Dušan „Stoupa“ Janák patří k dlouholetým členům horolezeckého reprezentačního družstva České republiky. Řada jeho výstupů byla oceněna prestižní cenou „Výstup roku“, kterou každoročně vyhlašuje Český horolezecký svaz v nesoutěžních horolezeckých disciplínách. Jeho prostorem pro seberealizaci nejsou umělé stěny nebo soutěže. Daleko víc tíhne k lezení v přírodě.
Dušan „Stoupa“ Janák patří k dlouholetým členům horolezeckého reprezentačního družstva České republiky. Řada jeho výstupů byla oceněna prestižní cenou „Výstup roku“, kterou každoročně vyhlašuje Český horolezecký svaz v nesoutěžních horolezeckých disciplínách. Jeho prostorem pro seberealizaci nejsou umělé stěny nebo soutěže. Daleko víc tíhne k lezení v přírodě. Je specialistou na výstupy, které vedle fyzické složky sportovního výkonu obsahují i dimenzi psychické náročnosti a výrazný prvek dobrodružství. A také osobní výzvy. Ta nemusí vždy ležet v exotické zemi či na nejznámějším vrcholu. Přestože má Stoupa na svém kontě spoustu velkých výstupů po celém světě, nejednu osobní výzvu si je schopen najít v podstatě „za humny“, např. ve Vysokých Tatrách nebo i na domácích skalách (pro představení Stoupy jsme si vypůjčili text Ladislava Skýpaly, děkujeme).
(pozn. redakce: rozhovor pro ročenku Malý Průvodce proběhl na jaře roku 2012)
Který výstup z posledních let si sám nejvíc ceníš?
Asi novou cestu na Cima Grande. Nejen pro samotnou linii, která sama o sobě je super, ale i pro fajnový tým kluků, se kterými jsem tam trávil čas. Prima byl i volný přelez Centrálního koutu na galerii Ganku v zimě v Tatrách.
Jak jsi s lezením začínal?
Začalo to pádem ve Vysokých Tatrách. Celkem vtipná zápletka s koncem na operačním sále. Do horolezeckého oddílu mne potom nasměrovala ošetřující lékařka Katka Vomelová.
Pokud vím, nejsi zrovna milovník velkých dálek…
Cestuju poměrně nerad. Hlavní je pro mě lezení. To nutné cestování kolem toho je někdy příjemné, a někdy nepříjemné. Cizí krajiny a jejich kulturu raději poznávám z dokumentů. A Evropa mi přijde pro lezení zcela ideální kontinent. Nepřeberné množství skal, ledu, hor. Akorát ty vysoké tady nejsou. Pokud si někdo stěžuje na přelidnění a údajný nedostatek divočiny, doporučuju mu, ať nechá mobilní telefon doma a vyrazí na pár dnů do libovolné severní stěny. Zažije autentické dobrodružství a lidé v údolí budou nekonečně vzdálení.
Na co si vzpomeneš, když se zeptám na hluboký zážitek?
Narození dcery. Některé chvíle s její maminkou. Zvláštní stopu zanechaly například některé romány od Pasternaka, Bulgakova, Ajtmatova, Marqueze… Některá životní setkání a setkávání. Pokud se ptáš na lezení, potom spíš takové ty dramatičtější vážné okamžiky, kdy nebylo zcela zřetelné, jak to dopadne.
Na rozhovoru jsme se domluvili ještě před vyhlášením Výstupu roku. Jsem rád, že ti mohu blahopřát k jeho získání – čím Erectissima porotu zaujala?
Erectissima byla oceněna v kategorii alpských výkonů. Není to z hlediska dějin alpinismu nějaká přelomová cesta. Trochu výjimečná je však v kontextu současného českého dění. Je to velmi strmá a celkem náročná skalní cesta, která je delší než půl kilometru a vede v jedné z nejslavnějších stěn Dolomit. Důležité je, že se jedná o prvovýstup. V této délce a obtížnosti jich od českých lezců v Alpách mnoho není.
