Od telemarku přes BC ke skialpu

„Miluji zimní krajinu. Miluji pohyb na sněhu. Miluji jak zimní slunce, tak naříkání větru, když fičí a mám dobré oblečení. A miluji návrat do tepla a zouvání lyžařských bot“.

Blíže poznat lyže může trvat déle, že

Já byl vždy problematické dítě k tomu, naučit se nějaký sport ve smyslu výkonnostním, tj. sportovat proto aby se závodilo, nebo proto, že se to „má“ umět. Protrpěl jsem si lyžařská cvičení ve 3. a 4. družstvech s otřesným vybavením a s naprostým nepochopením techniky smýkaného oblouku. Nebetyčně mě štvalo pokřikování vlekařů, když uletěla kotvička. Neužíval jsem si ani běžky, opět s mizerným vybavením. Jako dnes vidím návraty na dřevěných běžkách Visu extra v nízkých běžeckých botkách traverzem od Výrovky přes památník obětem hor na Luční boudu ve vichru a mlze s viditelností na 3 tyče v bavlněném oblečení s šusťákovou bundou. Běžecké lyžování jsem na dlouho pohřbil. Respektive jeho výkonnostní podobu. Jaký protipól „užívání si“ hor v úvodnímu odstavci.

Lyžování ale naštěstí prošlo za posledních 100 let ohromným rozvojem. Od prvních prken na všechno s jasnou filosofií umožnění rychlého pohybu zimní krajinou přes výrazné a černobílé rozštěpení na sjezdové a běžecké lyžování v druhé polovině 20.století až po posledních 20 let, kdy se objevují (a znovuobjevují) pojítka mezi těmito póly lyžování; freeride, skialpinismus, skitouring, telemark, backcountry, nordic cruising, jig skating…

Pomíjím do jaké míry je to více či méně propracovaná marketingová snaha výrobců zaplnit díry na trhu (především mám na mysli krkolomné PR vysvětlování smyslu fitness běžkování pro krásné městské lidi – nordic cruisingu), nechci podnikat katalogizační popis jednotlivých směrů, ale tato široká nabídka nabízí najít si vlastí variantu pohybu zmiňovanou zimní krajinou. Především pro mne, resp. lidi jako jsem já, kteří tráví svůj volný čas NEZÁVODNÍMI aktivitami v přírodě.

Pozn.: Malá odbočka; v cyklistice se děje to samé, k nabušeným lehoučkým závodním silničním žiletkám se 100% odezvou na váš příkon se přidávají stejně vybavené (i podobně drahé) v geometrii a převodech mnohem pohodlnější silniční kola pro fajnšmektry co si prostě chtějí užít sedla v Alpách. Je libo rovná řídítka na silničním kole? Není problém (ale berany jsou pohodlnější, věřte mi). O kolech do terénu platí to samé – crossová (trekkingová) kola jsou plynule propojena přes tzv „29“ kola s MTB. No a tam se otvírá svět zdvihů vidlic od 50mm závodních hardtailů přes 120mm pohodu po 200mm freeride… Tuto odbočku uvádím pro dokreslení, že v současné době se technika outdoorových sportů rozmělnila na mnoho směrů, které mezi sebou nesoupeří, ale prostě se jen plynule doplňují. Problém mohou mít pouze nerozhodní nebo/a nezkušení jedinci, ale kde jsou ty časy kdy byl k nesehnání akorát jeden modrý Favorit na kterém se turistilo i „závodilo“.

Telemark

Proč ten dlouhý úvod? Před pěti lety jsem si ve Warmpeace půjčil telemarkovou výbavu a vyrazil s ní na dvoudenní přechod podkovy hřebenu Králického Sněžníku. Když jsem v obchodě popsal co chci absolvovat, vybrali mi backcountry variantu telemarku – relativně úzké a mírně krojené lyže Moroto (myslím že špička 90 mm) a boty z kombinace kůže plast. Dalo se v nich i celkem rozumně chodit. Nechal jsem se instruovat na manipulaci s tuleními pásy a vyrazil. Od prvních metrů jsem si to totálně užíval. Naprosto sám v lesním pásmu přímo po hranici s Polskem, na zádech 40L batoh s nouzovým bivakovým vybavením a zajištěným noclehem na Schroniszti Snieznik. Na hranici lesa fujavice a viditelnost na 2 tyče, já v goráči na pásech a s lyžařskými brýlemi. Kdyby bylo zle tak se zakopu. Naprosto jsem si užíval panickou zkušenost se samostatným pohybem v zimě. Za bezpečnostní myšlenky na bivak jsem se zastyděl když mne, „polárníka“ minuli dva běžkaři opravdu nalehko jen s ledvinkou. Nicméně kdyby na „to“ přišlo, v problému by byli oni. Druhý den jsem si krokem Hurvínka na koloběžce (tak telemarku říkám) odkráčel po 2m sněhové prachové peřině prošlapávajíc si stopu nad sjezdovku na Dolní Moravě. Pravda, žádný elegantní telemarkový sjezd se nekonal, ale na telemarku se dá jet i klasický smýkaný oblouk – kouzlo tkví v pevné botě a opoře v holeni, jak zjišťuji i při následujících pokusech. O tom až dále.

