Okružní trasa nabízí vše, co může turistu potěšit: cestu údolím říčky Třebovky i jejích menších přítoků, půvabné lesní partie, místa neobvyklých výhledů, zajímavé skalní útvary i městské památky. Čeká nás jediné stoupání – na Třebovské stěny, které je však většinou táhlé a pozvolné. Město Česká Třebová leží v údolí říčky Třebovky, na západě i východě chráněné dlouhými zalesněnými hřebeny. Je to největší město okresu Ústí nad Orlicí a jedna z nejvýznamnějších železničních křižovatek v republice.
Název údajně pochází od staročeského slova „triebiti“ čili mýtiti. Přívlastek Česká, k rozlišení od nepříliš vzdálené Moravské Třebové, je poprvé doložen r. 1304. Na vyvýšenině nad pravým břehem Třebovky tu v místech vykáceného lesa pravděpodobně ve 12. stol. založili mniši litomyšlského kláštera osadu s kostelíkem sv. Kateřiny (bližší popis na str. 115). V polovině 13. stol., v době vlády krále Přemysla Otakara II., vzniklo v rámci kolonizační vlny na protějším břehu řeky město s pravidelným půdorysem, jehož jádrem je obdélné náměstí, z jehož rohů vychází šachovnicová síť ulic. Obě sídliště postupně splynula do jednoho celku. První zmínka o Třebové je v opisu listu opata litomyšlského kláštera Oldřicha olomouckého biskupovi z r. 1272 (tento doklad byl nedávno nalezen ve vatikánském archívu v Římě). O obci hovoří i dvě fundační listiny zbraslavského kláštera – první z r. 1292, druhá z r. 1304, v níž se Třebová uvádí jako „villa forensis“, tedy tržní osada. Po celý středověk sdílela Česká Třebová osudy lanšperského panství. Pravděpodobně neměla hradby, protože v r. 1365 je zmiňována jako „oppidum non muratum“, tedy neohrazené město. Později upadla na pouhou ves.
Její starobylý charakter utrpěl četnými požáry. Zkázu a úpadek přinesla zejména třicetiletá válka, kdy v r. 1636 shořelo 57 domů, radnice, kostel, fara a špitál. Další velké požáry přišly v letech 1745 a 1792. Původní převážně dřevěné domy tak vzaly zasvé a byly postupně nahrazeny novějšími.Obyvatelé města se živili převážně zemědělstvím a řemesly. Pro polní práce tu nebyly příznivé podmínky, půda byla často silně podmáčená, špatně obdělávaná, hospodářské vybavení primitivní. Po polích prý bývalo tak vlhko, že lidé při kopání brambor stávali na prkénkách, aby se nebořili do země. Nevynášely ani lesy, o dřevo nebyl zájem a kdo mohl, vozil ho do Litomyšle, kde se dalo dobře zpeněžit. Nejvýnosnější polní plodinou byl len, kterému se tu vcelku dařilo. Rozšířenou profesí ve městě, ale i v celém zdejším kraji, bylo tkalcovství. Ještě na počátku 19. stol. byly tkalcovské stavy v téměř každém třebovském domě. Tkalci tkali nejen domácí plátno, ale i barchety, žoky na chmel a sůl, pytle pro vojsko, pytlíky na peníze apod. Místní specialitou bylo zpracování tkalcovských odpadů, tzv. cucků na kampaláž neboli štrúzok, pro něž městu posměšně přezdívali „cucková Třebová“.
Jeden z místních tkalců jménem Zajíček vynalezl kolem r. 1840 způsob tkaní pytlů beze švů, což mu – ale i dalším – zajistilo slušné živobytí. Největší efekt však přinášelo Třebovským hrnčířství, o jehož výrobky byl velký zájem po celém okolí a dokonce i ve Vídni. Zdejší městské muzeum (přístupné veřejnosti) v Klácelově ulici chová řadu památek na místní cechy, mj. 50 centimetrů vysokou cínovou bohatě zdobenou konvici cechu tkalcovského,V polovině 19. stol. byla Česká Třebová poklidným městečkem, v němž žilo kolem 3000 obyvatel. Zlom nastal v r. 1845. Do obce vstoupila železnice a výrazně změnila její život. Přinesla nové pracovní příležitosti, následný růst průmyslu a příliv nových obyvatel. Dnes je město zejména významnou železniční křižovatkou s obrovským seřazovacím nádražím, největším v republice. Proto je tak trochu ironií, jakým způsobem přivítali jeho obyvatelé první vlak, který přisupěl 20. srpna 1845. Na nádraží se tehdy shromáždili snad všichni, kteří měli nohy.
