Nízké Taury: zapomenuté zelené hřebeny a skalní štíty

Svým charakterem nám Nízké Taury připomenou místy Roháče, jinde zase ohromí svou nefalšovanou vysokotatranskou krásou. Přechod celého hřebene (nebo alespoň některých jeho částí) je fantastickým zážitkem, který nemá v rámci rakouských Alp obdoby.

Významné pohoří Centrálních krystalických Alp – Nieder Tauern (4 900 km2) v rakouských Alpách není v literatuře uváděno pouze jako jediné pohoří, ale pro svá specifika podle jednotlivých horských celků. Pokud chceme vymezit hranice tohoto obrovského horského prostoru, pak jim bude na východě údolí Liesingtal mezi městy Trieben a Loeben. Celou jižní hranici pohoří tvoří dlouhý tok významné rakouské řeky Mur a sever ohraničuje další známá řeka Enns. Na západě dělí Nízké Taury potok Grossarl Bach od navazujících Vysokých Taur.

Seckauské Taury

Oblasti Nízkých Taur dělíme na několik zásadních horských celků, které se ve své podobě od sebe mnohdy velmi liší. Prvním pohořím na východě území to jsou Seckauer Tauern tvořící jednolitý klikatý hřeben probíhající ve směru východ – severozápad mezi údolím Liesingtal a sedlem Hohentauern (1278 m, silnice mezi Trieben a Judenburgem). Nejvyšší vrchol masívu leží takřka v samém středu hřebene – Hochreichart (2416 m). K jihu vybíhají četné dlouhé rozsochy, v nichž leží několik dalších vysokých vrcholů – např. Pletzen (2 345 m).

Východní části dlouhého hřebene Nízkých Taur jsou pro Rakušany tím samým, čím jsou pro nás Západní Tatry a Roháče – zemí zaslíbenou pro všechny trekaře, matadory dálkových cest, milovníky klidu a dalekých obzorů. Hory zde ještě postrádají dramatickou podobu skalnatých štítů, zelených kopců a kopečku je zde více než v centrálních částech pohoří. Seckauské Taury se prezentují většinou jako travnaté hory, i když ani zde nechybí mnoho krásných skalnatých vrchů. Oproti jiným skupinám Nízkých Taur je pohoří chudé na jezera.

Přechod hřebene Seckauských Taur

Východní část Nízkých Taur je takřka zcela zapomenutým koutem Rakouska. Totální nedostatek horských chat a velká vzdálenost od lidských sídel způsobila, že toto nádherné pohoří vyhledávají dnes již jen dobrodruzi a milovníci dlouhých osamělých cest. Na rakouské poměry, kde na každém rohu hlaholí stovky turistů a výletníků a na každém druhém vrchu stojí chata či hospoda, je to jev naprosto nevídaný. Přechod hřebene, nebo alespoň jeho části je parádním zážitkem. Tady můžeme ještě v klidu tábořit se stanem v horských sedlech a bez obav pít vodu z jezer a potoků.

Výstup na Seckauer Zinken (2397 m)

Tento vrchol hledejme ve východní části Seckauer Tauern. Přestože není nejvyšším vrcholem pohoří, je vrcholem nejnavštěvovanějším (pokud se to tak dá v těchto podmínkách vůbec nazvat). Z osady Seckau vystoupáme kolem malebného kostelíku Maria Schnee na vrcholu Hochalm (1 822 m) s nádherným rozhledem na hlavní hřeben Taur (značená cesta č. 983). Po hřebeni míříme ke kříži na vrcholu Seckauer Zinken. Za svůj název vděčí starým dolům na zinek, které se nalézaly v severních srázech hory (čemuž odpovídají i další názvy v okolí – Zinkerkar, Zinkenschütt a další). Z vrcholu je krásný rozhled, možná snad bohatší než z nejvyšších vrcholů.