Telemarková výbava z Warmpeace mi poskytla úžasné shledání s lyžemi – prostě pohodlný výlet na pásech. Kolmo do kopce, příjemně po rovině (doména telemarku) a velice snesitelně i z kopce i když neovládáte jízdu v pokleku. Kdekdo by to absolvoval i na běžkách, mě to ale přijde zbytečný masochismus. Nebo jsem prostě jen nešikovný sekat oblouky na běžkách. Ale představa 40L batohu na běžkách mi přijde jak dětská sedačka na zádech Kratochvílové na atletickém stadionu.

Močení proti větru – samodělné backcountry

Následovalo období hledání „třetí“ cesty. V tu dobu jsem byl již častým návštěvníkem tohoto webu a „nalezl“ jsem se v backcountry. Jenže: Kupovat boty za 3000,-? Lyže za 2500,-? vázání za 1500,-? A bude mi to vyhovovat? A kde to seženu, když to skoro nikde není, hlavně boty? Vždyť doma se mi válí alpinistické pohory Trezetta Alpinist s podrážkou na rámové mačky – nebylo by jednodušší „zbastlit“ si staré lehké sjezdovky nějakým Kandaharem a vyrazit napříč lesem? Co se vrátit ke kořenům – u dědy se válí jasanky Kopecký Ski Praha z 30tých let s řemínkovým vázáním? A hle, tuhle leží černé noblesní lyže Sulov Plastic Extra s kovovými hranami z let 60tých. Výlet se ale příliš nezdařil – jmenované pohory s Vibram podrážkou se ve vázání podivně kroutily a nedaly se pořádně nastavit.

V tu dobu se na svetoutdooru.cz objevuje článek „Široké a krátké běžky“. Přijde mi to jako trefa do černého, protože z mého subjektivního pohledu klasická backcountry lyže s délkami 190 cm ztrácí s 160 až 170 cm těchto širokých hybridů na smyslu. Sjíždím weby Fischeru, Salomonu s jejich modely v tomto směru (jednoho borce po letech na těchto Salomonech potkávám v prosinci 2007 při výstupu po uzavřené sjezdovce na Solisko ve Vysokých Tatrách, došel jsem ho na skialpech a pokecal jen díky místům sklonu červených sjezdovek). Na základě diskusí v tomto článku jsem si za 800 Kč nechal zaslat ze Sportenu lyže Sporten Carspo 2×2 (90-64-80 180cm) v domnění že se bude jednat o tu „krátkou a širokou“ běžku, jednalo se ale o klasickou pěnovkovou sjezdovku. Svými parametry a nízkou hmotností se ale velice až převelice podobala citované telemarkové chodecké lyži Moroto.

No a jak to tak bývá, ve snaze neutratit za výrobky k tomu určené jsem si lámal hlavu, jak na to s vázáním. S krvácejícím srdcem jsem nakonec objednal superlehké skialpové vázání NicImpex Evolution Light s možností upnutí klasické pohory na rámové mačky. Zvláště po diskusi na tomto webu, kdy někteří varovali před lyžovaním v klasických pohorách, kdy při kroku dostávají zabrat paty a puchýře jsou běžným jevem.

Vše jsem namontoval a vyrazil na pár výletů, a učinil jsem tato zjištění:

1. Funkce tuleních pásů je taková, že cestou do kopce je prakticky jedno jakou lyži máte, jaké vázání a jakou botu. Prostě si vykračujete. Jsem nesmírně spokojen, jak jsem přechytračil producenty vybavení s lyží za 800 Kč a botami za 1000 Kč (pravda vázání stálo 2500 a pásy asi 500 Kč… nechci slevu zadarmo…)
2. Chůze po rovině je příjemná, díky nízkým pohorkám ve srovnání s klasickým lyžákem i rychlejší – umožňuje větší výpad dopředu. Situace se ale mění odpoledne – výpady „dopředu“ znamenají i mírný pohyb paty v botě a puchýře jsou tady. Kolegové, nelhali jste!
3. Sjezd – naprostá tragédie, lyže s hranami se chová jako normální předcarvingová sjezdovka a nízká pohorka bez opory v holeni je na sjezd nevhodná stejně jako bota běžková. Anděl na horách. Následně jsem spíše náhodou vyzkoušel, že do vázání se bez úprav našlápnu i klasickými sjezdovými botami Lange SL100. V tu ránu se situace mění o 180°; bota je základ sjezdu! Jaké to zjištění! Tvar lyže je samozřejmě limitující, umožňuje pouze klasický smýkaný oblouk, ale díky lehkosti a měkkosti je při troše šikovnosti ovladatelná i ve střední rychlosti.

