Od města k městu – z Ústí nad Orlicí do Letohradu

Ústí nad Orlicí vzniklo po r. 1250 nad soutokem Třebovky a Tiché Orlice. Původně zde možná stávala tvrz nebo hrad (v severozápadní části města v místech dnešního kostela a budovy děkanství), tato hypotéza však nebyla potvrzena. Potštejn je zmiňován v listinách z r. 1285, v nichž král Václav II. postupuje své majetky ve východních Čechách svému otčímovi Závišovi z Falkenštejna, a listiny z r. 1289, kterými chtěl Václav II. statky, které odňal Závišovi, postoupit jako zvláštní knížectví míšeňskému markraběti Fridrichovi Malému. V první listině je jako svědek uveden příslušník rodu pánů z Drnholce, kteří kolonizovali povodí Tiché Orlice, jistý Hermannus de Ostch (Jindřich z Ústí); v druhé se mezi hrazenými místy uvádí i „Orthe“. Oba názvy jsou vztahovány na Ústí nad Orlicí (ve staročeštině „ústie“ = „vtok do řeky“), kdežto jiné písemné zdroje z r. 1356 uvádějí, že Ústí nad Orlicí hrazeným městem nebylo. Původně podanské městečko připadlo později Přemyslu Otakaru II., r. 1292 je od krále Václava II. získal zbraslavský klášter a r. 1358 litomyšlské biskupství směnou se zbraslavským biskupstvím.

Po husitských válkách se v jeho držení vystřídali Kostkové z Postupic, v 16. stol. Pernštejnové a Hrzánové z Harasova a od r. 1622 Lichtenštejnové. Největší tradice má textilní výroba, r. 1512 byl obnoven cech tkalců a r. 1517 cech soukeníků. Rozvoj města zabrzdila třicetiletá válka, r. 1706 zachvátil Ústí nad Orlicí obrovský požár. Moderní rozvoj je spojen s výstavbou železniční trati Olomouc–Praha r. 1845. R. 1880 byly v textilní továrně firmy Hernych instalovány první mechanické stavy.Město má vynikající hudební tradice, sahající až do 14. stol. V 16. stol. působil ve městě kůr literátský, z jehož činnosti vyšel umělecky vyzdobený kancionál. Sídlí zde jeden z nejstarších hudebních spolků v Čechách, Cecilská hudební jednota. Byla založena 22. 11. 1803 a nepřetržitě již téměř 200 let působí při zdejším děkanském chrámu. Od r. 1996 organizuje každoročně Festivaly duchovní hudby.

S Ústím je spojeno jméno slavného rodáka Jaroslava Kociána (1883–1950), houslového virtuóza a pedagoga, kterého připomíná pamětní deska v ulici J. Kociána na čp. 31. Z dalších rodáků vzpomeňme vlasteneckého kněze Matěje Josefa Sychru (1776–1830), který na počátku 19. stol. vydával časopisy Povídatel a Kratochvílník, sochaře Quido Kociána (1874–1928), zakladatele pražského Hlaholu J. L. Lukese (1824–1906), hudebního skladatele Aloise Hniličku (1826–1909) či varhaníka a učitele zpěvu Jana Mazánka (1851–1937). V letech 1818–1924 žila v Ústí nad Orlicí Magdalena Dobromila Rettigová, manželka justiciára na magistrátním úřadě.

Dominantou města je děkanský barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie, , postavený v letech 1770–76 podle plánů J. Pánka z Veselí nad Moravou. Areál doplňuje márnice a barokní budova děkanství s arkádami, r. 1870 byla přistavena Útěchová kaple. Střed města tvoří čtvercové svažité náměstí, které si zachovalo původní půdorys a na dvou stranách má domy s podloubími. Budovy pocházejí převážně z raného baroka. Původní radnice vyhořela, nynější je z let 1721–23; věž je zbarokizovaná část původní stavby, lichtenštejnský znak nad portálem nese letopočet 1723. Nejstarší zděnou budovou ve městě je bratrský sbor ze 2. poloviny 16. stol. v ulici J. Kociána čp. 53 – má mansardovou střechu a v kartuši nad portálem reliéf beránka s praporcem. Objekt je klasicistně upraven.

Domy v ulici J. Kociána jsou vesměs klasicistní, pocházejí z doby, kdy dřevěná zástavba byla nahrazena zděnými domy. Dalšími zajímavými objekty jsou mj. stará škola čp. 18 v Kostelní ulici z r. 1793 s městským znakem nad hlavním portálem (městský znak pochází z 15. stol., v modrém poli je stříbrná hradební zeď, nad ní přízemní budova s červenou střechou a vížkou s hrotitou střechou), barokní děkanství z 18. stol., secesní Hernychova vila z r. 1906, secesní budova gymnázia z r. 1913 či funcionalistická stavba Roškotova divadla z r. 1935. Unikátní technickou památkou je budova nádraží  (Ústí nad Orlicí – město), původní stanice IV. třídy olomoucko-pražské dráhy, jedna z posledních dochovaných staveb svého druhu. (Ubytování, stravování, občerstvení: hotel Avion, PO–ČT 9–22, PÁ 9–24, SO 11–24 h; hotel Florida, PO–PÁ 11–21 h; hotel Praha, PO–ČT 9–22, PÁ, SO 9–23 h; restaurace U Gabriela; Mléčný bar, PO–PÁ 9–17.30, SO 9–12 h; Gril, PO–PÁ 7–15 h; restaurace U tří mostů, 11–22 h; zmrzlinářství Kociána, bufet na autobusovém nádraží atd.)

