Treky a zajímavosti v okolí norského Tafjordu

Zapíchnutý prst do mapy

I my jsme do Tafjordu zavítali v podstatě náhodou. Plánovali jsme se během léta přepravit velmi pomalým tempem z našeho domova v Trondheimu do Čech, kde jsme chtěli pracovat na přestavbě naší dodávky. Před odjezdem jsme si ale ještě objednali autonabíječku na drona, která ne a ne přijít. Den před plánovaným odjezdem Ivar zavolal do obchodu, kdy ji tak zhruba můžeme očekávat, a bylo nám řečeno, že ji ještě neodeslali. Nechtěli jsme kvůli tomu odkládat náš odjezd, a tak jsme zapíchli prst do mapy a řekli si, že za tři dny budeme zhruba tady, a ať nám ji tedy zašlou na poštu tam. Do městečka Valldal, které leží na břehu Norddalsfjordu.

Valldalen je nádherné údolí, kterým protéká divoká řeka vytvářející několik vodopádů. I přes svoji polohu v sevření vysokých hor je zde poměrně mírné klima, které je vhodné pro pěstování ovoce. Však také z Valldalu pochází až čtvrtina celkové produkce norských jahod a v místní kavárně Jordbærstova můžete během sezóny ochutnat ten nejlepší jahodový dort na světě.

Norské jazyky a dialekty

Stavujeme se v místním obchodě a vyzvídáme, jestli pro nás náhodou nemají balíček. Po zamítavé odpovědi se rozhodneme vyrazit prozkoumat okolí. Neskutečně klikatou a strmou silnicí vyjíždíme nad vesničku Fjøra a sundáváme kola z dodávky, že se půjdeme projet. Na doporučení místních se chystáme na vršek hory Syltefjellet, která se tyčí přímo nad Valddalem a odkud je nádherný rozhled do kraje. Cesta ale končí u posledního domu a my nevíme kudy dál. Ivar se dá do řeči se starším pánem, který se zrovna vrátil z lesa a ptá se nás, jestli jsme někde neviděli jejich kozy, které mu utekly z ohrady.

Poslouchám jejich rozhovor a domýšlím si, co asi říkají. Norsko má totiž dva úřední jazyky – bokmål a nynorsk. Starší z nich, bokmål, který vychází z dánštiny, používá většina Norska včetně Osla, odkud pochází Ivar, nebo Trondheimu, kde žijeme. Naopak takřka v celém západním Norsku se mluví jazykem nynorsk, který vychází z norských dialektů a byl vytvořen jazykovědcem Ivarem Aasenem v padesátých letech 19. století. Když se k tomu přidá fakt, že v podstatě každé norské údolí má ještě svůj specifický dialekt, tak se i Ivar občas musí doptávat na určitá slovíčka, aby porozuměl.

Nečekané pozvání

Erling nám ukazuje cestu k Syltefjellet a pak připojuje pozvání: „Pokud chcete, můžete přespat v naší chatě v horách!” S radostí přijímáme, protože na noc hlásí bouřku se silným větrem a horská chatička zní mnohem útulněji než noc ve stanu. Erling nám popisuje cestu k chatě a vypráví, jak ji sám postavil ve stodole a na vrchol hory ji nechal dopravit vrtulníkem. Chatku dokonce navštívila i norská královna Sonja, jejíž vzkaz má Erling zarámovaný na zdi.

V noci se chatka otřásá v základech pod poryvy silného větru, který neutichá ani celý následující den. Jídla máme dost, a tak se rozhodujeme, že si náš pobyt na vrcholku hory o den prodloužíme. Čas si krátíme čtením knihy, kterou zde Ivar našel. Je od místního historika Astora Fursetha a jmenuje se Dommedagsfjellet: Tafjordulykka 75 år etter. Což by se dalo volně přeložit jako Hora Soudného dne: Neštěstí v Tafjordu po 75 letech. A tak se poprvé dozvídáme o jedné z největších norských katastrof, která se odehrála 7. dubna 1934 v idylickém fjordu pod „naší“ chatou.