Další experimenty na lyži Sporten Carspo by umožnila montáž BC vázání, kterým jsem ale nedisponoval. Mimochodem, model Sporten Carspo, který se produkoval okolo roku 2000 jakožto model tzv. polocarvingové lyže, resp. mírně až neznatelně krojené měkké pěnovky (radius 40m), je k sehnání s vázáním Tyrolia v hypermarketech za pár korun. Tuto kombinaci ale považuji za poloviční zločin. Z dnešního pohledu se o sjezdovou lyži nejedná, nejvíce se podobá těžší závodní skialpové lyži, nebo pionýrské telemarkové. Má však skrytý backcountry potenciál.

Setkání se skialpem

K pořízení telemarkové výbavy jsem se nikdy neodhodlal přes její nesporné rovinaté výhody při pohybu po českých a moravských horách ve srovnání s klasickým skialpovým vybavením. Svou roli sehrála i skutečnost, že hned další zimu jsme vyjeli na skialpový kurz do Rakouska. Setkání s klasickým skialpem, resp. skitouringem, jak tomu trefněji Rakušané říkají, bylo pro mne dalším milníkem, jako setkání s telemarkem.

Nyní vlastním set Dynafit ST 7.0, vázání Dynafit TLT, boty Garmont MgLite třetí sezónu a těším se jak batole na první sníh. Nepohrdnu výstupem českou ranní sjezdovkou před puštěním vleků a panenský sjezd po manžestru, nepohrdnu výstupem po vypnutí vleku a sjezdem ve firnové oranici, umím si vychutnat výstup na Sněžku přes Růžohorky, do nelegálních sjezdů se v Krkonoších nepouštím. Vždyť do Rakouska je blízko. K tomu svět skitouringu otvírá další svět poznávání přírody a sama sebe – rozpoznávání rizika lavin, čtení terénu, rozvahy včas se otočit a někam nejít, vykopat si a vyhodnotit sněhovou sondu, umět s pípákem a dělat vše tak aby nemusel být použitý, umět si vybrat s kým na výlet jít, s kým raději ne, umět se vrátit, atd. No a když se vám poprvé podaří vznést špičky lyží nad prašan a rozhoupat se do prvních pěti šesti obloučků, jste ztraceni (teda nalezeni).

Resume

V březnu 2008 jsme podnikli pěší výlet s těhotnou partnerkou ze Špindlerovky po hřebenu na Vysoké kolo. Na můj vkus na běžky už docela maso – a co běžkařů to absolvuje. Smekám. Já se ale kochám mírně rychleji jdoucí – jedoucí dvojicí otce a syna, ten starší na skialpech, ten malý asi čtyřletý na sjezdovkách; do kopce ho táhne táta na gumicuku uchyceném za bederák, z kopce si malý obloučkuje zatímco běžkaři padají. Spokojení jsou ale všichni.

Vyzkoušel jsem si tedy telemark, skialp, a homemade backcountry. Našel jsem se v turistickém skialpu i při vědomí, že co se týče českých hor, má navrch co do univerzality telemark a BC. Je dobře, že BC vybavení je již dostupnější, i když stále vyžaduje delší hledání. Bude to tak podle mne vždy, protože zasahuje pouze minoritní část zimních sportovců. Relativně velká část lyžařů stejně koupí combi běžky, měkkou botičku a budou se pokoušet o sportovní běh, místo aby na pohodovou turistiku použili pevnější BC botu a spolehlivější lyži. Ale proč si kupovat novou drahou (dobrou) výbavu, když na té staré (blbé) si taky zašoupu. To podle mne bude většinová úvaha bránící rozšíření BC. Své znalce si ale backcountry určitě najde. Stejně jako skialp a telemark.

Výjimky ctí pravidlo aneb budoucnost je nejistá

Na loňskou zimu jsem si ve výprodeji pořídil fitnessové (nordic cruissing) běžky Fischer Jupiter se šupinou, protože jsem „krásný městský člověk“ :o) a ten v zimě buď běhá v posilovně na pásu s iPodem, nebo se pokluzuje na cruissingových běžkách (s iPodem?). K tomu Combi boty taky z výprodeje a musím (abych popřel celý předchozí článek) říci, že běžky také mají něco do sebe. Kvalitní bota s pevným kotníkem na běžkách dělá divy. Ve stopě se na těchto lyžích dá sklouznutě projít, z kopce se to díky šupině nerozjede jako blázen a po sjezdovce se dá jakš takš s minimem pádů sjet. No a přes dvě léta jsem přišel na chuť speedovým inline bruslím (těch krááásných bruslařek – doporučuji)… tudíž mne láká vyzkoušet si bruslení na kvalitně připravených běžkách. Prý je to stejné. A pak že jsem běžky zatratil. Jen mě děsí vlastnictví takové hromady krámů. K tomu helma na sjezdovky, na kolo… Aspoň si budu moci dát něco na hlavu, až si budu bránit políčko brambor před nájezdy „krásných městských lidí“ po ekonomickém kolapsu naší milované spotřební západní společnosti :o)

© Svět outdooru, listopad 2008, text a foto Zdeněk Formánek