Nejvýznamnějším centrem naší oblasti je Deštné v Orlických horách s ideálními podmínkami pro letní i zimní turistiku, významné lyžařské středisko a naše první nejdůležitější centrum skibobistů. Obec rámuje půvabná kulisa hor včetně Velké Deštné (1115 m), nejvyššího vrcholu oblasti vůbec. Následující trasa nás seznámí s nádherným okolím a relativně bez větší námahy vyvede vzhůru za pěknými výhledy.
Deštné v Orlických horách – Panoráma 1 km – Jedlová 2 km – Nad sv. Matoušem 3,5 km – Luisino Údolí 6 km – Pod Marušou 6,5 km – Velká Deštná 8 km – Jiráskova cesta 8,5 km – sedlo 11,5 km – Masarykova chata na Šerlichu 12 km – Deštné, Zákoutí 15,5 km – Deštné v Orlických horách 17,5 km
Deštné v Orlických horách*** je původně dřevorubeckou osadou zvanou Dešny, zmiňovanou v r. 1350. Obec patřila ke klášteru Svaté Pole. První osadníci neměli lehkou obživu, vždyť Orlické hory pokrývaly tenkrát jen hluboké pralesy. Hlavní kolonizační vlna přišla v 16. a 17. stol., lidé se živili především tkalcovstvím, těžbou dřeva, částečně i chovem dobytka a sběrem lesních plodin. V provozu byly pily, mlýn, postupně i sklárny. Dařilo se i pašeráctví. Od r. 1603 se dřevo, určené hlavně kutnohorským dolům, i plavilo po Bělé do Orlice – tam se vázalo do vorů. V r. 1595 hutník Jan Keller založil první sklárnu, poslední Karolinina sklárna působila v letech 1873–1911 v dnešním Zákoutí poblíž hotelu Alba. Rozvoji turistiky a zimních sportů pomohlo i vytváření solidního zázemí chat. Nejstarší českou chatou je Alba, pojmenovaná podle říčky Alby – Bělé. Na levém břehu říčky stála původní Vondrákova sklářská česká hospoda – po zrušení sklářské hutě se dostala do německých rukou. Hostinec byl několikrát přestavěn, ve 2. světové válce tady byl zajatecký tábor (internováni tu byli Francouzi, Jugoslávci, Poláci, Rusové).
Na místě staré německé hospody (Deutsches Haus) postavil hostinský Michl v r. 1929 hotel Národní dům, o dva roky mladší je hotel Orlice v místní části Zákoutí. Z r. 1934 pochází hotel Marta (dnes Praha). V centru obce stojí na místě původní gotické svatyně, zmiňované před r. 1362, barokní dvouvěžový poutní kostel sv. Maří Magdaleny z okruhu Alliprandiho z let 1723–26 se zařízením z 18. stol. (varhany z r. 1729, barokní křtitelnice, obrazy křížové cesty, hlavní oltář od J. Hartmanna). Před kostelem je sousoší P. Marie se sv. Josefem, Jáchymem a Annou z r. 1781. Pár kroků od kostela je Muzeum zimních sportů, turistiky a řemesel, přemístěné sem po povodni v r. 1998 z Jedlové (otevřeno leden – březen, květen – říjen, prosinec ÚT–PÁ 9–12 a 13–17, SO 9–16 h). (Ubytování, stravování, občerstvení: hotely Orlice, Praha, Area, penziony Květa, Arnika, Veba, penzion a autokemp Zákoutí, horské chaty Alba, Domov, Orličan, Šedý vlk, Domov – Koliba, Eva, Radost, Start, občerstvení Na konečné, kiosek Hanka, hospůdka Na staré cestě aj.).