Ničivé tsunami

V té době žilo v Tafjordu okolo 300 lidí a dalších 200 ve vesnici Fjøra. Uprostřed noci, kolem třetí hodiny ranní, je vzbudilo ohlušující hřmění způsobené masivním sesuvem půdy. Z hory Langhamar se odlomil obří kus skály a 2 – 3 miliony metrů krychlových horniny se zřítilo do fjordu. Sesuv způsobil masivní vlny tsunami. Celkem údajně tři, z nichž každá byla vyšší a ničivější než ta předchozí. Nejvyšší dosahovala výšky přes 60 metrů! Čtyřicet lidí přišlo té noci o život a Tafjordulykka (neštěstí v Tafjordu) se zapsalo do norských dějin jako jedna z nejničivějších přírodních katastrof.

Druhý den se vydáváme po úzké silničce kopírující fjord do Tafjordu. Výhledy po okolí si ale člověk moc neužije. Hned za Valldalem se silnice zanoří do prvního z mnoha tunelů. Jeden z nich, šest kilometrů dlouhý Heggur tunel, dokonce prochází přímo skrze Langhamaren – horu, která před osmdesáti čtyřmi lety stála za zničením Tafjordu. V samotné vesnici ale dávné neštěstí kromě malého kamenného pomníku nic nepřipomíná.

Vydáváme se tedy hlouběji do hor a stoupáme po silnici až k Kaldhussæter, kde necháváme auto a dál se vydáváme po svých. Na Norsko je neobvykle horké a suché léto. Už několik dlouhých týdnů nepršelo a ještě pěkných pár týdnů pořádně nezaprší. Jezero Kaldhussætervatnet a většina ostatních jezer v okolí jsou navzájem propojené systémem trubek a tunelů a fungují jako rezervoáry pro vodní elektrárny. Voda v nich je několik metrů pod obvyklou hladinou. Je to docela hrozivý pohled.

Vodní elektrárny v nepřístupných horách

První vodní elektrárna v oblasti Tafjordfjella byla uvedena do provozu v roce 1923. Nyní je v ní interaktivní muzeum, kde se můžete dozvědět více o výstavbě vodních elektráren v Tafjordu, zahrát si únikovou hru, při které musíte zachránit obyvatelé Storfjordu před vlnou tsunami, nebo si zaplatit slaňování ze skoro 100 metrů vysoké přehrady Zakariasdammen.

Podmínky, v jakých dělníci a inženýři na stavbě elektráren pracovali, jsou pro nás při pohledu na okolní až 1 800 m vysoké hory se strmými srázy jen těžko pochopitelné. Silnice spojující Tafjord s Valldalem byla totiž vystavěna až v roce 1982 a dopravní spojení do té doby zajišťovala dvakrát týdně loď. V zimě, když fjord zamrzl, byl Tafjord úplně odříznut od okolního světa. Dělníci bydleli vysoko v horách ve stanech a přepravu materiálu spojeného s výstavbou systému vodních rezervoárů zajišťovali koně a sobi. V dnešní době stojí v horách Tafjordfjella 8 elektráren, do kterých je sváděna voda z oblasti o rozloze 388 km², což je více než rozloha Brna.

