Cestou krásných kostelů – také tak bychom mohli nazvat tuto trasu, která mapuje území na dolním toku Želetavky. Pěkné vsi s řadou památek, rázovitá údolí se starými mlýny, místa pěkných výhledů – to všechno nás čeká na této nepříliš náročné cestě, která nás trochu potrápí jen na kamenitých stezkách v údolí řeky. Částečně půjdeme bez turistických značek, určitě však nezabloudíme.
Dominantou vsi Police je zámek , vystavěný v 16. století v renesančním stylu na místě tvrze. Ta se poprvé připomíná v r. 1371, kdy patřila Smilovi z Police. V r. 1534 ji Jan z Tavíkovic přestavěl na zámek ve stylu italské renesance. Budovy, uzavírající nepravidelné nádvoří, uchovaly v přízemí a 1. patře arkády, sklenuté křížovými klenbami bez žeber. Vstupní průjezd má hrotitý portál se zazděnými otvory po kladkách, naproti němu vystupuje z budovy hranolová věž. Na východní straně se připojuje křídlo s válcovitými nárožními rizality. Kolem zámku je menší park se starými stromy. Zámecký areál doplňují hospodářské budovy (v 16. století se tu připomíná pivovar), které dnes využívá družstvo Snaha. Zámek je účelově využitý, mj. je tu sídlo obecního úřadu.
Na malé návsi v blízkosti zámeckých objektů je pozoruhodná barokní plastika ležícího sv. Františka. – Z návsi půjdeme bez turistického značení po silnici kolem provozovny Snahy k nákupnímu středisku, před ním zahneme vlevo kolem kamenného kříže. (Občerstvení: Zámecká krčma ÚT–ČT 16–22, PÁ 16–23, SO 14–23, NE 14–22 h; hostinec PO 17–22, ÚT, ČT 16–22, PÁ 16–24, SO 14–24, NE 14–22 h.)
Široká zpevněná polní cesta nás dovede na okraj vsi Kostníky, kde – obklopen porostem starých lip – stojí barokní kostel Nanebevzetí P. Marie z počátku 18. století . U kostela je hřbitov s několika empírovými náhrobky a kaple z 19. století. – Vyjdeme na silnici a jdeme po ní západním okrajem vsi. Za obcí na křižovatce vidíme zajímavá sloupková boží muka ze 17. století, jedna z nejstarších v oblasti. Zahneme na silnici vpravo a kolem rozlehlého zemědělského areálu dojdeme k zatáčce silnice, kde zahneme kolem výklenkových božích muk vlevo na širokou polní cestu. Ta nás dovede k lesu a serpentýnou klesne do údolí Bihanky, kde se napojíme na červenou turistickou značku. Jdeme po ní vlevo kolem hospodářského objektu, o kus dál za potokem mineme bývalý Rajmundský mlýn .
Cesta nás vede proti toku Bihanky, vlevo máme rozlehlou paseku. Na jejím konci u osamělé chatky se stočíme vlevo, vystoupáme na plošinu nad údolí a mezi poli míříme ke Kdousovu. Na silnici se dáme spolu se značkou vpravo přes obec; u hostince červená odbočuje vlevo. Dřív než se po ní vydáme, uděláme krátkou odbočku ke kostelu sv. Linharta . Je to cenná barokní architektura z let 1757–63 od M. Kirchmayera, jednolodní stavba s bohatě členěným průčelím, ze kterého vyrůstá věž. Ke vchodu vede krátké schodiště, zdobené kamennými vázami, u něj stojí sloupková boží muka z r. 1665. Na bývalém hřbitově, zazděný do kostelní zdi, je empírový náhrobek.
S kostelem sousedí hospodářský dvůr a při něm hezká barokní fara, stavěná spolu s kostelem – patrová, s mansardovou střechou, se třemi slunečními hodinami na fasádě. Naproti kostelu přes silnici si můžeme prohlédnout statek v lidovém stylu z 19. stol. (Občerstvení: hostinec ÚT–ČT 17–22, PÁ, SO 17–23, NE 17–21 h; smíšené zboží mj. SO 7–11, NE 13–15 h.)