Ze sochařské výzdoby jsou zajímavé především morový sloup P. Marie na náměstí z r. 1737, socha sv. Václava z r. 1762 u kostela, boží muka z r. 1698 na zahradě gymnázia, památník obětem odboje „Bubnující legionář“ od Antonína Mařatky z r. 1925. Ve městě je muzeum s pamětní síní Jaroslava Kociána a zajímavou expozicí betlémů a vývoje textilní výroby.K Ústí nad Orlicí se vztahuje pověst o bezhlavém Dešvendovi. Večer se prý v Třebovské (dříve Hylvátské) ulici zjevuje přízrak hejtmana de Sienne (lid jej přezval na Dešvendu), nosící hlavu pod levou paží (někdy prý ji také koulí před sebou). Hlavu mu odřízli od těla až po smrti, protože při pohřbu poskakoval hejtman jako přízrak po okolních stromech. Když vychází na své toulky, nechává u zvonice ležet svůj kabát.

Ten jednou sebral místní kantor, Dešvenda pak odvážlivce pronásledoval až do zvonice. Jakmile kantor rozezvučel zvon, přízrak se rozpadl na prach. Od té doby se říká: „Utíká, jako by ho Dešvenda honil!“Ústí nad Orlicí znají dobře i mineralogové. Dne 12. června 1963 sem spadl meteorit o rozměrech 121  90  74 mm a váze 1,26 kg, vyhloubil trychtýř hluboký 40 centimetrů. Meteorit byl předán do sbírek Národního muzea v Praze.Ze středu města se vydáme po žluté turistické značce, která zprvu sleduje silnici k Letohradu, míjíme odbočku (vpravo k letišti) a scházíme do údolí Tiché Orlice. (Občerstvení: pivnice Na Tiché Orlici, tč. uzavřena.) Nepřekročíme řeku, ale pustíme se vpravo po modré značce, po pevné komunikaci až do obce Černovír. Připomínána je poprvé r. 1544. Dochovalo se zde několik roubených chalup a na místě dřevěné zvonice byla r. 1851 postavena pseudogotická kaple sv. Gottharda. Po silničce stoupáme obcí vpravo (občerstvení: hostinec U Bobše, ÚT–PÁ 16–21,  SO 10–12, 16–22, NE 10–12, 15–21 h).

V její horní části uhýbáme vlevo a pak příjemnou cestou pokračujeme nad potokem, kolem rekreační chatky se včelíny se dostaneme na hřbet a do zalesněného žlebu, kde se k nám zleva připojuje žlutá značka. Asi 250 m jdeme po široké pohodlné mírně stoupající komunikaci, pak odbočíme vlevo a lesním průsekem (pozor na značku!) dojdeme k další cestě a po ní se dáme vlevo do polí. Cesta vede přímo k okraji prudkého svahu, před námi otevře se pohled vskutku malebný na údolí Tiché Orlice a mírně zvlněnou krajina Podorlicka se zalesněným Žampachem, kousek pod námi je pseudogotická kaple , postavená r. 1894 na místě hradní bašty. Malebně položená ves Lanšperk se dotýká zřícenin hradu Lanšperka. Scházíme z kopce na turistické rozcestí a po zelené značce vlevo po silničce a pak vpravo vzhůru vstoupíme do hradního areálu.Od hradu se vracíme stejnou cestou zpátky na rozcestí, odkud strmě sestupujeme po modré značce k silnici v údolí Tiché Orlice. Dáme se po ní vpravo a pak po vedlejší komunikaci vlevo k železniční zastávce Hnátnice. Přejdeme trať k průmyslovému objektu  (bývalá Hernychova textilka).

Traduje se, že tudy kdysi dávno šel jeden člověk z Hnátnice na Lanšperk a právě v těchto místech se kolem něho začaly míhat bludičky. Jedno světýlko mu dokonce skočilo na záda a moc ho tížilo. Vystrašený pocestný se rychle škrábal vzhůru. Nahoře bludička seskočila a šťastlivec tady dal vztyčit dřevěný kříž s Kristem…Dáme se po silnici vpravo, prakticky se jenom dotkneme okraje obce Hnátnice a značka odbočuje ze silnice vpravo. Ve středu vsi (mimo značku) stojí původně gotický kostel sv. Petra a Pavla, založený Karlem IV. ve 14. stol. a později přestavovaný, kamenná křtitelnice pochází z r. 1787, barokní socha sv. Jana Nepomuckého z 18. stol., patnáct zastavení modlitby růžence u kostela z 19. stol.Pokračujeme pohodlnou polní cestou k samotám Valdštejn  při soutoku Potočnice s Tichou Orlicí.

Krátce jdeme společně se zelenou značkou. Pak pod lesem sledujeme cestu do obce Červená (občerstvení: hostinec U Suchomelů, ST 19–22, PÁ 18–23, NE 11–12, 17–22 h), dříve Rotnek, připomínané r. 1543. Skalnatý ostroh, pod kterým procházíme, se jmenuje Hrubý kámen a patrně býval strážním místem nedalekého hradu Kyšperka. Projdeme obci, přejdeme na druhý břeh Tiché Orlice a širokým lučinatým údolím jdeme k silnici, po ní vlevo přes most a dál do středu Letohradu.

(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)