Romantické údolí řeky Jihlavy s mohutnými meandry a četnými skalisky, spadajícími strmě k divokému balvanitému korytu, s věkovitými mlýny a starými trampskými osadami je dnes již pouhou minulostí. Jeho nejkrásnější část mezi Mohelnem a Vladislaví zaplavily vody údolních nádrží, které slouží především potřebám blízké jaderné elektrárny Dukovany. Časy dávno minulé tu dnes připomínají jen pozůstatky starých hradů, kterých se výrazná proměna údolí až na výjimky téměř nedotkla. Jezera, orámovaná lesy, však dodávají krajině novou krásu, která si se zmizelými půvaby téměř v ničem nezadá, Dalešická přehrada se navíc stala vyhledávanou rekreační oblastí. Naše trasa vede vysoko nad jejím pravým břehem, většinou rozsáhlými lesy, z nichž je možné tu a tam nahlédnout do vodního zrcadla. Je středně náročná, s častým stoupáním a klesáním, a z větší části vede po širokých, dobře schůdných cestách. Měli bychom mít na paměti, že možnost k občerstvením se nám nabízí jen ve výchozím a cílovém místě výletu a podle toho se na putování vybavit.
Od žel. zastávky Vladislav sejdeme k silnici naproti bývalému Pazderníkovu mlýnu a pile a pokračujeme po ní po červené značce do obce. Centrem Vladislavi je protéhlé ulicovité náměstí, v jehož středu stojí cenný románský kostel Nejsvětější Trojice z 1. pol. 13. stol. s apsidou a pravoúhlým kněžištěm. Jeho loď byla přestavěna pozdně goticky v 15. stol., kdy kostel dostal i průčelní hranolovou věž. Svatyně byla upravena barokně počátkem 18. stol.
V lodi a v kněžišti se zachovaly portály ze 13. stol., na jižní straně i plaménková okénka střílnového typu. V parčíku před kostelem stojí barokní socha sv. Jana Nepomuckého a poblíž i pomník na paměť osvobození obce Rudou armádou. – Vladislav je obec velmi stará. Vznikla při brodu přes řeku Jihlavu a podle některých badatelů se také původně i Brod jmenovala. Poprvé se však připomíná v r. 1104 jako Wežiteč či Věžice a její založení pravděpodobně souvisí se vznikem třbíčského benediktinského kláštera (1101).
Byla však přejmenována na paměť knížete Vladislava II., který se po získání titulu král psal jako Vladislav I. A proč? Protože podle pověsti se Vladislav právě tady narodil. Snad již v r. 1358 byla městečkem, avšak poprvé se tak výslovně nazývá až v r. 1548. Velmi utrpěla kolem r. 1468 při dobývání Třebíče vojskem krále Matyáše, kdy zcela zanikly některé vsi v okolí. V době průmyslového rozvoje tu ze starého mlýna vznikla továrna na čokoládu, byla zde založena i přádelna vlny a výrobna střelného prachu, v níž často docházelo ke smrtelným úrazům. Na konci náměstí u křižovatky silnic stojí bývalý barokní hostinec, v jehož štítě se dochovaly málo výrazné fragmenty malby, zobrazující legendu o narození krále Vladislava, obnovené v r. 1966 lidovým malířem A. Nováčkem.
Podle úřední listiny z r. 1844 měli majitelé hospody povinnost malbu udržovat a obnovovat. (Stravování: denní bar Golem denně 11–21 h; snack barKendy ÚT–NE 11–22 h; zájezdní hostinec PO 10–21, ÚT–ČT, NE 10–22, PÁ, SO 10–23.) Z křižovatky před bývalým hostincem půjdeme vpravo po silnici; od začátku až do konce nás povede nás červená turistická značka. Po novém mostě přejdeme na pravý břeh řeky a začínáme stoupat. Vlevo za Jihlavou vidíme strmé skalní žulové stěny.
Silnice vede vzhůru svahem mezi lesíky a loukami, s rostoucí výškou se nám nabízejí hezké pohledy do údolí. Před pravotočivou zatáčkou míjíme vlevo výraznou skalku, jakoby složenou z velkých kvádrových bloků žuly. Silnice se odkloní od údolí a stále stoupá mezi poli do vysoko položené vsi Číměř.