Když však lokomotiva za velkého hřmotu a supění začala brzdit a z komína vyrazil sloup dýmu a jisker, zakřičel kdosi: „Čert!“ a všichni Třebováci vzali nohy na ramena a pelášili domů… Tehdy ještě netušili, že právě železnice jejich město proslaví a zajistí budoucnost řadě pokolení. Na olomoucko-pražskou dráhu navázala o čtyři roky později trať Česká Třebová–Brno, která význam zdejšího nádraží podstatně zvýšila; stavěly se nové výtopny, dílny, rostl počet obyvatel.Velkou tradici má v České Třebové ochotnické divadlo. Pašijové hry se tu prý hrávaly již před rokem 1820 a to v dřevěné boudě na náměstí. Divadelnictví podporoval i místní rodák, významný národní buditel Jan Hýbl. Jeho jméno dostal i později založený (1880) spolek místních divadelních ochotníků. Repertoár 19. stol. nebyl příliš náročný. Hrály se především frašky, dojemné kusy od J. K. Tyla, později však i „těžší“ a vážnější představení.
Česká Třebová má poněkud neobvyklý městský znak: kohouta s lidskou hlavou a třírohým zlatým kloboukem v červeném poli. Používá se už přes 500 let a o jeho vzniku vypráví pověst. Za panování krále Václava IV. ztratil městský písař městskou pečeť, relikvii nad jiné významnou. Protože veškeré hledání se minulo účinkem a písař za pečeť ručil hlavou, byl za hrubou nedbalost odsouzen k trestu smrti. Ve chvíli, kdy již nešťastník stál pod šibenicí a kat mu vkládal oprátku na krk, přiběhla udýchaná písařova žena a ztracenou pečeť přinesla. Našla ji náhodou – a na poslední chvíli – na smetišti, kde ji vyhrabal sousedův kohout. Všechno se tedy v dobré obrátilo, rozsudek byl zrušen a nebohý písař osvobozen. Protože právě kohout zachránil písařovu hlavu, dostal se tento příběh v podobě tzv. mluvícího znaku i do městského erbu. Setkáme se s ním nejen na městských budovách, ale i na věžičce radnice, kde v podobě korouhvičky ukazuje směr větru.
V České Třebové se kromě buditele Jana Hýbla (1786–1834) narodili i humanistický básník Jan Chorin (†1606), buditel a spisovatel František Matouš Klácel (1808–1882), spisovatel František Václav Krejčí (1867–1941), ministr sociální péče 1. republiky Gustav Habrman (1864–1932) aj.(Ubytování, stravování: hotel Padevět, denně 11–23 h; hotel Korádo, restaurace denně 11–23 h; restaurace Modrá hvězda PO–SO 9–21.30, NE 10–21.30 h; U Kateřiny PO–PÁ 14–22, SO 10–23, NE 10–22 h; U pivovaru, denně 9–22 h; Belvedere; Javorka; Konsorcium; Národní dům; Křib aj.)Od železniční stanice půjdeme po turistických značkách na třebovské náměstí . Bývalé, převážně dřevěné domy s podloubím už dávno zmizely. Zůstala však radnice, původně renesanční z r. 1547 se znakem Bohdaneckých z Hodkova nad vchodem, později několikrát přestavovaná, s pěkným štítem podepřeným volutovými křídly. Uprostřed náměstí stojí mariánský sloup se sochou Panny Marie z r. 1706. Za radnicí dominuje městskému jádru kostel sv. Jakuba Většího , mohutná klasicistní stavba z let 1794–1801 lichtenštejnského knížecího architekta J. Hardtmutha. Jeho předchůdcem byl dřevěný kostel neznámého stáří, který vyhořel v r. 1636. Ten dnešní má půdorys rovnoramenného kříže, s hranolovou věží nad západním průčelím.
