Krušné hory brázdí desítky nádherných údolí, protékaných divokými horskými potoky s čistou vodou. Většina z nich je však zalesněná, takže si můžeme udělat jen kusou představu o tom, co se za hradbami stromů skrývá. Jsou však i výjimky. Patří k nim údolí Telčského potoka, jehož svahy pokrývají většinou jen nízké, nedávno vysázené porosty, umožňující uvidět v plné kráse divoké skalnaté partie, lemující břehy. Údolí je jedno z nejkrásnějších, ne-li vůbec nejkrásnější v celé oblasti. Ale i ostatní místa, kterými budeme procházet, nepostrádají půvaby. S možností občerstvení můžeme počítat jen ve výchozím a cílovém místě trasy, a tak nebude na škodu přibalit vlastní zásoby. Kromě úseku mezi Dolní Kateřinou a Malým Hájem půjdeme většinou po rovině nebo z kopce.
Hora Svaté Kateřiny, nám. – Dolní Kateřina 1 km – Malý Háj 3 km – Rudolice, rozc. 4 km – Telčský potok, rozc. 7 km – Gabrielina huť 10,5 km – Brandov, hradiště 13,5 km – Brandov, autobus 14,5 km
Z náměstí v Hoře Svaté Kateřiny**půjdeme po zelené a žluté značce. Po silnici sestoupíme do údolí Kateřinského potoka, do místní části Dolní Kateřina*. Je to idylické místo, sevřené strmými svahy s pastvinami, na kterých se po většině roku popásají stáda ovcí, s pěknými, dobře udržovanými domy. (Stravování: restaurant Andrea ČT, PÁ 16–23, SO, NE 10–23 h.) Od turistického orientačního místa půjdeme vlevo po zelená značce silnicí, z níž po 30 m odbočíme doprava na cestu do svahu ke sloupům elektrického vedení. Stoupáme loukou kolem řady stromů podél zarostlé nepoužívané cesty. Vlevo mineme skupinu rekreačních objektů, za nimi vstoupíme do lesa na cestou, vedoucí dost prudce vzhůru svahem. Kolem nás je poměrně řídký mladý les, v němž se střídají břízy, modříny a stříbrné smrky.
Cesta nás asi po 400 m dovede na silnici, po které pokračujeme v původním směru, teď již jen za mírného stoupání. Na louce míjíme hájovnu s půvabným rybníčkem, projdeme les a jdeme stále vzhůru přes rozlehlé louky do osady Malý Háj*, prvně připomínané v r. 1549, které dominuje nově opravený kostel Nejsv. Trojice , klasicistní stavba z r. 1791, stojící osaměle na holé vyvýšené planině vpravo od silnice, dominanta krajiny. Je to jednolodní stavba s průčelní věží, uvnitř s barokním oltářem z 1. čtvrtiny 18. stol., který sem dal císař Josef II. přemístit ze zrušeného kláštera v Lounech. Při kostele je malý hřbitov ohrazený zdí s márnicí. Vpravo při silnici poblíž autobusové zastávky vidíme památník obětem 2. světové války v podobě prostého kamenného kříže s deskou, ohrazeného dřevěným plůtkem. Stojí zato se ohlédnout, abychom si vychutnali pohled přes hluboké údolí na Horu Svaté Kateřiny a na kopce v Německu.
V osadě, jejíž stavení jsou rozptýlena po rozlehlé planině, se dochovalo několik objektů krušnohorské lidové architektury. Za osadou pokračujeme spolu se zelenou značkou po silnici. Vlevo, na předvrcholu Lesenské pláně (921 m) se tyčí mohutné skalisko v podobě sedící žáby. S přibývajícími metry se nám vpravo otvírá krásné panorama* krušnohorských hřbetů. Dojdeme na křižovatku u zastávky autobusů a turistické orientace Rudolice, rozc. Odtud půjdeme silnicí vpravo po modré značce, která nás bude provázet až do konce cesty. Projdeme hezkou osadou Rudolice v Horách*, jejíž vesměs přízemní domky se štíty krytými šindelem nebo eternitem, většinou využívané k rekreaci, stojí po obou stranách silnice. Za osadou vstoupíme do mladého smíšeného lesa. Asi po kilometru se asfaltová silnička dělí do dvou směrů, my zahýbáme vlevo. (Vpravo bychom asi po 200 m přišli k pěknému Rudolickému rybníku.)
Nejprve pozvolna, pak dost prudce sestupujeme do horní části krásného horského údolí***, porostlého nekosenými loukami a skupinami stromů, postupně zarůstajícího mladou umělou výsadbou. Sestoupíme až k rozcestí a turistické orientaci, kde spolu s modrou značkou zahneme na asfaltovou silničku vpravo, sledující tok Telčského potoka. (Silnice v přímém směru pokračuje do Kalku, 5 km – neznačeno.) Vstupujeme do malebného údolí, na jehož svazích, především po pravé straně, se objevují mohutné balvany a bizarní skalní útvary. Meandrující potok protéká kamenitým korytem, místy jej překračují kamenné mostky. Asi po 1,5 km se vpravo nad cestou objeví zbytky původního bukového porostu. Staré buky pokrývají i vrchol kopce, který spadá do údolí mohutným skalnatým bradlem, na první pohled působícím jako zříceniny hradu. Pohled na něj patří ke skvělým zážitkům. Z bezprostřední blízkosti připomínají skály dvě za sebou sedící postavy. O kilometr dál směřuje zprava do údolí další výrazný skalnatý hřeben. Zhruba po 800 m se vpravo objeví oplocení obory, do které míří odbočující silnička.
