Poutní kostel P. Marie karmelské v Kostelním Vydří, zdaleka viditelná a v posledních letech adaptovaná stavba, je hlavním cílem putování, vedoucího pouze po neznačených turistických cestách. V oblasti Háje je trasa náročnější na orientaci, jinak bez problémů.
Volfířov – Tomáškův mlýn 3 km – Dolní Němčice 4 km – Na Kopečku 6,5 km – Kostelní Vydří 7 km – silnice u Háje 9 km – Volfířov 12 km
Obec Volfířov*, ležící při obou březích Volfířovského potoka v mělkém údolí na dohled zalesněného Háje, je poprvé písemně doložena r. 1369. Místní dominantou je původně raně gotický kostel sv. Petra a Pavla* z doby kolem r. 1300, přestavěný kolem r. 1500 a dále v 17. a v 18. stol. Ze zařízení je nejcennější hlavní oltář z poslední třetiny 17. stol. V r. 1385 je připomínána tvrz, po připojení obce k dačickému panství zanikla, od r. 1420 o ní není zmínka, žádné stopy se nedochovaly. Ve Volfířově se narodil prof. dr. Jan Macků (1881–1964), odborník v oboru mykologie, léčivých a technických rostlin.
Vycházíme ze středu obce k jihu, vedlejší silničkou, odbočující kolmo na hlavní komunikaci směrem na Dačice. Přejdeme přes potok a podél zemědělského objektu pokračujeme polní cestou ven ze vsi.
Cesta vede nad Volfířovským potokem k Brázdovu mlýnu – ten obejdeme zprava a stále stejným směrem dorazíme k nevelkému hájku. Na rozcestí uhneme vpravo a pak pokračujeme vlevo mělkým údolíčkem až k silnici – vlevo vidíme hezky udržovaný Tomáškův mlýn*.
Od Tomáškova mlýna jdeme vlevo po silnici na křižovatku a z ní vlevo do Dolních Němčic*. Ves je doložena r. 1366, kdy náležela bílkovskému panství a pak panství dačickému. Stávala zde tvrz, opuštěná patrně za třicetileté války. Poté rychle zanikla. Kamenné kříže na návsi pocházejí z let 1824 a 1864.
U značky ve středu obce uhýbáme po vedlejší komunikaci doprava. Pohodlná asfaltová silnička protíná pole a přivádí nás k soustavě rybníků – ty vyplňují celý prostor až k Dačicím. Ze silničky se otvírá zajímavé panorama* – dobře vidíme Dačice, před námi v místě zvaném Na Kopečku sledujeme siluetu již zmíněného areálu karmelitánů.
Od rybníku vystoupíme na silnici, po ní se dáme pár kroků vpravo ke křižovatce a odtud vlevo stále po silnici k poutnímu kostelu P. Marie karmelské***, na který navazuje klášter. Této části obce se lidově říká Horní Vydří, samotná ves pak bývá nazývána Dolním Vydřím. Název byl pravděpodobně odvozen od vydry – v rybničnaté krajině jich dříve bývala opravdu hojnost. Podle jiného výkladu by jméno Vydří mohlo pocházet i z německého Widder (beran, skopec).
Kostelní Vydří** se poprvé připomíná r. 1305. Z řady majitelů předbělohorského období byl nejznámější rod Koňasů z Vydří. Ve znaku měli na červeném štítě dva stříbrné buvolí rohy. Volf Jiří Koňas se zúčastnil povstání českých pánů, a tak o statek přišel. V letech 1682–92 vlastnil obec Jan Jáchym Slavata z Telče, 14. září 1694 se stal novým majitelem císařský poštmistr ze Slavonic Gerhard Jindřich Butz z Rolsbergu. Ten r. 1709 postavil na návrší nad obcí malou kapli, předchůdkyni dnešního poutního kostela. Kapli zvětšil a posléze k ní přistavěl dřevěnou loď Matyáš Jindřich, synovec Gerharda. V r. 1826 přikoupili Kostelní Vydří ke svému dačickému panství Dalbergové. Jejich hrobku najdeme na lesním hřbitůvku naproti klášteru. V r. 1829 díky bratrům Františkovi a Tomáši Gräbnerovým byl v Kostelním Vydří založen první moderní cukrovar na Moravě. Podmínky pro pěstování cukrové řepy ale nebyly vhodné, a tak r. 1832 byla výroba cukru zrušena. V provozu zůstala výroba likérů a octa. (Model cukrovaru lze dnes vidět v muzeu v Dačicích.)
Z rozmezí let 1300–1489 pochází původně gotický kostel Navštívení P. Marie*, upravený r. 1658, náležející původně klášteru křižovníků Božího hrobu v Praze na Zderaze. Ze staré gotické stavby se zachovalo široké gotické okno v průčelní stěně závěru presbytáře a v boční stěně vestavěný žulový sanktuář s plochým štítem a železnou mřížkou. Původní dřevěná věž vyhořela r. 1701, téhož roku byla nahrazena věží kamennou. Po zasažení bleskem 6. srpna 1889 opět vyhořela – následovaly další výrazné úpravy. Vnitřní zařízení je barokní.