Průčelí završuje trojúhelný štít s lichtenštejnským znakem. Zařízení je klasicistní a empírové z doby stavby kostela. Ze tří zvonů ve věži pochází jeden z r. 1485 a druhý z r. 1609. Před kostelem stojí šest soch: sv. Kateřiny z r. 1717, sv. Jana Nepomuckého (1712), sv. Barbory (1719), všechny pravděpodobně z dílny slavného F. M. Brokofa, dále sv. Josefa (1899) a sv. Václava (1908). Skupinu světců doplňuje empírová Kalvárie z r. 1801. První čtyři sochy byly na toto místo přeneseny z mostu přes Třebovku ve Skuhrovské ulici. – Za kostelem stojí pozdně barokní děkanství z let 1783–86, jedna z nejstarších dochovaných staveb ve městě. Je to patrová budova se zaoblenými rohy, v níž se dochovaly místnosti s původní valenou klenbou. V ulicích příléhajících k náměstí se zachovala řada pěkných klasicistních nebo empírových domů, např. čp. 2, 3, 11, 75, 270 aj. Na sídlišti Borek je umístěna vlastivědná expozice Městského muzea s železniční tematikou, betlémy, modelem čtvrti Trávník a rotundy sv. Kateřiny aj. (otevřeno: ÚT, ST 7–13 nebo na požádání).Z náměstí pokračujeme vpravo po žluté a zelené značce. Vede nás zprvu městskou zástavbou kolem kaple P. Marie z poloviny 18. stol., za benzínovým čerpadlem pak po silnici volným terénem ke křižovatce, kde odbočíme vlevo do obce Rybník.
Na rozcestí odbočuje žlutá značka vlevo do údolí Skuhrovského potoka, my zůstáváme věrni zelené, která se stočí na pěšinu mezi domky, po lávce přejde potok a pak se znovu vrátí na silnici. O kus dál míjíme vlevo pěkné, stylově dokonalé sousoší Nejsvětější Trojice, zdobené soškami světců a reliéfem P. Marie z r. 1875. Ve středu obce, která se poprvé připomíná v r. 1292 jako součást lanšperského panství a která dostala jméno podle již zaniklého rybníka, stojí kaple sv. Apoštolů , pseudorománská z r. 1877. Prostranství před kaplí zdobí sousoší Kalvárie z r. 1800 a Nejsvětější Trojice z r. 1901. Zelená značka nás vede dál po silnici proti proudu Třebovky. Říčka je dlouhá 32 kilometrů. Na své cestě do náruče Tiché Orlice napájí několik větších rybníků u Opatova. Na konci vsi jdeme ze silnice vlevo, po lávce přejdeme Třebovku a podél menšího potoka vstupujeme do úzkého, v horní části zalesněného údolí. To opustíme asi po 700 m v levotočivé zatáčce a začínáme stoupat lesem až na plošinu. Široká cesta nás potom vede téměř po rovině, nakonec zamíří opět vzhůru okrajem velké paseky až k rozcestí turistických cest Nad damníkovskou hájenkou .
Tady zelenou značku opustíme (sestupuje do Rudoltic a Lanškrouna) a půjdeme vlevo po červené, která vede po vrcholovém hřebeni zvaném Třebovské stěny nebo Hříva. Stěny začínají u obce Damníkov a pokračují v délce 16 kilometrů až po Lanšperk. Představují ostrý opukový zlom: zatímco k západu se jejich svahy, rozrušené úzkými údolími potoků, jen zvolna sklánějí do třebovské kotliny, směrem k východu spadají strmými, místy téměř kolmými skalnatými srázy, vysokými 150 až 200 m, do kotliny lanškrounské. Zdejší písčitý slínovec neboli opuka je ztuhlým dnem svrchnokřídového moře, které zalévalo zdejší kraj před 120 milióny let. Příkré západní svahy vymodelovala zase voda moře v třetihorách. Dokládá to i množství zkamenělin, které se tu občas nacházejí.Po široké pohodlné cestě, která sleduje horní okraj srázu, převážně lesem a pasekami, dojdeme k odbočce na nejvyšší vrchol Třebovských stěn – Palici (613 m). Vede k němu červená významová značka. Z vrcholu, částečně odlesněného, je omezený výhled. Po dalším kilometru se dostaneme k turistickému rozcestí Pod Palicí , odkud se červeně značené cesty rozbíhají třemi směry.