Rottenmannské Taury

Na Seckauské Taury navazuje na západě za sedlem Hohentauern další horský celek Nízkých Taur – Rottenmanner Tauern a Wölzer Tauern, uváděné v literatuře pouze jako Wölzerské Taury. Přes 30 km dlouhý hřeben končí na jihozápadě v silničním sedle Sölker Tauern (1788 m). K tomuto pohoří se vztahuje podobná charakteristika jako v předchozím masívu. Souvislý vysoký hřeben vysílá především k jihu několik delších rozsoch. Na ploše skoro 1 250 km2 se vypíná mnoho skalnatých vrcholů, nejvyšším z nich je 2 472 m vysoký Greim, který však leží v boční jižní rozsoše na západě hřebene. Hřeben s výjimkou sedla Glattjoch (1 988 m) nikde neklesá pod výšku 2 000 m, a tak přechod tohoto opuštěného masívu je jedinečným zážitkem. Zde si ještě bez problémů může horský poutník postavit stan v sedlech či u průzračných jezer, což není jinde v Rakousku již takovou samozřejmostí.

Přechod hřebene Rottenmannských Taur a výstup na Grosser Bösenstein

Grosser Bösenstein je nejvyšším vrcholem Rottenmannských Taur a je snad ze všech tauernských vrcholů nejsnáze dostupný. Vděčí tomu především vysoko položené silnici přes sedlo Hohentauern (1 274 m), která jej míjí po východní straně. Vrchol je zároveň vhodným vstupem na hřeben Rottenmannských Taur, proto se vydáme v rámci této túry nejen na Grosser Bösenstein, ale budeme pokračovat v přechodu pohoří dále na západ vstříc nejvyšším vrcholkům Nízkých Taur.

Schladmingské Taury

Málo navštěvovaná skupina Nízkých Taur – Rottenmannské Taury pokračuje za sedlem Sölker Tauern nejvyšším a nejvyhledávanějším nízkotauerským masívem – Schladminger Tauern. V tomto více než 50 km dlouhém, především skalnatém hřebeni, najde milovník hor opravdu vše – odvážně formované štíty, množství tyrkysových jezer, vodopády, soutěsky. Pohoří je velmi dobře komunikačně dostupné silnicí a žel. tratí v údolí Enns (město Schladming), do samotných hor pak zabíhá několik lokálních silnic. Nejvyšším vrcholem pohoří je osamělý skalnatý obr Hochgolling tyčící se do výšky 2 863 m, nemající široko daleko konkurenci. Celý rozsáhlý horský systém se dělí na několik dalších podcelků – Hauptkamm, HochwildstelleGruppe, Predigstuhl, Hundstein, Kasereck a mnoho dalších.

Přechod hřebene Schladmingských Taur

Přechod hřebene Schladmingských Taur je pro své mimořádné přírodní bohatství – jezera, nádherně formované štíty, vodopády a soutěsky snad nejkrásnější částí celých Nízkých Taur. Tomu také odpovídá mnohem vyšší návštěvnost a množství turistických chat. Nicméně i zde můžeme nerušeně putovat pohořím jen se stanem a tábořit na mnoha krásných místech.

Výstup na Hochgolling (2863 m)

První výstup na nejvyšší vrchol Nízkých Taur je datován již rokem 1791, dnešní klasická a nejvíce chozená cesta vede od chaty Gollinghütte ze severní strany masívu. Jižní varianta přes nádhernou zelenou dolinu Göriachtal je o poznání méně chozená a také podstatně delší. 

Výstup na Seekarspitze (2350 m)

V blízkosti komunikačně důležitého silničního sedla Obertauern najdeme hned několik dobře dostupných vrcholů. Nepřehlédnutelnou dominantou, tyčící se přímo nad sedlem, je ostrý dvojvrchol zeleného Jezerního Špičáku – Seekarspitze. Výstup je snadný a velice vděčný.

Výstup na Hochwildstelle (2747 m)

Druhá nejvyšší hora Nízkých Taur představuje v rámci pohoří jedinečnou horskou rozhlednu. Výška a poloha štítu uprostřed dlouhé severní rozsochy jej k tomu přímo předurčují. K vrcholu můžeme vyrazit z mnoha směrů, ale zůstaňme v údolí Untertal, kde jsme zahájili a snad i zakončili výstup na Hochgolling. Na vrcholu nás vítá velký, několika lany uzemněný kříž a úchvatné panoráma hor. Cesta však ještě nekončí. Krásná hřebenovka vede přes Kleine Wildstelle do sedla Neualmscharte (2 347 m).