V ročence se snažíme dávat důraz na dodržování bezpečnostních pravidel; jak tenhle problém vidíš?
Co jsou to ta bezpečnostní pravidla? Jestli tím myslíš takový ten nesourodý, ale rozsáhlý soubor poznatků a zkušeností o tom, jak se při lezení nezabít, tak ty, myslím, záměrně neporušuje nikdo. A pokud někdo pravidlo nezná (je nováček, nemá ty zkušenosti a znalosti), je v tomto kontextu problematické mluvit o nedodržování pravidel. Například já moc neovládám první pomoc a zdravovědu. Příležitostně se snažím si to oživit, ale v zásadě bych asi podle metodik nepostupoval. Většinou se člověk odchýlí od těch obecně přijímaných standardů pod tlakem nutnosti. Víš, že nemáš chodit lavinézním terénem, ale když ti cestou nahoru tři dny sněží, tak asi při sestupu nemůžeš jít jinudy než v lavinézním terénu. Je dobré dělat štand minimálně na dvou jisticích bodech, ale když jsi v rozbité stěně, tak jsi rád za jednu nedržící skobu a za možnost zapřít se někde pevně nohama. Většinou je to tak, že musíš improvizovat, řešit dilemata, volit ze dvou špatných variant atp. Tehdy jsi na hraně s bezpečností, ale ne s dodržováním pravidel.
Pojďme k vybavení. Čím se řídíš při jeho výběru?
To se zásadně odvíjí od charakteru výstupu. Chci jako všichni to nejlepší a to, co si můžu dovolit. Díky sponzorům si můžu dovolit dost kvalitní vybavení pro většinu aktivit a nemusím ho ani moc šetřit. Ale často není vůbec jasné, co je vlastně nejlepší. Je lepší si vzít peří, které je teplejší, ale když navlhne, moc nehřeje, nebo vzhledem k váze horší umělotinu, která ale zase funguje i mokrá? Šance na zvlhnutí odhaduješ padesát na padesát. Babo raď. Tak takhle se asi rozhoduju. Mám osvědčené sety na určité typy túr, ale často se stane, že sáhnu lehce vedle. Něco vláčím zbytečně a něčeho jiného se mi nedostává. Zbytečně těžké je to vždycky.
Co z novinek ve vybavení tě v poslední době nejvíc potěšilo?
Nejvíc je vybavení poznat v zimním lezení. Při volném letním skalním lezení ti v zásadě stačí šusťáky, případně něco nepromokavého, a můžeš předvést špičkový výkon. V zimě se tvůj úspěch z velké části odvíjí od vybavení. Malou revoluci v zimním lezení přivodila zásadně nová geometrie cepínů (od konce 90. let). To katapultovalo povahu ledového a mixového lezení do jiné dimenze a zásadně přetransformovalo podobu této klasické lezecké disciplíny. Jinak je to takové ladění – váha, vodní sloupec, trochu větší výkon… To jsou věci, které posouvají, ale něco revolučního, jako je např. vynález sedáku nebo dvanáctihroté mačky s hroty dopředu, se asi nekonalo. Nebo jsem si toho nevšiml. Dost mě překvapuje Roman Kamler z Tilaku, že každý rok přijde s něčím, co musím vždycky uznat jako ten malý krůček dopředu.
Máš určitě plno osvědčeného vybavení.
