeme k mohutnému skalisku zvanému Skalní hrad**, na jehož vrchol vede významová odbočka (50 m). Ve 14. stol. tu vznikl strážní hrádek, který hlídal bezpečnost obchodní stezky přes hory. Zanikl pravděpodobně v 16. stol. Po hrádku, který byl asi jen dřevěný, se dochovaly stopy po trámech. Všimneme si tu i výrazné „skalní mísy“, v níž se ještě dlouho na jaře drží led. Z vrcholu se otvírá výhled na Frýdlantsko a do Lužice, i když jej v posledních letech poněkud zakryly vzrostlé stromy. U rozcestí můžeme ke krátkému odpočinku využít pěkně upraveného odpočívadla. O Skalním hradu se vypráví pověst. Sídlili tu prý loupežníci, kteří jednou přepadli na obchodní cestě kupeckou karavanu. Všechny muže pobili, jen krásnou paní kupcovou si odvedli na hrad. Drželi ji tu řadu let. Postupně si získala jejich důvěru, takže ji pouštěli i do Frýdlantu pro zásoby. Ta však jednou všechno oznámila majiteli panství a na zpáteční cestě za sebou sypala krupici (podle jiné verze semena bobů). Tyto značky přivedly ke Skalnímu hradu vojáky, kteří hrad oblehli, loupežníky po krátkém boji zabili nebo zajali. Jen loupežnický hejtman zvolil raději dobrovolnou smrt skokem ze skály; strhl ovšem s sebou i zrádnou paní. Spadla na dno úzké průrvy, která se po ní dodnes jmenuje Panenský skok.
Od Skalního hradu sestupujeme po cestě místy vylepšené dřevěnými můstky kolem pěkně upravené studánky s pitnou vodou až do sedla pod Špičákem, kde je křižovatka turistických cest. Je to půvabné místo – úzká loučka se starými stromy a turistickým odpočívadlem, sevřená lesem. Ze sedla pokračujeme vlevo po žluté značce stále spolu s trasou naučné stezky. Úzká pěšina se proplétá nízkým lesem, často mění směr a nutí nás pozorně sledovat značení. Později začne stoupat. Vlevo mineme hezký skalní hřib*, o kus dál sestoupíme do úzkého sedélka, z něhož začíná nejprudší výstup na vrchol Špičáku. Stoupání skalní rozsedlinou je obtížné, proto nám v cestě pomáhá žebřík a téměř na celém úseku i řetězy.
Vyšplháme se ke Skalní bráně, od níž vede vlevo krátká odbočka (30 m) na vrchol Špičáku**, zvaného Oldřichovský (724 m), nejvyššího místa Oldřichovského hřebene Jizerských hor. Z vrcholu je omezený výhled směrem k Frýdlantu. V minulosti byly svahy hory chráněny jako přírodní rezervace Špičák, od r. 1999 je území součástí rozlehlé národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny.
Projdeme Skalní branou, která patří k nejkrásnějším přírodním útvarům zdejších hor (pohled na ni je hezčí z opačné, tedy západní strany) a sestupujeme k Důlní skále*. Její jméno připomíná, že v blízkosti se těžila slída – muskovit. Pozůstatky po těžbě, vchod do úzké ražené štoly, jsou dodnes patrné asi 30 m severozápadně odtud. (Štola se však v divokém nepřehledném terénu velmi špatně hledá.)
Stále klesáme lesem, pak krajem velké mýtiny, do jihozápadního sedla pod Špičákem. Tady se znovu setkáme se zelenou značkou, po které půjdeme vpravo. Zprvu klesáme horní částí údolí po široké cestě, pak se značka prudce stočí vpravo (nepřehlédnout odbočku!), přejde po lávce přes potok a vystoupí na tzv. Exkurzní cestu. Podobných cest je v Jizerských horách několik. Procházely většinou nejlépe zachovanými lesními úseky a sloužily k exkurzním a inspekčním prohlídkám lesnické vrchnosti. Jdeme po ní až po Guttenbergovy skály, pojmenované snad právě po jednom z lesníků, který tu v r. 1906 (jak dosvědčuje nápis s letopočtem u paty skal) vedl lesní inspekci. Pak nás značka provede druhou Skalní branou*, která – podobně i jako ta pod vrcholem Špičáku – vznikla zaklíněním mohutného balvanu mezi dva další. Procházíme romantickými scenériemi severozápadního svahu Špičáku plného balvanů až k malé pasece, v jejímž závěru stojí výrazná skála zvaná Temná (Tmavá) věž*. Její horní část má tvar hlavy; celý útvar stojí jaksi našikmo a působí dojmem, že se každou chvíli sesune.
Romantická cesta pokračuje: po vysoké lávce přejdeme přes skalní průrvu, o kus dál se napojíme na širokou lesní cestu a po ní vpravo dojdeme znovu do jihovýchodního sedla pod Špičákem (5). Odtud se pustíme vpravo po modré značce. Vede nás mírně dolů pěknou loučkou mezi lesy až do míst, kde zprava ústí menší údolí s potokem. Zde na nedlouho opustíme modrou značku a vydáme se po široké zpevněné cestě vlevo, po trase naučné stezky. Po chvíli mineme zajímavý útvar, tzv. Živcovou jámu, na níž nás upozorní informační tabule a po krátkém klesání se opět připojíme k modré značce. Trasa naučné stezky zde odbočuje vlevo, my pokračujeme po modré až k železniční stanici v Oldřichově. Pokud jedeme vlastním autem, může být variantou k tomuto výletu zaparkování v Oldřichovském sedle, nemusíme potom v závěrečné fázi scházet až do Oldřichova, ale můžeme výlet dokončit po trase naučné stezky.
Další doporučené cíle:
Loupežnická jeskyně* – 1,5 km sev. od Oldřichovského sedla, na raspenavské straně hory Kopřivníku, sluj v žulových balvanech, úzká vstupní chodba vede do několik metrů velké prostory. Podle pověsti tu přebýval a ukrýval své poklady loupežník Vorbach.
Šolcův rybník* – 2 km sv. od Oldřichovského sedla, malebná nádrž mezi lesy, původně ze 17. stol., obnovená r. 1962.
(Doporučujeme průvodce Jizerské hory ze Zelené edice.)
