Nocoviště a poloviční přechod Šumavy

Už delší dobu nás lákalo uskutečnit přechod Šumavy (konkrétně šumavského hřebene), a když nevyšla dovolená ve Slovinsku, bylo rozhodnuto! Věděli jsme, že je možné přespávat na nouzových nocovištích, která jsou přístupná po celý rok a kromě vyhrazeného místa na stany bývají vybavená jednoduchým posezením a záchodky.

Železná opona u Železné Rudy
Vyrazili jsme ve čtvrtek časně ráno ze Smíchovského nádraží směrem na Železnou Rudu. Za necelé čtyři a půl hodiny nás vláček dovezl na místo. Měli jsme před sebou čtyři dny. Železná Ruda působí jako „horské“ letovisko s účelovou architekturou ze 70. let, ale na příjemný oběd, pivko a pokec s místními to stačilo perfektně. A pak už jen vzhůru na hřeben a po vrcholové stezce až na její konec – tedy poloviční konec, protože celý přechod bychom časově nezvládli. Stoupání bylo pozvolné, a tak se šlo příjemně. Překvapila nás zajímavě udělaná naučná stezka o železné oponě a hlídání hranic, která šla chvíli souběžně s naší cestou. Až tady na místě s dobovými reáliemi člověk teprve pocítil, co to muselo znamenat pro lidi tenkrát. Nicméně se zbytky, přestože už jen částečnými, se člověk setkával pořád (dlouhé rovné průseky, zbytky zrezivělého ostnatého drátu, betonové sloupky zanechané v říčkách apod.).

Nocoviště Hůrka u Prášil
První noc jsem strávili na Hůrce, místo to bylo opravdu nádherné. Celkem se tu sešly 4 stany. Prostoru zde bylo dost pro všechny, záchodky i místo byly čisté, tráva posekaná, co více si přát. Kdysi zde bývala stejnojmenná vesnice Hůrka, která byla po 2. světové válce vysídlena a pak zde vznikl vojenský prostor se střelnicí. Poslední připomínkou bývalé vesnice je kaple se „zvonem smíření“ a zvláštní atmosféra, která je zde cítit i po mnoha letech.

Chybějící les
Druhý den nás nohy nesly přes jezero Laka, bývalou vesnici Gsenget až na nedaleký vrch Poledník. Přestože vzdálenost (cca 14 km) nebyla zase tak veliká, klesání a stoupání nám dalo pořádně zabrat. Půjdete-li po zelené, tak za rozcestím „U bývalé roty“ je krásná a vydatná studánka přímo u cesty, takže nejde minout. První věc, která nás zarazila, když jsme k podvečeru přicházeli na místo byla, že zde chybí les – ještě před dvěma lety lemoval cestu k vrcholu s rozhlednou. Suché a popadané stromy působily trochu zlověstně. Přestože jsme všude potkávali informační cedule o přirozené obnově lesa, nepředstavovali jsme si, že je kalamita tak rozsáhlá. K samotné rozhledně, jako pozůstatku let minulých, přiléhá rozlehlý přístřešek s krbem. Obě stavby dohromady působí dosti kontrastně – obří betonový kolos vyhlížející do širokého okolí a nízká budova připomínající tradiční architekturu. Snad jako symbol návratu pohraničního pásma k normálnímu životu.

Nocoviště Poledník
Nocoviště se nachází kousek vedle a možnost zatopit si v krbu nadchne snad všechny. Ještě pozor na místní lišku, už to tu zná a ráda si vezme něco na zub přímo z vašeho stanu.  Nocoviště nejsou od sebe nijak daleko. My jsme se ale rozhodli druhý den dojít až na Bučinu a nocoviště u Modravy vynechat. Je sice kousíček od Roklanského potoka, ale bývá často podmáčené a mezi kořeny je těžké nalézt místo pro stan.

25 km po hřebenech
Třetí den ráno bylo pochmurně, ale teplá čokoláda a koláč z místního občerstvení na rozhledně nám zvedly náladu. Cestou z Poledníku jsme nezapomněli navštívit slatiniště „Tříjezerní slať“ a pak hurá na něco dobrého do Arniky (místní hospůdka s penzionem) v Modravě. Cesta na Bučinu byla sice dlouhá (cca 25 km), ale krásné výhledy nám to plně vynahradily. Prameny Vltavy jsme vynechali, jelikož slunce se klonilo k západu a my jsme chtěli dojít do tmy na Bučinu.

Nocoviště Bučina a Alpská vyhlídka
Nocoviště na Bučině je blízko silničky, na které sice jezdí jen turisté na kolech a místní autobus, ale i tak by neškodilo trochu více soukromí. Jako záchody jsou na všech nocovištích použity běžné toitoi buňky. Sympatické je, že jsou zakryty jednoduchým dřevěným přístřeškem, aby v tolik nekazily atmosféru jednoduchého přírodního prostředí. Překvapení čekalo ráno, kdy nás probudilo radostné volání „Podívejte, jsou vidět Alpy!“ Nejdříve jsme nevěřili, ale když jsme vylezli ze stanu, přesvědčili jsme se na vlastní oči. Teď už nám název místa „Alpská vyhlídka“ dával konečně smysl. Bylo jasno a na obzoru v dálce se opravdu tyčily štíty Alp s výsostným Dachsteinem pokrytým sněhem. Prý bývá vidět jen výjimečně, a tak jsme měli docela štěstí. Vzdušnou čarou je to cca 170 km.

Končíme v Kvildě
Celkem jsme nocovali na třech nocovištích. Na každém byly přes noc cca 3 až 4 stany (konec srpna). Kapacita každého nocoviště je odhadem cca tak kolem dvanácti stanů pro dvě osoby (tak aby to bylo pohodlné). Máme-li celkově zhodnotit nouzové nocoviště, tak záchody byly všude čisté, nocoviště posekaná a čistá. Nutné je počítat s tím, že na nocovištích nejsou zdroje pitné vody. Nevyžadujete-li komfort, je to perfektní příležitost, jak být přímo uprostřed šumavské přírody a užít si ji tak trochu víc zblízka.

Byl před námi poslední den. Věděli jsme, že odpoledne nás už čeká jen návrat, a tak jsme si zazevlovali na vyhlídce až do oběda. Přece jen těch včerejších 25 km v nohách bylo znát. Pak jsme jen sešli do Kvildy a přes Vimperk se dostali autobusem domů. Zbylá tři nocoviště jsme už nestihli, a tak nám alespoň zbývá něco na příště. Šumavě zdar.

© Svět outdooru, říjen 2012, text a foto Radek a Blanka Červinkovi, kresby Blanka Červinková

Tip:
Odkaz na mapku nocovišť

Placené odkazy k tomuto článku:

Zde může být váš odkaz! Napište nám.