O trekování a přírodě přednáším na festivalech, v kinech, v divadlech, venku a jednou jsem přednášel i ve sklepě. Přednáším pro firmy, v domovech důchodců, pro různá sdružení, jezdím do ciziny i na zdravotnické konference. Přednášky pro děti jsou ale úplně jiný level a úplně jiná výzva.
Začátky bývají těžké
Dodnes si pamatuji, jak jsem šel poprvé přednášet pro děti, tenkrát to bylo na příměstský tábor. Představoval jsem si, jak je namotivuji fotkami, videi a příběhy z celého světa a cizích krajin. Jak se budou smát. Jak se budou ptát. Jak nebudu stíhat odpovídat. Jak budou vedoucí muset přednášku ukončit, aby všichni stihli oběd. Když jsem se blížil k tělocvičně, kde měl tento úspěch proběhnout, vypadalo to, že uvnitř probíhá buď heavy metalový koncert, nebo že tělocvičnu zevnitř boří bagry.
Uvnitř jsem zjistil, že hluk nepochází z beden ani rypadel, ale z dětí, kterých zde bylo asi dvě stě. Vedoucí se krčili v rohu za žíněnkami a psali si na mobilech. Pokusil jsem se je přinutit postavit projektor a uklidnit děti. Povedlo se jen jedno z toho, já stihl stáhnout přednášku z osmdesáti minut na jedenáct, což je dodnes můj rekord, a zmizel, aniž by si toho kdokoliv všiml. Poslední, co jsem ve dveřích viděl, byl projektor letící ze stolku na zem…
Jak jen různorodé mohou přednášky být
Nic tak hrozného mě od té doby nepotkalo, ale zažil jsem toho hodně. Třídy, kde když jsem se zeptal, zda někdo spal venku, koukali na mě, jako kdybych spadl z Marsu. Další den, jiné město, jiná škola a na stejný dotaz se přihlásily skoro všechny děti. Zažil jsem třídy, kde se děti chtěly ptát a bavit, ale paní učitelka ne. Představovala si to jako hodinu chemie. Tak jsem se s ní domluvil, šla si dát kafe jinam a přednáška byla skvělá. Zažil jsem třídy, kde učitelky s dětmi už na Stezku Českem vyrazili. To bylo úžasné. Zažil jsem užaslé učitele po přednášce, kteří za mnou přišli s šokem v očích: „To byla nejlepší přednáška! Ani jedno dítě nebylo na mobilu!“ Zažil jsem děti, které brečely smíchy, když se snažily zvednout batoh vážící třicet kilo. Zažil jsem tábor, kde se vedoucí převlékl za medvěda a vlítl uprostřed přednášky do zhasnuté místnosti, a já byl rád, že jsem zrovna nebyl u dveří, protože to by byl asi můj konec.
Zjistil jsem, že děti příroda baví, když je k tomu někdo alespoň trochu vede. A taky, že jejich svět bude vždycky asi trochu záhadou. Na poslední přednášce pro jedno gymnázium se při závěrečných otázkách osmělila taková blonďatá holčička tak ze sedmé třídy a zeptala se ohledně Stezky: „A už vám tam někdo umřel?“ A já dodnes nevím, zda ji moje odpověď, že ne, ale že to budeme sledovat, zklamala, nebo potěšila. I kvůli budoucnosti nás všech doufám, že to druhé.
Ať vám to šlape!