Poblíž kostela stojí barokní zámek* na místě původní renesanční tvrze ze 16. stol. Ta byla později přestavěna na sýpku a je zdobena sgrafitovým kvádrováním. Zbytek původní věže byl ještě v 19. stol. využíván jako vězení. Ve vsi stojí kamenný barokní most* z r. 1731 se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa. U kostela roste asi 400 let stará chráněná lípa srdčitá. Pozdně barokní kostel P. Marie karmelské vznikal v letech 1787–89, přičemž původní kaple byla využita jako presbytář.
Duchovním otcem poutního kostela a kláštera je Karel Felix Slavata, poslední z rodu Slavatů. Slavatové drželi od r. 1604 telčské panství. Koncem 17. stol. tam žila vdova Františka Slavatová, matka čtyř synů. Dva z nich se oženili, ale zemřeli bezdětní. Třetí byl knězem, ale s církevní dispensí se po smrti bratří oženil – zemřel však také bezdětný. Poslední syn Karel při lovu spadl do vlčí jámy a v nebezpečí života slíbil, když všechno dobře dopadne, že se stane řeholníkem. Po svém zachránění hodně cestoval a v Římě vstoupil k bosým karmelitánům a přijal řádové jméno Felix. Odmítnul naléhání, aby s dispensí vstoupil do manželství a pokusil se o zachování rodu. „Když vymře rod Slavatů, nevymře svět,“ řekl tenkrát a tak se i stalo. Karel Felix Slavata zemřel v Římě r. 1762. Vraťme se ale do Kostelního Vydří. Při návštěvě svého telčského rodiště se Karel Felix od vyderského barona Gerharda Jindřicha Butze z Rolsbergů dozvěděl, že obraz Panny Marie na kopci u Kostelního Vydří obklopuje každou sobotu zvláštní záře. Karel Felix dal na tomto místě postavit kapli a věnoval do ní nynější na dřevě malovaný milostný obraz P. Marie karmelské. R. 1735 (nebo 1737) dal Matěj Jindřich Butz z Rolsbergu kapli rozšířit, v letech 1746–52 dal kanovník Josef Ignác Butz vystavět rozsáhlou klášterní budovu.
Dnes je dominantní stavbou areálu kostel na obdélníkové terase. Areál je vytvářen od jihu budovou karmelitánského kláštera, od západu ambity (uprostřed se vstupní branou) a na zbývajícím obvodu ohradní zdí s dalšími dvěma branami. Branami je tedy přístupný ze tří stran. V klášteře působí řád karmelitánů, objevíme zde i Karmelitánské nakladatelství, známé velice bohatou a zajímavou publikační činností. V prodejně tohoto nakladatelství (při vstupu do areálu od silnice vpravo) si můžeme koupit i barevnou publikaci o Kostelním Vydří (vyšlo r. 1996).
Od areálu scházíme po silnici do středu obce, na křižovatce se dáme po silnici vlevo a za obcí před hřbitovem vlevo po zpevněné komunikaci. Ta se mění v polní cestu, po levé ruce máme zajímavou soustavu rybníků (mj. Kolihov, Orlík). Cesta nás přivádí k okraji lesa a k silnici. Přetneme vozovku a kolem úlů se dáme úvozovou cestou, mírně zatáčející vpravo. Vede rovnoběžně se silnicí na rozcestí širších cest. Pokračujeme přímo, udržujeme stejný směr až do míst, kde se terén ostřeji lomí – dáme se po širší cestě vlevo, na dalším rozcestí mírně vpravo, takže zprava obcházíme zalesněný vrchol Háje (564 m). V sezóně sem rádi zavítají houbaři – a občas noví návštěvníci trochu ztratí správný směr. Cest je tady hodně a orientace složitější. Nikam se ale nepodějeme, maximálně si trasu o něco prodloužíme.
Pokud orientaci zvládneme, pak „obkroužíme“ Háj a směřujeme pohodlnou cestou k jihu. Asi 1 km za popsaným „zlomem“ odbočuje klesající cesta vpravo. Dovede nás k okraji lesa a my se dáme opět vpravo pěšinou, k cestě přes louku a k mostku přes Řečický potok, levostranný přítok Volfířovského potoka. Široká cesta přechází návrší a vede nás do centra Volfířova. Pamatujeme si, že při obcházení Háje nebudeme už nikam stoupat – to bychom vyšli znovu na Háj. Pokud sejdeme z Háje příliš brzy, zastaví nás podmáčený terén u Řečického potoka. Údolíčko se ale brzy rozšiřuje a je spolehlivým pomocníkem v naší orientaci.
(Doporučujeme průvodce Telčsko a Dačicko ze Zelené edice.)
