Objímání Oslavy

Oslavany byly pro svoji příznivou polohu osídleny již v nejstarších dobách, což ostatně dokládají i četné nálezy – na Lužích bylo objeveno neolitické sídliště, u Dvorku kamenné mlaty, sekyrky, neolitické sídliště bylo i nedaleko dolu Kukla, v prostoru bývalé elektrárny osídlení ze starší doby kamenné atd. První písemná zmínka o Oslavanech je v zakládající listině třebíčského kláštera v r. 1104. V r. 1197 Helvida ze Znojma vyměnila statek Horku u Třebíče za Oslavany a v r. 1225 tady založila první klášter cisterciaček na Moravě pod názvem Údolí Mariino. Vysvěcení v r. 1228 byl přítomen i samotný panovník Přemysl Otakar I. Klášter získal královské výsady a rozšiřoval své statky až na Znojemsko, kde měl vinice. Po požáru klášterního kostela sv. Jakuba r. 1515 ale nastal úpadek – řádové sestry odešly do Brna a v r. 1525 byl klášter zrušen. Po r. 1582 pak Althanové zahájili přestavbu kláštera na renesanční zámek – čtyřkřídlý objekt s arkádami. Raně gotický kostel P. Marie z 1. pol. 13. stol. přestavěli r. 1583 na zámeckou kapli s věží. Zámek později prodělal menší barokní a v 1. polovině 19. stol. klasicistní úpravy. Kolem r. 1626 zahájila na zámku provoz tiskárna, později převezená do Mikulova. Již ve středověku se u Oslavan dolovala měď, uhelné vrstvy byly objeveny r. 1760. V 19. stol. byly otevřeny uhelné doly a Oslavany nabyly na významu. Důlní podnikání provázely i velké stávky (1900, 1920, 1932–33). V r. 1913 byla uvedena do provozu elektrárna – stejně jako doly byla však zrušena. Slavnou báňskou minulost připomíná dnes jen okolní terén, důlní stavby a expozice hornictví na zámku. Po letech, kdy byla tato památka veřejnosti nepřístupná, se zámek dočkal oprav a začal být využíván pro kulturní účely. (V době přípravy tohoto průvodce byla expozice představena v rámci Hornického dne a chystalo se její trvalé umístění na zámku.)Na návrší nad městem stojí na místě původní románské baziliky z doby založení kláštera barokní farní kostel sv. Mikuláše z r. 1770 s věží z let 1780 – 96. V interiéru je obraz světce od I. Raaba a plastiky od O. Schweigla, na hřbitově pomník s postavami havířů na paměť důlní katastrofy r. 1860 a další na paměť výbuchu na dole Kukla r. 1921. (Ubytování, stravování, občerstvení: hotel Horník; Sport hotel Stadión; restaurace Dělnický dům PO–ČT 11–22, PÁ, SO 11–23, NE 10 – 20 h; večerka Oslavka; restaurace /u autobusového nádraží/ aj.)

Od autobusového nádraží  jdeme společně s turistickými značkami do středu města na náměstí 13. prosince. V první části našeho putování nás bude provázet žlutá značka – nejprve ale odbočíme ke kostelu sv. Mikuláše , kam se dostaneme z náměstí – pamětní deska připomene pobyt básníka Vítězslava Nezvala a naproti na budově školy další deska připomíná rodáka, známého moravského badatele Václava Čapka. Od kostela se otvírá hezký pohled na Oslavany – vidíme zámek a nad městem připomínky někdejší důlní činnosti. Někam sem, na kopec zvaný Za klášterem, prý před vojskem utekly jeptišky z oslavanského kláštera. Vroucně se modlily, aby se raději proměnily v kámen, než aby padly do rukou vojáků. A tak prý se i stalo – dnes tady spatříme velké množství balvanů…Od kostela se vrátíme na náměstí, pokračujeme k mostu přes Oslavu a před ním uhýbáme pohodlnou cestou proti proudu řeky. Držíme se vody až k rozcestí Pod Novou Vsí. Stezka se pouští do skalnaté stráně, až nás vyvede na rozhraní lesa a pole. Jdeme po tomto rozhraní – vpravo nás láká vyšlapaná pěšina, směřující strmě dolů k vodě. Necháme ji bez povšimnutí, dojdeme k rohu pole, zatočíme po rozhraní vlevo a pak se pustíme vpravo nenápadnou odbočkou a stále stoupáme až k plotu zahrady a na silničku. Tady trochu vydýchneme, stoupáme už velice mírně , kus jdeme po rovině. Nepřehlédneme místo, kde naše značka uhýbá z této komunikace vpravo na rozcestí Doubravka. Cesta se lesem blíží ke skalnatým stráním, svažujícím se hluboko do údolí. Míjíme první skalní vyhlídku, projdeme po okraji pastvin a zkrátíme nejznámější a největší meandr Oslavy – Čertův jazyk. Kdybychom se drželi lesa, cestu bychom si prodloužili. Dáme dobře pozor na značení a mírně vystoupíme na Malou skálu , považovanou místními znalci možná za vůbec nejpůvabnější místo celé oblasti. Vrcholové skalisko (402 m) objímají divoce zkroucené borovice, hluboko pod námi (o 140 m níž) se třpytí Oslava, přehlédneme její mohutný meandr i moře lesů. Na protějším břehu na mohutným skálách vidíme zříceniny Levnova (Ketkovického hradu), vlevo od něj na homolovitém kopci zříceniny Kraví hory i zářez říčky Chvojnice. V dálce zahlédneme i Babylon. Malá skála se pro svoji polohu líbila i našim prapředkům, s největší pravděpodobností tady bylo opevněné výšinné sídliště z pozdní doby kamenné (eneolitu), doložené keramikou jevišovické kultury. Archeologové tu objevili i stopy lidu s moravskou malovanou keramikou z mladší doby kamenné, náznaky osídlení z doby bronzové a halštatské. Hradiště bylo nejpřístupnější od jihu – tady také bylo vybudováno opevnění (val a příkop). Asi 240 m dlouhý val je ještě částečně patrný.