Vrátíme se na červenou značku a kolem hostince projdeme na širokou zpevněnou cestu, lemovanou alejí. Vede nás zvolna vzhůru, asi po 1,5 km dojdeme k rozcestí, odkud se otevírá daleký, téměř kruhový výhled do okolí. Zahneme vlevo a kolem zajímavých božích muk na trojúhelníkovém půdorysu přicházíme k rozcestí turistických cest Doubrava . Na rozcestí změníme značku a půjdeme vpravo po zelené. Cestou podél lesa, později mezi poli dojdeme na okraj vsi Jiratice, kde je turistická orientace.
Pokračujeme vlevo po silnici, na křižovatce u lesa vpravo málo používanou silničkou směr Radotice. Mineme oplocený zemědělský areál, asi 250 metrů od jeho konce míří zelená značka vlevo na širokou a pohodlnou polní cestu. Zvolna stoupáme, vlevo mezi stromy vidíme věž polického zámku. Zahneme vpravo podél pásů křovin, na jeho konci na rozcestí vlevo. Opět jdeme mírně vzhůru až téměř k lesu, kde cesta zahýbá doleva.
My jdeme po mezi přímo, na kraji lesa narazíme na cestu, po které se stáčíme vpravo. Cesta se po chvíli pustí hlouběji do lesního porostu, my spolu se značkou pokračujeme okrajem louky, později jinou cestou, která sestoupí na středu vsi Bačkovice. Stojí tu novogotický jednolodní kostel , prostá architektura ze 2. poloviny 19. století, se štíhlou průčelní vě-ží. Nepatří mezi nijak zvlášť hodnot-
né stavby, ale spolu s kamenným křížem před vchodem a skupinou lip tvoří oku lahodící celek.
Značka nás vede dál po silnici až ke skupině domků při břehu Želetavky na jižním okraji vsi. Na malé skalce tu v krásné poloze stojí kamenný kříž. Před ním uhýbá značka vpravo, my ji však v těchto místech opustíme a budeme pokračovat dál silnicí. (Úsek zeleně značené trasy mezi Bačkovicemi a Šimkovým mlýnem je neprůchodný, takže jej nedoporučujeme ani nejotrlejším chodcům. Asi 300 metrů za odbočnou nás značka „cvičně“ převede přes pruh pole, to nejhorší nás však čeká na konci lesa – asi 600 metrů široký lán, který se prakticky nedá obejít.
Značení na nás důvěřivě mrká ze sloupů elektrického vedení uprostřed rozoraného pole, ale jít podle něj se nedá.) Úžlabinou vystoupáme na plošinu, na křižovatce silnic zahneme vpravo a po 1,5 km dojdeme k bývalému Šimkovu mlýnu v údolí Želetavky. Vzorně udržovaný objekt, doplněný o novou obytnou budovu, dnes slouží jako dětský letní tábor. Na průčelí směrem k silnici jsou sluneční hodiny a letopočet 1753.
Od mlýna se pustíme vlevo do údolí po zelené značce, se kterou jsme se tu opět setkali. Zprvu po zarostlé mezi při kraji pole, pak vpravo příjemnou travnatou cestou podél Želetavky míříme k jihovýchodu. Údolí je tu ještě vcelku ploché, s lučinatým dnem a jen nevysokými zalesněnými svahy nad oběma břehy. Cesta nás vede asi kilometr, pak najednou skončí a s ním i dosavadní idyla. Zelená značka pokračuje pěšinou ve svahu, která se postupně mění v „kančí stezku“, prodírající se mezi trnitými keři. Občas obcházíme či přelézáme napadané stromy.
Asi po 400 metrech pěšina sestoupí k vodě; po břehu mezi kopřivami jdeme asi 20 metrů k jednoduché lávce přes Želetavku, pak značka znovu zamíří vzhůru do zarostlého svahu. (Po lávce můžeme přejít na protější břeh a pokračovat relativně schůdnějším terénem, pokud nám nevadí chůze nekosenou loukou.) Charakter cesty se nemění, naštěstí ubývá trnitých keřů. Po naší levé ruce se objeví mohutná skalní stěna se dvěma výraznými otvory menších puklinových jeskyní , o kus dál znovu sestoupíme k řece, kterou překračuje další lávka. (Tudy se můžeme vrátit na značku, pokud jsme si vybrali chůzi po protějším břehu.)
