Dá se na přechodu Alp zničit nebo minimálně poškodit vztah? Nemyslím tím jakýkoliv vztah v naší skupině – to už dávno nejde – ale někoho, koho ani neznáte? A dá se to udělat velmi rychle? Ano, dá.
Šli jsme tenkrát přechod Watzmanna v Alpách, bylo po sezoně a chata zavřená. Kousek je ale pěkný winterraum, plán byl tedy jasný. Docházeli jsme odpoledne, už se začalo smrákat, když nás náš kamarád Luboš začal přesvědčovat, že v dálce vidí světýlko. Na to, že někdo halucinuje na konci našich výletů, jsme celkem zvyklí, a tak jsme mu vůbec nevěnovali žádnou pozornost a soustředili se na poslední metry pochodu.
To mělo za následek jednak smrtelné uražení Luboše, ale i fakt, že jsme přehlédli, že to světýlko tam prokazatelně bylo. Konkrétně plápolalo skrz okno winterraumu a my se začali těšit, že se s někým zase seznámíme. Naše skupina je taková seznamovací a některé členy nedokáže rozhodit ani to, když se ostatní seznamovat třeba tolik nechtějí.
Tento výlet nás šlo pět a postupně jsme se nasoukali do boudičky, kde seděl pár u stolečku se svíčkou. Měli slavnostně prostřeno, podle vůně si zapálili asi něco pro atmosféru a drželi se za ruce. Viditelně něco slavili a zde hledali samotu, romantiku a lásku. Výraz v jejich tvářích napovídal, že kdyby mohli na stupnici 0 až 10 vyjádřit radost z našeho příchodu, desítka by to nebyla. A ne, devítka taky ne.
Nepomohlo ani to, že PJ prvním otočením se svým batohem shodil svíčku ze stolu i s jedním talířem, co si asi donesli. Svíčka zhasla, zakutálela se pod postel, talíř se rozbil a slečna se rozplakala. PJovo řešení situace, které mu celý život fungovalo, tedy nabídnout slivovici, atmosféru taky nezlepšilo.
Slivovici jsme si tedy dali s ním my a snažili se potichu a nenápadně vybalit věci a usadit se v místnůstce. Což se nám podle výrazu zamilovaného páru dařilo asi jako hlemýžďovi vyhrát 110 metrů překážek.
Tlak, který jsme cítili, se zlepšil o pár minut později, kdy dorazila další skupina a úplně rozplynul za další hodinu, kdy dorazilo dalších šest lidí. V boudičce pro deset nás najednou bylo patnáct a o soukromí se nedalo mluvit.
Zamilovaný pár se schoval ke zdi na nejzazší palandu a chlapec se snažil slečnu nějak uklidnit. My mezitím obsadili stolek, každá skupina vytáhla něco k pití a k snědku. Nakonec z toho byl moc pěkný večer, na který rádi vzpomínáme. Pokecali jsme, z plna hrdla se nasmáli (všichni krom toho páru) a po půlnoci šli spát v poněkud stísněných podmínkách.
Chatička se zahalila do ticha hor a jediné, co rušilo toto ticho, bylo štkaní a posmrkávání zamilované dívky.
Přeji vám všem romantiku, pokud ji hledáte. Ale ne ve winterraumech!