Od turistické orientace poblíž kostela jdeme po žluté a modré turistické značce k Deštenskému potoku a pak mírně stoupáme k chatě Panoráma** (ubytování, stravování). Původně tady stál dřevěný německý hostinec, jehož posledním majitelem byl Augustin Dörner. Objekt koupil rychnovský advokát, rodák z Pecky u Nové Paky, JUDr. Jindřich Štemberka – a v r. 1915 jej přestavěl na českou turistickou chatu. Dne 31. 7. 1921 se tady uskutečnila velká sláva – za přítomnosti A. Jiráska a tří tisícovek návštěvníků byla veřejnosti předána hlavní hřebenová turistická cesta, dlouhá 96 km, vedoucí z Nového Města nad Metují do Jablonného v Orlických horách. JUDr. Štemberka (1867–1926) byl nadšeným propagátorem Orlických hor, bývá přirovnáván ke krkonošskému učiteli Bucharovi. Turistická cesta nese jméno Aloise Jiráska a slouží veřejnosti dodnes. Poblíž Panorámy byl péčí KČT v Rychnově nad Kněžnou postaven v letech 1928–30 Jiráskův dům. Ve svahu nad chatou bylo v r. 1928 zřízeno pietní místo, jakýsi „Slavín“ Orlických hor, s pamětní deskou, basreliéfy A. Jiráska a K. Michla (spisovatel věnoval řadu svých děl Orlickým horám) a urnou. V r. 1981 byla na Panorámě odhalena pamětní deska ke 130. výročí narození A. Jiráska a 60. výročí otevření Jiráskovy cesty.
Na louce nad chatou je zajímavá galerie dřevěných plastik – 13 děl vznikalo v rámci řezbářských sympozií v letech 1992–95, podíleli se na nich umělci z Česka, Holandska, Německa a Rakouska. Areál doplňuje poutní kostel P. Marie na Dříši**, dřevěná svatyně, která vznikla rozšířením původní kaple z r. 1809, poblíž je pobořená kamenná křížová cesta. Podle pověsti se v jisté tkalcovské rodině v Deštném narodil slepý chlapec. Jednou v neděli šel se svým otcem vykonat oběť před obrazem deštenské Bohorodičky. Když se blížili k lesu, chlapec se vytrhl a zvolal: „Tati, tamhle se něco leskne !“ Na vysokém smrku se ve slunečním svitu třpytil obrázek Panny Marie. To už chlapec začal rozeznávat všechno kolem sebe. Od té doby přicházelo stále víc lidí k zázračnému obrázku. Po letech, na místě stromu nad pramenem léčivé vody, byla postavena i kaple.
Od zajímavého areálu jdeme po červené a modré turistické značce – pod svatyní zamíříme na okraj lesa, šlapeme po cestičce mezi stromy, nescházíme zatím dolů do údolí. Na rozhraní porostu a louky se rozloučíme s modrou značkou a zatočíme vlevo po červené značce přes pastvinu k osamělému stavení, provázeni pěknými pohledy* na údolí Bělé. Scházíme k silničce a mezi domky k silnici v Jedlové*. Osada se poprvé připomíná v r. 1653, nejznámějším místním rodákem je tkadlec a písmák Hieronymus Brinke, jehož píseň „Weberlied“ se stala jakousi hymnou všech horských tkalců. Dnes je Jedlová součástí Deštného. Přetneme silnici a vedlejší komunikací jdeme kolem dolní stanice lyžařského vleku. Projdeme kolem lesa, potěší nás pohled na hezky udržovanou chaloupku se zahrádkou po naší levé ruce a vystoupáme na bezlesý hřbet ke kostelu sv. Matouše*. Výrazná dominanta krajiny je dnes torzem, je však naděje na záchranu svatyně. Barokní kostel byl postaven J. Haisem a D. Morazzim na místě staršího v letech 1737–41, v r. 1833 vyhořel a o dva roky později byl obnoven. Dnes vidíme uvnitř velký březový kříž, přečíst si tu můžeme i podrobnější informace o kostele a Jedlové. Od svatyně se otvírá nádherný výhled**.