U budovy obecního úřadu odbočuje vlevo ulička k návsi s kap-ličkou, v jejíž blízkosti se dochovaly některé zajímavé stavby lidové architektury z 19. stol. se štukovou dekorací štítů, např. čp. 6 a 27. Červená značka sleduje silnici v západní části vsi, mine odbočku do Střížova a pokračuje dále do polí. Za posledním domem, v místě, kde se silnice stáčí vpravo, v blízkosti kamenného kříže z r. 1887, odbočíme na polní cestu vlevo. Ta sestoupí do pěkného odlesněného údolíčka s drobnými skalkami a romantickým rybníčkem na malém potoce. Přejdeme po hrázi a druhou stranou vystoupáme na plošinu.
Cesta nás vede kolem skupin borovic a roztroušených balvanů, pak se stočí vpravo do polí k jiné široké cestě, na kterou zahneme vlevo. Pro změnu začínáme klesat; mineme triangl na vrcholu Beranovského kopce (463 m), odkud jsou krásné daleké výhledy, o kus dál u kraje lesa mohutný exemplář borovice a sestoupíme k turistickému rozcestí Jirkasův mlýn . Budova mlýna dnes již neexistuje. Nestávala samozřejmě zde, ale o něco níž při řece Jihlavě.
Připomíná ji jen stodola a splav. Až sem zasahuje vzdutí přehradního jezera Dalešice. Od rozcestí půjdeme ostře vpravo po jiné široké cestě, která velkým obloukem obchází boční údolí a pak vytrvale stoupá zalesněným svahem nad přehradou až na okraj náhorní plošiny, odkud se nám otvírají hezké výhledy do kraje. Tady odbočíme vpravo podél mladého borového lesa. Po 200 m na dalším rozcestí se stočíme doleva a po několika krocích šikmo vpravo na méně výraznou cestu. Projdeme mladým lesem a začneme sestupovat do dalšího bočního údolí s malým potokem. Klesání je místy velmi exponované, pěšina vede prudce dolů kamenitým svahem.
Za potokem se vyškrábeme několik metrů do strmého břehu k široké cestě, po které značka pokračuje vpravo mírně vzhůru. Po 100 m si cestičkou vlevo do svahu zkracujeme záhyb cesty, na kterou se po chvíli znovu vrátíme. Ještě nějaký čas zvolna stoupáme k okraji plošiny, podél ní pak jdeme prakticky po rovině pěkným vzrostlým lesem po pohodlné zpevněné vozovce. Na křižovatce u složiště klád zahýbáme vlevo; vpravo nad námi zůstává zalesněný vrchol Kozí hlava (492 m).
Cesta opět obloukem protne boční údolí, chvíli jej sleduje po protější straně, pak zamíří vpravo do dalšího. V levotočivé zatáčce se dáme mírně vpravo na jinou cestu, která vystoupá k rozcestí při kraji lesa. Odtud pokračujeme vlevo okrajem lesního porostu, v závěru dolů ke zpevněné lesní vozovce a po ní krátce vpravo vzhůru k turistickému rozcestí Žleb . Cesta v přímém směru (neznačená), mířící do polí, by nás přivedla do vsi Třebenice, kde je zastávka autobusu. Naše červená zahýbá vlevo a bez větších výškových rozdílů nás vede po svážnici přes jiné boční údolí, v závěru krátce vzhůru do mělkého sedla k orientačnímu místu U Vápenice. Vápenice (480 m) je zalesněný vrchol po naší pravé ruce, který dostal jméno po dávno zaniklé vápence u řeky.
O několik desítek metrů dál je z paseky překrásný pohled na přehradní jezero v úzkém kaňonovitém údolí.Cesta nás vede stále lesem, postupně začne klesat do údolí Plešického potoka. Potok přejdeme a znovu zvolna stoupáme. Plešický potok vytváří na své cestě k Jihlavě divoké údolí plné skal, peřejí a vodopádů, které tak trochu připomíná „tiesňavy“ Slovenského ráje. Je to jedna z nejromantičtějších partií popisované oblasti.