Používám především vybavení od firem, se kterými spolupracuju na sponzorské bázi. Součástí mé „práce“ je hledat, co se nepovedlo, a navrhnout zlepšení, pokud mě napadá. U každého je něco průměrného a s něčím jsem spokojen skutečně velmi. U Singing Rocku to jsou obecně sedáky nebo nezničitelné lano Duran. Raveltik vyrábí poctivé věci ze železa a vyloženě nadšený jsem z jejich šroubů do ledu, lepší jsem v ruce neměl. Ultralehké speciální mačky a boty Capoiera, které dělají ve spolupráci s Triopem, jsou podle mě světový top, akorát to moc lidí nepoužívá, buď že to nepotřebuje, nebo o nich neví. Z Triopu obouvám lezečky Phet Maak na suchý zip (měkká bota) a ze šněrovacích Rap (polotvrdá). Škoda, že už nevyrábějí tvrdé Genusy. Musel jsem před časem Vaška Pátka poprosit, aby oprášil staré kopyto a jedny mi spíchnul. Z produktů Tilaku nedám dopustit na powerstretchovou vestu s kapucí Rogan, na teplou a nepromokavou bundu Svalbard a na nové vysoké kalhoty z goretexu (myslím že Raptor 2011). Tyhle tři oblečky jsou fakt hodně vyladěné. Spolupracuju s Doldy, tam jsem nejspokojenější s ultralehkým batohem, který jsem si sám navrhnul, který se však zatím sériově nevyrábí. Musím říct, že na jídlo v zimě do hor se mi osvědčily Travellunche, zrovna teď jich chci sehnat hromadu na zimu i na léto na ledovec. V zimě obouvám boty italské firmy Zamberlan. Dost se nám s Bačou v zimě osvědčil plynový vařič od MSR.
A co se naproti tomu neosvědčilo?
Překvapilo mě, jak špatná byla lana Gilmont. Dostal jsem lano sice za dobrou cenu, ale bylo o pět metrů kratší, po třech dnech lezení jsem ho musel ořezat (oplet v háji) a za pár týdnů neobyčejně ztvrdlo. Je to sice zkušenost víc než pět let stará, ale zanechala trvalý dojem.
Dostal jsi se někdy kvůli vybavení do ošemetné situace?
Jasně, v zimě jsi závislý na vybavení. Takže pokaždé tě vybavení zachrání, pokud neselže. Dost na kočku byl zimní výlet do Chamonix, při kterém jsem mi jedné sérii prasklo vázání na skialpech, rozbil se mi zip na spacáku (v noci bylo určitě patnáct i víc pod nulou) a při lezení v ledu (!) zlomil hrot na cepínu (Camp Hypercouloir). Ještě mi kus ledu rozbil obličej – a bylo vymalováno. Takže se nic nevylezlo, s problémy jsem se doplácal dolů – a finito. Ale bylo hezky a Bača s Pavlem Nesvadbou vylezli Superkuloár na Tacul…
Nejkurióznější nebo nejstarší součást vybavení, s jakou jsi se kdy setkal?
Roman Kamler tahá na expedice plyšové prasátko a Honza Doudlebský medvídky. Radši redukuje lékárnu než plyšáky. Sám mám také nějaké relikvie jako nostalgické upomínky na začátky, které asi nikdy nevyhodím, ale zároveň už je ani nepoužívám.
Jakou chybu v souvislosti s vybavením bys už podruhé nechtěl zažít?
Největší chybu, kterou jsem udělal a udělat nemusel, byla volba zimních bot. Vždy řešíš kompromis mezi nízkou váhou a lezeckou obratností na jedné straně a tepelným komfortem na straně druhé. Upřednostnil jsem to první. Tímto děkuju své sestře, která mi sehnala místo v hyperbarické komoře ostravské nemocnice, kde mi přišly prsty relativně rychle k sobě. Jindy mě zase zaskočila extrémní vlhkost v zimě v Norsku. Ale zároveň chci říct, aby se vybavení zase nepřeceňovalo, je řada výkonů, kde to o vybavení až tak moc není.
Můžu se zeptat na konkrétní plány do budoucna?
Dostavět nové ubytování pro rodinku. A nějaké to lezení…
© Svět outdooru, text vyšel v ročence Malý Průvodce světem outdooru 2012, text Jirka Červinka, foto archiv Dušana Janáka
| Placené odkazy k tomuto článku: |
 Zde může být váš odkaz! Napište nám. |