Po silničce a pohodlné cestě mírně stoupáme mezi lukami k okraji lesa, kde narazíme na značku naučné stezky (přichází od Deštného), informační tabuli a lavičku. Otvírá se odtud další pěkná vyhlídka**, a tak se rádi necháme zlákat ke krátkému odpočinku. Alespoň lépe zdoláme následující stoupání – stále po červené značce absolvujeme nedlouhý výstup k začátkům sjezdových tratí a posléze i k horní stanici lyžařského vleku. Tady se stáčíme mírně vpravo a teď již zcela pohodlně pokračujeme širokou komunikací k silnici, která se sem vyšplhala z Deštného. Procházíme osadou Luisino Údolí** (vpravo ubytování: penzion Yvone) – leží v nadmořské výšce 876 m a víc na kopci než opravdu v údolí. Vznikla jako dřevorubecká osada až v r. 1828, za název „může“ tehdejší majitel solnického panství Antonín Slivka, rytíř ze Slivic – vyjádřil tak vděčnost své matce Marii Luise. Na počest manželky pak huť, vysvěcenou 25. 9. 1845, nazval Anenská.Anenské huti ovšem předcházela huť starší, zřízená karmelitány v r. 1773. Při výkopu základů nové sklárny našli dělníci neporušené sklenky, které se staly zaslouženým předmětem obdivu při slavnostní hostině při příležitosti otevření sklárny nové.
Dnes oceníme především nádherné převážně roubené chalupy, upravené zahrádky. Je to idylické místo, motoristé přivítají i parkoviště u rozcestí poblíž bývalé hájovny. Sem také přicházíme po silnici – a pak po lesní silničce uhýbáme vlevo společně se zelenou a modrou turistickou značkou. Mírně stoupáme k rozcestí, kde opustíme pohodlnou silničku (ta společně s modrou značkou uhýbá vpravo – umožňuje méně náročný, ale delší výstup na Velkou Deštnou) a jdeme přímo lesní cestou po zelené značce. Přetneme širší komunikaci a pak již odlesněným terénem přicházíme na vrchol Velké Deštné***. Na vlastní nebezpečí můžeme po dřevěném žebříku vystoupit na triangulační věž – rozhlednu a podívat se daleko do kraje. Výhled z Velké Deštné (dříve též Sedmihradská hora) je kruhový, za dobré viditelnosti jsou vidět i Krkonoše, podhůří přehledneme až k Hradci Králové, vidět je i do Polska, na Králický Sněžník a na celý hřeben Orlických hor. Říká se, že uvnitř hory je železná komora a v ní bezhlavý muž hlídá poklad. Noc co noc pak vychází do světa…
Po zelené značce scházíme k rozcestí na Jiráskově cestě a zatočíme vlevo po červené značce (vlevo občerstvení: kiosek Horské služby). Po široké zpevněné takřka vrstevnicové cestě míjíme přírodní rezervaci Jelení lázeň*, vyhlášenou r. 1982 na rozloze 3,62 ha – předmětem ochrany je vrchovištní rašeliniště přecházející v subalpinské smrčiny. Mocnost rašeliny dosahuje 1 m, vyskytují se tu i menší jezírka. Zprava obcházíme vrchol Malé Deštné (1090 m), následuje esovitá zatáčka a strmější klesání – to již před sebou vidíme známou siluetu Masarykovy chaty na Šerlichu. Míjíme objekt správy kolowratských lesů, překročíme silnici a stoupáme mezi chalupami osady Šerlich** (990 m) na vrchol Šerlichu*** (1019 m). Původní horská osada nazývaná zřejmě Schierlichhäuser vznikla při kolonizaci na konci 17. nebo na začátku 18. stol. V r. 1836 v Sommerově topografii se nazývá Scherlichgraben. V r. 1844 tady stálo deset dřevěných chalup. Obyvatelé se živili dřevorubectvím, tkalcovstvím, pastevectvím a pašeráctvím (přes hranici tady putoval hlavně cukerin, petrolej, textil). Na okraji lesa stávala původní škola, poté, co byla zbořena, vyučovalo se v zimě v chalupě čp. 318 – v létě chodily děti do školy v Deštném. Na valné hromadě KČT v Hradci Králové 12. 2. 1921 padlo rozhodnutí o stavbě turistické chaty na vrcholu Šerlichu.