My pokračujeme stále podél potoka zpevněnou cestou údolím, které nic neztrácí ze své romantičnosti. Stále sledujeme plot obory, po chvíli míjíme po pravé straně hráz zrušeného rybníčku. O kus dál jsou pod skupinou letitých stromů zřícené zdi bývalého stavení, terénní nerovnosti v okolí prozrazují existenci dalších zaniklých objektů. Cesta přejde na druhý břeh potoka nad nedávno obnovený lesní rybník s kamennou hrází, vlevo nad námi – již za plotem obory – se zvedá prudký balvanitý svah. Mineme nově vybudované odpočívadlo se stolkem a lavičkami a pak již pod námi na ostrově, odděleném starým náhonem, sledujeme vysoké zdi zřícené budovy, které jsou pozůstatkem někdejší Gabrieliny huti s vysokou pecí, vystavěné v letech 1778–80 Jindřichem Rothenhanem a zaměřené na výrobu plechu. Při ní stávala malá ves, založená r. 1632 a ve stejném roce spojená i cestou s Malým Hájem. V r. 1784 tu byla vybudována papírna, v r. 1810 byla vysoká pec přestavěna pro výrobu oceli. Roku 1834 byla vystavěna silnice do Brandova, o rok později doplnila huť i válcovna. Provoz huti byl zastaven v r. 1870, r. 1894 vyhořela papírna. Koncem 19. stol. tu stálo 9 domů (včetně školy), v nichž bydlelo 72 obyvatel. V r. 1938 byla Gabrielina Huť připojena k obci Brandov; tehdy zde bývalo 15 domů se 122 obyvateli. Po skončení 2. světové války byli zdejší Němci odsunuti a opuštěná víska r. 1959 zbořena.
Po mostě přejdeme na pravý břeh Telčského potoka, který se tu zprava vlévá do potoka Načetínského. Proti jeho toku odbočuje od turistické orientace zelená značka do Kalku. Naše cesta, sledovaná modrou značkou, vede naopak po proudu zalesněným skalnatým údolím. Načetínský potok, Němci nazývaný Natzschung, tu tvoří státní hranici; silnice, sledující jeho protější břeh, prochází již po německém území. Strmý zalesněný svah po naší pravé ruce místy opět zpestřují mohutné skalní bloky, spadající až k cestě. Po 1,5 km, v místě, kde se potok zatáčí ostře vpravo, spojuje jeho břehy moderní lávka, ovšem uzavřená a nepřístupná. O kus dál míjíme vpravo hezkou loučku, uzavřenou skalní stěnou, s trampskou osadou. Po dalších 400 m pod starými buky stojí prostý kříž s nápisem, který informuje, že tu 29. 3. 1982 tragicky zahynul Milan Jurinec. Po chvílí projdeme pod mohutným skalním bradlem, které jako několikastupňová hradba strmě spadá ze svahu k potoku. Za ním je na potoku splav, z něhož odbočuje náhon k malé továrničce s vysokým cihlovým komínem na německém břehu. Postupně se objevují další objekty vesnice Rothenthal, koryto potoka překračuje klenutý kamenný můstek.
Po několika stovkách metrů se cesta odklání od potoka a míří vpravo vzhůru do skalní průrvy, uzavírající boční údolíčko. Přejdeme přes potůček, stáčíme se vlevo a míříme do osady Kolonie. Ještě před ní můžeme odbočit vlevo volně lesem asi 50 m na ostroh, zakončený skalisky, pod nimiž jsme před chvílí prošli. Místo se nazývá Loupežnická skála či Raubschloss a dochovaly se tu pozůstatky středověkého hradu neznámého jména a historie, v literatuře označovaného jako Hrad u Brandova*. Byl vybudován na zadní hřebenovité části ostrohu, od přístupné severní strany jej odděloval dochovaný ve skále vylámaný příkop a val. Na nevelké 14 m dlouhé ploše hradiska je malý čtverhranný do skály vysekaný objekt a jižně od něj nevýrazné stopy zástavby. Hrad, který existoval zřejmě jen krátkou dobu, plnil evidentně pouze strážní funkci na hranici českého království; za jeho zakladatele můžeme považovat některého z českých panovníků. (Hradiště dosud není vyznačeno na žádné turistické mapě.)
Vrátíme se zpět na cestu, projdeme kolem obytných a rekreačních domků osady a pak již po silnici pěknou topolovou alejí zvolna sestupujeme k Brandovu*. Na křižovatce v obci můžeme zahnout vlevo k zastávce autobusů, nebo vpravo mírně vzhůru ke kostelu. Ves se poprvé připomíná v r. 1549. V minulosti se tu těžila měď, železo, později i stříbro. Barokní kostel sv. Michaela archanděla z let 1720–30 byl nedávno opraven. U něj stojí socha sv. Jana Nepomuckého z okruhu J. A. Dietzeho z r. 1730, na hřbitově je pseudogotická kaple Nanebevstoupení Páně se zvoničkou. V obci se dochovalo několik objektů krušnohorské lidové architektury. Na katastru Brandova je malá permokarbonská pánev se čtyřmi dnes již vytěženými slojemi nejkvalitnějšího černého uhlí – antracitu. Severozápadně od obce je hraniční přechod do SRN. Dnes je Brandov oblíbeným místem rekreace, kterou využívají jak domácí, tak němečtí návštěvníci, přijíždějící zejména s blízkého Olbernhau. (Ubytování, stravování: Klášterní jizba PO–ČT, NE 11–22, PÁ, SO 11–23 h; restaurant Brandov; restaurace U Bártíků; restaurace Sokol; restaurace Mocko.)
(Doporučujemeprůvodce Krušné hory – střed ze Zelené edice.)