Extrémně suché léto

Nedostatek vody a neobvyklé sucho pozorujeme i cestou k vyhlídce Flyene poblíž chaty Reindalsseter. Suchopýr je v Čechách ohrožená rostlina, kterou najdete na slatinných lukách a rašeliništích. V norských horách roste naopak na každém kroku. Zatímco normálně vás trsy suchopýru spolehlivě odradí od nápadu si postavit stan na podmáčené půdě nebo v rašeliništi, teď tu jen smutně trčí z rozpraskaného vyprahlého bahna. Výhodou sice je, že se vám lépe jde, když se neboříte do bahna, a stan se dá postavit takřka kdekoliv. Na druhou stranu ale máme problém najít tekoucí vodu. Poslední potůček jsme minuli před pár kilometry a na vršku v horách kolem nás je jen stojatá rašeliništní voda. Nedá se nic dělat a riskujeme to. Stan si stavíme přímo na vyhlídce Flyene s dechberoucím výhledem na jezero Onilsavatnet a Tafjord. Slibujeme si, že v Tafjordfjella nejsme naposledy a že se brzy vrátíme.

Návrat do Tafjordfjella

Další šance na sebe nenechala dlouho čekat a my jsme se do Tafjordfjella vrátili na začátku září. V plánu byl pětidenní cca 60 kilometrový okruh nazývaný Trekanten i Tafjordfjella. Trekanten v norštině znamená trojúhelník a trase se tak říká proto, že prochází skrze tři větší chaty od norského turistického svazu – Reindalseter, Veltdalshytta a Pyttbua, ve kterých je možno přenocovat.

Nás ale ze všeho nejvíc zajímá malá chatka s velkou historií – Fieldfarehytta. Tahle malá chatička s místem jen pro čtyři lidi je vzdálená dva až tři dny chůze od nejbližší silnice. A to z dobrého důvodu. Chatka byla postavena v roce 1944 skupinou sabotérů Joachimem Rønnebergem, Birgerem Strømsheimem a Olavem Aarsætherem, jejichž úkolem bylo připravit útok na železnici, která byla stěžejní pro německé jednotky umístěné v údolí Romsdalen. V devadesátých letech Joachim Rønneberg chatu zrekonstruoval a daroval ji norskému turistickému svazu.

My jsme k ní bohužel nedošli. Hned první den jsme museli zakempovat brzy kvůli špatnému počasí a takřka nulové viditelnosti. Druhý den jsme dlouho vyčkávali, jestli se mlha protrhá, ale nedočkali jsme se. Tak jsme se rozhodli sestoupit z hor dolů a udělat si výšlap na kopce v okolí horské farmy Herdalsætra na druhé straně fjordu. Do hor v okolí Tafjordu ale rozhodně máme v plánu se vrátit. Příroda je tam nádherná a i mezi Nory je to relativně neznámá destinace, kam většinou míří spíše místní.

Praktické informace

Trasa

Pohoří Tafjordfjella je protkáno sítí turistických tras. Naším plánem byl pětidenní okruh Trekanten i Tafjordfjella mezi chatami Reindalseter, Veltdalshytta a Pyttbua. Výchozím místem je parkoviště u Zakariasvatnet. V oblasti je také možné podniknout několik výstupů na vrcholky, například na Karitinden (1982m) nebo Puttegga (1999m).

Nocleh

V chatách je možné během turistické sezóny za poplatek přenocovat. Standardní cena se pro nečleny DNT (norského turistického svazu) pohybuje okolo 390 NOK za noc. Mimo chaty je možné spát kdekoliv ve stanu, pokud si ho postavíte více než 150 metrů od nejbližší budovy.

Mapa

Ve Valldalen a na internetových stránkách ut.no je možné zakoupit papírovou mapu Tafjordfjella v měřítku 1:50 000. Eventuelně si můžete stáhnout skvělou aplikaci norgeskart. Skvělým pomocníkem pro plánování je mapa (kart) na internetových stránkách ut.no, kde jsou vyznačené jednotlivé túry a chaty. Pozor, v Tafjordfjella není signál!

Doprava

Nejjednodušší doprava do Tafjordu je vlastním autem. Ve Valldalu odbočíte ze silnice 63 směr na východ na silnici Fv92. Z Ålesundu se dá dostat autobusem do Valldalu a odtamtud pak do Tafjordu. Veřejná doprava je v této oblasti hodně sporadická a komplikovaná.