Libor Uher se krátce rozpovídal o letošním himálajském dobrodružství na sedmé nejvyšší hoře světa.
Díky tomu, že Libor Uher patří ke sportovcům, kteří jsou v týmu adidas, máme možnost vám přinést jeho povídání, které bylo uveřejněno v magazínu adidas outdoor.
Nechte se trochu poučit
Dhaulagiri je sice „až“ sedmý nejvyšší vrchol na naší planetě, ale jeho převýšení nad okolní krajinou, které je z jihovýchodu 7000 metrů (na 30 kilometrech) ho řadí mezi ty nejtěžší ze čtrnácti nejvyšších velikánů. Díky této skutečnosti si lidé až do třicátých let mysleli, že Dhaulagiri je nejvyšší vrchol světa.
Češi (Jaromír Stejskal, Karel Jakeš a Jan Šimon) stanuli poprvé na „Bílé hoře“, jak je jí přezdíváno, v roce 1984. Tedy 24 let od prvovýstupu Švýcarů. Do této chvíle se rozhlédlo z vrcholu celkem devět Čechů. Libor Uher a jeho tým toto číslo bohužel nerozšířili. Co se stalo a jaký byl výstup, vám stručně popíše Libor Uher.
Výstup má jen tři tábory
Libor Uher vláčel téměř dvacetikilový batoh do druhého tábora, což je v takového výšce těžká váha. Výstup trval deset hodin. Jak to zvládl? „Podle něčeho si určíš počet kroků a za každým se musíš vydýchat. Obrovský tlak na psychiku je způsoben tím, že jsou zde jen tři tábory při výstupu a vzdálenost mezi nimi je dlouhá. Na K2 bylo převýšení mezi tábory kolem 800 metrů, na Dhaulagiri je to jen do prvního 1200 metrů.“ Libor Uher dokázal stanout na K2 druhým pokusem. S odstupem času říká: „Nakonec jsem byl rád, že nás hora zastavila. Myslím si, že jsem na to tehdy nebyl připraven. Když tam jdete podruhé, víte, co očekávat a můžete se na to připravit. Dva roky jsme trénovali a šli tam znovu. Fyzicky jsem byl mnohem lépe připraven. Navíc bylo i dobré počasí a tým lidí, který mi pomohl na vrchol, byl skvělý.“
Kvůli čemu se na ty vrcholy škrábe?
Libor začínal v Tatrách a až poté zkusil Alpy a Himaláje. Takto vzpomíná na své začátky: „ Sedíte v táboře, čekáte, je vám zima, třeští vám hlava a cítíte neuvěřitelnou bolest z tahání všech věcí. Ale pak jste odměněn tou chvilkou na vrcholu. Najednou si uvědomíte, že jste na místě, které není určeno lidem. Uvědomíte si, jak je to vzácné. Těch pár minut na vrcholu, to je ta odměna.“
Proč se Libor ani nepokusil o vrchol a jaký byl výstup?
Dhaulagiri je solitér, který se dá obejít ze dvou stran. „Po osmi dnech jsme dorazili do základního tábora a poprvé jsme podnikli výstup do tábora prvního. Po cestě sněžilo a byla mlha, takže jsme nemohli projít trhlinami. Druhý tábor jsme budovali na dva zátahy. Poprvé jsme vystoupali do 6 400 metrů a ve špatném počasí jsme vykopali nouzovou plošinu, kde jsme přenocovali. Příštího rána jsme vystoupili zbývajících 200 metrů. Vynesli jsme sem všechno vybavení, jídlo, spacáky a stany, a když jsme se vraceli dolů, všechno jsme to zajistili, aby nám to neodnesla bouřka. Když jsme opět dorazili, všechno vybavení bylo pod sněhem, takže jsme nemohli nic najít a neměli jsme v čem spát. Šli jsme tedy zpět do prvního tábora a odtud celou cestu dolů do tábora základního.“ Počasí nám opět zkomplikovalo stavbu třetího tábora. Expedice došla jen do dvojky. „Já jsem tam nedošel, protože jsem měl zánět průdušek. Hoši pokračovali a zaútočili na vrchol. Dosáhli výšky 7 800 metrů, tam si uvědomili, že podmínky jsou velmi špatné a raději to obrátili,“ vzpomíná Libor. Druhý pokus dostat se na vrchol také zklamal. Šlapání v hlubokém sněhu zastavil 400 metrů pod vrcholem traverz, kde hrozila lavina.
Hledání věcí v C2
Bude opakování jako na K2?
Na vrchol Dhaulagiri vede patnáct cest. Všechny z nich jsou nesmírně náročné. Proto nebyla většina z nich nikdy opakována. „Raději už tento výstup nebudu zkoušet znovu kvůli místnímu nepředvídatelnému počasí,“ říká Libor. Nicméně touha po tom, vystoupit na vrcholp je někdy silnější a dokáže přemoci rozum. „Neskutečné, najednou jste tady nahoře a nemůžete tomu uvěřit. Je to jako sen, kdy máte pocit, že se probudíte.