Objeví se cesta, která nás už bez problémů vede při okraji lesa. Na jeho konci vlevo vidíme zajímavě členité svahy s drobnými skalkami. Lokalita se jmenuje Lubnické stráně a rostou tu ohrožené teplomilné rostliny; je navržena na chráněný přírodní výtvor. Cesta vystoupá k mohutné budově školy a vyústí na silnici, po které vpravo dojdeme do středu obce Lubnice. Těsně před kostelem zelenou značku opustíme a dáme se vlevo úzkou uličkou mezi domky. Ještě dřív si však prohlédneme kostel sv. Jiří , nově opravenou jednolodní stavbu s trojbokým presbytářem, oválnými okny a mohutnou hranolovou věží v průčelí.
O něco níž při břehu řeky stojí architektonicky zajímavá fara, spolu s kostelem vystavěná barokně v r. 1718. Křídlo směrem do ulice má pěkně zdobený štít, zadní objekt schodiště otevřené arkádou. Spolu s přilehlým hospodářským objektem má fara půdorys písmene L, zbývající dvě strany uzavírá kamenná zeď. Jižně od obce se v minulosti těžil grafit. (Občerstvení: hostinec za mostem, PO–ČT 18–22, PÁ 18–24, SO 11–14 a 18–22, NE 14–21 h.)
Vrátíme se zpět nad kostel, zahneme do uličky a širokou, pohodlnou cestou pokračujeme do hezkého údolí Želetavky. Asi po 800 metrech dojdeme k místu zvanému U mlýna . V romantickém místě, na pozadí skalních stěn nad protějším břehem, při soutoku Želetavky a Blatnice, tu stojí patrová budova mlýna čp. 52 s dochovaným náhonem a vantroky. Ještě před mlýnem, na rozcestí v cípu lesa, zahneme vlevo. Stále po široké cestě dojdeme ke srubu, stojícímu při břehu jednoho z malých potoků, a pokračujeme středem louky. Přejdeme vyschlý náhon a stále travnatou cestou hezkým údolím podél Želetavky dorazíme k malebným budovám Nového mlýna , na protějším břehu chráněným skalní stěnou. Mlýn byl postaven v r. 1817 a část jeho hlavního objektu byla později ubourána, přičemž bývalé sklepy využil současný majitel pro zřízení bazénu.
Na rozcestí u mlýna se rozloučíme s pěkným údolím a zamíříme vlevo na cestu, která vystoupá úžlabinou do polí; při jejich okraji půjdeme vpravo. Postupně se nám otevře hezký pohled na Polici s dominantou zámecké věže, na protějším břehu řeky vidíme veliký kamenolom. V místech, kde široká cesta zahýbá vlevo, půjdeme rovně méně používanou travnatou cestou k hornímu okraji svahu nad potokem. Vlevo roste mohutná borovice, která by si zasloužila pozornost ochránců přírody. Pěšinou sestoupíme k potoku, po lávce přejdeme na druhý břeh a dáme se vpravo do svahu (ne vlevo širokou cestou) ke starému židovskému hřbitovu, obehnanému kamennou zdí.
Hřbitov je historicky cenný areál s řadou renesančních a barokních náhrobků. Je zpustlý a zarostlý, začalo se však už s jeho obnovou, o čemž svědčí renovovaný vstupní objekt a část ohradní zdi. – Od hřbitova jdeme jižním okrajem Police stále vzhůru, nad požární nádrží zahneme vlevo, mineme malý trojúhelný parčík a průjezdem ve zdi vstoupíme do prostoru bývalého zámeckého dvora. Kolem zámku projdeme k průjezdu a k návsi, na které jsme okružní cestu začali.
(Doporučujeme průvodce Podýjím a Znojemskem ze Zelené edice.)