My zvolíme směr čtvrtý – bez značení pokračujeme dál po široké cestě. Asi po půl kilometru se zleva připojí žlutá značka. Cesta se přiblíží na samý okraj strmého skalnatého svahu, vlevo skončí les a objeví se pole a louky. Za mírného stoupání dojdeme ke kótě 593 m, odkud je daleký výhled k západu a jihozápadu. Mezi stromy můžeme občas pohlédnout do téměř propastné hloubky po naší pravé ruce. Žlutá značka nás dovede k silnici a zahne po ní vlevo. Sestoupíme k hornímu konci vsi Skuhrov, kde na křižovatce najdeme turistickou orientaci. Odtud půjdeme dál po modré značce – krátce po silnici, pak vlevo polní cestou, která vede „humny“ Skuhrova. Vlevo probleskuje mezi stromy věž kostela sv. Jana Nepomuckého z r. 1740, dostavovaná v letech 1753 s o něco mladší věží, typ venkovské barokní architektury. Kostel je obklopen hřbitovem obehnaným zdí, založeným v r. 1788. – Cesta několikrát změní směr, vystoupí k poslednímu domku vsi a sestoupí do údolíčka, kde při kraji lesa na rozcestí odbočuje vpravo žlutá značka.
Naše modrá vstupuje do tmavého zalesněného údolí, protékaného Lhoteckým potokem. Vede nás po jeho pravém břehu asi 2 km. Asi 30 m za místem, kde se vpravo ve svahu otevře velká mýtina, odbočíme z cesty vlevo na zarostlou, téměř nepoužívanou pěšinu, po zborcené lávce přejdeme na levý břeh potoka a cestou hustým mladým lesem míříme vpravo. Na konci lesa u lovecké chaty U Floriána pokračujeme po zpevněné cestě mezi poli k silnici na kraji Parníku, místní části České Třebové, jeho největšího a nejstaršího předměstí. Původní zástavba již z větší části ustoupila moderní bytové výstavbě. – Po silnici nás modrá značka vede vlevo, po 800 m odbočí ke kostelíku sv. Kateřiny , nejvýznamnější památce města. Je to jediná zachovaná románská rotunda ve východních Čechách. Vyrostla na skalnatém návrší nad pravým břehem Třebovky jako součást románské osady, prý v místech posvátného pohanského háje. Kdy přesně to bylo, těžko jednoznačně určit – snad ještě ve 12., možná však až začátkem 13. stol.
Rotunda je vystavěna z lomového zdiva, má kruhový půdorys s podkovovitou apsidou, plochý rákosový strop; apsida je sklenuta gotickou křížovou klenbou s masívními žebry ze 14. stol., dochovaly se i dva gotické portály. Ve 2. polovině 16. stol. dostala rotunda sgrafitovou výzdobu na fasádě, objevenou při opravě v letech 1921–22, dnes zabílenou. V r. 1801 byla u hlavního vchodu na západní straně přistavěna zděná předsíň s kruchtou a dřevěnou pavlačí, nesenou čtyřmi dřevěnými sloupy. Čelo pavlače zdobí lidové obrazy svatých. Dnešní cibulovitá střecha pokrytá šindelem pochází rovněž z pozdně barokní úpravy. Pod rotundou byly objeveny kosterní pozůstatky neznámého původu. V převážně barokním interiéru vyniká pozdně gotická soška sv. Kateřiny z doby kolem r. 1530. Hřbitov kolem kostelíka je obehnán kamennou zdí, do níž se vstupuje věžovitou branou, snad zvonicí ze 16. stol., se zděným přízemím a dřevěným patrem na krakorcích, s jehlancovou střechou.
Podle pověsti se prý před začátkem stavby rotundy zjevila Třebovským sv. Kateřina. V zástěře si přinesla kamení a vysypala je na místě, kde kostelík stojí. Lidé však nedbali a stavěli jinde; přes noc jim však vždycky někdo dílo rozbořil. Nakonec přece jen postavili svatyni tam, kde si ji světice přála mít. Podle jiné pověsti je prý v kopci uschován zlatý zvon, k němuž vede od rotundy tajná chodba. Kdo prý chodbu objeví, ke zvonu se dostane. Dva třebovští občané Vunc a Vébr se o to kdysi pokoušeli a přesto, že ve skále vylámali dlouhou štolu, nenašli nic.Od kostela sestoupíme na silnici v údolí, po mostě přejdeme Třebovku a pokračujeme na náměstí k železniční stanici.
(Doporučujeme průvodce Podorlickem ze Zelené edice.)
