Odkud přišli moderní horolezci?

Postoj lidí k horám byl v historii povětšinou nepřátelský, ale na konci 18. století se situace začínala pozvolna měnit. Průzkumníci, často z vyšších sociálních tříd, začali horské prostředí čím dál více objevovat a někteří z nich dokonce na vrcholy šplhali. Tyhle chvilkové ochutnávky vědců a romantiků se udržely až do poloviny 19. století. Od té doby se o slovo začalo čím dál hlasitěji hlásit moderní pojetí horolezectví, aby se vyvinulo v dnešní podobu. Otázkou však zůstává, kdo byli ti průkopníci a proč začali hory slézat?

A pak přišli Britové…

Do roku 1850 se dobrodruzi z ostrovů jen velmi sporadicky vypravovali do hor a vždy jen za účelem čistě vědeckým, což platilo i pro ostatní národnosti, kdy cílem bylo získávat poznatky z oblasti glaciologie, botaniky, geologie, kartografie atd. Horolezectví tedy v jisté míře existovalo, ale rozdíl byl ve filozofii a přístupu k němu. Bylo vnímáno jako činnost, která vedla k nějakému dalšímu, hlavnímu účelu. Jinak řečeno, nelezlo se pro zábavu.

V tomto, nazvěme ho, horolezectví ve jménu vědy, byly logicky nejlepší alpské státy v čele s Francií, Švýcarskem a Itálií. Ale ve zmiňované půlce 19. století se stalo, na tu dobu, něco podivného. Do Alp začalo proudit množství Britů, kteří měli čistě horolezecké plány se záměrem stanout na panenských vrcholech. Ti si lezecký pohyb osvojili natolik, že se brzy stali vůdčími osobnostmi v disciplíně nazvané „horolezectví“. Pojďme si tedy odpovědět na otázky, jak je možné, že se v 50. a 60. letech 19. století stali Britové průkopníky moderního pojetí horolezectví, a jak ho svým působením ovlivnili?

Ale proč vlastně přišli a jaké okolnosti to umožnily?

Touhou Britů bylo především postavit se na vrcholky těch nejvyšších hor. V tom se skrývala prvotní myšlenka. Zajímavá je ještě informace, odkud se tito britští horolezci vzali? Většina jich byla příslušníky střední vyšší sociální třídy, očemž svědčí také údaje Alpine Clubu (založen r. 1857) z té doby níže. Sorta těchto lidí vznikala díky průmyslové revoluci v Británii, která dávala možnost vzniku rychle rostoucímu terciárnímu sektoru služeb. Tato skutečnost je velmi důležitá, protože poukazuje na existenci zázemí, které umožňovalo seberealizaci v podobě výjezdů do Alp, které jsou vždy náročné na finance a čas.

Tabulka popisuje procentuální složení členů Alpine Clubu podle profese v letech 1857 – 1876

Tento trend je viditelný i v jiných zemích, ale až později v 70. a 80. letech 19. století. Na příklad v Rakousku či Německu však byla základna DAV či OAV, z pohledu třídního rozdělení, jiná. Zastoupeny byly všechny sociální třídy a šlo o masové hnutí. Alpine Club byl oproti tomu velmi přísné a elitářské sdružení. Jedna z mnoha podmínek byla například ta, že žádost o členství mohl podat pouze ten, kdo byl na vrcholu přesahujícím 4000 metrů. To znamenalo, že členem AC nemohl být nikdo, kdo předtím nebyl v Alpách.

Tato skupina lidí horolezectví chápala nejen jako atletickou disciplínu, ale také jako určitý životní styl a vlastní identitu. Chtěli se odlišovat nejen od nižších tříd, ale také od těch vyšších a vyhranit si tak své postavení ne na základě sociální příslušnosti či zaměstnání, ale na základě nové aktivity s názvem horolezectví.

Toto vyhranění stálo na dvou základních pilířích: mužnosti a imperialismu typického pro Velkou Británii. Jinak řečeno: „Jsme drsní chlapi, kteří objevují a dobývají nové končiny v oblasti hor“. V tomto směru se jim staly hřištěm Alpy. Konzervativní Británie těmto ambiciózním mužům byla zkrátka proti chuti a svým způsobem „utíkali“ do hor také proto, že si tam mohli dělat, co chtějí a podle vlastních pravidel.

Import zážitků do Británie

Členové Alpine Clubu se však v Alpách museli chtě nechtě spojit s místními horskými vůdci, kteří většinou pocházeli z nižší sociální třídy. Většina britských horolezců však své pomocníky z alpských zemí údajně viděla jako rovnocenné partnery a nehleděla na sociální bariéry. Ale přímo v Británii tento rovnocenný vztah příliš vnímán nebyl.

„Přivezené“ zážitky a dobrodružství na sebe v Británii poutaly čím dál větší zájem a pozornost. Kromě cestopisných projekcí tomu přispívalo stále rostoucí množství knižních průvodců a cestopisů. Lidé se začali zaobírat samotnou podstatou lezeckého pohybu a mnozí jej vnímali jako součást tzv. „atletické revoluce“, která se dá zařadit do konce 19. století, kdy zájem o sport sílil snad každým dnem. Najednou už horolezci nebyli jen hlupáky zbytečně riskující životy.

Abychom si to shrnuli. Britští horolezci vytvářející moderní horolezectví se rekrutovali ve vyšší střední třídě, ve které se chtěli zároveň vyhranit a odlišit se od ní. Možnost vyjíždět do Alp umožňovala dobrá finanční situace a dostatek volného času.

Zapomenout se nesmí ani na význam velkého rozvoje železniční dopravy v té době. Vždyť začátkem 19. století by vám to z Londýna do švýcarských Alp trvalo 5 dnů. V roce 1870 už byl čas stlačen pod jediný den. Zvyšující se rychlost přepravy byla přímo úměrná zájmu o dopravu ze strany cestujících, což tlačilo dolů také cenu přepravy.

Posledním faktorem, který není tak exaktní a vysvětlitelný jako předešlé, jsou osobní ambice a láska k pohybu v horách, což je možná ještě důležitější než vše ostatní. Vždyť dostatek volného času a financí ještě neznamená, že poběžíte do hor. Stejně tak si můžete koupit závodní auto a vyrazit s ním na okruh. Rychlý vlak vás nutně nemusí zavézt do Zermattu, abyste se tam dřeli v těžkých podmínkách a riskovali život, když můžete v poklidu popíjet Chardonnay s výhledem na Eiffelovku.

V příštím článku věnovaném tomuto tématu se již budeme věnovat konkrétním britským výstupům a postavám anebo proč moderní horolezectví nezačali třeba Švýcaři.