Hřebenovka přes Roteck a Preber

Vrcholy Roteck a Preber jsou nejvíce na jih vysunutými štíty Schladingských Taur. Zcela náhle a strmě zde rostou ve své majestátnosti z lungauských dolin, které převyšují o 1600 m! Přechod hřebenem obou vrcholů je skvostným alpským zážitkem. Výstupy jsou tedy určeny jen nezničitelným šlapačům, i když i zde může vlastní auto výrazně usnadnit výstup (na chatu Grazer Hütte vede horská silnička). 

Radstadtské Taury

Posledním pohořím Nízkých Taur je nejzápadnější horská skupina Radstädter Tauern rozkládající se mezi silničním sedlem Obertauern (1 739 m) a údolím potoka Grossarl Bach na západě. Tato část hor již svým poněkud drsnějším charakterem tvoří jakýsi přirozený přechod k navazujícímu mnohem vyššímu celku Vysoké Taury. Nejvyšším vrcholem pohoří je Hohes Weisseck ležící v jižní rozsoše na východě území. Nejpopulárnějším vrcholem je však nádherný a poměrně těžce dostupný štít Mosermandl (2 680 m) v hlavním alpském hřebeni. I zde se hory dělí na několik dalších skupin – Hauptkamm, Weisseck, Pleissingkeil, Steinfeldspitz, Hochfeindkamm a další.

Túra po hřebeni Radstadtských Taur přes Gamsleitenspitze – Glöcknerin

Pokud se vydáme ze sedla Obertauern západním směrem, čeká nás atraktivnější horská krajina než na východ. Hory zde mají nádhernou podobu travnato-skalnatých, měkce modelovaných štítů a více než kde jinde připomínají slovenské Roháče. Hřebenovka mezi vrcholy Gamsleitenspitze (2 357 m) – Glöcknerin (2 361 m) je velmi dobře a přehledně vedená, s těžšími místy se setkáme jen na několika krátkých úsecích.

Výstup na Mosermandl (2680 m)

Srázná skalnatá hora Mosermandl patří mezi nejvyšší vrcholky Radstadtských Taur. Svým ostrým tvarem je snad nejkrásnějším štítem nejzápadnější části Nízkých Taur a zastiňuje tak i nejvyšší vrchol pohoří Wiessseck, vypínající se jižně nad údolím Riedingtal. Vrchol Mosermandl je dostupný od horské chaty Franz Fischer Hütte, stojící v divokém prostředí u jezera Zaunersee pod kolmými stěnami Wildkarhöhe, nejkratší cestou přes jižní stěnu za pouhé 2 hodiny výstupu, ale nejenom samotný vrchol musí být nutně cílem. Zvláště když přes severní kotle a žlaby vede vzhůru pěkná zajištěná cesta, která ve spojení s návratem již vzpomenutou jižní stranou dává parádní a náležitě náročný horský okruh.

Výstup na Hoher Weisseck (2711 m)

Výstup na osamělou nejvyšší horu Radstadských Taur Weisseck patří mezi zapomenuté horské túry. V této odlehlé části Taur potkáme turisty jen zřídka a pokud spojíme výstup s přechodem do blízkých Vysokých Taur, dostaneme tak velmi atraktivní horský výlet. 

Výstup na Weinschnabel (2750 m)

Vrchol Weinschnabel leží již na území Vysokých Taur v oblasti, která je však hodně osamělá a velice zřídka navštěvovaná. S předchozími dvěma vrcholy ho spojuje nádherné výchozí místo u tyrkysové hladiny jezera Tappenkarsee,které svým divokým okolím nemá v Taurech obdobu. Od velké vrcholové mohyly z kamení (žádný kříž!) nádherný pohled na velké přehradní jezero Kölnbreinspeicher s obrovskou korunou hráze (výška 200 m) a na ledovce nádherného masívu Ankogel.