Z Malé skály scházíme po žluté turistické značce strmou strání, za deště musíme dát pozor, je to pěkný „padák“. Stezka nás vyklopí u Senoradského potoka obloženého mnoha chatami – pár kroků vpravo to máme k rozcestí Pod Levnovem. Senoradský potok se vlévá do Oslavy a my jdeme vpravo po červené značce po pravém břehu řeky kamenitou širokou cestou, obdivujeme bizarní skály, je to nádherné panorama. Na protějším břehu lze zahlédnout zříceniny hra-du Levnova. Míjíme pár chat a po mostku přejdeme na levý břeh Oslavy. Pokračujeme po-dél proudu až ke Ketkovickému mlýnu . Ze-lená společně s červenou značkou tady uhýbají vlevo do svahu – pokud se na Levnov vydáme při jiné příležitosti, můžeme zvolit následující variantu. Za mlýnem pokračujeme bez turistikcého značení přímo pohodlnou cestou podél oplocení, do široké údolní nivy. Oslava tady vytváří svůj největší meandr již zmíněný Čertův jazyk. Dříve, než se řeka prudce stočí doprava, dorazíme k osamělé chatě – před ní uhýbá široká cesta vlevo do svahu a vytrvale stoupá kamenitou strání Plánicí. Je obrácená k jihu, chráněná před větrem, zvěř a ptactvo tady hledají útočiště před nepohodou. Potěší nás i hezké výhledy do údolí řeky. Vcelku pohodlně tak zdoláme stoupání – cesta vyúsťuje u obnovené kapličky nad Čučicemi, před námi jsou rozsáhlé třešňové sady. Cesta se mění na asfaltovou silničku, po které scházíme kolem fotbalového hřiště do vsi. Čučice se poprvé připomínají ve falzu z 12. stol. k r. 1104 jako majetek třebíčských benediktinů. Nálezy klínů, malované keramiky a jiných předmětů naznačují, že zde mohlo být neolitické sídliště. Již před r. 1100 se tady pěstovalo víno. V r. 1496 patřily k Ivančicím, pak k moravskokrumlovskému panství. V r. 1304 vypálili Čučice Kumáni, v r. 1619 tady řádil červený kohout a ves nezůstala ušetřena ani za třicetileté války. Scházíme mezi domky se zahrádkami k autobusové zastávce, tady uhýbáme vpravo ke kostelu sv. Jakuba Většího . Patrně románská svatyně ze 13. stol. byla přestavěna barokně a r. 1707 vyhořela, nová přestavba nese datum 1748. Mešní kalich na hostie má datum 1518, cenný je i zvon s reliéfem Krista na kříži, ulitý r. 1581, druhý zvon pochází z r. 1713 a zavěšen byl po r. 1945. Klasicistní kříž u kostela pochází z 1. čtvrtiny 19. stol. (Občerstvení: restaurace.)Zelená značka klesá po silničce kolem domků, přilepených na strmé stráni, a dál nad roklí Čučického potoka. Nedaleko jeho levého břehu jsou zbytky dolů na tuhu – v letech 1845–93 ji tady (a navíc železnou rudu) dobývala firma Elbogen z Vídně. Doly byly zavaleny. Listnatým lesem scházíme až k Oslavě, zatočíme vlevo přes Čučický potok a sledujeme pohodlnou cestu, která zezadu míjí skupinu chat a stoupá pryč od vody. Až se dostatečně zadýcháme, přijde odměna. Stočíme se vpravo a prakticky po vrstevnici si to pohodlně šlapeme vysoko nad údolím řeky. Provází nás smíšený les a nádherné výhledy. Cesta začíná klesat k rozcestí Kocoury, u lesnické boudy pak ostře uhneme vpravo z pohodlné komunikace na pěšinu, zahloubenou do stráně. Poměrně strmě sestoupíme k Oslavě, široké údolí s loukami je potěšením pro oči. Není divu, že tady bývá v sezóně dětský tábor. Romantické zákoutí stíní olše, vrby i skupina mohutných dubů. Překročíme potůček a několika málo kroky vystoupíme na širší cestu, vedoucí kousek nad řekou. Dáme se po ní vpravo, vyjdeme z lesa a hledíme na Oslavany s dominantou kostela. Přicházíme na okraji zástavby a na vidlicovitém rozcestí pokračujeme přímo podél rodinných domků se zahrádkami. Příjemná ulice vyústí na silnici – po ní jdeme do středu města kolem Informačního střediska a restaurace Dělnický dům, po mostě přes Oslavu na náměstí. Za náměstím vlevo nás informační směrovka posílá k oslavanskému zámku (bez turistického značení)  – určitě uděláme odbočku. Pak se vracíme na hlavní silnici a po ní k autobusovému nádraží. (Pokud použijeme vlastní dopravní prostředek, pohodlně můžeme zaparkovat přímo na náměstí.)