Při troše šikovnosti je možné údolím projít až k ústí potoka do přehradního jezera pod hradem Holoubkem, je to však putování velmi náročné a dobrodružné. Naše trasa pokračuje po široké pohodlné cestě na vrchol nevýrazného hřbítku a za ním k turistické orientaci u odbočky k hradu Holoubek. Odtud se dáme po významové značce vlevo. Asi po 250 m si v lesním terénu povšimneme dvou příčných valů,oddělujících planinu od předpolí, za nimi pak četných prohlubní a nerovností.
Jde o pozůstatky někdejšího opevněného předhradí s hospodářským dvorem. Poblíž stávala dnes již zcela zaniklá ves. (Je však možné, že opevnění pochází z obléhání hradu v r. 1407.) V závěru sestoupíme kamenitou pěšinou do hlubokého, ve skále vytesaného příkopu téměř v úrovni přehradního jezera (vlevo nad příkopem odbočuje cesta k ústí Plešického potoka) a z něj se krátkým výstupem dostaneme do zřícenin hradu.Holoubek , někdy také označovaný německým názvem Taubenštejn, dostal jméno podle letícího holuba, kterého měli ve znaku jeho zakladatelé – bratři Konrád a Bohuš Payerové ze Starče.
Vznikl pravděpodobně v 1. třetině 14. stol., v r. 1392 jej koupil bývalý brněnský mincmistr Martin z Radostic, který se pak nazýval Martin z Holoubka. Svého majetku však příliš neužil, protože hradu i celého panství se zmocnil bratr známého Jana Sokola z Lamberka Jindřich spolu s Přechem z Kojetic. Martin se snažil domoci svého práva soudně, spory se však vlekly a když ani po 14 letech nepadlo konečné slovo, rozhodl se získat Holoubek násilím.
V r. 1407 hrad oblehl a i když se mu nakonec podařilo jej získat, zadlužil se nakonec tak, že byl nucen své zboží v r. 1415 prodat. Za husitských válek byl hrad většinou v rukou katolické strany. Posádka odtud často vyrážela k výpadům a loupežím. Když spory o vlastnictví neustávaly, rozhodli se v r. 1440 moravští stavové, že Holoubek spolu s dalšími opevněnými sídly v okolí, sloužícími jako bašty loupežníků, dají rozbořit.
To se stalo v r. 1446; od těch dob zůstal ve zříceninách. Skalnatý hradní ostroh je dnes ze tří stran obklopen vodami přehrady, které mu dodávají mimořádně romantický ráz. Dohlédneme odtud na protilehlý skalnatý hřeben, na kterém stával další hrad – Kozlov. Ze zřícenin se stejnou cestou vracíme zpět. Nemusíme však dojít až k turistickému rozcestí, ale u valového opevnění se na vidlicovitém rozcestí dáme cestou mírně vlevo, která nás spolehlivě opět dovede k červené značce.
Po ní pokračujeme vlevo. Opět překonáme jedno z bočních údolíček a dostaneme se na rozcestí u Chroustova . Do vsi bychom se dostali neznačenou cestou vpravo (300 m), červená značka však vede naopak vlevo po široké zpevněné vozovce. V závěru asi 600 m dlouhého rovného úseku se silnička stočí vpravo, značka však odbočí na méně výraznou cestu vlevo. Na následujících dvou rozcestích půjdeme zprvu vlevo, pak vpravo a potom už bez problémů zvolna klesající cestou dorazíme k silnici u rozcestí Bařina.
Silnice nás vede vlevo dolů na most přes Dalešickou přehradu, odkud se nám nabídnou kouzelné pohledy na jezero a nad ním položení Hartvíkovice. Za mostem stoupáme, vychutnáváme další pěkné scenérie. V nejvyšším místě, v levotočivé zatáčce zahneme doprava, sestoupíme do roklinky, druhou stranou vystoupáme na plošinu a vstoupíme do Hartvíkovic. Červená značka nás provede kolem kostela a pak pokračuje na náves k restauraci a zastávce autobusů.
(Doporučujeme průvodce Pojihlavím a Pooslavím ze Zelené edice.)