Projekt vypracoval brněnský architekt B. Fuchs, stavbu vedl v letech 1924–25 F. Capoušek. Dělníci připravovali stavební materiál na Šerlišském Mlýně a dopravovali jej vzhůru koňskými potahy. Do základů chaty byla 25. 3. 1924 vložena kovová schránka s pamětními listy jednotlivých odborů turistické župy. Chata měla posílit český vliv v poněmčeném území, významu odpovídala i slavnost při otevření objektu 14. 9. 1925, které se zúčastnil A. Jirásek, a také pojmenování Masarykova chata. Náklady na stavbu činily 967 000 Kčs. Střecha byla původně šindelová, později nahrazena střechou plechovou – jinak zůstal vnější vzhled prakticky beze změny. U chaty je plastika T. G. Masaryka. V jídelně nelze přehlédnout nosný válcový sloup ozdobený řezbami akademického sochaře Leoše Kubíčka, rodáka ze Slatiny nad Zdobnicí (představuje strom života a znak Hradce Králové). Pod stropem je basreliéf vousatého horala od Ludvíka Goebela z r. 1941 – dodatečně byl označen za Rampušáka, dobrého ducha Orlických hor. Název Rampušák se poprvé objevil v r. 1963. Dne 21. 9. 1938 mezi třetí a pátou hodinou ranní přepadli chatu ordneři, ve dnech 2. – 6. 10. byl objekt evakuován. Německým nájemcem se stal správce nedaleké Hindenburgovy chaty na druhé straně hranice (lidé jí říkali Trucbaude, v r. 1945 vyhořela) a Masarykovu chatu přejmenoval na Hitlerbaude. Za druhé světové války tu byly ubytovány rodiny fašistických prominentů, poblíž byla i jízdárna. Chata byla osvobozena 10. 5. 1945. Od září 1935 byla v provozu silnice od Deštného, v r. 1973 byl dokončen i úsek, spojující Šerlich s Bedřichovkou v údolí Divoké Orlice. Podle chaty vede od r. 1974 i naučná stezka, poblíž ní je historický hraniční kámen z r. 1636 z doby vlády císaře Ferdinanda II. Pár kroků od chaty je celoročně otevřený hraniční přechod pro pěší do Polska. Od chaty (ubytování, stravování) se otvírá nádherný výhled.
Pro další pokračování si vybereme žlutou turistickou značku. Obcházíme chatu, točíme se vlevo k lyžařskému vleku a strmě scházíme podél bukového lesa, vlevo je lyžařská louka s několika objekty (včetně roubené chalupy). Zamíříme do lesa, zatočíme vlevo přes potok, a klesáme romantickým Šerlišským dolem** do údolí Bělé**. Vystoupíme na silničku, spojující Šerlišský Mlýn se Zákoutím. Naproti turistické orientaci u silnice je památníček, připomínající tragickou událost červencové noci r. 1998 – přesně na tomto místě stávala chalupa, kterou strhnul vodní příval. Při neštěstí tragicky zahynul i ing. Zemánek z Prahy, který tady pobýval… Obdivujeme několik hezkých roubených staveb a po silničce zamíříme k silnici od Šerlichu a scházíme na velkou křižovatku (vlevo vzhůru do Luisina Údolí, vpravo do Deštného) v místní části Deštného Zákoutí*. První zmínka o osadě Hinterwinkl se objevuje v r. 1836. Cenným dílem je rokoková plastika sv. Jana Nepomuckého z r. 1781. K Zákoutí a údolí Bělé se váže několik vodnických historek – údajně jedna dívka, natahující se po pestrobarevných pentličkách, skončila v hastrmanově říši. Vodník ji spoutal a k rodině propustil až po roce…
Pokračujeme po silnici kolem ubytovacích a stravovacích zařízení na rozcestí, kde žlutá značka uhýbá po silničce vpravo k objektu horské služby (přímo po silnici bychom přišli k informačnímu středisku) a klidnou silničkou (zákaz vjezdu) nás vede mezi pastvinami ke statku a malému jezdeckému areálu (možnost vyjížděk), dál „humny“ kolem příjemné hospůdky, několika „priváty“ (také možnost pronájmu mikrobusu) na hlavní silnici a po ní vpravo do centra Deštného v Orlických horách.
(Doporučujeme průvodce po Orlických horách ze Zelené edice.)
