Ze staré hornické obce a nepříliš úspěšného lázeňského místa se vydáme za poznáním zajímavých památek, hezkými lesy a romantickými údolími, krajinou s mnoha minerálními prameny. Putování není náročné.
Od restaurace v Pramenech se vydáme k jihovýchodu, na křižovatce pokračujeme přímo (směr M. Lázně) a v zatáčce silnice jdeme dále přímo vedlejší komunikací bez turistického značení. Přejdeme mírné návrší, údolí potoka, a pak lesní silničkou vystoupáme na zalesněný Vlčí hřbet. Z nevýrazného sedla pak mírně klesáme k okraji lesa a do osady Sítiny (dříve se nazývala Svurvody a Rauschenbach). Od r. 1750 stála při cestě k Pramenům kaple P. Marie Pomocné.
Ta byla r. 1785 zrušena a o čtyři roky později postavena nová kaple na návsi, přičemž bylo využito původního zdiva. Hlavní oltář pocházel původně z klášterního kostela v Teplé. Procházíme Sítinami a po zpevněné komunikaci podél zemědělského objektu uhýbáme vlevo do údolí Mnichovského potoka. Odtud pak mírně stoupáme ke kostelu v Mnichově. Podle pověsti stávala stará osada ještě před 12. stoletím v údolí Mnichovského potoka, na místě poustevny a později kaple sv. Siarda. Ve 13. století byla přenesena na dnešní místo. Nedaleko pověstmi opředeného místa vyvěrá v údolí Siardův pramen. Ve svahu nad potokem ve zlaté rakvi byl prý světec pochován.
Nová obec Mnichov byla založena na náhorní plošině při důležité křižovatce obchodních cest jako tržní středisko. R. 1437 byla obec povýšena na městečko, r. 1549 na město. Za třicetileté války Mnichov takřka zanikl, dva roky zůstal pustý. Ve středověku se v okolí těžily stříbrné a cínové rudy. Západně od Mnichova na Planém vrchu se těžil hadec, z něhož se brousily ozdobné předměty. Brusírna byla otevřena r. 1834 (např. obložení Křížového pramene v M. Lázních pochází odtud).
Místní obyvatelé se později věnovali i obchodování s chmelem, žilo zde i několik výtečných hudebníků – z Mnichova pocházeli první mariánskolázeňští kapelníci Schurwann a Krüttner.Dominantní památkou je barokní kostel sv. Petra a Pavla, postavený v letech 1719–25, upravený r. 1860 a 1905. Pozoruhodná je křtitelnice z hadce. V kryptě kostela je kostnice a mumifikovaná těla francouzských vojáků z doby války o rakouské dědictví. (Prohlídku lze sjednat s dvoudenním předstihem v klášteře Teplá: tel. 0169/927 32.)
Za kostelem byl r. 1856 založen dívčí výchovný ústav sester Notre-Dame, od r. 1950 je zde sociální ústav. Fara je barokní, ve stejném slohu byla v letech 1725–30 postavena radnice, před níž je pranýř z 18. století. Z městečka pocházel Jošt z Mnichova, sekretář králů Jiřího z Poděbrad a Vladislava II. (Stravování: hostinec U Křížů PO–SO 11–22, NE 11–20 h.)Od kostela jdeme vpravo na hlavní silnici a po ní podél restaurace scházíme do údolí Pramenského potoka. Za mostem u křižovatky silnic stojí barokní kaple ze začátku 18. století. Zatočíme vlevo po úzké vedlejší silničce proti proudu potoka.
Míjíme nádrž na pitnou vodu, za ohybem silnice překročíme po silnici potok a uhneme doprava po východním okraji Pluhova boru. Lesní cesta nás přivádí ke Grünské kyselce. Vývěry lahodné minerálky jsou známé dlouhé roky. Po r. 1813 se kyselce říkalo Ernestinen-Brunnen na počest manželky vévody Beauforta, později se ujala Grünská kyselka. V letech 1893–94 byla stáčena do lahví. Za druhé světové války tady byl zřízen pracovní tábor pro francouzské zajatce, kteří pracovali v plnírně. U pramene stávala i výletní lesní kavárna. Zchátralé objekty stáčírny a kavárny byly strženy r. 1983. Dnes je kyselka stáčena a exportována pod obchodním označením Magnesia, její výjimečnost spočívá především ve vysokém obsahu hořčíku. Areál je oplocen, před ním je ale upraven vývěr pro veřejné využití.
Od Grünské kyselky můžeme vystoupit po zpevněné komunikaci k silnici a po ní vlevo k Dominově skalce, kde se napojíme na zelenou značku. Pokračovat se dá ale i romantickým údolíčkem – na mnoha místech tady dochází k výronům CO2, mnohdy dosti vysoké koncentrace. Po pěšině obejdeme plot a pak úzkou cestičkou ve vysoké travé pokračujeme k silničce na hrázi rybníka. Po naší pravé ruce je Dominova skalka (734 m), od r. 1990 chráněná přírodní památka. Hadcová skalní kupa nese jméno českého botanika Karla Domina, který kolem r. 1900 zkoumal flóru Slavkovského lesa. Těmito místy také prochází zelená značka – po ní se dáme vlevo.
Obcházíme chráněný Pluhův bor, hadcový skalnatý hřbet, většinou porostlý reliktním lesem. Mírně stoupáme po lesní silničce, za vrcholem kopce zatáčíme vpravo a potěšíme se hezkými výhledy na Vlčí hřbet. Cesta několikrát změní směr, dáme pozor na orientaci, ale zelená značka nás bez problémů převede přes podmáčenou louku k Dlouhé stoce. Podél tohoto unikátního technického díla pokračujeme až k silnici. Vpravoasi po 0,4 km bychom došli k národní přírodní památce Křížky (817 m).
Na hadcových skalách se tyčí tři kříže, postavené zde r. 1859 jako dík za vyléčení nemoci. Vyskytují se zde velice vzácné rostliny – rožec kuříčkolistý roste pouze tady na jediném místě na světě! Lokalitou vedla v minulých letech naučná ministezka, dnes je prostor přísně chráněn, což zdůrazňuje navíc i bytelné oplocení.Na druhé straně silnice se prostírá další vzácné místo, od r. 1990 národní přírodní památka Upolínová louka pod Křížky*. Na 18 hektarech mokřadní louky je k vidění upolín evropský či vrba borůvkolistá, zavítá sem i tetřívek obecný.Po zelené značce, která sleduje silnici, se vracíme do Pramenů. Při pohledu na mírně zvlněnou krajinu luk, pastvin a lesů to ale vůbec není nudná záležitost.
(Doporučujeme Slavkovským lesem ze Zelené edice.)
